Souhvězdí Kentaura (kapitola VII.)
Povídka od:
Aleš Okurka
Z knihy:
Kde začíná peklo
Píše se 1. 8. roku 2150 a nastal tedy právě čas, aby se do kapitánského deníku napsalo konečně jedno významné datum. Okamžik, kdy přistaneme po dlouhých třiceti letech na povrchu Proximy. Hlavní loď NOE sice zůstane stále na orbitu planety, ale po sondách se na povrch vypraví i první teraformující lodě N1 až N8 s živou posádkou. Mají za úkol vyložit náklad 3D tiskáren, které budou obsluhovány androidy za dohledu našich nejlepších stavebních inženýrů. Jejich hlavním úkolem je postavit ubikace pro posádku čekající na orbitální lodi NOE. Androidi naplní zásobníky tiskáren povrchovou horninou, která se ve směšovači přemění na stavební náplň k tisku prvních stavebních struktur. Proces pak bude probíhat velmi rychle a podle předem stanoveného programu. Dohled inženýrů na planetě bude spíše kontrolní. Sice spolehlivost softwaru i hardwaru byla odzkoušena na vysokých 99,6 %, ale chyba může nastat vždy a je nutno s ní počítat. Autonomní systémy však pracují dokonale. Naše víra a touha jim dává zjevně sílu a jistotu ve zdárné splnění úkolu.
Jsme netrpěliví a prahneme po poznání nepoznaného. Jak nás asi Proxima přivítá? Co tu pro nás přichystá? Koho tu objevíme? Nalezneme tu skutečný skrytý mimozemský život, jak přístroje i my předpokládáme? Přijme nás ten život mezi sebe? Nebo jsme letěli jen za svou slepou touhou a záhubou?
Adamem zmítají veškeré emoce stejně jako i ostatními členy posádky. Centrální mozek umělé inteligence naše emoční rozpoložení též zachytil a soucítí s námi. Začíná vysílat humanoidní roboty verze 5.6, kteří nám rozdávají uklidňující tablety na stabilizaci tlaku. Reakce některých nadšených členů je však ryze lidská.
Dr. Thomas Hrvat se směje, chytne Adama za ramena a s upřeným pohledem na robota volá: "Kdybys nám přinesla raději nějakou whisky, plechovko!"
Robot odpovídá: "Dr. Hrvat, váš požadavek se zamítá."
Posádka propuká v hlasitý a ryzí smích a Adam oponuje robotovi: "Pětšestko, vznášíme protest přímo k našemu kapitánovi! Vyřiď svýmu CML (centrální mozek lidstva), ať se zeptá našeho šéfa, jestli si můžeme vypít ty naše nebohý mozky… ha, ha…"
Po chvíli skutečně přijede 5.6, podává na podnosu skleničky s třicetiletou irskou whisky zrající v dubovém sudu, vhazuje kostku ledu a oznamuje: "Váš požadavek byl výjimečně schválen. Kapitán lodi Robinson vám přeje příjemnou zábavu v tento nevšední den."
Mezitím, co se staví ubikace vzor Marsha (struktura stavby podobná včelímu úlu použitá poprvé na Marsu roku 2033), tráví členové posádky čas ve společenských prostorách nebo ve svých pokojích, kde žijí po boku svého vyvoleného protějšku.
Totiž ještě před cestou byli vždy vybráni muž a žena, kteří žijí pospolu téměř rok pod specializovaným a odborným dohledem, aby se zjistilo, zda kvantový počítač vyhodnotil všechny shody mezi tímto uměle sloučeným párem. Testování dvojic trvalo několik měsíců předtím, než se vůbec dotyční setkali. Proces výběru se skládal z biologických a čichových zkoušek, dále pak z testů atraktivity a odběrů DNA. Pokud takto vybraní superjedinci najdou svůj protějšek, je třeba ještě psychologických testů a vzájemné kompatibility těchto profilů. Je důležité minimalizovat budoucí rizika neúspěchu.
Ideální partnerkou Adama Oceana se tak stala Eve Dvorak. Tento vizuálně dokonalý pár byl vskutku vzorovým příkladem skvělé výsledné práce výběrového týmu vědců z BP (Best Partners), a to i po stránce vzájemného souznění a porozumění. Dokonce se jejich figurky Kena a Barbie úspěšně marketingově prodávaly dětem, které je milovaly ještě před odletem ze Země. Celkově se dá říci, že všech 150 vyvolených astronautů je celebritami první třídy, a to se vším všudy. Závist však nebyla na místě. I ti méně dokonalí lidé v nich zřejmě viděli jistou víru či naději v budoucnost lidstva. Psychologové to zdůvodňují tím, že když už prostý jedinec nedosáhne výjimečnosti, vhodnosti či správné pestrosti, tak alespoň cítí, že kus jeho společného DNA či určitá povahová vlastnost, kterou dotyčný člověk shodně sdílí, je tím, čemu vnitřně familiárně fandíme. Samozřejmě, že se našli tací, u kterých se vyskytla patologická chyba, jež se nazývá "závist", ale ta již byla po generace z lidské povahy bedlivě písmenko po písmenku vymazávána na úrovni dědičné šroubovice.
Adam s Eve tak nyní leží mlčky vedle sebe, sledují z okna své lodi galaxie, souhvězdí, hvězdy, planetu a společně sní o své budoucnosti jako první lidé…
Již po třech měsících jsou stavby na povrchu Proximy postaveny. Jsou to stavby vytvořené z inovativních směsí čedičových vláken extrahovaných z místních hornin a obnovitelných bioplastů (kyselina polymléčná nebo PLA) zpracovaných z vypěstovaných rostlin. Tento recyklovatelný polymerní kompozit předčil beton 3x v testech pevnosti a 5x v odolnosti při změnách teplot. Ačkoli jsou stavby malé, nabízejí maximální komfort. Je zde vytištěné veškeré vybavení a jistou útulnost navozuje naprogramované barevné nasvícení.
Postupně se jednotlivá obydlí ("úly") budou propojovat stejně jako mezilidské vztahy mezi členy výpravy. Intimitu domova narušují jen pravidelné lékařské prohlídky, které mají mít i psychologický význam. Zvláště pak, když k členům posádky zavítá dr. Kanton. Doktor s velkou duší, který je všemi milovaný, okouzlující, veselý a je též laskavým přítelem. Při poslední takovéto návštěvě se však stala velmi zvláštní věc, kterou nikdo momentálně nečekal. Ukázalo se totiž, že Eve je na konci druhého měsíce těhotenství. Zvláštní je též, že přístroje, které denně kontrolují vzorky moči před recyklací, nic nehlásily. Snad šlo o něco jako biblický zázrak. Osmý div světa nejen pro Adama a Eve, ale i pro všechny ostatní. První člověk, který se narodí na jiné planetě. První svého nového druhu. Od této chvíle bude lidstvo již mezihvězdným druhem! Človíček ještě nenarozený náhle zalil mysl i srdce všech sto padesáti členů expedice. Komunita teď působí už jako jedna velká rodina, jež žije jen pro to jedno. Společně se smějí, fantazírují a vymýšlejí jméno prvorozeného. Dohodnou se na demokratickém hlasování a z této pestré soutěže vzejde jedno, vskutku vítězné jméno, Victor či Victoria.
Den 98 na Proximě (myšleno pozemský den, Proxima se neotáčí, a není zde tak dne či noci). Všichni členové lidské posádky jsou již ubytováni na planetě a orbitální mateřská loď NOE již úspěšně přistála na povrchu. Ráno nás všechny budí meditační hudba. Tentokrát zní z reproduktorů tóny šumění lesa podkreslené zpěvem ptactva. V útrobách obydlí se postupně rozsvěcí. S postupnou intenzitou světla slábne i barevný tón teplých oranžovorudých barev, které znázorňují vycházející slunce za obzorem. Atmosféru dokresluje vůně kávového nápoje z načasovaného kávovaru. Poté je připravena snídaně a následuje rozcvička. Den jako každý jiný, ovšem tento má být něčím výjimečný.
Průzkumný tým vojáků a vědců se chystá na naši první výpravu po Proximě. V plánu je prohlédnout oblast v okruhu zhruba třech kilometrů čtverečních kolem naší základny. Začne se na severní straně a v systematické rojnici.
Adam je členem vojenské bezpečností jednotky THOR a ta vyráží jako první. Za nimi následuje tým vědců v čele s nejbližším Adamovým přítelem dr. Thomasem Hrvatem. Vše probíhá dle očekávání a vojenská jednotka již postoupila na jižní okraj vytyčené oblasti. Vědci mezitím odebírají vzorky z půdy a dělají místní rozbory v robotických přístrojích R2. Vojenská jednotka mezitím postaví provizorní přístřešek, kde se občerství a odpočine si. Po půlhodině pokračují vojáci dál a základní tábor zanechávají za sebou pro skupinku vědců, kteří jim jsou v patách. V 16:25 pozemského času doráží THOR do tří čtvrtin vytyčené osy průzkumu a náhle je oslepen světelnou září, která se blíží ze západu.
Vojáci jsou oslepeni a zaléhají. Nasazují si masky s reflexními filtry a se stíněním. Zprvu to vypadá jako silná solární bouře či výboj. Jak se záře přibližuje, je na nebi vidět několik blikajících koulí, které se přibližují. Velitel okamžitě varuje základnu a tým vědců před neznámými objekty – zřejmě meteorickým rojem. Nedokončí ani hlášení, když se mrkavá světla přiblíží natolik, že okamžitě všechny přístroje začnou jiskřit, či dokonce vzplanou. Adam rozpoznává, že nejde o neživá tělesa, nýbrž o jakýsi živý organismus podobný našim medúzám. Tyto však samozřejmě nejsou vodní, nýbrž jemně levitují na nebi s neméně úchvatnou pohybovou elegancí. Tito tvorové jsou průhlední a světélkují stejnou barvou jako obloha při auroře (obdobě naší polární záře), která tu je velmi častá. Je to možná forma krytí, protože jasné obrysy byly vidět až na poslední chvíli.
Nyní jsou medúzy přímo nad hlavami vojáků a jsou obrovské. Adam odhaduje jejich velikost kolem pěti metrů v průměru a jejich chapadla dosahují cca patnácti metrů délky. Je to úžasný a zároveň i děsivý pohled. Medúzy tvoří kruhovou formaci, která kopíruje tu naši pod nimi. Každý voják má nad hlavou svého krásného anděla, který ho ozařuje světlem svatozáře. Dva světy se konečně střetávají pár metrů od sebe. Domorodci i my se nyní v úžasu vzájemně prohlížíme a nemůžeme uvěřit zázraku, o němž jsme vždy jen snili…
"Áááááá… pomóooc!… Kryjte se!! ...
