S mudrcem z východu
Povídka od:
Paul Brunton
Z knihy:
Tajná stezka
S MUDRCEM Z VÝCHODU
Před několika lety jsem putoval krátký čas pod žhavým sluncem orientálních zemí s úmyslem vypátrat poslední zbytky onoho "tajemného Východu", o němž většina z nás často slyší, ale který málokdo z nás nalezne. Na těchto cestách jsem se setkal s neobyčejným mužem, který si rychle získal mou nejhlubší oddanost a obdržel mé pokorné uctívání. Tradicí patři ke třídě Moudrých mužů Východu, která již většinou vymizela z moderního světa, vyhýbá se jakémukoliv vyprávění o své osobě a původu a opovrhuje veškerou snahou uvést ho ve známost. Čas letí kupředu jako dravý proud, nese s sebou lidské pokolení a utápí ve svém hluku naše nejhlubší myšlenky. Ale tento mudrc seděl vzdálen světa, tiše usazen na travnatém břehu, a pozoroval ono gigantické divadlo s klidným úsměvem Buddhy Svět chce na svých vznešených velikánech, aby měřili své životy jeho malinkým měřítkem. Ale ještě nebylo sestrojeno měřítko, které by mohlo změřit jejich velikost, neboť tito lidé, jestliže si skutečně tento název zaslouží, nečerpají svou velikost ze sebe, nýbrž z jiného pramene. A tento pramen sahá a pne se daleko do nekonečna. Několik zřeců, jež je roztroušeno sem a tam v osamělých koutech Asie a Afriky, zachovává tradici starodávného věděni. Žijí jako duchové, kteří střeží svůj poklad. Tato kasta duchovních velikánů žije zdánlivě stranou, udržujíc naživu božská tajemství, jejichž ochrana byla svěřena jejich péči, rozhodnutím života a osudu. Hodina našeho prvního setkání je ještě hluboko vryla do mé paměti. Setkal jsem se s ním neočekávaně. Nesnažil se vůbec o nějaké formální představení. Jeho temné věštecké oči se na chvíli zahleděly do mých a veškerá poskvrněná země mé minulosti a bílé květy, které na ní začaly vykvétat, byly mu známy v onom jediném úderu času. Tam, v oné sedící bytosti, byla obrovská neosobní síla, která vyčetla postup mého života lepším zrakem, než bych to mohl učinit já. Spal jsem ve vonném loži Venušině, a on to věděl. Vábil jsem gnómy myšlenek, aby dolovaly zvláštní zakleté zlato v hlubinách mého ducha, a on to také věděl. Cítil jsem, že kdybych ho mohl následovat do tajemných míst jeho myšlenek, veškeré mé utrpení by zaniklo, veškerý můj hněv by se změnil ve snášenlivost a život bych chápal lépe a nereptal na něj. Velmi mne zajímal, přestože jeho moudrost nebyla nijak zjevná a přes silnou zdrženlivost, do které se uzavíral. Přerušil svou obvyklou mlčenlivost, jen aby odpověděl na otázky, týkající se tak hlubokých námětů jako: podstata lidské duše, tajemství Boha, neznámé síly, které leží nepoužity v lidské mysli atp.; avšak jakmile začal mluvit, seděl jsem vždy upoután jeho měkkým hlasem, zatímco nad námi pálilo tropické slunce nebo svítil přibývající měsíc. Jeho klidnému hlasu byla propůjčena autorita a z jeho zářivých očí vyzařovala inspirace. Každá věta, která přešla přes jeho rty, zdála se obsahovat cenný zlomek základní pravdy. Teologové zkostnatělejšího století učili doktríně o dědičném lidském hříchu. Ale tento adept učil doktríně o dědičné lidské dobrotě. V přítomnosti tohoto mudrce cítil člověk bezpečí a vnitřní mír. Duchovní záření, které z něho "vycházelo, pronikalo vším. V jeho osobě jsem poznával vznešené pravdy, kterým učil, zatímco jsem byl ukolébáván jeho neuvěřitelně svatou atmosférou v uctivou mlčenlivost. Jeho božská osobnost se vymyká veškerému popisu. Mohl jsem si dělat těsnopisné poznámky výroků tohoto mudrce; mohl bych je dokonce dát vytisknout, ale ta nejdůležitější část jeho výroků, jemná a tichá příchuť duchovnosti, která z něho vyzařovala, nemůže být tiskem nikdy vyjádřena. Pálím-li literární kadidlo před jeho bystou, je to pouze zlomek úcty, kterou bych mu měl vzdát. Nelze zapomenout na jeho podivuhodný výrazný úsměv, který měl nádech moudrosti a klidu, získaného utrpením a zkušeností. Byl to nejvíce chápající člověk, jakého jsem kdy poznal; vždy jste mohli od něho s jistotou očekávat pár slov, která vám trochu urovnala cestu; a ta slova vždy potvrdila to, co vám již řekly vaše nejhlubší city. Přitom však ve chvílích klidu měla jeho tvář výraz hluboké melancholie; byla to odevzdaná melancholie, ne ona zatrpklá, odbojná, kterou je tak často vidět... Poznali jste podle ní, že kdysi ve své minulosti trpěl nevýslovná duševní muka. Slova tohoto mudrce planou v mé paměti jako světla majáku. "Za řídkých setkání s moudrými muži trhám zlaté plody," zapsal americký spisovatel Emerson do svého deníku, a je jisté, že za mých hovorů s tímto mužem jsem jich natrhal plné koše. Naši nejlepší filozofové Západu mu "nesahají ani po kotníky". Ale nevyhnutelná hodina rozloučení přišla. Čas se točil kolem této naší staré zeměkoule. Vrátil jsem se do Evropy, zabýval se rozmanitými věcmi, a teprve zcela nedávno jsem se připravoval k opětovnému návratu na Východ. Nezamýšlel jsem nic menšího než prozkoumat Asii napříč, zkoumání, které by bylo pokračováním mé dřívější výpravy za posledními žijícími zástupci pravé orientální moudrosti. Doufal jsem, že budu putovat žlutými pouštěmi Egypta, že se setkám s nejmoudřejšími šejky syrskými, že se vmísím mezi vymírající fakíry v odlehlých vesničkách Iráku, že se budu vyptávat súfíckých mystiků v perských mešitách s kulovitými báněmi a kónickými minarety; doufal jsem, že budu svědkem divů a zázraků, prováděných jogíny kouzelníky pod rudě fialovými stíny indických chrámů, že se budu radil s divotvomými lámy v Nepálu a na hranicích Tibetu, že budu sedávat v buddhistických klášterech v Barmě a na Cejlonu a vcházet v tiché telepatické rozmluvy se stoletými žlutými mudrci v čínském vnitrozemí a v poušti Gobi. Moje výzbroj byla již téměř zabalena, několik mých posledních dokladů bylo uvedeno do pořádku a byl jsem téměř připraven k odjezdu. Odvrátil jsem svou tvář od zalidněných ulic velkoměsta, v němž jsem žil. "Londýn je hradem pro každého ptáka," napsal Disraeli a já jsem jedním z těch poněkud staromódních. Mám rád tichý Londýn s jeho ulicemi a důstojnými, parky obehnanými domy z 18. století, a dívám se na nějako na vítané oázy v převládající poušti hlučné modemosti. Když se v noci procházím po příjemných travnatých náměstích, vidím duchy minulého století, oděné v atlasu a kalhotách ke kolenům. Nemám rád Londýn, který je přeplněn auty a pospíchajícími lidmi. Mám velice rád onu část Londýna, rozprostírající se okolo široké Temže v místech jako Rotherhithe a Wapping, neboť tam mezi malebnými starými loděnicemi a přístavními hrázemi se potuluji v atmosféře jemně dýšící vůní moře a pozoruji romanticky vypadající lodě všeho druhu, jak jezdí nahoru a dolů po řece. Raději se dívám na bárku ošlehanou větrem a deštěm, plovoucí nerušené a tiše po Temži, nežli na malovaného démona, jakým je nákladní auto, konající svou nervy trýznící hlučnou cestu po ulici. A tak onoho osudného dne jsem hledal několikahodinový únik před velkoměstem mezi přátelskými stromy na zeleném venkově. Došel jsem k nim přes vlnící se křídové kopce točitými alejemi a tichými bukovými lesy. Mé oči byly zpola zavřeny, pronikavý hluk přeplněných měst povolil a já jsem zase jednou seděl v téměř extatickém tichu. Netrvalo dlouho a starý zvyk se ozval a v očekávání jsem vytáhl svůj odřený zápisník. Usedl jsem ve svěží zelené trávě s perem v ruce a zápisníkem na kolenou, chtěje rozhodit svou síť nájemné myšlenky a krásné nálady, které zaplavují srdce, když vseje tiché. V takovém osamělém tichu v přírodě jsem se často cítil volnější než v mnohém přijímacím pokoji velkoměsta, a právě ve společnosti takovýchto stříbrných buků jsem cítil mnohem krásnější a upřímnější přítomnost než ve společnosti mnoha lidských bytostí. Bylo příjemné podzimní období a všude okolo mne leželo zabarvené listi, aby zemřelo v takové hojnosti, když život roku pomalu končí. Pozdní odpolední slunce štědře svítilo na všechno kolem. Hodiny tiše míjely jedna za druhou, kolem jemně zabzučelo několik much, ale pero stále spočívalo nehybně mezi mými prsty. Čekal jsem vedle tichého břehu mysli na příchod vznešených nálad, jejichž křehká tělíčka jsou jako vlákna babího léta. Jsou tak jemná, že hrubá tenata smrtelného jazyka usmrtí malé poutníčky hrubým dotekem, nevrhneme-li síť správně; jsou tak plaší, že někdy musíme čekat velmi dlouho, než se první bojácný cizinec odváží do sítě. Jakmile však nashromáždíme několik těchto vězňů, bohatá odměna sestoupí na naše srdce. V tomto duchovním základu leží všechny sladké naděje člověka, čekají jako množství neutrhnutých květů nájemné ruce, které by je nasbíraly pro nevidomé lidi. Tyto návštěvy vznešenějších nálad poskytují člověku drahokamy pro jeho spisování. V takových posvátných chvílích se dotýká Nekonečna. Věty se samy tvoří z éteru, člověk ani neví jak, fráze se uvolňují na nebesích a sestupují na tento pozemský svět, aby sytily jeho pero. Člověk se musí těmto tajemným náladám podrobit, a nejím odporovat. Tak bude hodný toho, stát se prostředníkem mezi nesmrtelnými bohy a slabým, zapomětlivým člověkem. Ale tentokráte jsem se domníval, že jsem čekal nadarmo, a tak jsem zápisník zavřel a pero opět uložil do kapsy. Brzy podivná hodina soumraku zastíní tvář času a tiché nohy noci se vkradou do dvorany dne. Potom jsem chtěl vstát ze spadlého kmene, kde jsem nadarmo čekal na ony tajemné nálady a pomalými kroky klopýtat k domovu přes zatemnělá pole i lesy, které byly pokryty bohatou hnědou pokrývkou přezrálého listí. Ale místo toho přišlo najednou zvláštní ztišení a přes mé oči spadla clona, která způsobila, že můj zrakový smysl přestal vnímat okolní svět. Krev bohů se valila do mých žil a odvrhla mrtvou a tupou krev lidskou, zatímco v mém srdci se zdálo plápolat velké žluté světlo. Zdálo se mi, že se mého ramene dotýká něčí ruka a když jsem pozvedl hlavu, spatřil jsem nad sebou laskavý obličej, který shlížel dolů na mne. A ten, jehož jsem poznal v Orientě, Mudrc Východu, se zjevil přede mnou a jeho důstojný vousatý obličej byl tak jasný a zřetelný, jako by přede mnou byl tělesně. Jistě ke mně přišel krokem tak tichým, jako padáni čerstvé rosy. Učinil jsem mu pokornou poklonu srdce na znamení úcty a přivítání. Jeho podivuhodné oči se na mne káravě zahleděly. Pravil laskavě: "Synu můj, nečiníš dobře. Což jsi zapomněl na soucit? Což půjdeš dále, abys doplňoval svou hojnou zásobu věděni, zatímco jiní hladoví po drobtech moudrosti? Chceš byt ve styku s božskými bytostmi, když jsou zde lidé, kteří hledají Boha, ale spatřují pouze neproniknutelnou hráz oblohy, když jsou zde lidé, kteří vrhají své modlitby do prázdnoty, která jim nevrací odpověď? Je-li nutno, zastav své kroky a nezapomeň na bližní v nesnázi! Neodjížděj do země vlnících se palem, dokud dobře nerozvážíš tato slova. Budiž mír s tebou navěky!" A nato, aniž promluvil dalšího slova, zmizel mému zraku tak tiše a tajemně, jak přišel. ... Když jsem si opět uvědomil své okolí, sotva jsem viděl na okolní stromy, neboť se zatím setmělo; světlo dne vyprchalo a zářící hvězdy se zrodily na obloze. Prvních několik bledých paprsků měsíce ozářilo padlý strom, na němž jsem seděl. Více jsem pro tmu téměř neviděl. Vstal jsem a vydal se na cestu k domovu. Když jsem kráčel trávou s holí v chvějící se ruce a s myšlenkami upnutými na vznešený projev oněch kárajících rtů, uvědomil jsem si pojednou, že obžaloba byla zcela pravdivá. Nestaral jsem se o nikoho než o sebe. Sledoval jsem světlo hvězdy Pravdy, která mne ze všech hvězd na nebesích nejvíce přitahovala, ale sledoval jsem ho sám pro sebe. Opustil jsem své hloubáni v přírodě a vrátil se do města, vstupuje do jeho ulic se zvláštní uctivou hrůzou; ulice byly zahaleny v temnotě. Zde byly miliony lidských bytostí nuceny požadavky společnosti jít spát na příkaz hodin a vstávat na zazvonění hlučného budíku. Ano, hodoval jsem sám, sytil se božskými pravdami, které nikdy nemohou zemřít. Což by se moje vlastní duše nestala ubohou a malou, kdybych přezíral ty, kteří hladovějí po tom, co jsem si v hojnosti bral ze zdánlivě neproniknutelného mlčení nebes? Mohl by se člověk spokojit znovuodhalením těchto pravd jen pro sebe? Jsou také jiní lidé na této zalidněné zeměkouli a mezi nimi několik, kteří by mohli přivítat myšlenky, které bych jim mohl předat. Tento svět faktů má málo sympatie pro člověka, který stojí opodál a ve své duši nechává místo vizím, kterých se svět neúčastní. A svět má pravdu. My, kdož jsme mystici, musíme vydobýt poslední křišťálově čistou kapku vody ze studně vědění, ale tím začíná také naše povinnost, vážná a přísná, nabídnout tento vzácný nápoj prvnímu poutníku, který je natolik žíznivý, aby jej přijal. Nejenom pro nás, ale pro všechny stejně vrhá Neptun svůj magický trojzubec do hlubin duše a ukazuje tam své okouzlující obrazy. Je-li výsada sedět u nohou zapomenutých ale nikoliv méně mocných bohů skutečně veliká, potom krušná práce a námaha sdělit jejich poselství nevšímavým, ale trpícím lidem je právě tak veliká, právě tak ušlechtilá. Snad mysl žádného člověka není tak zahalena špatnostmi, aby jím několik slabých záblesků skryté krásy občas nepohnulo a nepřimělo ho na okamžik zdvihnout hlavu ke hvězdám, někdy ve zmatku nad významem toho všeho, někdy v údivu nad nekonečnou harmonií oněch světů. "Nezapomeň na své bližní v nesnázi, " řekl mi můj neobyčejný návštěvník. Co jsem tedy mohl udělat? Nemohl jsem se příliš dlouho zdržovat v této západní zemi a zanedbat svou transasiatickou výpravu, k níž mi byla cesta urovnána a připravena tlakem osudu a vlivem sklonů. Jak tedy bych mohl pro dobro svých bližních vzít na sebe prorocký plášť a klobouk a jít šířit to, co jsem považoval za pravdu? A odpověď jasně vyvstala v mé mysli v podobě samozřejmé myšlenky. Napíši některé z věcí, kterým mne život naučil, a tento záznam zanechám za sebou. Mohl jsem pouze zazvonit u dveří lidí a sdělit jim několik myšlenek, které i mně pomohly, a potom odejít a nechat je, aby ony samy dokončily své poslání. Nemohl jsem hrát úlohu jejich propagátora; kdokoliv je ochotně přijme, jistě mu také pomohou. Ale kdokoliv je zavrhne, nechť hledá svůj chléb a nápoj jinde. Kdyby se tato zpráva dostala do rukou člověka v nějaké mukyplné chvíli života, kdož ví, jak daleko by ho dovedla k Věčnému Dobru? Vynasnažím se vložit do slov oné knihy moudrost, získanou těžce dobytými zkušenostmi. Budou tam věty, obsahující jádro dnů strávených v zasmušilosti, a z mého pera vyjdou výroky, které vysuší slzy, jež kdysi kanuly z mých očí. Vše toto bych chtěl udělat, neboť si přeji, aby tyto stránky přinesly uzdravení a útěchu těm, kteří jsou právě v neštěstí, ukázat jim, že v člověku jsou vzácné a nečekané zdroje, s jejichž pomocí může úspěšně čelit a překonat tvrdé zkoušky, kterým se vyhne jen málo lidí. Proto však nemusí být kniha neradostná. Neboť jejím obsahem budou trvalé ozvěny mnoha šťastných hodin strávených ve velebném míru; bude vyjadřovat exotické radosti božštějších stavů, přístupných člověku. Nikoliv, nemusí to být kniha neradostná, vskutku ani být nemůže. Květy musí ztrácet své plátky jeden po druhém, měsíc přibývá a musí ubývat, a i krásná píseň skřivánka musí jednou umlknout; já jsem však nalezl zemi, kde rostou podivné květy, a rostou navěky; kde světlo nebes nikdy neumdlévá a kde vše zpívá nesmrtelnou hudbou, která neustává od počátku času. Takto vznikly stránky, které následují. Jestliže se zdá, že neobsahují o mnoho více než sbírku roztroušených myšlenek nahodile spojovaných, musím čtenáře žádat za odpuštění a shovívavost, neboť tyto myšlenky sbírám v pestré směsi; nejsou vždy souvislé a přicházejí jen ve zlomcích. Stojím zahanben před obratným řečněním jiných lidí, jimž plyne jedna věta za druhou jako proud vody. Toto mé zdrženlivé vyjadřováni přisuzuji přirozenému sklonu své mysli oddávat se spíše stavu klidu než stavu činnosti. V mých nebesích je válka pokaždé, kdy se chopím pera, které si ponechalo omezení, s nimiž se narodilo, aniž by se snažilo o lepší techniku. Zjistíte, že zde je velice málo argumentace, ale mnoho, co ji vyprovokuje. Důvod bude jasný těm, kteří pochopili tajemství Kristova výroku: "Dokud nebudete jako malé dítky, nevstoupíte do království nebeského," ale důvod bude těžko pochopitelný těm příliš bystrým, neomylně chytrým a samolibým. Neboť intelekt je pouhým strojem; je výtečným služebníkem, ale špatným pánem. Máme sklony kritizovat tam, kde nechápeme. Jestliže některé místo v látce zde podané se zdá obtížné k pochopeni nebo povrchně nejasné, čtenář by o něm nicméně měl uvažovat až k bodu objasnění. Jestliže mohu čtenáře podnítit, aby nalezl své vlastni pravé myšlenky, dělám mu lepší službu, než kdybych ho učil. Tento věk čte, aby zabil čas; ale několik moudrých lidí čte, aby čas oživili. Doufám, že tito poslednější naleznou tuto knihu. Boje pro mne nemají půvab a debaty by byly pro mne jen mukou. Raději chci být podněcovatelem, povzbuzujícím jiné, ne aby se stali přívrženci nějakého kultu, ale aby myslili sami za sebe, samostatně, a aby myslili hlouběji než konvenční lidé dneška. Jen tehdy, když si věc sami promyslíme, ji nejlépe pochopíme. Nemohu doufat, že bych své chápání přenesl na vás, ale mohu doufat, že ve vás probudím to, co vám dá schopnost vnímání. Proto tento spis nefonnuluje nějaký pevně stanovený systém, který byste měli polknout bez přemýšlení. Jeho cílem je napovídat. Snaží se vás vyzvat k samostatnému myšlení. Dává vám mentální oříšky k rozlousknutí a to ve formě neobvyklých otázek. Můžete si pro sebe vytvořit nový systém názorů hloubáním nad těmito stránkami, ale bude to váš vlastní systém a nikoho jiného. Zde podané myšlenky mohou ve vás na počátku vyvolat úžas, ale nakonec vás mohou povzbudit. Nevím, co z toho se stane. Nepíši pro dobro člověka, který již zatáhl a pevně připevnil záklopky své mysli, aby tam snad nevniklo světlo nových myšlenek a nerušilo jeho spánek. Píši pro těch několik, kteří v moderním chaosu matoucích nauk vstoupili na půdu experimentu, neboť se jim zdá, že není v dohledu žádné jiné bezpečnější místo. Ti, kteří v této knize hledají spoustu faktů, je nenaleznou; je tisíce knih, které jim dají všechna fakta, která kdy budou potřebovat; a ještě lépe, je tu obsáhlá kniha života, kterou vždy mohou požádat o radu, a ve které vždy naleznou potvrzení každého z mých výroků. Mým cílem bylo podat podstatu těchto faktů, snažil jsem se v blesku jedné věty shrnout to, co je za sto tisíci fakty, příhodami a zkušenostmi. Poněvadž jsem strávil léta napínaje svou filozofickou duši na skřipec, dokud jsem nenalezl pravdu, nemám naprosto žádnou chuť naslouchat unaveným prázdným hovorům, ani je psát. Přesto však není ve skutečnosti nic nového v základní myšlence těchto stránek, ačkoliv nezáleží na tom, zda jsou to nové nebo opomíjené myšlenky, jako na tom, zda jsou to myšlenky PRAVDIVÉ. Lidé středověku, jako byli Tomáš Kempenský a Jakub Boehme, hlásali tytéž myšlenky v dřívějších stoletích, ale hlásali je ve formě, která na mne nijak zvlášť nepůsobí a na mé současníky by působila ještě daleké méně. Přesto však tito lidé psali na základě pravdivých zážitků, které si může kdykoliv člověk z dvacátého století, jestliže chce, zopakovat. Ti, kteří pokládají tuto skutečnost přinejmenším za něco nepochopitelného a přinejlepším za něco nelogického, měli by dříve horlivě zkoumat, nežli přijmou takové konečné závěry. Neboť já vím, že se tímto bedlivým zkoumáním Života zabývám v duchu vědeckém, přesto však pokorném, abych se k němu přibližoval s neosobní láskou k Pravdě, pro ni samu. Konal jsem to pro samotný cíl a ne proto, abych potvrdil nebo zavrhl nějakou zvláštní teorii. To, že se v této knize vážně zabývám málo známými stavy vědomi, mohou mnozí považovat za blud, ale pro | mne je to pravou Vědou. Ti, kteří to přijmou v tomto světle, shledají, že t časem bude jejich víra odměněna a že čas také odmění jejich víru poznáním z prvé ruky. Moje sebedůvěra zůstává klidná a neotřesená, neboť mohu dokázat své teze všem příchozím, ale jen tehdy, jestliže budou ochotni podstoupit tytéž psychologické pokusy, které jsem podstoupil já. Myšlenky, které nyní šířím, nepřišly ke mně po dlouhé argumentaci; přišly po dlouhé zkušenosti. Kdokoliv by jim tedy chtěl správně rozumět, musí být připraven podstoupit tytéž zkušenosti; a ony nedají na sebe příliš dlouho čekat, bude-li tak horlivý v hledání pravdy, jako je chtivý jiných, více světských věcí. Jestliže tedy shledávám já, že duchovní život není o nic méně skutečný než život hmotný, může k témuž postoji dojít každý čtenář této knihy. Nemám žádnou zvláštní výsadu, kterou by snad neměly jiné bytosti. Nemohu říci, že bych měl nějakou magickou schopnost, kterou nelze získat neustálým úsilím. To, co jsem našel v sobě já, je přesně totéž, co může ve svém vlastním jáství nalézt kdokoliv jiný, třeba i zarytý, bezcitný chicagský gangster, Jsou-li výroky této knihy místy vřelé a někdy prudké, lze to vysvětlit jedině tím, že jsou odrazem života; není to sbírka akademických teorií, vytvořených v tichých halách nějaké univerzity. Což nemůže být nikdo filozofem, aniž by psal chladně, jako kdyby o svůj námět neměl nejmenší zájem? Musí jeho stránky být bledé a bezbarvé, musí žních pečlivě vyplenit veškeré citové výrazy, než se věc dá číst bez nebezpečí? Kritik nemůže vyvrátit toto dílo, neboť není založeno na mých lidských intelektuálních názorech, nýbrž na věčných pravdách, tak starých jako hvězdná nebesa, která v noci vítají náš pohled, na pravdách, které jsou zakotveny jak v přírodě, tak i v člověku. Tyto pravdy existují, ale je třeba je vydobýt!
Konec citátu
PhDr. PAUL BRUNTON: TAJNÁ STEZKA - THE SECRET PATH
Technika duchovního sebeodhalení pro moderní svět
