bookfan přečtené 74

Život Vernona Subutexe 1 2023, Virginie Despentes

Kniha mě neskutečně nudí, postavy se mi pletou, zcela se s ní míjím. Dle mého manžela je to kniha zábavná a dobrá, ale tentokrát se mi svým doporučením netrefil do vkusu. Během četby jsem si odskočila s větším potěšením k Větrné hůrce, Pahorku z písku a jednomu Bryndzovi. Snad i jízdní řád v knižní podobě by mě bavil víc.... celý text

Tíživé ticho 2023, Robert Bryndza

Dobrá oddechovka, přečteno ve vlaku na trase Brno-Praha a zpět. Napínavé, přitažené za vlasy, ale čtivé. Trošku jiné než ostatní Bryndzovy knihy. Thriller, ne detektivka.... celý text

Na Větrné hůrce 2009, Emily Brontë

Podařilo se poctivě přečíst až napotřetí, ale o to byl čtenářský zážitek větší. Pamatuji si, že jako teenager jsem v knize přeskakovala a postavy mi byly bez výjimky protivné. Teď mě jejich charaktery bavily a vychutnala jsem si i starodávnost této knihy. I když současné autorky píší úplně jinak, tak témata jako narušené rodinné vztahy, týrání dětí, násilí mezi partnery, chamtivost, pomstychtivost, sobectví, atd. byla a jsou věčná. A mě bavilo i srovnávání s dnešní literaturou. Myslím, že většina nyní populárních knih brzy upadne v zapomnění, podobají se sobě jako vejce vejci, ale kniha Na Větrné hůrce se bude číst ještě dlouho poté, co už nebudeme na tomto světě. Hlavní postavy se v knize často chovaly až příliš exaltovaně, a to u mě způsobilo jistou citovou oploštělost, takže jsem při popisu jejich různých útrap příliš netrpěla. Občas jsem měla dojem, jako by snad autorka psala s ironickým nadhledem. Knížka ve mně zanechala hodně intenzivní dojem, líbily se mi popisy krajiny a počasí. Nakonec jsem měla i pochopení, ne-li sympatie, snad ke všem postavám, jakkoliv byly zlomyslné, rozmarné, sobecké nebo ufňukané. Za mě velmi kvalitní dílo, které si zaslouží dostat šanci i od dnešních čtenářů.... celý text

Je hlína k snědku? 2006, Jakuba Katalpa (p)

Začala jsem poslouchat v Rozhlase, záhy přestala. Založením jsem asi jako jedna z postav - "sterilní profesor", a tak jsem to živočišno nemohla prostě vydržet. Kniha je ryzí ŽIVOČIŠNO, a pokud je tam i něco jiného, tak jsem nebyla schopna to ani vyslechnout, ani pochopit. Další knihy od autorky - Němci a Zuzanin dech - se mi líbily. Nicméně: Po jazykové stránce se mi mnoho obratů líbilo a zaujaly mne. Přikláním se k názoru, že jde o kvalitní knihu, která jen neladí s mým vkusem a doporučuji odvážným čtenářkám a čtenářům k přečtení.... celý text

Znamenitá mrtvola 2022, Agustina Bazterrica

Získáno jako e-kniha zdarma, určitě bych si ji nekoupila. Věděla jsem zde z Databáze, do čeho asi jdu a pojala to jako výzvu. A taky byla, četba se neobešla bez následných nočních můr a nevolnosti. Přikláním se k názoru, že autorka možná chtěla poukázat na způsob, jakým lidé zachází s hospodářskými, pokusnými a lovnými zvířaty. Popisy v knize bohužel opravdu poměrně přesně odpovídají tomu, jak to v praxi "živočišné velkovýroby" chodí, a o to hůře na mě kniha působila. (Nicméně si stejně nedovedu představit, jak může někdo takovou knihu zvládnout napsat. Druhá verze tedy je, že autorka je sadistka a třetí verze je, že si chtěla vydělat tím, že napíše něco vskutku nechutného.) Navzdory svému zhnusení jsem nebyla schopna knihu odložit, takže ji hodnotím jako čtivou. Depresivního pocitu se však asi ještě dlouho nezbavím. Kdo se zajímá o historii (holocaust apod.) i o současnost (genocidy) tak ví, čeho jsou lidé schopni, zvlášť když je určité jednání považováno za legální nebo dokonce správné. To, že se napsané snad nestane realitou bych přičítala spíš základním mechanismům Přírody, která kanibalismus příliš nepraktikuje nebo malé pravděpodobností výskytu nákazy, která by postihla všechny savce kromě lidí (tato zoonóza je základním východiskem knihy, které mělo za následek chov lidí "pro maso"). Na druhou stranu Příroda, která velí psům roztrhat srnečka a sýkorce tu a tam velí vyklovat jinému ptáčku mozek z hlavy, nemá nic proti tomu, aby člověku umožnila pomocí různých nástrojů zabíjet jiné tvory za účelem získání potravy. Kanibalismus byl zatím praktikován v dobách hladomoru, kdy byli jiní živočichové i rostlinná strava snězeni, ale pokud by byl podporován vládou, možná by byl uskutečnitelný. Člověk dokáže provádět ledasco a pokrytecky zavírat oči rovněž. Těžko hodnotit, po literární stránce mi nepřipadá bezcenná, myšlenka je zajímavá a vnímám i morální poselství, ale kvůli celkovému zhnusení a vlastní újmě při četbě mi nejde udělit víc než 2 hvězdy.... celý text

Bílá Voda 2022, Kateřina Tučková

Měla jsem velké očekávání, ale přišlo spíš zklamání. Kniha mi evokuje závěrečnou práci svědomité studentky, ale postrádám onu špetku "božského", která činí umění uměním a způsobuje čtenářskou slast. U autorky oceňuji stejně jako mnozí snahu věnovat se zajímavým a opomíjeným tématům, ale výjimečné literární dílo si představuji na rozdíl od literárních kritiků jinak. Postavy nemají hloubku, u mnoha nepoznáme pohnutky jejich jednání, těžko se s některou ztotožnit nebo ji pochopit. Chybí vhled i nadhled, přebývají zjevné nesympatie autorky k mužům, snad nějaké osobní trauma? Snaha vyzdvihovat ženy až otravná. Nejvíc mi vadí směska popisu jednání a názorů reálných historických postav (papež), polofiktivních postav (Plojhar, Havraj) a vymyšlených postav (Lena). To přece není fér vkládat papeži do úst věty, které nikdy neřekl. Líbilo by se autorce být postavou nějaké knihy? Nechápu, proč to nikoho z kritiků nepohoršilo, když tento problém nastal už u Žítkovských bohyní. Jeví se mi to tak, jako by byly ceny uděleny za čas, který knize věnovala a za "zásluhy". Kniha nemá spád, je to takový slepenec pohledů různých postav, teď je to moderní, ale podle mého názoru je to berlička jak zvýšit čtenářskou atraktivitu, která zde příliš nezafungovala. Taky se mi nelíbí, že kniha byla "knihou roku" málem ještě dřív než vyšla, to je pomalu jako za dob dávno minulých, kdy byli "prominentní" autoři.... celý text

Zulejka otevírá oči 2017, Guzel Jachina

Guzel Jachina mě Zulejkou okouzlila. Poslouchala jsem na ČRo Vltava jako četbu na pokračování. Dana Černá svým klidným hlasem zmírňovala těžký osud vysídlenců na Sibiř, takže poslech nebyl tak drásavý, jako by pravděpodobně byla četba. Nečekala jsem, že v příběhu z pracovního tábora na Sibiři bude i poetika, lidskost, něha. Zulejka, zprvu poddajná a rezignovaná žena nerudného Murazy a otloukánek jeho zlé matky, přežije drsné podmínky a zažije okamžiky, které se snad i přibližují spokojenosti. Není to tím, že by to v pracovních lágrech bylo hezké nebo lepší, ale přispěje k tomu konečně naplněné mateřství a někteří lidé, s nimiž svůj osud sdílí. Zulejce, vychované v pokoře a bázni, se otevřou nové obzory. Působivé jsou i pasáže popisující přírodu. Zajímavou postavou je například pomatený lékař, který se v drsných podmínkách vrátí do reality a mnohé, vč. Zulejky a jejího syna, zachrání před smrtí, nebo rozporuplný velitel tábora, jež je zprvu vrahem Zulejčina manžela, ale v budoucnu jejím ochráncem. Závěr je spíš otevřený, ale vyzněl mi optimisticky. Zulejka postupně "otevírá oči", a ačkoliv nepřestane být jemnou bytostí, stává se silnou ženou s vlastním názorem a pozoruhodnou odolností. Zulejka, nevzdělaná tatarská žena, je obětí politických turbulencí, ale sama politický názor nemá, ani situaci nijak nehodnotí. Přesto se v knize o tehdejší době dozvíme mnohé a je na nás, jaký názor si uděláme. Sama to hodnotím tak, že dobré časy na onom území prostě nebyly; jedna mizérie střídala druhou, a proto mě nijak nepobuřuje, že téměř všechny postavy v knize svůj osud v podstatě trpně snášejí a nijak zvlášť nepřemýšlí, proč se jim děje bezpráví. V tomto aspektu považuji dílo za "typicky ruské". Místy je příběh poněkud nepravděpodobný, se zvláštními náhodami, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo a zcela bez rozpaků dávám plný počet hvězdiček.... celý text

Naslouchač 2016, Petra Stehlíková

O knize jsem se dozvěděla náhodou, zaslechla jsem rozhovor čtenářů v autobusu a zaujala mě zmínka o "sklenařích". Hodnocení zde na Databázi bylo výborné, tak jsem šla bez rozmyslu do toho. Ouha, překvapení - kategorie YA. Už několik desetiletí do této kategorie nezapadám a fantasy knihy mě taky celkem míjely. Můj přísný názor proto prosím berte s ohledem na výše uvedené. Klady: celkový konstrukt se mi zdá zajímavý: sklenaři vs lidé z nížin, post apo téma taky zaujalo. Zamořená část světa, oddělená od "zdravé" části ochrannou stěnou, zvláštní nerost sklenit, taky OK. Zakomponování záhady Djatlovovy výpravy, rovněž zajímavé a pro mě nečekané. Různé energie, tajemné bytosti nasterey, proč ne. Jenže... Zápory: Celkové zpracování mě nějak zklamalo, jako by dobré nápady nebyly využity na 100 % po stránce literární i co se zápletky a rozuzlení týče. Jazyk je jednoduchý, ničím zajímavý. Postavy celkem ploché. Chování hrdinů se mi zdálo často nějaké nelogické, divné. Rozuzlení nepřijde, kniha má jak jsem zjistila další 2 pokračování (Faja, Nasterea) a asi ani to není konečný počet série. Není to taková pecka, abych trávila čas čtením dalších dílů s nejasnou vyhlídkou na zodpovězení mnoha otázek, takže končím. Autorka vymyslela spoustu nových výrazů, ale některé se mi zdají zbytečné (proč mít nové slovo třeba pro tetu?). Shrnutí: Knížka mi přijde jako čtení pro dívky, čiší z ní cosi jako romantické stýkání a potýkání puberťačky se skupinou silných a pohledných starých-mladých hrdinů v čele s kapitánem s oříškovýma očima; oříškové oči jsou snad leitmotivem této knížky. Netroufám si odhadnout, jak bych ji ve věku -náct hodnotila. Ale pro starší a pokročilé, o mužích nemluvě, tato kniha podle mě nebude to pravé oříškové. Škoda pro mě, čekala jsem víc. Hlodá ve mně škaredá myšlenka: dát toto téma nějakému šikovnému spisovateli, ať to celé zpracuje znovu a lépe pro dospělé čtenáře, vystaví znovu zápletku, odebere poznámky o silných pažích a oříškových očích, doladí technickou stránku věci, doplní konečné rozuzlení a závěr, a bude to dobrý.... celý text

Babička pozdravuje a omlouvá se 2015, Fredrik Backman

Velké zklamání! Muž jménem Ove hrál na city, ale bylo to příjemné čtení, vtipné i smutné. Zde mi nesedlo skoro nic a na str. 305 jsem četbu vzdala a jen tu a tam nahlédla, jak autor příběh zakončil. Knížka působí jako snaha zúročit úspěch "Oveho" a jako "óda na všeobecný bordel". A co konkrétně mi vadilo nejvíc? Protivná babička co vytváří chaos, podobně protivná "výjimečná" vnučka Elsa, klišéovité a prvoplánovité ostatní postavy hrající na city, pro mě naprosto nepřehledný pohádkový svět mohutně prorůstající celý děj a opakující se obraty typu "dóza s dřímánky". Nejvíc mě naštvalo pojetí postavy psa, starého chudáka krmeného pro psy toxickou čokoládou, drženého v prázdném bytě/sklepní kóji/renaultu a nevenčeného, přičemž toto vše nebylo ani náznakem považováno za týrání, ale naopak za projevy přízně! Panebože... psa jsem nikdy sice neměla, ale toto mě fakt vytáčelo. A ve finále ho zabije magor kudlou. To fakt nechceš. Ještě že jsem měla knížku jen půjčenou z knihovny.... celý text

Zuzanin dech 2020, Jakuba Katalpa (p)

To je pecka,tato knížka! Za mě velmi dobře zpracované téma holocaustu, poutavé tím, jak je zasazeno do celkového kontextu doby. Postavy nejsou černobílé, charaktery se křiví jak na ně působí zvrácena doba, zlo, které by v míru možná zůstalo v hlubinách duše, leckde vylézá na povrch. Zuzana,nejprve dítě, později mladá žena z bohaté židovské rodiny cukrovarníka. Velká, silná, pohledná, životaschopná, chytrá. Začátek odehrávající se ve 30. letech je zdánlivě idylický, ale už prosakují náznaky budoucího hnusu (ústa, vosa, koťata). Čekáte samozřejmě hrůzu z koncentráku, ona přijde, Zuzana přežije, ale hnus pokračuje, možná působí ještě silněji. Zuzana, oslabená tělesně i na duchu se nějakou dobu povoluje, ale pak ... Konec je otevřený, což se mi i líbí, nechává na čtenáři, aby si další osudy Zuzany dostavěl sám. Já se přikláním k variantě, že vzhledem k věku a povaze se z toho vyhrabala.... celý text

Cesta na konec noci 2018, Louis Ferdinand Céline (p)

Sama sebe jsem se ptala, čím je kniha tak výjimečná? Zřejmě se ve své době vymykala svojí výsměšností a cynismem, stejně jako hovorovým jazykem. Žádní kladní hrdinové, žádný happy end, žádná velká láska, žádný sentiment. Hlavní hrdina se dostává z jedné mizérie do druhé a plive jedovaté poznámky k tomu i onomu. Nic mu není svaté, na nikoho se neváže, občas si dopřeje nezávazné tělesné rozkoše, ale většinu času se nachází v marasmu obklopen většími či menšími mizery. Více mě bavil začátek, období 1. světové války. Celkově mě ale toto dílo příliš nenadchlo, asi bylo až příliš ponuré a bezvýchodné i na mě. Ale i tak je doporučuji, přece jen je to klasika a velmi kvalitní text, jen je asi potřeba mít to správné rozpoložení nebo dávkovat postupně.... celý text

Čekání na kocoura 2012, Michaela Klevisová

Milá knížka pro zlepšení nálady, kočičky mám ráda a tak mě povídky o nich potěšily. Jsou čtivé, citlivé i dojemné a mají dobrý konec. Knížky od Michaely Klevisové se mi prostě líbí.... celý text

Pudlenka 1970, Karel Čapek

Mám ráda knížky Karla Čapka a kočky asi ještě víc, ale tato kniha nesplnila moje očekávání. Snad více textu je věnováno psům než kočkám, i jméno Pudlenka, nakolik roztomilé, mi evokuje spíš pudlíka. Při četbě jsem trpěla nad pasážemi o topení koťat i štěňat, vraždění kočky kvůli sežrané huse, trávení kocourka arsenikem i o nekontrolované produkci koťat. I sama Pudlenka byla v reálu několik koček, jejichž život byl krátký. Dnešní doba s kastracemi asi změnila pohled na spolužití se zvířaty a to, nad čím se dříve ani laskavý K.Č., který by mouše neublížil, příliš nepohoršoval, je dnes naštěstí trestným činem. Líbily se mi staré fotografie kočky a koťátek. Z knihy je mi ale smutno.... celý text

Dcery nové doby 2019, Carmen Korn

Mnohé z toho, co bych chtěla ke knížce sdělit, je zde již napsáno. Obdobně jako jiné čtenářky ji hodnotím jako systematicky vystavěnou, ale bez "přidané hodnoty", bez záblesků geniality a originality. Proto bych ji nepřipodobnila ke Geniální přítelkyni Eleny Ferrante. GP byla divokým uragánem, směsicí přátelství a nenávisti, emocionálním šílením jihoevropských temperamentů. Dcery nové doby jsou fungující německý stroj, který nezklame, neurazí ani nenadchne. Knížka se četla dobře, ale vytvořit si k hrdinkám a hrdinům silnější vztah se mi nepodařilo. Snaha zakomponovat různorodé postavy za účelem poutavosti příběhu byla očividná - židovka, komunistka, lesbičky, nacista, ... pohledů do duše hrdinů a hlubších úvah pomálu. Nicméně atmosféra tehdejší doby byla vykreslena poměrně poutavě, a to byla pro mě hlavní kladná stránka prvního dílu. V tuto chvíli nemám však vysloveně chuť si přečíst druhý díl, i když závěr zůstal z části otevřený. Přece jen volného času je málo, stránek knížky mnoho, a mám pocit, že existují knížky, které mi nabízejí více čtenářských rozkoší.... celý text

Mlýn na mumie 2014, Petr Stančík

Několik čtenářů použilo pro tento román slovo "OPULENTNÍ", což se mi zdá výstižné. Ze začátku jsem si musela na knihu zvyknout, je totiž také poměrně ORIGINÁLNÍ. Slova, jaká dnes stěží uslyšíte, například moudí. Poměrně dost erotických vsuvek. Nepůsobily však na mě ani eroticky, ani nepobuřovaly. Spíš pobavily. A ta strašlivá jídla, která hrdinové konzumují. Morkové kosti, nadívaní ježci, frikasé z netopýra. Také tu a tam potkáme strašidla a přeludy. A abych nezapomněla, jsou zde i vraždy a komisař Durman, pátrající po sériovém vrahovi. Jména hlavních hrdinů jsou také kapitola sama pro sebe, o úvodních "citátech" u každé kapitoly ani nemluvě. Klasickou detektivku ale nečekejte, myslím, že vyšetřování představuje pouze základní páteř pro vše výše uvedené. Příběh se odehrává za prusko-rakouských válek a klobouk dolů před autorovou znalostí historie! ATMOSFÉRA staré Prahy před asanací nesmírně působivá, přímo svádí navštívit místa, která asanaci přežila. U této knihy si tak přijdou na své jak intelektuálové, které potěší nejrůznější rafinované odkazy na historii a umění, tak běžný čtenář, který dostane příjemný mix napětí, humoru, sexu, nechutností a jídla. A celé je to trošku BIZÁR s atmosférou, připomínající Lipského nebo Švankmajerovy filmy nebo možná parodii na knihy Dana Browna, Umberta Eca a Miloše Urbana? Postupně jsem pochopila, proč byla knížka oceněna Magnesia Litera. Jedná se skutečně o originální počin v moři více či méně si podobných "normálních" knih. Hvězdičku strhávám čistě ze subjektivních důvodů za přemíru mastných a masitých jídel, jejichž popisy mi na rozdíl od mnoha jiných čtenářů působily spíš nechutenství nebo chuť na tofu či zrní.... celý text

Stopy mých otců 1985, Helena Šmahelová

Druhý díl se mi také líbil, stejně jako ten první. U prvního byly pro mě zajímavé pasáže o hospodaření, běžném životě v nevolnictví a také o náboženských sporech mezi katolíky a evangelíky, ale zhruba od druhé poloviny se postavy velmi rychle střídaly, takže jsem je všechny neudržela v paměti. V druhém dílu bylo "obsazení" stabilnější, ale o něco méně mě bavily pasáže o národním obrození. Myšlenky o panslovanství a důraz na národnost mě spíš rozčilovaly. Celkově se mi tato sága moc líbí a chci si přečíst i poslední díl. Je docela zajímavé přečíst si knihy odlišné od těch, jaké se píšou nyní. Tj. bez experimentů a vypjatých emocí. V knihách současných autorů se hrdinové zmítají v duševních mukách i v případě nepovedené dovolené, avšak zde téměř bez viditelného pohnutí a smířeni s osudem pohřbívají své blízké...... celý text

Anežka 2015, Viktorie Hanišová

Vážné téma, kniha, která nutí k zamyšlení. Úspěšná bezdětná Julie si náhle uvědomí, že vlastně vždycky chtěla děti a s vervou se pustí do realizace svého cíle. Po marných snahách o vlastní dítě bez partnera adoptuje nestandardním postupem romskou holčičku. Za romský původ své adoptivní dcery se však stydí a vykonstruuje lež o jejím kubánském původu. Bohužel Julii nebyl patrně dán do vínku cit k jiným lidským bytostem, a tak k holčičce přistupuje spíš jako k projektu než k člověku. Dokonce si vytvoří pro ni evaluační tabulku. Postupně dochází k nepochopení, nedorozuměním a útěkům dcery z domova. A k tomu všudypřítomné předsudky, hlavně na straně adoptivní matky. Knížka se mi četla velmi dobře a vzbudila ve mně mnoho otázek, včetně toho, jak by to dopadlo, kdyby dcera měla i tatínka, jak by adoptivní matka vychovávala vlastní děti i jak jsem sama na tom s předsudky. Konec je otevřený a dává čtenáři možnost domyslet si, jak to s hlavními hrdinkami dopadlo. O Viktorii Hanišové jsem dosud nevěděla, ale po této knize mám v plánu přečíst si i její další knížky.... celý text

Šťastná Moskva 2022, Andrej Platonov (p)

Zajímavé dílo, které se vymyká tomu, co se běžně dostane ke koupi v knihkupectvích. Zčásti bizarní, zčásti sentimentální, zčásti bláznivé, v podtónech velmi melancholické a smutné, ale možná nakonec i absurdně vtipné. Jsou v něm úvahy a věty opravdu neotřelé a často trefné. Myslím, že je to ten druh knihy, jaký dokáže napsat jen Rus. Má to něco z Dostojevského, z Bulgakova, z Daniila Charmse, opravdu je těžké tuto knihu někam žánrově zařadit. Místy se tváří jako kniha obdivná k budování socialismu ve 30. letech, ale častěji budí dojem, jako že se tomu celému vysmívá. A ty postavy, které v knize vystupují! Naivní, velkodušné, poblouzněné, zamilované, rezignované, a všechny propojuje hlavní hrdinka jménem Moskva, nespoutaná mladá krásná žena.... celý text

Zeptej se táty 2010, Jan Balabán

Náročná knížka, neveselá. Téma umírání a smrti otce tří sourozenců, text je zvláštně roztříštěný a zpočátku nebylo pro mě jednoduché se zorientovat v tom, kdo je kdo, nicméně některé věty jsou prostě perly. Knížku jsem měla půjčenou z knihovny, ale potřebovala bych ji mít doma, víc se do ní ponořit, dát jí čas. Není to příběh, který plyne sám a který vás vtáhne do děje, ale stojí za přečtení. Líbí se mi duchovní rozměr této knihy, nevím jak bych to přesně napsala... Mám v plánu se k této knize ještě jednou vrátit, vnímám, že napoprvé se mi nepodařilo vychutnat všechny její kvality. Navzdory truchlivému tématu ve mě nezanechala truchlivý dojem .... vidím v ní naději.... celý text

Sítě 2016, Petra Dvořáková

Po Chirurgovi pro mě trošku zklamání. První dvě povídky se mi zdály nejprve snad až nepravděpodobné (příběhy jakoby vytvořené jen pro účely povídek pro ženy), nicméně nakonec jsem si uvědomila, že podobné exempláře jako jsou jejich hrdinové/hrdinky, jsem už někde potkala. Což je vlastně hrozné. Knížky Petry Dvořákové nejsou brutální, přesto jsou děsivé. Jsou "ze života". 1. Povídka - Na první pohled úžasný muž (z něhož však už od prvních stránek čiší, jak je slizký a odporný) šikanuje svoji partnerku poznamenanou traumatem z dětství. Toho chlapa bych zbila, úplně jsem při četbě zuřila. A jeho partnerce bych taky nějakou asi vlepila, aby se probrala. 2. Povídka - Pro "změnu" tyranie ze strany manžela, který se dal na víru. Příběh se vyřeší zdánlivě absurdně (pan svatý se spustí), avšak ouha, pak si uvědomíte, že něco podobného potkalo např. vaši kolegyni ... 3. Povídka - Jak původně slušné děvče semlel zdravotnický systém ... zde bez šťastného konce. I když hrdinka poslední knížky opravdu neudělala dobrý dojem, nakonec jsem ji nejvíc litovala a z mého pohledu byla největší obětí. Kdo ví, kam bychom se sami vyvinuli na jejím místě....... celý text