Bonda
přečtené 1122
Pěkná práce
1993,
David Lodge
Odstavec, který jsem si musela opsat: Podle Robyn (nebo přesněji podle autorů, kteří v těchto věcech ovlivnili její myšlení) neexistuje žádné „já“, na němž jsou založeny kapitalismus i klasický román - což znamená konečná, jedinečná duše či podstata, která konstituuje identitu osoby; existuje jen postavení subjektu v nekonečné síti diskursů - diskursů moci, sexu, rodiny, vědy, náboženství, poezie atd.... celý text
Andělé všehomíra
2000,
Einar Már Gudmundsson
Jednou, už po našem rozchodu, poté co Dagný vzala mé srdce a mrštila jím do jízdní dráhy, mezi auta řvoucí jako lvi ve starořímské aréně, a já to srdce viděl očima básníků, rozervané, v krvi, jež z něho prýštila…... celý text
O zlých samotářích
1972,
Ivan Olbracht (p)
Někteří zlí samotáři nejsou zlí, ale okouzlující: „Tak polez!“ Ležel na břiše, natahoval k ní ruce. Dosáhla jich, Joska táhl a ona se o stoh opírala chodidly, šplhajíc s tělem přiklopeným do pravého úhlu. Uchopil ji kolem pasu, vtáhl dovnitř, a poněvadž se zas jednoho druhému zachtělo, sevřeli se do náruče. Byl to pokoj opravdu jako pro knížete pána. Pak vedle sebe leželi, on na znaku s rukama rozpjatýma a ona s hlavou stulenou na jeho ramenním důlky, a když se vymlčeli, řekla: „Tady je tma! Vidíš mě?“ Byla první, kdo promluvil, a její hlas mu byl milý. „Ne. Venku je už taky tma.“ Oči ponenáhlu zvykaly večeru a rozeznávaly již obrysy natažených těl a stěn z pocuchaných stébel. Čerstvě vymlácená sláma nasládle vydechovala, tma voněla ještě jejich milováním a obě ty vůně se složily v jedinou: medu, ale v plástvích, vlažného posud včelím hemžením, a jak jej právě hospodář vyňal z úlu. „Bylas už někdy zavřená?“ zeptal se. „Ne. Tys byl?“ „Byl.“ „Mám tebe stejně ráda,“ řekla za chvíli. „Je tam vošklivo, viď?“ „Není. Jen dlouhá chvíle je.“ „A pročs byl zauřenej?“ „Že se toulám.“ Dala ruce pod hlavu a zadívala se na světlý otvor doupěte. „Toulám se taky ráda… Svět je tak pěknej! Poležíš sobě v lese na jehličkách, díváš se na ptáky, zvířata kolem tebe přeběhnou, vidíš nový vesnice, města, setkáš se s lidma. A doma není nic. Je tam smutno… Je to tak krásný všecko…“ […] „Je to tak hezký na světě!“ řekla zasněně.... celý text
Ma vie: Můj život
2013,
Marc Chagall
Bella mi přináší modré květiny a trochu zeleni. Je celá v bílém, v černých rukavičkách. Dělám její podobiznu. Když jsem spočítal všechny ploty ve městě, maluji Smrt. Když jsem nahmatal puls všech blízkých, maluji Svatbu. Cítil jsem však, že zůstat ve Vitebsku ještě déle, zarostl bych vousy a mechem. Toulal jsem se ulicemi a modlil jsem se: „Bože, který se skrýváš v oblacích nebo za ševcovským domem, pomoz mi objevit duši, bolavou duši koktavého chlapce, ukaž mi cestu. Nechci se podobat druhým; chci vidět nový svět.“ V odpověď jako by město prasklo jako struna houslí a jeho obyvatelé se dávají na pochod nad zem, opouštějí svá obvyklá místa. Osoby důvěrně známé usedají na střechy a odpočívají tam. Všechny barvy se převracejí, mění se ve víno a z mých pláten tryskají nápoje. Je mi dobře s vámi všemi. Ale… slyšeli jste něco o tradicích, o malíři s uřízlým uchem, o krychlích, čtverečcích, o Paříži? Vitebsku, opouštím tě. Zůstaňte si tu sami se svými slanečky!... celý text
Polibek pavoučí ženy
1992,
Manuel Puig
Novela v přímé řeči (bez pásma vypravěče), v níž se postavy zpovídají a proti své vůli poddávají citům a která má přesto lehkost a nepůsobí přepjatě. Snad proto, že jsou dialogy uvěřitelné, jazykově i obsahem, to hlavní v nich zůstává skryté a řeč je hodně vázaná na konkrétní události probíhající v pozadí promluv. Dokonce se podařilo zaplést do rozhovorů ucelenou nit věrohodné a napínavé zápletky. Ještě zajímavější jsou ale postavy. Zaprvé citově křehký homosexuál, toužící po velké lásce, ve které by zastával závislou ženskou roli. Na nějakou dobu je mu dopřáno hrát ji v blízkosti atraktivního mužného spoluvězně. Ten ale, jakožto svobodomyslný rebel, klasické genderové rozvržení neuznává a rád by z jejich modelu kolegu na cele „osvobodil“. Přitom v něm ale citově založený společník vyvolává potřebu uvažovat nahlas i o vlastní touze a něze... vzniká důvěrný a silný vztah, možná ne úplně nepodobný romantice kýčovitých filmů, které první druhému vypráví před spaním. Novela se nenápadně, ale nepříjemně dotýká otázky, jakou moc mají ideologické systémy nad myslí, láskou, osudem. Nejsou také takovou pavoučí síťovkou? A kdo koho nakonec do svých sítí zaplétá?... celý text
Golem
2005,
Gustav Meyrink (p)
Mysl, která přišla o všechny poznatky a jistoty, tzv. vědomí a sebe-vědomí. Pozoruje samu sebe a svět (zrcadlení světa v sobě) a pokouší se něčeho zachytit. Úryvek: Než jsem ulehl, četl jsem si o životě Buddhy Gotamy, a v tisíci obměnách mi táhla myslí věta, začínající vždy znovu: „Přiletěla vrána ke kameni, který vypadal jako kus tuku, a myslila si: Snad je tu něco dobrého k snědku. Protože tam však nic chutného nenašla, odletěla. Jako vrána přiblíživší se ke kamenu, tak opouštíme my – my, hledači – asketu Gotamu, neboť jsme v něm ztratili zalíbení.“ A obraz kamene, který se podobal kousku tuku, se mi v mozku obludně rozrůstá: Kráčím řečištěm a zdvíhám hladké oblázky. Šedomodré s rozstříknutým třpytivým prachem, nad nimiž hloubám a hloubám, a přeci si s nimi nevím rady – pak černé se sírově žlutými skvrnami, jako by to byly zkamenělé pokusy dítěte vymodelovat neohrabané strakaté mloky. A chci je odhodit daleko od sebe, ty oblázky, avšak vždycky mi vypadnou z ruky a nemohu je zapudit z dosahu svých očí. Všechny kameny, které kdy hrály v mém životě nějakou roli, se vynořují kolem mne. Mnohé se těžkopádně namáhají vyprostit se z písku na světlo – podobny velkým, břidlicově zbarveným krabům za vracejícího se přílivu, jako by chtěly za každou cenu upoutat mou pozornost, aby mi sdělily nesmírně závažné věci. Jiné – vyčerpány – padají bezmocně nazpět do svých děr a vzdávají se naděje dostat se kdy ke slovu. Občas se proberu z šera těchto polosnů a na chvíli opět vidím ležet měsíční světlo na vzdutém záhybu své přikrývky jako velký, světlý, plochý kámen, abych zase znovu začal slepě tápat za svým mizejícím vědomím, hledaje neklidně onen kámen, který mě trápí – který musí být někde zastrčen v suti mých vzpomínek a vypadá jako kousek tuku. Kdysi vedle něho končila při zemi okapová roura, představuji si – ohnutá do tupého úhlu, okraje rozežrané rzí –, a vzdorovitě si chci v duchu vynutit takový obraz, abych ošidil své roztěkané myšlenky a ukonejšil se ke spánku.... celý text
Feťák
2002,
William Seward Burroughs
Fascinuje mě ten lékařsky suchý tón, průzračný odstup. Kdyby v něm nebylo tolik inteligence, snad by se dalo napsat: úřednický. Je to jako precizní kresba ve stupních šedi. Vypravěč se trochu rozvášní až v závěru, při popisu svých dosti šílených delirií a alotrií při odvykačkách (vytloukal opiáty alkoholem). Jinak je to naprosto věcný (střízlivý!) popis naprosto ulítlého života. Věcnost s sebou nese i specifický vtip, například suchá charakteristika kuřáků marihuany, se kterými si očividně jako dealer nevěděl rady, mě dost pobavila („Kuřáci trávy jsou stádní, senzitivní a paranoidní. Pokud jste známí jako „otrava“ nebo „pochmura“, nemáte u nich šanci...“). Podařený překlad J. Rauvolfa, osobitý jako jeho hlas, který mi při četbě zní v uších.... celý text
Tajný deník Laury Palmerové
1993,
Jennifer Lynch
„Cause I know I’m a mess he don’t wanna clean up...“ (verš z písně Fiony Apple, který se mi s knihou asociuje) Člověk by si mohl myslet, že v dnešní době, kdy je v sexu máloco odsuzované, nedává slovo zkaženost žádný význam. Alespoň ne v souvislosti s přirozeně se rozvíjející sexualitou třináctiletých slečen. Tahle knížka je doklad, že dívčí kažení se a zkaženost je pořád drama. A literárně pořádně působivé téma.... celý text
