acrev
přečtené 246
Dívka, již jsi tu zanechal
2015,
Jojo Moyes
Tato kniha mě naprosto nadchla! Příběh je nádherně zpracovaný a promyšlený. Knihu jsem přečetla jedním dechem během pár dní. Na jednu stranu jsem se nemohla odtrhnout, protože jsem potřebovala vědět, co se stane dál a na druhou stranu jsem knihu nechtěla dočíst, protože pak příběh skončí, z čehož mi u dobrých knih bývá trochu smutno. Příběh Sophie byl nádherný. První část se četla opravdu lehce a svižně. Trochu mě překvapil skok do roku 2006, který jsem nečekala. Většinou takovouto změnu v půlce knihy nemám moc ráda a i u této knihy jsem po zjištění přestala na chvilku číst. Ale moc dlouho jsem to nevydržela a nakonec musím uznat, že obě části jsou dobré, napínavé a že i jiný styl obou částí není překážkou, určitým způsobem odděluje oba příběhy a čtivosti to nebrání. Snad se i pěkně doplňují. I když jako asi většinu mě víc bavila první část se Sophie. Příběh s Liv se mi zdál ke konci možná trochu takový nedotažený. Liv si celou dobu stojí za svým názorem, v podstatě o všechno přijde a jen na základě odhalení Sophiina osudu změní názor o 180 stupňů a všeho by se vzdala. Tomuto jejímu kroku jsem úplně nevěřila. Co se mi ale líbilo, byla určitá paralela mezi životem Sophie a Liv. Obě bojují za nějaké své přesvědčení, obě se dostanou až na dno svých sil, jsou lidmi zavrhovány a jako by za odměnu za jejich utrpení se jim splní jejich sen. Také konec knihy mě potěšil. Nevěřila jsem, že autorka čtenářům dopřeje happy end (viděla jsem některé filmové adaptace jejích knih), ale zde k oboum příběhům sedl. Celkový dojem z "Dívky" je tedy za mě opravdu úžasný a u několika pasážích jsem byla vyloženě dojatá. Moc doporučuji.... celý text
Najděte si svého marťana
2008,
Marek Herman
Možná jsem měla od knihy vysoké očekávání, možná jsem byla ovlivněna okolím, kterému se knížka líbila, ale za sebe jsem byla trochu zklamaná. První velké pozastavení přišlo ve chvíli, kdy autor v říká, že nebude psát reference, protože ty stejně nikdo nečte, čímž vlastně očernil všechny autory, kteří reference používají. Z mého pohledu ovšem tito autoři směřují na zcela jiné čtenáře. Tímto znehodnocujícím prohlášením autor v mých očích klesl a další řádky jsem četla s nedůvěrou. Další problém bych viděla v tom, že autor některé věci nedovysvětlí. Jako by načal myšlenku a pak si zbytek domyslete nebo když máte štěstí, možná budete odkázání na jinou knížku jiného autora. Když už si ale tedy přečtete nějaký odborný pojem, další vysvětlení budete muset hledat jinde. Dále bych autorovi oponovala v názoru, že vlastně otec důležitý není a že jeho roli zastoupí například babička. Obecně to působí, jako by otec vlastně nemusel existovat. Dítě může mít přeci mužský vzor v učiteli, trenérovi nebo jiné osobě. Ano, jsou rodiny, kde děti vyrůstají bez otce, ale nemyslím si, že tím pádem otec není důležitý a může ho někdo nahradit. Natož babička! Poslední mojí výtkou je nadměrné používání smajlíků, které dle mého názoru do knih nepatří. Když už je "nutné" smajlíka použít, tak opravdu jen zřídka. Zde je autor ale používá po řekněme něchtěných pravdách, které asi čtenář nebude chtít slyšet a tak tam je smajlík, aby čtenář nebyl tolik naštvaný, což na mě to naopak působilo negativně. Jako by autor degradoval čtenáře a nepovažoval ho za sobě rovného. Přestože v knize byly pasáže, se kterými jsem nesouhlasila, pasáže, které mě rozčilovaly a přes přehnané množství smajlíků, jsem si i tak našla informace, které byly zajímavé a které se pokusím aplikovat. Například, že většina osobnosti se u dítěte utváří do 6 let, že každý potřebuje pytel pohlazení, že je dobré vytvářet hladivé návyky... Přestože to jsou všechno věci, které jsou evidentní a nijak neznámé, je fajn si je připomenout. Také bych ráda zmínila informaci, že děti potřebují pozornost a budou jí chtít i když bude negativní a ubližující, protože i ubližující pozornost je lepší než žádná. Celkově bych knihu považovala spíš za motivační (jak je již zmiňováno v jiných komentářích) než za naučnou.... celý text
