callahanh přečtené 471

Dominika 2018, Jaroslav Konáš

Těm, kteří na nějaké sociální síti sledují Jaroslava Konáše, muselo být okamžitě jasné, jakým směrem se bude jeho literární prvotina ubírat. Proto není překvapení, že v ní převažuje tajemná a hodně osobitá atmosféra Prahy a jejího genia loci, který ožívá ale jen na některých místech a v době, kdy nechodí moc turistů. Právě tato atmosféra je tím stěžejním, co drží román nad vodou a co je na něm nejzajímavější. Procházet s hlavním hrdinou některá zákoutí je moc fajn a čtenář má chvílemi pocit, že tam stojí s ním. Příběhově tedy nejde o nic originálního a je zkrátka znát, že autor se inspiruje svými oblíbenými literáty, což ale vůbec nevadí, protože to dělá citlivě, nikoho nenapodobuje a snaží se budovat svůj styl. Trochu daní debutu je slabší příběh, v němž je dost motivů, z nichž některé se ale absolutně nevyřeší (co byl zač Cubanti? opravdu mu může jen tak projít vražda? proč se pracovalo s postavou trpaslíka?) a jsou tu navíc, chvílemi se také autor neubrání lehce zbytečnému sdělování informací, které si viditelně nastudoval, opět to ale zase tolik nevadí, protože rozsah knihy není nikterak smrtící. Dominika je tak ve výsledku hodně příjemná prvotina, která si na nic nehraje a přesně vystihuje osobu svého autora. Jen tak dál! 70 %... celý text

Tajemný závoj 2022, Dominik Dán

Dominik Dán si vesměs udržuje stejnou kvalitu knih a kdo od něj čeká něco extra nového, je tak trochu blázen. I v tomto případě nezůstane čtenář ušetřen špičkování mezi detektivy, ačkoli ho tentokrát není úplně hodně. Možná je to tím, že první případ ubodané prostitutky je dost krutý i na vraždaře a od začátku se řádně zamotává, protože je zdánlivě bez motivu. O to větší škoda je, že se v této knize rozřešení nedočkáme, což osobně nepovažuji za úplně šťastné, protože i když tzv. cliffhangery chápu a respektuju, sdílím názor, že čtenář by si pachatele zasloužil. Druhý případ se zdá být zdánlivě rutinní, právě on ale detektivům dost zamotá hlavy a končí poměrně slušnou konspirací. Je znát, že Dán už se vypsal, protože přesně ví, co je nutné a co už ne, píše hodně čtivě a děj má po celou dobu spád. Jak ale píšu u všech jeho knih a zdá se, že to budu psát pořád - jeho knihy jsou pro laika asi nejblíž běžné policejní práci, která spočívá v naprosté rutině sepisování různých výslechů a řešení několika zločinů najednou. I proto (a zejména díky sympatickým hrdinům) není moc autorovi co vytýkat a jako oddechovky jeho díla pořád slouží víc než dobře. 70 %... celý text

Hugo Haas a jeho (americké) filmy 2015, Milan Hain

Opravdu málo se ví, že průkopníkem Čechů v Hollywoodu byl Hugo Haas, ačkoli tam tedy zásadní stopu nezanechal. O jeho amerických počinech se prakticky neví, což napravil Milan Hain se svou disertační prací a dobře udělal, protože vskutku zmapoval neprošlapaný terén, v němž prakticky na každé stránce čtenář objeví zajímavé informace (třeba tu, že některé filmy Haasovi produkoval Kirk Douglas) a opravdu se o všech filmech dozví i ten nejmenší detail. S odstupem času lze snadno odhalit důvody, proč Haasovy filmy nebyly příliš úspěšné a chybí mezi nimi nějaký hit, což je škoda, protože on sám se pokoušel zachovat osobitost a evropský styl práce a nikdy nechtěl podlehnout diktátu producentů a studií. Autor se tématem zabývá zevrubně a je poznat, že všechny filmy sám viděl, mnoho o nich přečetl a dokázal si vyselektovat, co je podstatné a co už ubíjející. Po přečtení jeho knihy, která překvapivě není až tak náročná, jen je napsaná neuvěřitelně hustým fontem a čte se tak subjektivně dost pomalu, dostane čtenář chuť si nějaký ten Haasův film sehnat a zhlédnout. Ocenit se musí i práce se zdroji, která je vyčerpávající a poznámkový aparát je vskutku hodně štědrý. Jediné, co bych tak autorovi zlehka vytknul, je, že se nijak nezmíní o Haasově rodinném životě, protože ačkoli několikrát upozorňuje na jeho syna, nikdy o něm nic neřekne a nikterak ho nepřiblíží, což je možná škoda a jen by to dodalo ucelený obraz Huga Haase v USA. Ve výsledku je tak kniha vysoce přínosná a drtivé většině odborníků i běžných diváků postaví jednu z ikon první republiky do úplně jiného světla, které ho dělá komplexnějším a uvědomělejším umělcem, než bychom možná čekali. 90 %... celý text

24 osobností Billyho Milligana 2023, Daniel Keyes

Rozhodně zajímavá kniha, která nemá za cíl někoho obhájit, ospravedlnit nebo jakkoli omluvit, ale snaží se podat jakž takž objektivní náhled na člověka, který je možná nejlepší herec na světě, chudák, nebo absolutně nepříčetný. Ani po přečtení nedostane čtenář jasnou odpověď, což je jedině dobře, protože něco takového ani neexistuje. Na jednu stranu se nechce věřit, že jeden člověk může mít uvnitř tolik dalších identit, které fungují samostatně a nezávisle na ostatních, na druhou stranu se zase nechce věřit tomu, že by dokázal obelhat několik psychiatrů a kontrolovat se i před příbuznými. Keyes všechno sestavuje dohromady v podobě strhujícího příběhu zneužívaného chlapce, kterého se nikdo nezastal, a v němž se rozvinula psychická nemoc, která měla za následky několik těžkých a neomluvitelných zločinů. Celé je to čtivé a velmi dobře napsané, skoro až autentické. Další rozměr pak poskytuje to, jak si na podobném případu dokážou nahánět body politici, kteří tak křehkou bytost vezmou jako rukojmí předvolebního boje a následky jsou jim jedno. Je trochu škoda, že tu chybí větší doslov o dalších osudech hlavního (anti)hrdiny, které se omezí na pár obecných vět. A asi by neuškodilo se tu trochu více zmínit o dalším pohledu psychiatrie na podobné případy, který se v průběhu let od napsání knihy určitě v mnohém posunul. I tak je ale The Minds of Billy Milligan strhující portrét nešťastné bytosti, která bohužel spáchala zločiny, za které možná nemohla, přesto jsou neomluvitelné. Navíc se dá říct, že Daniel Keyes předběhl dobu a už v osmdesátých letech přispěl do žánru true crime (ačkoli o zařazení bychom mohli spekulovat), který se stal populární až mnohem mnohem později. 80 %... celý text

Čtyři klíče: Velká vlaková loupež 1992, Michael Crichton

Poměrně zajímavý vhled do života ve viktoriánské Anglii, pro který je vlaková loupež jen jakousi záminkou k tomu sepsat knihu. Crichton určitě odvedl velký kus práce a dal dohromady mnohdy neznámé reálie, které leccos objasní a tak trošku čtenáře provedou dějinami zločinu a toho, proč a kdo ho ve své době páchal. Ocenit se musí i nejrůznější odbočky mimo plánování loupeže (třeba pasáže se souboji zvířat patří vůbec k nejsilnějším momentům), které jsou sice detaily, ale dotváří celou atmosféru. On vůbec celý příběh o největší vlakové loupeži své doby je fascinující a určitá dokumentárnost spojená s autorskou licencí k některým podzápletkám je hodně atraktivní a netradiční. I přes všechny zmíněné klady ale nelze opomenout, že román je trochu těžkopádný a místy se hůř čte a moc tomu nepomáhá ani argot podsvětí, který sice působí autenticky a částečně osvěžujícím dojmem, jenomže je ho tu moc a čtenář se mnohdy musí vracet, aby význam jednotlivých výrazů odhalil. Nebýt tohoto, bylo by hodnocení tak o deset procent lepší, takhle je to za 70 %, nicméně milovníkům této dějinné éry lze doporučit všema deseti.... celý text

Nelítostný souboj 2 2023, Meg Gardiner

Je docela unikátní, aby jakýkoli režisér nejdříve pokračování svého hitu vydal knižně, aby ho možná někdy později zrealizoval. Michael Mann ale touto cestou šel a určitě neudělal špatně. Dobrou zprávou je, že čtenář nemusí původní film znát úplně detailně (stačí když ho viděl před několika lety), možná vůbec, aby si dokázal jakýsi "prequelo-sequel" vychutnat. Je na něm znát, že autor je filmař a píše filmově, což znamená, že hodně střídá lokace a v tomto případě i časové roviny, dialogy nejsou nijak dlouhé a také popisy míst a pocitů jsou hodně strohé. Samotný příběh je pak dost košatý a spíš než postavu McCauleyho rozvíjí tu Hannovu a potvrzuje, že zatvrzelý buldok byl vždycky, možná proto je jeho linie s pátráním po sadistickém vrahovi atraktivnější, má větší spád a je přece jen o něco napínavější. Část o McCauleym a posléze Chrisovi je spíš o chladném plánování, takže se občas trochu vleče, o něco hůř se čte a není až tak zajímavá. Podobné je to vlastně s akcí, která je vesměs průměrná a doplácí na to, že ve vizuální podobě ji Mann umí jako málokdo, takže popisy přestřelek tím značně trpí a je jasné, že pokud by byly ve filmové podobě, budou úplně na jiné úrovni než v knize. Ocenit se ale musí i několik silných momentů, k nimž určitě patří volné propojení Hanny, McCauleyho a mladé dívky, které uzavírá osudový trojúhelník, který nemá dobré řešení, a také Chrisovo dilema ohledně manželky, které je tragické a smutné zároveň. Pokud se Mann někdy rozhodně knihu převést na plátno, těžko říct, zda ho studio nechá ji natočit v plném rozsahu (což pochopitelně znamená značné náklady a také to, že nikdo z původních představitelů se zřejmě nevrátí), což by pak znamenalo, že částečně ztratí své kouzlo. Pokud ale zůstane jen u knihy, tak se dá říct, že Heat 2 rozhodně není zbytečný počin a velmi příjemně předchází/navazuje na jeden z nejlepších filmů devadesátých let a určitě mu nedělá ostudu. 75 %... celý text

Zápasy, které změnily můj život - Poločas první 1974-2004 2021, Jaromír Bosák

Jak jinak by mohl Jaromír Bosák pojmout svůj částečný životopis než tím, že klíčové momenty svého života spojí s důležitými fotbalovými zápasy. Právě tenhle styl je na knize to vůbec nejlepší, protože i když jsou jednotlivé kapitolky uvozeny významným (i méně významným) fotbalovým zápasem, leckdy je většina textu o běžném životě, o tom, co tehdy autor prováděl, později pochopitelně i o novinářské dráze. Za nejzajímavější určitě považuji pasáže z dob, kdy se stal bezdomovcem, což není vůbec známé a je jasné, že ačkoli vypadá jako pohodář, jeho dětství asi nebylo lehké a s otcem měl komplikovaný vztah. Popisy jednotlivých mačů nemá smysl jakkoli komentovat, protože ty se čtou samy, navíc čtenář mnoho z nich prožil v reálném okamžiku, takže si je velmi snadno představí i s tehdejším komentářem. Hvězdička dolů jde kvůli nedokonalé redakci, neboť překlepů a v jednom případě i chybějícího odstavce je přece jen moc a také občasné pravopisné chyby kazí dojem. Milovníkům fotbalu lze ale rozhodně doporučit, protože málokdo umí do průběhu zápasu vtáhnout tak jako Jaromír Bosák, navíc si dokáže dělat legraci sám ze sebe, což knihu příjemně osvěží. 80 %... celý text

Talentovaný pan Ripley 1993, Patricia Highsmith

Filmová podoba je v tomto případě pro mnoho lidí snesitelnější a stravitelnější než knižní předloha. Ta je velmi dobrou psychologickou detektivkou, v níž se toho ale mnohdy mnoho neděje právě na úkor psychologie postav, která je hodně propracovaná a zejména vnitřní svět psychopata je hodně zajímavý. Čtenář nicméně musí přijmout určitou autorčinu premisu a počítat s dobovou naivitou, neboť hlavní postava má mnohdy víc štěstí než rozumu a je pravda, že někdy jsou její vysvětlení tak přitažená za vlasy, že už není možné, aby je někdo neprohlédl. Knize také chybí jakákoli atmosféra, protože to, že se většina děje odehrává v Římě, se vůbec nepozná, neboť nějaká pohoda tohoto velkoměsta na čtenáře ani jednou nedolehne, na druhou stranu se nerozprostírá žádná velká temnota. Naznačovaná homosexualita Toma Ripleyho není nikterak zásadní, je ale nutné ocenit, jak decentně s ní autorka pracuje a pro vyznění knihy není nikterak důležitá. Autorka dobře věděla, že pokud se chce soustředit na psychologii, nesmí román příliš zalidnit, což se jí povedlo a de facto jedinou postavou je právě Tom Ripley, jemuž se věnuje nejdůsledněji a každý jeho myšlenkový pochod zachycuje, což je moc fajn. Pozitivem budiž i to, že se ho nesnaží nikterak vyviňovat ani obhajovat a jen nabídne vhled do jeho zvrácených myšlenkových pochodů a nechává čtenáře udělat si úsudek o tom, zda lze někomu takovému fandit, nebo ne. Je pravda, že první polovina je lepší než ta druhá, v níž se autorka začne opakovat a nikam se moc neposouvá a mnohdy se zdá, že jen natahuje délku knížky na požadovaný rozsah. Nebýt toho, byl by asi The Talented Mr. Ripley mnohem lepší knihou a zanechal by silnější dojem, který je nicméně přes všechny chyby stále pozitivní. 70 %... celý text

Místo snění 2020, David Lynch

Originálně pojatá biografie, která v jednotlivých kapitolách vždy střídá dva pohledy - nejprve autorka nabídne výtahy z rozhovorů s důležitými lidmi a nějaký pohled "zvenčí", následně pak tu samou situaci popíše sám Lynch. Z toho vyplyne několik poměrně zajímavých úkazů, protože ne vždy se informace shodují, málokdy se ale dublují, což je to nejdůležitější. David Lynch se de facto vymyká ze všech škatulek, protože točí "divné filmy", jeho dětství ale bylo spokojené, netrpí žádným traumatem z dětství a nemá žádnou temnou obsesi. O to zajímavější pak kniha je, protože nechá nahlédnout do jeho stylu práce a částečně i uvažování, i když se on sám důsledně vyhýbá jakékoli interpretaci svých děl a příliš se nezabývá ani jejich úspěchy. Svým fanouškům nicméně nenápadně poskytne několik vodítek k tomu, aby některé postavy pochopily tak, jak byly zamýšleny a nabídne několik náznaků, které můžou změnit pohled na jednotlivá díla. Vytýkat asi opravdu můžeme to, že se ke slovu nedostal nikdo, s nímž by si režisér nesedl a je tu opěvovaný až moc, na druhou stranu se to dá pochopit, když zřejmě knihu ještě autorizoval. Je také znát, že ve druhé polovině už toho autor nemá tolik co říct, protože jeho pohledy jsou v obecnější rovině a už se spíš zabývá výtvarnou a literární tvorbou než tou filmovou. Místo snění je trochu náročnější biografie, která vyžaduje částečnou znalost děl toho, o kom vypráví a možná je až moc nekritická, to ale do značné míry kompenzuje velkým množstvím fotografií, kompletní filmografií i seznamem různých výstav a unikátním pohledem do duše tvůrce, který točí jen a pouze autorské snímky a vesměs není schopen kooperovat s velkými studii a velkým množstvím producentů, neboť to vyžaduje až příliš kompromisů a výsledek nakonec uspokojí málokoho (Duna). 85 %... celý text

Sila psa 2022, Thomas Savage

Poměrně málo známá kniha a ono se asi není co divit, protože není úplně čtenářsky jednoduchá a přívětivá. Savage od začátku upoutá hodně autentickou až hmatatelnou atmosférou amerického venkova, která vskutku připomíná western, k němuž pak svádí i tematika, ale román je spíš psychologickým dramatem. Od počátku je jasné, že postava Phila skrývá tajemství, které je postupem času odhalováno, nikdy ale není natvrdo řečeno, čtenáři to ovšem postupně dojde. Zápletka není nijak složitá a peklo, které Phil dělá manželce svého bratra, je opravdu neútěšné a ona trapnost jejich vzájemných setkání se bez problémů přenese ze stránek na čtenáře. Samotný konec je poměrně šokující ani ne tak vyzněním, ale spíše tím, že ho nikdo nečeká, neboť ho nic moc nenaznačuje. Někdy je ovšem kniha až moc umělecká a silně připomíná McCarthyho, což rozhodně není výtka, ale na jeho díla přece jen trochu ztrácí a není tak rozmáchlá. To je ale na druhou stranu dobře, protože pomalé tempo je někdy na škodu a hluchých pasáží, v nichž se toho tolik neděje, je přece jen dost. Dojem určitě zvedá doslov, který toho mnoho vysvětlí, uvede dílo do kontextu a částečně ho interpretuje, čímž dá tak trochu čtenáři možnost přehodnotit názor a zamyslet se nad detaily, jichž si nevšiml. Kolem a kolem je nicméně Síla psa inspirativním dílem, které si málokdo přečte víckrát než jednou, což by asi bylo záhodno, přesto ale funguje a silný dojem zanechá. 80 %... celý text

Chlorid sodný 2022, Jussi Adler-Olsen

Devátý příběh Carla Morcka a jeho party je naprosto standardní severskou detektivkou, která má spád, dobře se čte a nechybí v ní vyšinutý pachatel, který postupuje dle zvláštního schématu. V rámci návaznosti na celou sérii jde o trochu "temnější" díl, protože humor ustoupil do pozadí a je ho tu minimum, navíc je tu velmi dobře (i když málo) využita nedávná covidová realita, která také optimismu nepřidá. Chemie mezi hlavními postavami je vskutku dobrá, jen tu chybí ono vzájemné špičkování, což je ale dáno právě řádící pandemií a docela těžkým případem, v němž jde o minuty. Ocenit se musí i přirozené směřování k vyvrcholení celé série, které snad konečně poodhalí, co se stalo v případu, který Morcka dostal do Oddělení Q, a k němuž pochopitelně spěl autor už od první knihy. I proto onen cliffhanger, který láká na další čtení, ale byl malinko očekávaný, protože od poloviny knihy je jasné, že tenhle případ se hned tak neuzavře. Jen je škoda, že Adler-Olsen se nevyhýbá klasickým klišé, kdy vyšetřovatelé mají štěstí a jsou vesměs geniální a dokáží najít pachatelovu oběť mezi tisíci potenciálními adepty a samozřejmě MINISPOILER přijdou těsně před dokonáním posledního činu KONEC MINISPOILERU. Když to ale čtenář pomine, je Chlorid sodný slušnou zábavou, která sice nepatří k tomu úplně nejlepšímu ze série o Oddělení Q, rozhodně jí ale nedělá ostudu, hrdiny posune zase někam dál, především ale slibuje epické zakončení. 75 %... celý text

Fotbalové devadesátky 2022, Štěpán Filípek

Poměrně komplexní kniha, která uceleně, i když malinko povrchně a až moc stručně mapuje, co všechno se ve zdejším fotbalovém rybníčku dělo těsně po převratu a snaží se upozornit na všemožné bizarnosti a unikátnosti, které byly opravdu jen v České republice (specifikum fotbalových vesnic hrajících nejvyšší ligu). Vůbec nevadí, že spíš než o knihu jde o několik vydání magazínů deníku Sport v jednom, takže vše je psáno časopisecky, jednoduše a přehledně. Asi tu toho mohlo být i víc, protože některým věcem se autor moc nevěnuje (kvalita televizních přenosů, fanouškovská kultura, zázemí stadionů), jako základní přehled toho, jak se dělal fotbal v raném kapitalismu, ale kniha poslouží parádně a připomene, jak moc byl nejpopulárnější sport propojen s těmi nejtemnějšími postavami českého podsvětí. Zároveň ovšem platí, že kniha se bude lépe číst těm, kteří tuto dobu pamatují a dokáží si dosadit jednotlivé události a postavičky do kontextu (mnohdy celospolečenského) než těm, pro něž je většina jmen jen pouhý pojem a encyklopedické heslo. 70 %... celý text

Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě 2018, Jakub Szántó

Jestli chce někdo pochopit, jak náročná je práce zahraničního zpravodaje a co všechno musí zpravodajové absolvovat kvůli párminutové reportáži, asi není lepší kniha než tato. Jakub Szantó má tu výhodu, že není vystudovaný novinář, ale zabývá se dějinami Blízkého východu, čímž je k podobné práci předurčen asi o něco víc, protože se alespoň orientuje v základní problematice. Tu se snaží předat i čtenářům, ale tamní struktura je natolik složitá, že to prakticky není možné a nelze jednoznačně určit, kdo je ten špatný a kdo dobrý. Je až fascinující, s čím se při své práci autor musí potýkat a co je nucen absolvovat, aby "průměrnému" divákovi předal základní informace. Je každopádně jasné, že on sám musí být trochu "blázen", když s rodinou na krku je schopen všechno toto podstupovat a ze dne na den odletět do centra válečných bojů. Vše předává čtivým a svižným stylem, v němž nechybí humor, částečně nadhled, ze všeho ale čiší zvláštní láska k neklidnému regionu, který se autor snaží pochopit jako celek. Ono časové přeskakování není úplně komfortní a chvilku trvá si na něj zvyknout, není to ale zásadní problém, protože ačkoli čteme o událostech starých třeba deset let, mohly by se dít (a bohužel se dějí) i dnes a velký rozdíl mezi nimi není. I když se čtenář v některých pojmech určitě ztratí a orientovat se v tom, kdo stojí na jaké straně, je hodně těžké, kniha stojí za pozornost, protože nabízí svým způsobem unikátní náhled na extrémně složitou problematiku a zároveň i vhled do duše muže, který svou práci nechápe jen jako profesi a rutinu, ale jako poslání, které se snaží dělat co nejlépe. 75 %... celý text

Robinson Crusoe 1975, Daniel Defoe

Většina čtenářů zná klasické anglické dílo z převyprávění od J. V. Plevy, což je škoda, protože to je upraveno pro děti a je ryze dobrodružnou literaturou. Originál je ale košatější, protože se nevyhýbá úvahám o náboženství, otrokářství a různým pochybám hlavního hrdiny. Ten je také líčen jako ryzí otrokář z koloniální velmoci, protože nikdy nezapochybuje o své roli nadřazeného člověka, jemuž budou všichni podrobeni. Pasáže z ostrova jsou velmi dobré a Robinsonova vynalézavost byla někdy až fascinující, někdy ale přece jen Defoe upadá do stereotypu. Asi nejnepříjemnější ze čtenářského pohledu je jednolitost knihy, která není členěná na žádné kapitoly, je jedním dlouhým textem, a i když v jednu chvíli to vypadá, že se styl změní na deníkový, za chvíli se bez upozornění vrátí zpět a opět se pokračuje v dlouhém textu bez jakéhokoli oddělení. Ačkoli je jasné, co tím Defoe sleduje a proč tuto formu zvolil, nějaké rozdělení přece jen nastavit mohl. Na Robinsonu Crusoeovi je hodně vidět, že byl psán v době, kdy byla Anglie koloniální velmocí, čemuž odpovídá jak obsah, tak chování hlavní postavy, která není jednoznačně sympatická, na druhou stranu to ale ani v dnešní době nijak zásadně nebrání v tom, aby čtenář dílo ocenil. 75 %... celý text

Blondýnka 2001, Joyce Carol Oates

Hodně zvláštní a čtenářsky dost náročná kniha. Nejen, že je psaná opravdu dost drobně a hustě, ale autorka dokáže v průběhu jedné stránky a leckdy třeba během dvou odstavců změnit vypravěče, v čemž není úplně jednoduché se orientovat. Samotný příběh je pak hodně zajímavý, nicméně je vskutku důležité mít na paměti, že nejde o biografii jako takovou, ale notně vyfabulovaný osud Marilyn Monroe, který je skutečnými událostmi inspirován, a i když se v mnoha věcech reality drží, nelze brát vážně. I proto tu prakticky nepadne jméno jediného slavného manžela / milence MM, ale hovoří se jen o jejich povolání. Autorka nicméně nabízí poměrně atraktivní a ve své době hodně nadčasovou studii údělu krásné ženy, která je považována za sexbombu, což jí na jednu stranu uráží, na tu druhou si ale onu pozornost užívá a je tak v neustálém rozporu. Sexu je tu ale přece jen až moc a asi není úplně potřeba na každé stránce zmiňovat nějaké sexuální narážky a určitá explicitnost je taky na škodu. Mnohem větší problém je ale délka knihy, která je přehnaná, autorka jde zbytečně do hloubky a vypráví hodně rozvláčně a pomalu a mnohdy je to kontraproduktivní, protože tím nic moc nerozvine a naopak upadá do stereotypu a mnohdy se opakuje. Také postav představuje přespříliš a bez pár z nich by se čtenář určitě obešel. Pokud tedy ten přistoupí na autorčinu hru o tom, že román není biografií, cituje se v něm z příruček, které někdy neexistují a sexu je tu až moc, dokáže ocenit určité pasáže a stavbu některých zápletek a může se zamyslet i nad tím, že být extrémně krásná žena asi taky není úplně výhra. Jinak se ale obávám, že autorčinu tezi čtenář nepřijme a může být mnohdy i dost znechucen. 70 %... celý text

Na plný plyn 2020, Joe Hill (p)

Joe Hill svého otce nezapře a je dost znát, že je jím ovlivněn, protože jeho styl je hodně podobný, rozhodně to ale nevadí. Na plný plyn je solidní sbírka povídek, jejichž kvalita je nevyrovnaná a dle mého je druhá polovina mnohem silnější než ta první. Všechny mají ale znepokojivou a někdy až snovou atmosféru, která je typicky kingovská. K těm nejlepším určitě patří Pozdní návraty, která Stephena Kinga připomíná úplně nejvíc, Ve vysoké trávě, která je úplně někde jinde než hloupá netflixovská adaptace a je pořádně znepokojivá a Propouštíme vás, která pro změnu popisuje jeden let z pohledu několika pasažérů, což je osvěžující, pořád neotřelé a i díky tomu vynikne pointa. Zbytek povídek je buď nevýrazný (třeba první Jízdu jsem vzal na milost až po doslovu autora, kdy odhalil, že je to pocta Duelu od Matthesona), zapomenutelný nebo zvláštní (k těm nejdivnějším se řadí Záleží mi jen na tobě a U stříbrných vod jezera Champlain), ocenit se pak musí dvě povídky, které si pohrávají s velmi specifikou formou (Ďábel na schodech a Tweetování z cirkusu mrtvých, která by asi fungovala o něco lépe, kdyby byla psaná klasicky). Ve výsledku je tak i přes rozpačitý rozjezd Na plný plyn slušná sbírka povídek, která nakonec dosáhne na nadprůměr, většina čtenářů se ale bude vracet spíš k jednotlivým povídkám než celku jako takovému. 70 %... celý text

Rejža Vorel 2017, Tomáš Vorel

Solidní biografie osobitého českého režiséra a scenáristy, která je přínosná zejména z pohledu jeho mládí a dospívání, o němž se toho zase tolik neví. První kapitoly, kde odhalí svou lásku k loutkovému divadlu a jak se k němu vůbec dostal, patří k tomu nejlepšímu a vysvětlí leccos z autorovy pozdější tvorby. Tomáš Vorel navíc nemá zapotřebí se komukoli podbízet, takže bez okolků popíše, jak probíhala představení divadla Sklep, netají se tehdejší velkou láskou k alkoholu a rozhodně ze sebe nedělá hrdinu, neboť přizná, že pro celou jeho generaci byli disidenti banda podivínů a oni rozhodně nepokračovali v jejich stopách, jen chtěli tvořit, co je zrovna napadlo. Jestli něco vytknout, tak možná to, že kniha není chronologická a Vorel v ní postupuje spíš tematicky, takže nejdřív se rozepíše o svých pozdějších filmech, které proloží těmi ranými. Zásadní chyba to není, jen to méně znalému čtenáři ztíží orientaci. Knihu by si pak měli přečíst i ti, kteří osobu Vorla nemusí, protože částečně pochopí, z čeho plyne jeho svéráznost a možná některé jeho méně povedené snímky vezmou na milost. 75 %... celý text

Nemesis 2011, Jo Nesbø

Zpětně vzato je vidět, že v úvodu série s Harrym Holem se Nesbo teprve rozepisoval a nejlepší díly jsou až ty pozdější. Nemesis stojí někde na rozhraní, protože na jednu stranu už tu začínají být ony atraktivní prvky (nová kolegyně se zvláštní schopností, ""prohnilý" policejní šéf), na tu druhou je ale příběh zbytečně komplikovaný a zejména v závěru není těžké se v rozuzlení ztratit. To navíc není úplně důvěryhodné, protože vyžaduje takovou promyšlenost a přesnost, že lze pochybovat o tom, že "normální" člověk by vše takto vymyslel. Trochu slabší je i romská linie, která probíhá až moc hladce a těžko uvěřit, že zločinec takového formátu by Holeovi uvěřil víceméně na první dobrou. Nicméně Nesboho čtivost zůstává, děj má spád, severské prostředí je pořád dost atraktivní a Harry Hole je natolik zajímavá a svérázná postava, že čtenáře zkrátka baví. Jeho soukromý život tedy tentokrát ustupuje trochu do pozadí, což ale tolik nevadí, protože se zase odhalí něco z jeho minulosti. Nemesis určitě nepatří k tomu nejlepšímu, co v sérii s HH vzniklo, je ale dobré si ji přečíst i zpětně, protože dodá střípky do života hlavní postavy a jen dokazuje, že pozdější díly jsou mnohem lepší. 70 %... celý text

Bez frází 2019, František Suchan

Projekt Bez frází má velký smysl a sluší se ocenit všechny, kteří za ním stojí. Když si totiž kdokoliv přečte jakýkoliv příběh, nelze pochybovat o tom, že změní pohled na vrcholový sport. Stěžejním příběhem prvního dílu je příběh Barbory Strýcové, která jen potvrdí, že tenis je nejindividuálnější sport vůbec a na psychiku je extrémně náročný a nikdo si nedokáže představit, kolik úsilí stojí za jedním jediným zápasem na tom nejméně významném turnaji. Mezi velmi silnými příběhy vyniká i ten Milana Antoše, který zvládl situaci, z níž by se většina lidí asi složila a rozhodně i osud Jana Povýšila, který ukáže, že v běžném životě řešíme opravdu nesmysly a stačí vteřina, aby bylo všechno jinak. I ty ostatní jsou ale poutavé a mnohdy inspirativní a ukazují, že za každým sportovcem (ať už amatérským, nebo profesionálem) je nějaká stopa, která ovlivňuje jeho výkon. Veřejnost o tom ale pochopitelně neví a mnohdy si vlastní neúspěchy promítá právě do sportovců, což je silně nefér, smutné a mnozí z nich to nedokážou snést, což je zase úplně normální. Krom příběhů je kniha výrazná nádhernými fotkami, které mají specifické kouzlo a dokáží zachytit něco, co se velmi těžko jakkoli posunuje. Je moc dobře, že něco takového jako Bez frází existuje, protože to opravdu otevírá pověstnou třináctou komnatu a diametrálně mění pohled na vrcholový sport. 80 %... celý text

Hrabě Monte Cristo (komplet, třísvazkové vydání) 1975, Alexandre Dumas, st.

Román, který drtivá většina lidí zná z filmových zpracování, četl ho ale málokdo. A je to škoda, protože vzhledem k obřímu rozsahu jde Dumas hodně do hloubky a celý příběh vypráví pomalu a z dnešního pohledu zdlouhavě, což je asi jeho největší bolístka. Rozhodně by se vše vešlo do pěti dílů, což je i znát, protože zatímco první a druhý díl jsou čtivé a poměrně strhující, třetí a čtvrtý jsou rozpačité, protože mnohdy stojí na místě, zase tolik se v nich neděje a určitě by se daly pokrátit. Pátý a šestý díl se pak zase vrací ke čtivosti a oba jsou sevřené a nemají takový rozmach. Druhou menší bolístkou je množství postav, které je extrémní, navíc každá z nich si v průběhu příběhu změní jméno a orientace je poměrně těžká a než se čtenář zorientuje, přece jen to trvá. Jinak ale není co vytýkat, protože jednoduchý a z moderního pohledu trochu naivní příběh o pomstě funguje výborně, je skvěle promyšlený a mnohdy strhující. K tomu všemu pak obsahuje i spoustu nadčasových motivů morálních dilemat o tom, zda děti nesou vinu za hříchy svých rodičů a určitě potěší i netuctovým a docela nečekaným závěrem (jak už tu ale někdo psal, v rozmáchlosti celého díla si mnoha motivů a myšlenek spoustu čtenářů moc nevšimne) a naopak překvapí tím, jak rychle je odbyta část, kdy se Dantes dostane do vězení a následně uprchne, protože ta zabírá slabou třetinu celé knihy. Hrabě Monte Cristo určitě stojí za přečtení i v jedenadvacátém století, protože stále má co nabídnout a nad některými stěžejními motivy se dá přemýšlet, jen je třeba mít na paměti, že vyžaduje zkušeného a tolerantního čtenáře, kterému nevadí poměrně dost ryze popisových a bezdějových míst. PS: Vizuálně moc hezká verze s ilustracemi Adolfa Borna je takřka bezchybná, jen se v ní sem tam objeví nějaká chyba a decentní černobílé ilustrace jsou někdy nesmyslně vloženy do pasáží, v nichž se postavy, které na nich jsou, neobjevují. 80 %... celý text