Bomber
přečtené 879
Karneval paměťových buněk
2018,
Karel Šíp
Za mě velké zklamání... Hrdinné přepisování Charty 77, rýpání do Bedřicha Smetany a jeho tvorby a vrcholem všeho naprosto neuvěřitelně hloupý dopis Shakespearovi. Šíp staví v dopise jakousi konspirační teorii, že Shakespeare neměl s divadlem nic společného a někdo jen náhodně využil jeho jména (navzdory prokazatelným faktům, například historickému zápisu z roku 1592, kdy byl dramatikem Robertem Greenem právě aktivní divadelní autor Shakespeare obviněn z plagiátorství při psaní divadelních her) a zmiňuje pouze jeho z divadelního hlediska nic neříkající rodinné záznamy ze Stratfordu nad Avonou. Naprosto přitom přehlíží důkazy o Shakespearové působení jako principála herecké společnosti (a to přesto, že existuje důkaz z roku 1594, kdy je o něm zmínka v účtech královské kanceláře jako o principálu společnosti Služebníci lorda komořího, v roce 1603 udělil Jakub I. Shakespearovi a jeho společníkům tzv. "formalin patent", potvrzený Velkou pečetí Anglie – ze Společnosti lorda komořího sa stala divadelní Společnost králova). Úsměvné je též tvrzení, že by Shakespeare nikdy nezvládl napsat za svůj život všechna svá díla. William Shakespeare napsal v rozmezí let 1589 - 1613 (tedy za 24 let) celkem 37 her, to jsou v průměru ani ne 2 hry za rok (vzhledem k tomu, že Shakespearova společnost potřebovala celkem pochopitelně ročně několik premiér a mnohé hry byly objednávány přímo mecenáši k různým příležitostem, nebylo to v té době nijak závratné autorské tempo). Celkem bych doporučil p. Šípovi, aby si přečetl pár knih o alžbětinské době a nečerpal jen ze senzacechtivých článků v bulváru. Možná by se dozvěděl, že hry, které Shakespeare napsal, nepatřily jemu, nýbrž tomu, kdo jejich sepsání a uvedení platil, což byli mecenáši a majitelé jeho divadelní společnosti, tedy lord komoří a král), proto je nemohl William Shakespeare ani zahrnout do své závěti. Takže ... shrnuto, podtrženo: naprosté minimum humoru a spousta nesmyslného rýpání do těch, kteří se už nemohou bránit. No nic moc. Vlastně spíš nic, než moc...... celý text
Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření
2018,
Radkin Honzák
Pan Honzák dával ve škole zjevně pozor a celkem dokáže své sebrané poznatky úspěšně převést do populárně-vědeckého vyprávění. Zhusta cituje nejrůznější moudrosti, někdy ovšem - pravda - poněkud vytrženě z kontextu. Protože jde na problém "syndromu vyhoření" více než zeširoka, začíná se čtenář v průběhu - jinak příjemně plynoucího - vyprávění postupně stále častěji ptát:"Dostane se vůbec někdy pan Honzák k alespoň trochu konkrétnějšímu vyprávění o problému, který slibuje řešit název knihy?" A pozor SPOILER! Nikoli, nedostane. Ve třetí třetině naopak zapadne do naprosto nevědecké propagace víry a náboženství, kterou ve své poněkud zmatené a lehce fanatické obhajobě dokonce ilustruje hezkým vztahem psa a kočky z knihy pana Čapka. Je obrovská škoda, že věřící lidé mají stálou a nutkavou potřebu poučovat všechny ostatní o užitečnosti a potřebnosti víry, což činí pro mne - jako ateistu - jejich spisky toliko netolerantními a vlezlými. Pan Honzák se tak navíc sám dostává do rozporu s první částí vlastní knihy, kde právě podobný přístup rozdělování duše a těla jako náboženského a lékařského principu kritizuje (žel, sám je schopen tuto chybu vnímat pouze jednosměrně). Škoda... Do poloviny je kniha poměrně vědecky objektivní a lidsky podnětná, od poloviny ztrácí poněkud směr a vlastnímu tématu knihy, tedy "syndromu vyhoření" se nenávratně vzdálí. Proto hodnotím tak, jak hodnotím.... celý text
