Samota
Povídka od:
Jozef Karika
Z knihy:
Farby strachu, Hlad, Hlad / Žízeň
Samotářský muž nasedá do vlaku, který je prázdný , podivně prázdný. Přisedne si k němu muž ve žluté bundě , muž , který je velmi nebezpečný.
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (7)
Přidat komentář
Vlastně mě to dost bavilo. Z hnusného popisu mrtvol mě zamrazilo a jsem ráda, že jsem si to přečetla před knihou Tma, která se této povídky lehce dotkne. Ale právě proto, že mají tak podobný konec, mě vlastně zápletka Tmy napadla asi v polovině knihy. Samota je rozhodně skvěle napsaná a velmi mě bavila.
Práve som tento príbeh dočítal vo vlaku. A bolo to super. Poviedke to dalo autentický rozmer. :)
Zaposlouchala jsem se do rozhlasove podoby teto povidky. Po prvnich par minutach mnou projel pocit "fuj, ble, brrr". Byla jsem rada, ze to skoncilo. No horor jak svina. Za me je Karika slovenska forma Stephena Kinga.
Poslouchala jsem jako audioknihu. Podivný samotářský muž nasedne do vlaku , který je docela prázdný. Přisedne si k němu muž, chladnokrevný zabiják. Na můj vkus moc hrubého násilí a krve.
Nudná poviedka z prostredia nočného vlaku. To je pre horor fantastické prostredie, tu však temer bez atmosféry. Do toho tradične čudný karikovský (anti)hrdina a ďalší jeho trademark: halucinačno-psychedelické haluze s pseudofilozofovaním typu cítiš, že vytŕčaš z tkaniva sveta aj spoločnosti. Uf, to ako vážne? Plno vecí nesedí. Chlap je samotár, ale túla sa po meste plnom ľudí (wtf) a len v lete, lebo v zime sa túlať nedá (wtf č. 2) a tak to zaklincuje tým, že sa... vrhne medzi ľudí v rámci svojej novej záľuby, ktorou je cestovanie vlakom! Wtf č. 3. Síce nočným spojom, ktorým sa davy neprepravujú, ale zopár jedincov sa vždy nájde. Okrem tejto nelogiky ma rušil prehnane žoviálny štýl, ako je tykanie čitateľovi (už som len čakal, kedy ma osloví kámo), zľahčovanie násilia (rozfofrovaná tvár alebo doslova parádne podrezaný nevinný civil, to ako ozaj?) a nevhodne použité nadávky (v zasratom vagóne). Vulgarizmy vedia oživiť text, ale musia sa použiť na správnom mieste, čo dokážu len skutoční majstri slova. Jozef Karika vo svojej tvorbe rád používa slová, ktoré sú buď jemne za hranicou zastaranosti (chtíč, zjojkol som, prosto), alebo si ich musíte vyhľadať v slovníku Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra SAV (abysálny). Prípadne vás ohromí (či skôr ochromí) vetnými konštrukciami, ktorým nerozumiete (čo si mám predstaviť pod netypickým záujmom o knihy?) alebo sa pýtate, aký človek toto preboha napíše (prirovnávať smrteľnú leukémiu k čertíkovi na pružinke). K tomu céčkarský twist ako z konca 90. rokov (poviedka vznikla v r. 2011), ťažkopádne dialógy a autorova už tradičná neúcta voči iným ľuďom, než je on (sedliak z lazov). Aby som len nekrivdil: ono to nie je úplne mizerne napísané, čítal som už slabšie hororové poviedky a opisy prírody super, len je ich strašne málo. Mínusy ale nepochybne prevládajú a to tak, že dosť. Keď to porovnáme s tým, ako sa s vlakovým (OK, metrovým) prostredím pobil Clive Barker vo fantastickej poviedke Půlnoční vlak smrti, tak je to temer nezrovnateľné.