Aaron Lewis
přečtené 743
Navzdory básník zpívá
1988,
Jarmila Loukotková
Skvělá kniha, četla se snadno a rychle. Dokázala jsem se naprosto vžít do děje a prožívat osud Françoise Villona, velmi, velmi pohnutého a smutného. Je až neuvěřitelné jaké může mít člověk štěstí a neštěstí a náhody. Je celkem pravděpodobné, že knihu si přečtu vícekrát. Jarmila Loukotková píše svižně, humorně, opravdově a umí vystihnout atmosféru doby, což je pro historické romány důležité. Řadím knihu k Martinu Edenovi, Hrdinovi naší doby a Zločinu a trestu.... celý text
Pilíře země
2001,
Ken Follett
Tak jsem za týden přečetla 1067 stránek anglického textu a to jsem mezitím chodila do práce, na aj, sloužila sobotu i Velikonoční pondělí. Jsem dobrá:). Nevím, jak se přesněji vyjádřit. Kniha se mi líbila (asi stejně jako seriál), postavy super, každý měl něco, nebyli stejné a plastické a černobílé, děj zajímavý, někdy jsem musela číst dál, abych věděla, jak to dopadne (i když jsem to kvůli seriálu tušila, ale díkybohu si ho už skoro vůbec nepamatuji). Ale pořád mám takový zvláštní pocit… ale nedokážu ho popsat. Ke konci jsem byla dokonce i smutná, i když vím, jak postavy dopadli ve stáří (dobře) a to ve většině knih není, ale já mám ráda, když je tam víc let, ale tady… nevím. Říkám, jestli to stojí za to, za ten kousek štěstí ve stáří, za to, co všechno museli prožít. Já bych se určitě stala zahořklá a všechny a všechno bych nenáviděla. Ale je to jen vymyšlené (i když zapadá, s králi a Beckettem). Pomíjivost. Ten hořký pocit je z toho, že ač kniha byla dobrá, nejvíc, co ve mně zůstalo je pomíjivost. Všichni jednou zemřeme a co po sobě zanecháme? Děti, budovy… někdo nic. Proto jsem smutná, nesnáším pomíjivost, pak mi připadá všechno marné a k ničemu a vůbec nemám chuť žít.... celý text
Egypťan Sinuhet – Patnáct knih ze života lékaře
2004,
Mika Waltari
Kdo by to byl řekl, ale bylo to velmi velmi hořké, opravdu. A úplně jiný než jsem čekala, žádný harém a podobně, byl to lékař, docela zvláštní člověk. Ale smutný konec, ne že by byl zas až tak tragický, ale hořký, prostě skončil ve vyhnanství a tak… no dalo se to:).... celý text
Martin Eden
2001,
Jack London
Neuvěřitelně smutná kniha. Takový konec jsem vůbec nečekala, zaskočil mě a také mě dostal. Myslím si, že Martinovým zklamáním a sebevraždou dostala kniha ten správný výraz. Chytlo mě to za srdce. Martin byl velmi sympatický a skvělí člověk. Na svou dobu ale byl moc „veliký“. Jeho společnost a ani ta nadřazená ho nechápala, jelikož všichni byli omezení na svůj vlastní svět a on chápal úplně všechno, měl na všechno svůj názor, zdravý a kritický, nedokázal se přetvařovat a byl velmi laskavý. Strašně mě mrzí, že jediný člověk se kterým si rozuměl zemřel a jiného už nenašel. Nechci aby mě lidé a život zklamali tak jako jeho. Bylo by to kruté… Edit: Knihu jsem četla poprvé na střední škole a už tenkrát jsem ji zařadila mezi mé nejoblíbenější. Měla jsem ji tak ráda, že když jsem jí chtěla číst podruhé už na vysoké kvůli americkým studiím, docela jsem se bála, že se mi už tak nebude líbit, takže jsem čtení odkládala a odkládala, až jsem ji nakonec přečetla znovu a oblíbila jsem si ji ještě víc. Šla jsem s ní ještě víc do hloubky a prozatím je to moje nejoblíbenější kniha. Je opravdu nádherná a já ji vřele doporučuji:).... celý text
Mrtvé duše
1955,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
To téma bylo velmi zajímavé a vůbec jako ostatní rusky píšící autoři vyobrazoval ty obyčejné lidi opravdu syrově, ale pro mě je to vždycky něco tak cizího, že to ani nevnímám tak, jako bych měla. Četlo se to trochu hůř, ale ta kniha má něco v sobě.... celý text
My z ostrova Saltkråkan
1998,
Astrid Lindgren
Nejoblíbenější kniha od Astrid a nejoblíbenější kniha mého dětství vůbec:). Přečetla jsem ji nejméně 12x:).
Tři mušketýři 1. díl
1974,
Alexandre Dumas, st.
Hmm… až je i smutno, když si uvědomím, že jsem knihy (2 části) dočtla a je konec… a takový ty dovětky, že se Porthos oženil s tou vdovou, Aramis se stal knězem nebo vstoupil do kláštera, Athos zmizel, že něco dědil a D’Artagnan se stal velitelem… Opravdu jsem sama dost překvapená, jak se mi kniha líbila. Četlo se to strašně snadno, za tři dny, Tolstoj to není, mohlo to být epické něco jako Pán prstenů! Ale budiž… Postavy mohly být podrobnější a více vykreslené, takhle to bylo tak nějak plasticky (jak já to slovo nemám ráda, tak tu se hodí) a více a více vědět o nich! Třeba jaká byla jejich skutečná jména, kromě Athose, což byl hrabě de La Fère. Ač moje nejoblíbenější postava (zádumčivý je úplně můj typ!) a hraběnku de la Winter nakonec odsoudil, stejně mě zklamal, že se jí snažil zabít už poprvé (jestli teda, a navíc pověsit?, a jak to přežila? A proč si mysleli, že hrabě de La Fère je mrtvý?), no, mohlo to být tak na 6 knih bez problému, ten příběh je úžasný, jako Le Morte d’Arthur, není to špatně napsané, to ne, díky tomu, že je to psané tak poutavě, je určitě ta populární, ale já jsem na ty eposy a tlustá složitá díla s komplikovanou psychologií postav… a tady je tolik látky!! Uuuu!!! A D’Artagnan byl fakt mládě, a takový holkař:P, a naivní až to bolí. A ta jeho Constance?? Hmm, divná to láska, viděli se dvakrát, ani pusu si snad nedali, ale budiž. A nejdřív jí bylo 26, pak 23, Myledy nejdřív 26-28 a pak 25… hmm. No, jednou jí budu mít určitě v knihovně (ale určitě ne v originále!).... celý text
