Amaranta
přečtené 234
Siddhártha
2003,
Hermann Hesse
Vlastně je docela zvláštní, že HH píše o nepopsatelnosti a daří se mu to.
Hodina mezi psem a vlkem
2012,
Jan Skácel
Podzim ve městě Tady je město, náměstí a domy a také slečny s uzly vlasů na hlavách, ve kterých bydlí vítr, myš a touha. A je i podzim. A někde vysoce je slunce. Zaťaté v mraku jako v koňském srdci dráp.... celý text
Petr Camenzind
2010,
Hermann Hesse
Str. 105: Mnoho lidí říká, že "milují přírodu". To znamená, že neodmítají dát si občas líbit půvaby, které ona nabízí. Jdou ven a mají potěšení z toho, jak je země krásná, šlapou po lukách a nakonec natrhají spoustu květin a větví, aby je záhy zas zahodili nebo doma nechali zvadnout. Takhle oni milují přírodu. Rozpomínají se na tu lásku v neděli, když je hezky, a jsou pak celí dojatí, jaké mají dobré srdce. Vždyť by ani nemuseli, přece "člověk je korunou přírody"! Ach ano, ta koruna! Str. 103: Jako by mi naslouchalo dítě. Ne, jako kdyby dospělý na sebe při naslouchání zapomněl a nevědomky dostal dětské oči.... celý text
Nové umění v Čechách
1994,
Jindřich Chalupecký
Těm, kteří trvají na tom, že umění končí 19. stoletím: "Racionalističtí ideologové však chovají v sobě tradičně nedůvěru vůči umění a tedy zvláště vůči čemukoli novému a původnímu, co umění může právě ze své specifičnosti přinášet. Připadá jim to nebezpečné už jen proto, že je to v rámci jejich názorů nevyložitelné. Mluví proto o "nesrozumitelnosti" nového umění a raději uchraňují akademismus v jeho tradičnějších podobách." str. 29... celý text
Na hranicích umění
1990,
Jindřich Chalupecký
Z doslovu: "Umění nemůže vznikat z umění, a tedy ani žádná věda o umění a žádná organizace uměleckého dění nedokážou, aby umění přestalo být vězněno v pouhém uměleckém světě. Má-li pokračovat, musí z těch mezí, které jsou mu pořád ukládány, nějak uniknout."... celý text
Vlastní životopis
1976,
Benvenuto Cellini
Zatím si sem musím dát poznámku z Římanky (neboť ona byla knihou na doma, životopis pak souběžně knihou zůstávající a čekající v práci), trefně připomíná jeden z Celliniho rysů: "Ale já nejsem chytrá a možná ani inteligentní; a nikdy jsem nepochopila, jak může nějaká špatná věc být omluvitelná, neřku-li obdivuhodná jen proto, že byla provedena obratně." str. 181 Tak tolik o Benvenutových vášnivých výbojích a soubojích (i když mrštné přitočení se k objektu hněvu v davu a nečekané pobodání se tak asi zvát nedá).... celý text
Mimoúrovňové křižovatky
1980,
Petr Skarlant
Mně to nedá, to nemůže myslet vážně: Dívka se koupe ve vaně vysnívá si, že není sama Hřejí sny touhou přecpané pluje po vlnách do neznáma však vítr v plachty nevane Zůstane Karle nahá s náma to tělo nepomilované Dívka snění i bílá vana Voda odteče kanálem hltavě polykají roury požár je v krvi zapálen Z hrudi jí sněžně září dvě nedostupné hory dovolí aby v ručníku skryt ji líbal jenom len když lázeň roztáhnula póry... celý text
Černý hrad Olšanský
1984,
Uladzimir Karatkěvič
Co se tak hodí, když se člověk potřebuje za den vyležet z nachlazení, nevytáhnout nos z postele a zapomenout na pružení v nohou a kámen v krku? Ve svitu mobilu jsem projížděla hřbety knih a hledala mezi tenkými - jednodechými. Další priorita stanovovala děj odpovídající ustupující horečce. A tak se vyhledávání, takové vnitřní googlové síto, zastavilo na Karatkěvičovi. Požadavky zapadly do vzpomínky na Královskou pomstu a nezmýlily se. A ke knize: není vůbec na škodu odebrat se na severovýchod (do Bílé Rusi); studium v Praze mi zde totiž mile připomíná v oné době u nás žádané vzdělání v Paříži. Cestu do světa započal v Praze, pak jel do Indie, Afriky...; ach on absolvoval medicínu na pražské univerzitě, no jó...... celý text
Římanka
1966,
Alberto Moravia (p)
Celou knihu mi nešlo do hlavy, jak to Adriana dělá, jak dokáže tak rychle pojmenovat svoje city. Často si byla něčím znenadání jistá, tu se jí zjevila jediná možná cesta, hned zase někoho v okamžení prokoukla. Tak precizně dokáže člověk uvažovat, jen když píše - a Adriana byla po celou dobu sama spisovatelkou, která se táže, která pozoruje. I mně je to teď černé na bílém jasnější.... celý text
Klub podivných živností / Anarchista Čtvrtek
1987,
Gilbert Keith Chesterton
Taková črta zatím - zrovna jsem jela rozjezdem a četla si. A říkám si - toto není ten piedestální G. K. Ch., kterého znám (Klub). A napadnul mě (ano, atakoval) název sbírky, který ten večer zmiňoval kamarád (jeho vlastní sbírky; ještěže existují závorky = zázvory = nepochopitelný vtip; a taky pomlčky a šipky a rovná se). Tedy, název té sbírky si nepamatuji, ale bylo to úderně nesmyslné a vůbec né originální - tak jak to chtěl podat (naservírovat? dnes se s češtinou peru) a jak to podle něj mělo vyznít. Pokračování prozatímní črty - nene, není to chyba Chestertonova, povídky jsou stále brilantní, jen jsem si na to u něj už zvykla. Dokonce. A Anarchista Čtvrtek - popis by byl marný, tak jen pár útržků, které s ohromností závěru nesouvisejí, ale co se týče Ch., ukázek není nikdy dost: Můžeme přiznat matematikům, že dvakrát dvě jsou čtyři. Ale dva nejsou dvakrát jeden. Dva jsou dvatisíckrát jeden. str. 200 ... očima bezbarvýma jako zimní moře. str. 207 "Ale jak mohl markýz právě teď urazit vaši tetu?" vmísil se do rozhovoru druhý pán s pochopitelným údivem. "Vždyť tu seděl celý čas s námi." "Bylo to něco, co řekl," tvrdil Syme zlověstně. "Neřekl jsem vůbec nic," pravil markýz , "jenom něco o kapele. Řekl jsem, že mám rád Wagnera, jen když se hraje dobře." "To byla narážka na mou rodinu," stál Syme na svém. "Má teta hrála Wagnera špatně. Byla to bolestná rodinná záležitost. Dodnes nás kvůli tomu urážejí." str. 221 Asi pět mil od Londýna se přes zelená pole a skrze kvetoucí živé ploty prodíralo šest urousaných detektivů. Největší optimista z celé společnosti původně navrhl, aby pronásledovali balón po jižní Anglii v drožkách. Ale nakonec ho přece jen přesvědčil jak zřejmý odpor balónu k létání nad silnicemi, tak ještě tvrdošíjnější nechuť drožkářů následovat balón. Proto se potom neúnavní, ač dost vyčerpaní cestovatelé prodírali černým houštím a klopýtali přes zoraná pole, až všichni byli tak zřízení, že by je nikdo nepovažoval ani za tuláky. Zelené pahorky surreyské zažily konečnou zkázu a tragédii toho obdivuhodného světle šedého obleku, v kterém Syme přišel do Šafránového parku. Hedvábný klobouk mu nad nosem propíchla nízko visící větev, úkladné trny mu natrhly šosy div ne až po ramena a hlínu Anglie měl až za límcem. Ale pořád ještě mlčky a se zuřivou odhodlaností vystrkoval svou světlou bradku a nepřestával upírat oči na ten plující, plyny naplněný balón, který v nádherném západu slunce přijal barvu červánků. "Je to koneckonců velmi krásné!" řekl. "Je to podivuhodně, podezřele krásné!" řekl profesor. "Přál bych si, aby ten zatracený měch plynů už prasknul!" str. 226 Protože tyto masky neskrývaly, ale odhalovaly. str. 276... celý text
