Zvířátkov
Povídka od:
Daniel Čechura
Z knihy:
Pohádkov
Dáda spí a spal by až do rána, kdyby ho něco nezačalo tahat za nohu.
„Co,co,co se děje?“
„No tak, vstávej, probuď se, to jsem já!“ To není možné, pomyslí si Dáda, to je Buba!
„ Ty jsi tu zase? Ty jsi na mě nezapomněl, ty jsi se vrátil?“
„Co bych se vracel, já jsem s tebou pořád a ještě dlouho budu, bu bu bu.“ Směje se Buba.
„Nechceš se mnou jít do Pohádkova?“
„Do Pohádkova? A ty už jsi tam někdy byl?“
„Aby ne, vždyť já jsem odtamtud.“
„Kudy se tam ale jde?“
„Napřed rovnou za nosem a pak si cestu můžeš vybrat. Někdy můžeš doprava, někdy doleva, někdy musíš rovně. Některá cesta je kratší, jiná delší, ale vedou tam stejně všechny.To poznáš, až tam dojdeme.“
„No tak jo, já už lezu.“ Dáda slezl z postele. „A to tam mám jít v pyžamu?“
„Tam na tom nezáleží,“ uklidní ho Buba. „Tam je všechno jinak! Chyť se mě za ruku a až řeknu tři…“
„Tak co?“
„Tak řeknu tři!“
Buba chytil Dádu za ruku a řekl: „Tři.“
Chvilku měl Dáda pocit, že padá, chvilku, že letí. Otevřel oči. Kluci stáli na cestě před krásným, hustým lesem. Na prvním stromě byla velká tabule a na ní bylo velkými písmeny napsáno „Z V Í Ř Á T K O V“ a pod tím menšími písmeny „Vstup jen za pohlazení .“ Dáda sice ještě neuměl číst, ale tohle přečetl hned.
„Bubo, jak to, že to umím celé přečíst, já přece všechna písmenka ještě neznám?“
„Tady přečteš všechno i když to neumíš. Jdeme přece do Pohádkova. To ještě uvidíš věci!“
„Proč je tam napsáno, že vstup je povolen jenom za pohlazení?“
„Tady nejsou jenom zvířátka,co žijí volně v lese, ale i zvířátka, která nikdo nechce. Nikdo si s nimi nehraje a nikdo se s nimi ani nepomazlí. Je jim trošku smutno. Když je máš ale rád, tak si s nimi chvilku pohrajeme a ona nás pak pustí dál.“
„Já mám rád všechna zvířata. Často chodíme s mámou a tátou do ZOO.“ „No tady je to trochu jiné.“
Dáda nečekal a hned vběhl do lesa, ani na Bubu nepočkal.Zastavil se až uprostřed velké paseky. Stál tam sám a byl překvapený, že tam žádná zvířátka nevidí.Buba přiběhl za Dádou a hned se do něho pustil.
„Co blázníš, když sem takhle vlítneš, tak se tě všechno poleká a schová se . V lese musíš být, Dádo , pěkně potichoučku. Zvířátka ještě nevědí, že je máš rád a chceš si s nimi hrát. Můžou si myslet, že je chceš jenom honit nebo jim ublížit. Sedneme si chvilku do mechu a počkáme.“
„Já jsem to tak nemyslel“, omluvil se Dáda.
„Nesmíš být hned tak hr.Vždycky si má člověk trochu uvědomit, kam jde a co tam chce dělat. Nic se nemá uspěchat!“
„To máš ,Bubo, asi pravdu, to mě říkají doma taky, hlavně děda.“
„Tak to musí být asi chytrý děda, jestlipak on nesnídá nějakou chytrou kaši.“
„No, myslím, že děda snídá spíše chytré kafe.“
„Nechtěl bys být ,Dádo ,chvilku zticha? Nebo tady zůstaneme až do rána.“
„Já už mlčím.“
Sedli si a čekali, ale zase jenom chviličku. Zvířátka kluky celou dobu z úkrytů pozorovala a brzy poznala, že jim kluci neublíží.
První přihopkal na kraj paseky malý králík. Zatavil se a začal panáčkovat. Za ním se objevila sojka A najednou jich byla celá paseka. Přiletěli ptáčci, přiběhli zajíčci, veverky,srnky a ještěrky, připochodovali mravenci a připlazily se i užovky, objevili se pejsci a kočičky, které v lese někdo nechal, protože je přestal mít rád nebo tam před zlými lidmi utekli. Dáda by si je nejraději vzal domů, ale tam by se asi všichni nevešli.
„Myslíš Bubo, že bych si mohl nějakého pejska nebo kočičku vzít domů?“
„Když ti to maminka s tatínkem dovolí tak třeba jo,“
Najednou se na paseku přibelhal jeden pejsek. Táhl za sebou jednu nohu a smutně se na kamarády zadíval. Lehl si na břicho a začal si nohu olizovat.
„Podívej ,Bubo, ten pejsek je zraněný, co se mu asi chudáčkovi stalo?“
„Toho porazilo jedno auto. A představ si, že řidič ani nezastavil, aby se podíval, co s ním je.“
„Tak toho jen tak nechal a ani ho nedovezl k doktorovi?“
„Nediv se tomu, Dádo, tady ta zvířátka by mohla vyprávět. Třeba tamhle toho mourovatého kocourka dostal jeden kluk a když ho přestalo bavit si s ním hrát, tak ho klidně vyhodil z okna. Ale kočky mají devět životů a umějí pěkně skákat, tak se mu naštěstí skoro nic nestalo.“
„To je hrozné, já bych nikdy nic takového neudělal. To ti ,Bubo, přísahám!“
„Já ti,Dádo, věřím. Protože, kdybych si myslel, že jsi zlý, tak bych tu s tebou nebyl. To já se v dětech zase vyznám. Poznal jsem jich už spoustu.“
„A co jsi dělal, když bylo některé zlobivé?“
„To jsem se sebral a nechal ho, ať si poradí samo. Ale to se ti ještě může klidně stát. Zase se ještě tak dobře neznáme, ale já si myslím, že už je čas jít dál. Máme před sebou ještě hodně dlouhou cestu.“
Kluci se s zvířátky rozloučili a vyrazili. Za lesem byla pěšina mezi loukami, která kamarády dovedla k rozcestí. Tam stál kůl a něm dvě tabule. Jedna ukazovala doleva a bylo na ní napsáno „Couvalice“, druhá doprava a na ní „Srandín“.
„A kam teď?“ Chtěl vědět Dáda. „Couvalice nebo Srandín? To jsou legrační názvy.
Takové jsem ještě neslyšel.“
„To si musíš vybrat sám!“
„Já bych se rád podíval tam i tam.“
„Tak to musíme napřed do Couvalic. Neptej se mě proč, to sám brzo uvidíš.“
