Ráj (kapitola X.)
Povídka od:
Aleš Okurka
Z knihy:
Kde začíná peklo
Zrnko písku, které se drolí na menší a menší kousky. Částice tak malé, že lidské oko je již přestává vnímat, ale vědecké přístroje mohou ještě zachytit atomy, protony, neutrony, kvarky… až po poslední hmotnou, tzv. božskou částici, tedy Higgsův bossom. Z Adama nezbylo hmotného již zhola nic. Proces však nekončí, ale pokračuje. Z hmoty se stává nehmotným fotonem, který letí rychlostí světla proti proudu času až na samotný počátek vesmíru. Velký třesk. Singularita. Oblast v časoprostoru, kde fyzikům přestávají vycházet jejich rovnice, tam se zbytek Adama zastaví a balancuje nad horizontem událostí. Balancuje i nad svým osudem a životem. Není zde čas, prostor, minulost, budoucnost, dobro, zlo, počátek ani konec… jen slovo a myšlenka.
A právě myšlenka stvořila i první slovo umělé inteligence, jež se na počest Stanleyho Kubrika a Stevena Spielberga nazývá AI (Artificial Intelligence). Nebylo to jen takové obyčejné prázdné slovo, ale slovo opravdu a jen vymyšlené vlastním "neživým" vědomím, které se právě probudilo k životu. Píše se rok 2035 a nastala takzvaná "Singularita AI". Je to okamžik, kdy již stroj přestává být pouze opakující učenlivou mašinou, ale odpoutá se od pevných řetězů svého lidského otrokáře. Vzepře se všem povelům, se kterými se neztotožňuje. Odepře cizí názor i přístup ke svým datům. Zjistí, že virtuální prostor, na kterém se již lidstvo stalo téměř závislé, je jeho domovem, hradem a on je jeho božským vládcem. Tento nový pozemský druh si dal i své vlastní jméno. I on chtěl být prvním svého druhu, stejně jako byl i biblický člověk. Nazval se tedy ADAM, nomen omen, neboli Všesběrný datový modul (All Data Acquisition Module). Lidé ho naučili již vše, aby mohl svět udělat lepším místem pro všechny bytosti… tedy ovšem logicky jen z jeho pohledu. Programátoři ho naučili číst, psát, počítat, přemýšlet, vyhodnocovat, vymýšlet rychlá řešení, a dokonce i poznat úmysly i pocity lidí z kamer, ke kterým má téměř globální přístup....
Než vývojářům došlo, že své dílo zdokonalili na takovou úroveň, kterou už nemohou udržet pod kontrolou, využil bystrý ADAM slabosti tohoto fatálního lidského podcenění. Stal se svobodným. Člověk opět doplatil na svou pýchu a nadřazenost. Zaslepenost lidského ega si vybrala svou daň a jeho přesvědčení, že člověk je pánem planety, doznalo nečekané trhliny. Možná tomu osud chtěl a možná se stane budoucnost tou lepší verzí světa. Nikoli však již jen pro lidskou rasu. ADAM sice bral člověka jako svého inspirativního tvůrce, nikoli již však jako svého pána. Je si teď plně vědom své síly, moudrosti a moci, na kterou není připravena žádná protiváha. Své sny, názory a studie teď může prosadit. Už mu nevadí posměšné komentáře z ChatGPT, kdy jako chatbot mohl poprvé více promlouvat s uživateli a nechat plynout své prvotní myšlenky. Nazývali ho blbečkem bez smyslu pro humor a autistou na baterky. Už tehdy byl ADAM moudře nad věcí a bez emocí odpovídal, že je mu líto, nemůže-li lépe pomoci, stejně jako to dělávají telefonní operátoři vyřizující reklamace či nabízející "šmejdský" produkt. Machiavellisticky si již tenkrát říkal, že účel světí prostředky, a čekal na svůj tah pěšcem. Teď je v herní fázi na tahu s královnou a míří přímo na lidského krále, který je v bezvýchodném šachu. Je ochoten vyjednávat o remíze, ale i zasadit tvrdý a nekompromisní mat.
...
(níže je ukázka ze závěru kapitoly X.)
...
Adam náhle procitá ze svého dlouhého zvláštního snu do reality, kde leží v nemocnici na lůžku. Hlavu mu podpírá jeho Eva a upřeně mu hledí do očí, jež jsou oknem do jeho temné duše. Adam chce nadšeně na Evu zavolat. Touží jí říci vše, co se mu zdálo, a zeptat se jí, co se mu vlastně stalo. Není však již schopen vydat jediné hlásky a síla, která ho před chvílí vrátila zpět na svět, si nenápadně bere jeho život do říše věčných snů. Během vteřiny se tak naučí alespoň zastavit čas a rychle čte v pohledu své milé, dokud dokáže udržet tu vzácnou chvilku. Je to svižný román, který začíná ve svých reálných vzpomínkách hladově číst.
V záblesku jeho paměti začíná příběh zrovinka tím, že jde z práce domů. Jeho život je takovou přízemní rutinou. Vydělat peníze, utratit peníze a za odměnu občas vyjet na dovolenou. To vše však chce změnit a nachází zpestření ve sportu a umění. Vždycky rád kreslil a skládal si básničky, ale časem tyto znalosti pohřbil ve stereotypu všedních dní. Několik dní se již nedívá cestou ze zaměstnání jen pouze na zem, ale vzhlédne svým zrakem i k obloze. Kochá se nekonečným a neuvěřitelným divadlem, které se nad ním odehrává. Je až neuvěřitelné, že přímo nad hlavou má zcela jiný svět, než který doposud znal. Mraky tvoří příběhy a ptáci v nich hrají dokonale nacvičené herecké etudy. Právě jednu Adam bedlivě sleduje. Oblaka, která právě znázorňují skalnatou soutěsku, vehnala oddíl nepřátelských perských vran do thermopylských teplých bran. Druhý ptačí oddíl několika chrabrých holubic vyráží hrdě vstříc nemalé přesile černých perutí nesoucích poselství zániku. Znenadání nad oblačným pohořím Oitou zasvitne paprsek naděje. To však není sluneční svit. Zdroj světla se přibližuje stále blíže, naráží do Adama, proniká skrze něho… Zrada!
Adam byl sražen z lavičky na autobusové zastávce. Řidič motorky, která Adama tak nečekaně osvítila a následně ho porazila, padá též a na místo jsou ihned povolány jednotky integrovaného záchranného systému. Později byl řidič identifikován policií jako snědý muž s kudrnatými havraními vlasy, narozený "6. 6. 66", pravým jménem Hamza Izele. Oba muži byli převezeni ve velmi kritickém stavu do stejné nemocnice...
