callahanh přečtené 471

Vybledlá krajina s kopci 2019, Kazuo Ishiguro

Od prvních stránek je jasné, že v knize bude něco víc a je v ní schováno mnoho skrytých významů. Kazuo Ishiguro má dar protknout své romány velice zvláštní až snovou atmosférou, která je posmutnělá a svým způsobem zachycuje jakousi promarněnou příležitost. Vybledlá krajina s kopci není jiná a od počátku přenáší čtenáře do země, která se vzpamatovává z válečných hrůz a dopadu atomové bomby, takže nálada jakési skepse a zároveň snahy o znovuzrození se táhne celým románem. Klíčová je postava nespolehlivé vypravěčky, která vypráví životní příběh, který se mohl, ale nemusel stát a osoby v něm mohly, ale nemusely existovat. Je jasné, že autorovi o příběh tak úplně nejde, protože v něm nechává otevřených spoustu věcí a spoléhá spíš na ty, které jsou nevyřečené a o to bolestivější. Nechává nahlédnout do specifické japonské mentality a z každé stránky je cítit zvláštní smutek a jako by rezignace celé jedné generace. Název naprosto evokuje celé dílo, protože vzpomínky hlavní hrdinky jsou hodně vybledlé a její celoživotní pasivita je až ubíjející, což je ale dáno společenskou hierarchizací, v níž se nemůže nijak vzepřít svému manželovi a tchánovi. Kniha je psána čtivě a vzhledem k menšímu rozsahu v ní není ani moc vaty, jen možná různých metafor a náznaků je až příliš, proto čtení není úplně jednoduché. Ishiguro asi později napsal lepší díla, už v jeho debutu je ale znát určitá tajemnost a velmi specifická neuchopitelnost, která dochází až absurdních rozměrů a donutí čtenáře o mnoha věcech přemýšlet. Náznaků a nejasností je v něm až moc, proto asi po prvním přečtení nejde úplně hodnotit a zasloužil by si přečíst znovu a nejspíš asi úplně jiným způsobem. 70 %... celý text

Hotýlek 2015, Alena Mornštajnová

Alena Mornštajnová je v české literatuře tak trochu úkaz, protože na rozdíl od Vieweghů, Třeštíkových nebo Hartlů se na ní dá pochopit její komerční úspěch, především se ale nad jejími knihami dá a víceméně musí přemýšlet. Hotýlek je toho důkazem, protože ačkoli je jeho příběh zdánlivě jednoduchý, nabízí tolik zákrut, že není úplně jednoduché se v něm orientovat, navíc nabízí trochu skrytou linii v podobě toho, co s člověkem dělají dějiny a totalitní režim. Mornštajnová píše s lehkostí a román je hodně čtivý, má svižné tempo, odsýpá a prakticky na každé stránce se stane něco, co osudy postav zcela zásadně ovlivní. Nechybí tu tradiční motiv úplných banalit, které ale mají fatální vliv na životy jednotlivých hrdinů a mnohdy otočí i životy jejich rodin. Je asi pravda, že identifikovat se s někým je hodně obtížné, protože žádná z postav není vysloveně sympatická (možná až na dědu Mánese), má své mouchy a někdy je až protivná buď svou absolutní pasivitou a naivitou (Jindra), nebo podřízeností a hroší kůží (Václav), ocenit se ale musí, že autorka se nebojí přimíchat témata jako poporodní deprese, o nichž se ani dnes (natož v době, v níž se děj odehrává) moc nemluví. Jestli jí něco vytknout, tak asi to, že vzhledem k tomu, že jde o rodinnou ságu, je rozsah přece jen o něco menší, takže se píše o mnoha postavách, z nichž ale některé nejsou tak propracované a jsou spíše figurkami, a také náznak detektivní linie, která moc nefunguje a vyřeší se jen tak mimochodem bez přičinění kohokoli z hrdinů. To, že se občas něco stane jen proto, aby se to stalo a jednotlivé postavy prožijí trochu víc než "normální" smrtelníci a působí trochu nerealisticky, se asi nedá považovat za úplný problém, protože to knize nijak neškodí a nepůsobí to vynuceně. Hotýlek určitě není tak osudový a emoční jako Hana a úplně si nezaslouží s ní srovnávat, rozhodně ale jde o výbornou knihu, která má svůj smysl. 80 %... celý text

Hřích náš každodenní 2021, Dominik Dán

Dominik Dán už má takové jméno, že čtenáři vědí, co dostanou a vesměs se to beze zbytku splní. Platí to i v tomto případě, ačkoli je pravda, že tentokrát se řeší hodně brutální případ, který se nečte úplně lehce a je jasné, že jakékoli rozuzlení nebude hezké a pachatel by měl za své činy trpět. Už úvodní slovo autora dává tušit, že nahlédneme do temných stran církve, což se brzy ukáže a není to úplně příjemné, což se potvrdí v samotném závěru citací některých novinových článků. Jinak jsou ale hlavní hrdinové pořád stejně sympatičtí a přibližují se čtenářům soukromými trápeními. Krauz tedy zůstává trochu v pozadí na úkor Hanzela, o němž se zase dozvíme o něco víc, i když to není úplně optimistické, v závěru i Chosého, který zjišťuje, že bonvivánský život nemusí zůstat bez následků. Hřích náš každodenní je opět čtivě napsaný, svižný, atraktivní a opět posune sympatie k příslušníkům Oddělení vražd Našeho města o dobrý kus dál. 70 %... celý text

Lásky ze školního dvora 2020, Ondřej Šír

Na debut velmi slušné, i když pochopitelně lze mít výhrady. Autor možná sleduje až moc postav a je rozkročen v až moc dlouhém časovém období, v němž není snadné se orientovat (chvíli nejsou mobilní telefony samozřejmostí, o pár stránek dál už máme facebook) a chybí tu nějaká postava, která by měla hlubší psychologii a čtenář s ní mohl soucítit, nicméně atmosféra střední školy, bezstarostného mládí a postupného objevování světa funguje na výbornou, navíc se vše dobře čte. Je pravda, že nezávazného sexu tu asi mohlo být o něco méně a autor se mohl soustředit na užší časové rozmezí a méně charakterů, protože takhle se zdá být román rádoby epickým a rozsáhlým, ve výsledku je ale pořád komorním příběhem pár lidí, kteří hledají své místo v životě a mnohdy nevědí, jak s ním naložit. Jelikož autora osobně trochu znám, chápu některé románové motivy, které se tu objeví (především poměrně velká role náboženství) a které možná mohou některým vadit, troufnu si ale říct, že vysloveně neruší. 60 %... celý text

Bez frází 4 2021, František Suchan

Bez frází je dlouhodobě jedním z vůbec nejlepších projektů na českém internetu. Příběhy sportovců, kteří dají nahlédnout do svých traumat, trápení, nebo jen poodhalí úskalí, která stála za vzestupem jejich kariéry, jsou stále fascinující a knižní výběr reprezentuje prakticky všechno. Jsou tu příběhy, které se bez nadsázky pohybují na hraně života a smrti (Dominik Rodinger, Josef Dressler, Aleš Matějů), příběhy, v nichž hraje roli nesnadné rozhodnutí (Markéta Vondroušová) nebo ty zdánlivě obyčejné (Alex Choupenitch, Jan Koller). Titulní příběh Mirky Knapkové, který vznikl speciálně pro knihu, je smutný a nadějný zároveň, čím si musela projít v boji o olympijské zlato, z ní dělá opravdu silnou ženu. Ze všech osudů je ale znát, jak je svět profesionálního sportu mediálním pozlátkem, protože devadesát devět procent objektivních problémů se neventiluje a sportovci si pak musí vyslechnout nepříjemné komentáře, kterých by při zveřejnění celé situace nepochybně ubylo. I čtvrtý knižní díl Bez frází si udržuje vysokou úroveň a znovu dává nahlédnout do zákulisí sportu, v němž se dějí věci, které se nedají závidět a někdy se zdá, že ani všechny peníze světa je nemůžou vykoupit. 80 %... celý text

Charles Manson: Život a doba 2016, Jeff Guinn

Velice komplexní kniha, která se dá jednoznačně doporučit všem, pro které je Charles Manson jen jméno masového vraha, o němž se toho v našich končinách zase tolik neví. Jeff Guinn ji pojímá hodně rozsáhle, takže nikam nespěchá a jde opravdu hodně daleko do Mansonova rodokmenu, aby dal čtenáři pochopit, z jakých poměrů vzešel a že už od jeho dětství bylo vesměs jasné, že neskončí úplně nejlépe. Paradoxně právě v těchto částech je kniha zdlouhavá, protože je v ní hodně jmen, v nichž se špatně orientuje a ani čtivost není nijak velká. Jakmile ale tato pasáž skončí, úroveň se rapidně zvedá a najednou vše odsýpá, je nesmírně zajímavé až strhující. Autor udělal dobře, že Mansonovy činy zasazuje do dobového rámce a detailně popisuje klíčové události, které mu umožnily provést to, co provedl a ovlivňovaly celou tehdejší americkou společnost. Při popisech bestiálních vražd se sice autor uchyluje ke klasickým krátkým větám a odstavcům a celé je popisuje spíše filmově, to ale nijak nevadí, protože jejich efekt je hodně silný. Je až fascinující, jak se Mansonovi povedlo zmanipulovat tolik lidí a přimět je k naprosto otřesným činům, čemuž také autor věnuje značnou pozornost. Jediné, co snad krom zdlouhavého začátku chybí k dokonalosti, je nějaká obrazová příloha, aby měl čtenář vizuální představu o členech Rodiny, to se ale dá snadno dohledat kdekoli jinde. Charles Manson - Život a doba je vynikající kniha o tom, jak se zrodilo monstrum a jak byla šedesátá léta zcela unikátní po celém světě, akorát že v každé zemi jinak. 80 %... celý text

Hastrman 2001, Miloš Urban

Velice zvláštní a ne úplně jednoduchý román, jehož hodnocení také není úplně jednoduché. Paradoxně u něj funguje víc první část, která se sice hůře čte, protože je rozvláčná, pomalá, s minimem děje a klade důraz na různé lidové tradice, atmosféru české vesnice a jakýsi kontrast mezi pohanstvím a vírou. Hlavní hrdina v ní působí jako trochu divný průvodce, který bojuje sám se sebou a vnitřní identitou, dokáže si ale ony tradice a slavnosti užít a nachází tu i velkou, i když zničující lásku. Část druhá se čte lépe, protože jazyk je svižnější, popisů už v ní není tolik a je spíše dějová, přesto úplně nefunguje. Od jakéhosi poetického románu se totiž přechází v thriller / horor / detektivku, která je trochu otravná svým jednoznačným viděním světa a vyzněním a je možná až moc přímočará a bohužel i ve fungování různých úřadů a ministerstev malinko zastaralá, což ale autor ve své době nemohl tušit. Samotné finále pak evokuje fantasy a pohádku, což se zase k předchozímu ději tak úplně nehodí. U Hastrmana je fajn, že nejde čtenáři na ruku a očekává od něj nějaké intelektuální napojení a znalosti a je dost osobitý, na druhou stranu je možná zbytečně natahovaný a druhá část úplně neobhájí svou existenci, protože kdyby v knize nebyla, asi by se nic nestalo a dojmy by byly lepší a intenzivnější. 70 %... celý text

Pohár života – Kniha povídek a novel Michaila Bulgakova 2017, Michail Bulgakov

Sbírka nejrůznějších povídek, novel a črt jednoho z nejsvéráznějších ruských autorů se hodnotí poměrně obtížně, protože každá část je natolik rozdílná a každý příspěvek tak svérázný, že není úplně jednoduché to celé nějak pojmout. Je ale znát, že Bulgakov uměl pojmenovat tehdejší realitu, která se bohužel dodnes asi moc nezměnila a na relativně malém prostoru dokázal někdy vtipně, jindy tragicky popsat nejzásadnější problémy Ruska od naprostého nedostatku kvalitních lékařů a léků až po zoufalou bytovou situaci, která se řešila různě (třeba pobýváním v železničních vagonech). Z celé sbírky se vyjímají hned úvodní Zápisky mladého lékaře, následující Podivuhodná dobrodružství jednoho doktora a závěrečné novely Psí srdce a Osudná vejce, které z dnešního pohledu oscilují mezi seriózní sci-fi a ryze béčkovým hororem, milovníky klasické literatury pak potěší i několik literárních odkazů a her s různými odkazy na další ruské klasiky, které jsou zábavné. Některé příspěvky jsou ale úplně mimo, jejich smysl není moc jasný a jsou spíš o emocích a nejdou čtenáři naproti. Když se to vezme kolem a kolem, Pohár života je docela náročným čtením, které vyžaduje trochu znalosti, trpělivosti a tolerance, pořád ale nabízí to nejlepší z ruské inteligence, což je v těchto dobách bohužel nutné si připomínat. 70 %... celý text

Ledové peklo 2021, John W. Campbell Jr.

Na novele, která inspirovala legendární a geniální film Věc, je nejvíc znát rok, kdy byla psána. Celkový jazyk a dialogy mezi postavami jsou hodně archaické, době vzniku pak odpovídají různé teorie o tom, odkud by ona Věc mohla pocházet a je zkrátka znát, že spíš než na nějakou hrůzu kladl Campbell důraz na tajemnost a neznámost oné "Věci" a atmosféru antarktické výzkumné stanice, která tedy není tak hutná, jak známe z filmu, ale probleskuje a relativně funguje. Zároveň také postava McReadyho není tak charismatická a vyloženě hlavní, což ale zase moc nevadí. Horší je celková jazyková těžkopádnost a pomalý rozjezd, který je vskutku dost unylý, nudný a bohužel i o ničem a čtení dost ztěžuje. Vzhledem ale k malému rozsahu se i přesto novela přečte rychle a ve výsledku převažují pozitiva. Z moderního pohledu tak má Ledové peklo význam ryze historický a ocení ho především hardcore fanoušci sci-fi (hororu už méně, protože není tak napínavý) a pochopitelně znalci filmu, kteří zpětně pochopí, jak geniálně a nápaditě John Carpenter s předlohou pracoval. 60 %... celý text

Modlitba za Owena Meanyho 1994, John Irving

Ačkoli Irving napsal hodně knih a mnoho z nich je mnohem slavnějších, je Modlitba za Owena Meanyho asi jeho nejambicióznější dílo. Na monstrózní ploše vypráví atraktivní příběh plný odboček, který kombinuje momenty ryze tragické s těmi komickými (nejzářivější příklad je asi smrt matky hlavního hrdiny, v níž je tragika spojená s humorem naprosto excelentní), přemýšlí o úloze náboženství v našich životech a snaží se ukázat, že zkrátka musí existovat něco mezi nebem a zemí, co může vést naše životy. Celou knihu prostupuje velice zvláštní melancholická atmosféra, která lehce připomíná tu, s kterou pracuje Stephen King, tzn. že je v ní jakýsi smutek po něčem, co už se nikdy nevrátí a člověk to tak nějak propásl. Je asi pravda, že žádná z postav není úplně "normální" a sympatická, protože každá má něco, co brání si ji připustit k tělu, na druhou stranu to ale dokáží vyvážit něčím, co chvílemi až dojme a tak trochu to vystoupí z jejich "pohodlné ulity". Modlitba za Owena Meanyho je román, o němž by se mohly psát studie a odhalovat se v něm různé symboliky a metafory a rozhodně by to mohla být zábavná práce, která čtenáři nabídne nový úhel pohledu. I jako samostatné a tzv. povrchní čtení ale funguje výborně, protože donutí k zamyšlení a ukáže pomíjivost života jako takového. Jen by asi mohl být o pár desítek až stovku stran kratší. 80 %... celý text

Boss Babiš 2017, Jaroslav Kmenta

Podobně jako u Rudého Zemana je i Boss Babiš určen lidem, kteří si ho bohužel nepřečtou. Můžete mít proti Kmentově práci tisíce výhrad, vytýkat mu zaujatost, ale pořád doufám v to, že soudný člověk (i ten, který Babiše volil) by po přečtení knihy nemohl rozporovat, že kolem něj je tolik divných věcí, podivných existencí a nemorálností, že zkrátka tenhle člověk není prototypem premiéra, natožpak prezidenta. Vzhledem k tomu, že Babišův byznys je spojen s mnoha firmami, hnojivy a zemědělstvím, je orientace ve všech názvech a pojmech dost složitá a struktura celé "chobotnice" prakticky nepochopitelná. Je ale obdivuhodné, jak vše dokázal Kmenta propojit a v rámci možností srozumitelně a relativně čtivě, k čemuž přispívají i krátké kapitoly, čtenáři představit, na čem tento pán založil své obchody, že patří k těm "vyčuránkům", kteří dokážou přežít a být vlivní v každém režimu a i to, že těch STBáků je kolem něj až moc. Po přečtení knihy jsem si jako odpůrce AB jen utvrdil svůj názor a nepochopil, čím člověk, který neumí pořádně česky, je morálně dost pochybný, sloužil minulému režimu a de facto umí jen podvádět, uhranul tak velkou část národa. Nejhorší na podobném typu knih je to, že v nich chybí katarze a nějaké uspokojení, protože realita je bohužel stejná, takže to ve čtenáři zanechá poměrně velkou pachuť, na druhou stranu ale máme pořád naději. 75 %... celý text

Zelinář a jeho televize: Kultura komunismu po pražském jaru 1968 2013, Paulina Bren

Na jednu stranu je dobře, že podobnou knihu napsal někdo, kdo s československou realitou neměl a nemá co společného, protože to umožňuje určitý odstup. Paulina Bren sice podle názvu naláká na rozbor televizní kultury za normalizace, její záběr je ale mnohem širší a za úplně nejpřínosnější na celé knize se dá považovat výborná studie o úloze žen v československé společnosti, což poodhalí i to, proč u nás tradice stereotypního pohledu na mužské a ženské role stále trvá. Samotným seriálům je věnována menšina díla, která znalejšímu divákovi mnoho nepřinese, protože shrnuje jen známá fakta, nenabízí žádné zajímavosti a tak trochu pomíjí osud hereckých představitelů, které ani nejmenuje, což zrovna v tomto případě bývá tím nejatraktivnějším. Někdy zkrátka ten vnitřní vhled chybí, protože se všechno jeví povrchně a neobjevně, nutno ale dodat, že autorka má ryzí pravdu v tom, že zrůdnost celé normalizace byla právě ve spoléhání na apatii a pasivitu lidí, kteří právě sledovali poplatné, ale povětšinou dobře natočené seriály. Jen je škoda, že autorka úplně pomíjí fakt, že i v této době vznikaly některé povedené inscenace a televizní filmy, které byly apolitické a zabývaly se jinými společenskými tématy. Zelinář a jeho televize možná dle názvu láká na něco trochu jiného, než ve výsledku čtenář dostane, rozhodně ale rozšíří obzory, utřídí myšlenky a pomůže částečně pochopit fungování vesměs šedivé a neveselé doby. 70 %... celý text

Nevinným sa neodpúšťa 2014, Dominik Dán

Naprosto standardní dánovka, která je spíš o špičkování kriminalistů než o řešení zločinu, což ale v zásadě nevadí. Jestli něco Dán umí, je to zachycení velmi zvláštní atmosféry smutku, kdy se stane zločin, který pramení z jedné hlouposti a ve své podstatě se ho nikdo nechtěl dopustit. To platí i tady, protože linie vraždy je politováníhodná než nějaká úkladná a jen ukazuje, kam až může vést touha po vítězství. Potěší i to, že Krauz tentokráte na vlastní pěst pátrá po tom, zda je jeho manželství v pořádku, a i když se vyvrcholení této zápletky dalo odhadnout dlouho dopředu, je osvěžující a policistu to dost polidšťuje. Ačkoli někdy už se zdá, že Dán vše překombinovává a na relativně malé ploše přidává další a další podzápletky, vždycky to dokáže vybalancovat tak, že na konci už to tak úplně nepůsobí, byť třeba jednu kauzu vyřeší policisté úplnou náhodou. Nevinným se neodpouští je znovu dobrá kniha od Dominika Dána, k níž se v celé sérii asi moc čtenářů nevrátí, protože se v ní hlavní hrdinové nikam příliš neposunou, svůj účel nenáročné, zábavné a relativně napínavé jednohubky bez problémů splní.... celý text

Rudý Zeman 2019, Jaroslav Kmenta

Hodnotit jakoukoli knihu o nějakém reálném politikovi je ošemetné, protože se v hodnocení logicky musí promítnout sym/antipatie k tomu danému politikovi a těžko říct, zda se dá mluvit o objektivitě. Rudý Zeman každopádně patří k těm knihám, které sice splní svůj účel a de facto proti nim nejde nic říct, jenže si je v drtivé většině přečtou lidé, kteří s jejím vyzněním souzní, takže jim to ve výsledku vlastně nic nedá, protože se ve svém stanovisku utvrdí a ještě více se "vytočí". Tuto knihu by si měli přečíst všichni obdivovatelé pravděpodobně nejhoršího prezidenta v dějinách Československa (ano, Gottwald byl asi horší, protože to byl reálně vrah, takže ho úplně nepočítám), protože těch kauz kolem něj je extrémně moc a Kmenta je má všechny natolik odzdrojované, že vyvstává jen minimum pochybností. To se ale pochopitelně nestane, protože podle voličů MZ je Kmenta zakomplexovaný, zhrzený a zaujatý novinář. Každopádně je celá kniha psána velmi dobře, živě a typicky novinářským stylem, je víceméně chronologická a jako celek tvoří komplexní portrét osobnosti, která toho opravdu pro Českou republiku udělala hodně (a to jí fakt nemůžou upřít ani ti, kteří ji nejvíc nenávidí), jenže s postupujícím věkem se z ní stal jen nenávistný, žlučovitý člověk, který si libuje v ponižování a urážení svých nepřátel, aniž by si ale byl vědom své absolutní malosti a ubohosti. Z některých kauz je čtenáři regulérně fyzicky špatně, protože v nich nepřichází uspokojení v podobě alespoň částečné spravedlnosti. Jestli něco autorovi vytýkat, tak možná jen určité pasáže se složitými korupčními kauzami, v nichž figuruje několik společností, bílých koňů a lidí a orientuje se v tom velmi špatně, těžko ale říct, zda zrovna tato problematika jde pojmout nějak jednoduše a srozumitelně. Rudý Zeman není hezké čtení, ale až éra Miloše Zemana skončí a uplyne několik desetiletí, půjde o hodně důležitou knihu, kterou až v té době další generace docení a budou se moci seznámit s tím, kdo také vládl této zemi a snad se z toho i poučit. Pokud tomu tak ale nebude, pak nás Pánbůh ochraňuj. 80 %... celý text

Skutečný život Sebastiana Knighta 2018, Vladimir Nabokov

Dost ironický a jemně sarkastický román (spíše novela) určitě není pro každého, překvapivě se ale čte velmi dobře i na té nejnižší úrovni. Vladimir Nabokov si v něm částečně dělá legraci ze životopisných románů (není možné napsat objektivní biografii, protože vše je zkresleno vypravěčem, hlavním hrdinou a jeho rodinou a kamarády), milostných románů i komerční literatury jako takové, kterou se biografie víceméně stávají. Zcela záměrně nedává odpovědi na mnoho otázek (kdo je Sebastian Knight? Kdo je jeho bratr? Kdo byla jeho osudová žena?) a pohrává si se čtenářem na určité metaúrovni, kterou není úplně snadné zachytit a pochopit. Nedá se ani napsat, že čím víc má čtenář načteno, tím víc se bude orientovat, protože kniha je hodně o literární teorii, literatuře jako takové a zvláštní posedlostí spisovatelů žít život někoho jiného (ať už na tom chtějí jen vydělat, nebo poznat kus svého života), aniž by leckdy cokoliv odhalili. Skutečný život Sebastiana Knighta je typickým příkladem díla, o němž se dají popsat stohy papírů, dá se v něm hledat mnoho skrytých významů a vzniká o něm přehršel studií, stejně je ale nejdůležitější si ho po určité čtenářské zkušenosti a "vyspělosti" přečíst a udělat si názor individuálně. Je ale nutné se smířit s tím, že ho asi nikdo úplně nepochopí a nedokáže stoprocentně interpretovat. 80 %... celý text

Zdivočelá země 1991, Jiří Stránský

Dost možná jediný český "western", který se žánru docela drží, má jeho romantickou náladu a nepůsobí vůbec směšně. Stránskému se podařilo zachytit velmi specifickou a jedinečnou atmosféru poválečného Československa, které bylo na jednu stranu ohromně svobodné a snad vše bylo dovoleno, na stranu druhou se v něm ale objevila hrozba odcházejících německých vojáků a později i nastupující totality. Kniha má obrovskou sílu právě v určitém duchu, protože onu nespoutanost, divokost, krásu přírody, ale hrozící nebezpečí a nepevné charaktery zachycuje naprosto výborně. O to větší je škoda, že v ději už to není takové, protože některá souvětí jsou zbytečně dlouhá a šroubovaná a místy čtenář neví, kdo vlastně mluví a přemýšlí, protože se tu docela přeskakuje v postavách. Nejzajímavější z nich je samozřejmě titulní Maděra, který projde určitým vývojem, ostatní jsou také poměrně dobří, jenže trochu zaměnitelní, protože snad jediná postava (možná s výjimkou Brabence a pochopitelně zemité a rázné Ilonky) není nijak výrazná a odlišená. Zdivočelá země je určitě velmi dobrá kniha, protože zachycuje období, o němž se moc nepíše a dokáže přenést jeho atmosféru a určité nadšení, které národ tehdy zasáhlo, je ale třeba se připravit na to, že se až tak dobře a snadno nečte. 70 %... celý text

Nůž 2019, Jo Nesbø

Na Nůž se dá nahlížet ze dvou pohledů, oba jsou zcela legitimní a dá se říct, že jeden bez druhého ani nemůžou existovat. Na jednu stranu totiž Nesbømu nejde upřít to, že opravdu umí psát - krátké věty, atraktivní zápletky a prostředí, temné osudy jednotlivých postav, spousta násilí, strhující děj a vesměs velmi dobrá práce s napětím. Bonusem budiž i rozvíjení charakterů nejen hlavní postavy, ale i těch vedlejších, a pokud čtenář s Holem prošel všechny, nebo alespoň většinu předchozích knih, musí být určitým způsobem emočně pohnut. Na druhou stranu ale autor tak trochu podlehl možná pocitu vlastní výjimečnosti, možná nešťastnému současnému syndromu hollywoodských blockbusterů a všechno se snaží mít větší, epičtější a pochopitelně delší. Troufnu si tvrdit, že odhalit pachatele je zcela nemožné, protože na něj absolutně nic neukazuje, a když se odhalí, moc to k němu nesedí, protože jeho motiv je dost na vodě (a asi těžko věřit, že při promyšlenosti celého činu by nedomyslel klíčový detail). Ono těch zvratů je tu přece jenom až moc a ne všechny jsou úplně uvěřitelné a některé události jsou vskutku na hraně jakési realističnosti (Harryho autonehoda končící ve vodě), což by se ale v rámci žánru dalo asi i prominout, ačkoli v knize je na to čtenář o něco citlivější než ve filmu. Samotný závěr se pak dá považovat za jakousi úlitbu všem, protože Nesbø si nechává otevřená vrátka, jen to udělal tak trochu prvoplánově. Při hlubší analýze je fascinující, že za těch dvanáct knih je Hole ještě příčetný, stále pracuje u policie a ženy se o něj perou, když je regulérní alkoholik a ani to moc nevypadá, že by cokoliv jedl. Dá se tedy asi říct, že hodnotit Nůž nějak nízko je pozérství a jakési pokrytectví, protože kladů má víc než dost, pořád je strhující, dobře a rychle se čte a fanoušky Harryho Holea nepochybně uspokojí, nelze ale zavírat oči nad určitým megalomanstvím a lehkým do sebe zahleděním autora, které je znát na extrémní překombinovanosti, která je někdy na hraně serióznosti. 80 %... celý text

Opuštěná společnost 2017, Erik Tabery

Hodnotit jakoukoli knihu, která se zabývá domácí politikou, je dost ošidné, protože jestli existuje oblast lidského života, kde objektivita prakticky neexistuje, je to politika, která je jen a pouze o emocích. Je nutné ocenit Erika Taberyho, že se pustil do tak komplexní práce, která je výborně strukturována a sestavená, plná ověřených a odzdrojovaných informací a odkazů na další literaturu. Vzhledem k víceméně chronologickému řazení je dobře vidět, že v Česk(oslovensk)u se cyklicky střídají období zmaru s obdobím naděje, což je dobré si uvědomit. Tabery velmi dobře a pochopitelně upozorňuje na to, v čem spočívá nebezpečí populismu a jak je až fatální vytrhávat věci z kontextu a rozšiřovat různé hoaxy a dezinformace. Zásadní problém knihy je ovšem v tom, na co sám autor upozorňuje - společnost je brutálně rozdělená, což nahrává populistům a je to i důvod toho, proč si knihu přečtou jen ti, kteří s ní názorově většinou souzní. Ti druzí totiž hned po zjištění jména autora nemají zájem, protože se odvolávají na "Bakalova poskoka", "laciný antibabišismus" a podobné výkřiky a nenechají se přesvědčit o ověřenosti informací a zdrojů. Cesta ven z toho ale asi není a ani sám Tabery ji nenabízí, proto je dobré přemýšlet nad tím, zda vůbec existuje řešení jak společnost spojit. Opuštěná společnost je na jednu stranu kniha výborná, protože čtivou formou a relativně stručně upozorňuje na neduhy, které česká společnost měla a má a snaží se o komplexní pohled na vývoj demokracie v ní, na stranu druhou ale jde o knihu smutnou, protože je krutě pravdivá a mezi řádky upozorní na to, že ti, kteří snaží o jakousi morální spravedlnost a vyváženost, jsou naivky a snílci. 80 %... celý text

Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas 2018, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Styl psaní autorky, kdy "jen" sbírá různá svědectví a sepíše z nich knihu bez jakéhokoli komentáře, se může zdát na první pohled neobjevný, nenápaditý a laciný. Jenomže Alexijevič dokáže všechno seřadit tak, že jde o neuvěřitelně silnou, psychicky náročnou a realistickou knihu, která naplno odhalí, že válka je hnus, není na ní nic pěkného a zničila životy a dětství celé generace. Ať už vzpomínky lidí různého vzdělání a společenského původu zabírají jednu stránku, tři, nebo deset, mají společné to, že v nich jde o autentické výpovědi plné bolesti, zmařených nadějí, předčasné dospělosti a rozmetaných nadějí. SSSR byl specifický navíc v tom, že lidé trpěli neskutečným hladem, což se promítá v každé druhé výpovědi. Poslední svědci nejsou jednoduché čtení, psychicky velmi působí a opakovaně se díky síle výpovědí číst asi nedají. Je z nich ale každopádně jasné, proč Alexijevič získala Nobelovu cenu a proč je ve své vlasti nežádoucí. V neposlední řadě si pak člověk uvědomí, že ať se děje cokoliv negativního a ve společnosti je napětí, proti děsům války to není nic a doufejme, že něco podobného už nikdo z nás nezažije. 80 %... celý text

Jednou nohou v hrobe 2014, Dominik Dán

Knihy Dominika Dána se ve své podstatě dají hodnotit všechny stejně, což ale neznamená, že by měly být nějak nezajímavé, ba naopak. I tato je napsaná velmi dobře, čtivě, má spád a působí realisticky. Znalý čtenář se zase o kousek přiblíží oblíbeným hrdinům, kterým se tentokrát lepí smůla na paty a provázejí je zdravotní neduhy, o to lidštěji pak působí. Dokud se román pohybuje v rovině zločinu a vyšetřování, není si nač stěžovat, protože dva zdánlivě nesouvisející případy se jako vždy náhodou propletou, aniž by to ale působilo nějak vynuceně. Jakmile ale otěže převezme parta zločinců, už děj není tak zajímavý a přece jen v něm chybí špičkování policistů, a i když je trápení pachatelů, jimž se situace vymkla z rukou, atraktivní, nemá potřebný náboj a částečně postrádá napětí, protože čtenář logicky osudy těchto "výrostků" tolik neprožívá. To ale částečně napraví konec, který vše propojí, je typicky dánovský a znovu po něm zůstane určitá pachuť, která ale zároveň je tím, co dělá Dána Dánem. 70 %... celý text