Vrba
od:
Karel Jaromír Erben
Z knihy:
Kytice z pověstí národních, Máj / Kytice, Kytice / Buket / Kytica, Kytice: výbor
Příběh o nemoci.
Vrba
Rok vydání originálu: 1861
Komentáře (7)
Přidat komentář
Balada o mužovi, ktorý nevedomky zahubil svoju manželku, ktorej duša v noci vo vŕbe prebývala.
"Vrba. Tato pověst zdá se mi nad jiné důležitá býti proto, že k ní podobné ani mezi slovanskými ani jinde nenacházím.
Jsou sice pověsti, kde člověk proměněn bývá v strom nebo v kteroukolivěk jinou věc, a zase naopak;
jsou také pověsti, že duše z těla lidského v noci vychází v podobě myši, ptáka neb hada, a že pak tělo mrtvo leží, dokud se zas ta která podoba zvířete v ně nenavrátí;
ale aby se člověk o život dělil se stromem anebo s jinou věcí, tak žeby jedno bez druhého, člověk bez té věci a věc bez toho člověka déle trvati nemohla, toho pokud mi povědomo, tuto se jediný příklad nalézá.
Pochází pak tato pověst z bývalého kraje Bydžovského.
"Mocné slovo neomýlí."
Mocným slovem rozumí se zaříkávání čili zažehnávání (incantatio, Zauberspruch), ježto v bájesloví velikou má důležitost.
"Co Sudice komu káže."
Když dítě se narodí, přicházívají, prý, v noci k němu tři Sudice, ježto budoucí osud jeho ustanovují. Jedna praví: "To z něho bude." Druhá praví: "Ne tak, ale to z něho bude." Třetí pak pokaždé rozhoduje.
Charváti nazývají je Rojenice, místo Roděnice."
"Měří vodu z misky v misku."¨
Hádání z vody náleží mezi nejobyčejnější národů slovanských.
"Kudy smrtná žena chodí."
Smrt béře, prý, na sebe postavu bílé ženy, a ukáže se jdouc kolem oken anebo vcházejíc do domu, kde někdo zemříti má. Známa je pověst o bílé paní, kteráž se v Hradci Jindřichově v zámku zjevuje, když někomu z rodu pánův Jindřicho-Hradeckých nastává smrt.
Týmž také spůsobem zosobují sobě Jihoslované, Poláci i Litvané DŽUMU čili morovou ženu.
Příčinou toho záleží vlastně v tom, že slovo smrt u všech Slovanů rodu ženského jest. Starého Saturna s kosou, ani křesťanského kostlivce Slované za svého neuznávají."
(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)
Erben opět využil (stejně jako u Lilie) takřka pohádkový děj, konec je však smutný. Navzdory tomu ale skýtá jakousi naději.
Opět smutně krásná.
Dej mne z vody vytáhnouti,
osekej mé žluté proutí;
dej prkének nařezati,
kolébku z nich udělati;
na kolébku vlož děťátko,
ať nepláče ubožátko.
Když se bude kolébati,
matka bude je chovati.