callahanh přečtené 471

Dívka, která musí zemřít 2019, David Lagercrantz

Je zkrátka nutné se smířit s tím, že Lagercrantzova trilogie je úplně jiná než ta Larssonova a staly se z ní dobré spotřební thrillery, které prakticky nemají žádný přesah. Dívka, která musí zemřít je na tom podobně, Lagercrantz chce uzavřít osudy Lisbeth, jenže do toho přimotává ještě případ mrtvého bezdomovce, který má cosi společného s jedním ministrem. Zápletka sama o sobě špatná není a prostředí Mount Everestu je dostatečně atraktivní a i propletenec osudů je v pořádku a reálný, jenže autor si nemůže pomoct a všechno musí zakončovat zběsilou akcí jako z hollywoodského filmu, jenže v knize vyzní nesmrtelnost Lisbeth mnohem víc a přepáleně, navíc není akce moc dobře popsaná, je chaotická a těch nelogičností a vykalkulovanosti je až příliš (opravdu si neumím představit, že někdo s těžce popálenými chodidly dokáže někoho kopnout, aby upadl) a dojem to celkově tak trochu kazí. Zkrátka tu chybí onen sociální přesah a politická linie, která tu sice obsažena je, kdyby byl ale obětí někdo jiný než ministr, moc by se v ději nezměnilo, protože na jeho kariéru událost neměla zásadní dopad. Lagercrantz píše čtivě, děj má spád, jen ho zalidnil mnoha postavami, které nemají velkou hloubku a nejsou tak zajímavé a asi i ukončení osudů Lisbeth a Mikaela by si jeden představoval o něco výrazněji. Dívka, která musí zemřít určitě nedělá sáze Milénium ostudu a rozhodně nejde o nějaké zbytečné pokračování, jen je opravdu potřeba počítat s tím, že víc než solidní komerční a lehce prvoplánový thriller se z něj nevyklube, což je možná trochu málo. 70 %... celý text

Zánik samoty Berhof 1973, Vladimír Körner

Jestli něco Körner umí, je to zachycení temné, bezútěšné a depresivní atmosféry konce války v zapadlých oblastech, kde se odehrávají silná lidská dramata. Zánik samoty Berhof v tomto není výjimkou a jeho popis Jeseníků a celé samoty je naprosto fascinující a až hmatatelný. Vzhledem k útlému rozsahu je psychologie postav limitována a čtenář se o nich dozvídá jen to nejdůležitější, což ale nevadí a naopak je to působivější, protože všichni jsou svérázní a osobití a chtějí jen přežít. Zvládnutý a hodně silný je kontrast mezi drsností celé doby a nevinností Ulriky, která ve své naivitě poznává povahu lidí a procitá ze všech ideálů. Je pravda, že zejména první část se čte obtížněji, protože popisů je v ní až moc a velmi specifický a úsečný autorův styl je třeba někdy číst opakovaně, aby čtenář pochopil souvislosti a paradoxně by se dal vytknout i krátký rozsah, protože takové téma by asi zasloužilo trochu rozvést a možná i trochu hlubší ponor do nitra všech postav. Zánik samoty Berhof je velmi dobrá a neveselá novela, která je realistická, jen má čtenář po jejím dočtení pocit, že uběhla přece jen až moc rychle a něco mu v ní chybí. 75 %... celý text

Když teče krev 2021, Stephen King

Čtveřice nových mistrových novel je rozhodně zajímavá, i když značně nevyrovnaná. Telefon pana Harrigana je typicky kingovská povídka, která připomíná jeho zlatou éru, a i když nepřináší nic nového, je napínavá, čtivá, má spád, atraktivní téma, její pointa je velmi dobrá a svým způsobem donutí k zamyšlení. Chuckův život je asi nejzvláštnější část, protože nedává smysl, začíná jako postapo a končí docela šokující pointou, když se ale čtenář dozví, že je řazena pozpátku a první část je ta poslední, trochu to mění pohled na ni, ale bohužel to nic nemění na tom, že se trochu ztratila v překladu a být psána chronologicky, možná by byl její dopad intenzivnější a jasnější. Titulní Když teče krev je takový "apendix" k Outsiderovi, takže už nikoho nepřekvapí a hodnocení je vesměs stejné a i přes všechny kvality působí tak trochu zbytečně. Krysa je také typicky kingovská záležitost, která je ale tak trochu sterilní a není tak nekompromisní, jak by asi zasloužila a ve finále působí vlastně smířlivě, což určitě není špatně, ale od Kinga by přece jen čtenář čekal o něco víc. Vzato kolem a kolem je Když teče krev solidní sbírka čtyř novel, z nichž se ale čtenář nejspíš vrátí jen k té první a kvůli formě a zpětnému pochopení asi i k té následující. 70 %... celý text

Šajlok, to jsem já 2016, Howard Jacobson

K úplnému docenění moderní verze Kupce benátského je potřeba znát původní hru, protože je v ní mnoho narážek, které nejdou pochopit. Pokud jste hru neviděli, nebo si ji nepamatujete, budete mít co dělat se zajímavým, ale strašně složitě a filozoficky psaným příběhem o střetu křesťanství se židovstvím, který je plný různých úvah, zvláštních postav a notně absurdního humoru, který je na něm to asi nejlepší. Navíc vše korunuje ironický konec, který možná naznačuje, že celý předchozí děj byl ve své podstatě úplně zbytečný. I přes přijatelný rozsah je román náročný a je poměrně obtížné se v něm orientovat, protože přece jen postav je tu trochu víc a dialogy mají svou hloubku a asi je nutné něco vědět o podstatě židovství. Jestliže předchozí příspěvky do výborné série Hogarth Shakespeare jsou přístupné a originální, Šajlok, to jsem já je jen originální, protože přístupný a čtivý tolik není a je potřeba u něj trochu víc přemýšlet a znát různé souvislosti, což se nepochybně u mnoha čtenářů mine účinkem. 60 %... celý text

Pyramida 2016, Henning Mankell

Pyramida znamená v sáze o Kurtu Wallanderovi úkrok zpět do jeho mládí a je naprosto klíčové čist ji v pořadí, v jakém byla napsána. Jen pak je totiž čtenář schopen docenit všechny drobné detaily z komisařova života, naskládat si je k těm, co už ví a získat tak hodně solidní povědomí o jeho celkovém obrazu. A právě jeho osudy jsou tím nejdůležitějším, protože detektivní zápletky tentokráte nejsou tak propracované, ale vzhledem k povídkovému charakteru celé knihy se vyřeší poměrně rychle, nedávají čtenáři prostor na přemýšlení o pachateli a mnohem zásadnější v nich je to, že skoro vždy je na jejich konci Wallander zraněn. Výjimkou je titulní povídka, která je nejrozsáhlejší a má nejblíže ke "klasickým" komisařovým případům, o kousek za nimi ale zaostává. Nechybí tu ani určitý sociální přesah v kontextu měnící se doby a celé společnosti, naopak tu až na jedinou výjimku rychlého výletu do Egypta chybí tradiční využívání exotických lokací. Pyramida je soubor povídek, který je určen jen a pouze znalcům předchozího Mankellova díla a je opravdu nutné ho číst jako devátý díl série, jinak je jeho hodnocení zkreslené a zbytečně průměrné. 70 %... celý text

Jan Masaryk – pravdivý příběh 2009, Pavel Kosatík

Oceňuji Pavla Kosatíka a Michala Koláře za komplexnost a pečlivost, se kterými dali dohromady osudy Jana Masaryka a do značné míry ho v knize demytizují, tím pádem ta není pouhou biografií, ale také zajímavým a rozsáhlým psychologickým portrétem. Autoři jdou detailně do historie rodiny Masaryků, nebojí se ani nahlédnout na osobu TGM z jiné stránky a ukázat, že vlast mu byla bližší než jeho děti, na které neměl čas a měl na ně přehnané nároky. Jan tohle všechno špatně nesl a společně s psychickou chorobou ukrutně trpěl celý život jakýmsi pocitem nedokonalosti a značně mu chyběla autorita, kterou hledal u ne úplně správných lidí. Po přečtení je jasné, že jméno Masaryk bylo pro Jana přítěží a neustálé srovnávání s otcem (byť třeba nechtěné a nevědomé) pro něj bylo smrtící a dost ho ničilo. Kniha je psána opravdu čtivě a objektivně, nesnaží se čtenáři vnutit nějaký názor, jen velmi pečlivě skládá různá fakta a střípky do jednoho celku. Její největší přínos je v tom, že dost razantně mění pohled na Masaryka v době komunistického puče, na kterém se spolupodílel a moc se neměl k tomu mu nějak zabránit. Je úplně jedno, jak hluboce znáte československou historii, protože si troufnu tvrdit, že i pro ty největší experty mají autoři pár nových informací, které některé události staví do jiného světla. Jestli se dá knize něco vytknout, pak snad jen to, že samotnou Masarykovou smrtí se moc nezabývá a nepouští se do žádných hypotéz ani náznaků. Jinak ale vynikající biografie, která dalece přesahuje hranice literatury faktu. 85 %... celý text

Dračí oči 1996, Stephen King

Nenechte se zmást, že jde o pohádku, protože Dračí oči mají blíž k fantasy a svým způsobem jsou typicky kingovské, ačkoli hodně umírněné. Děj je na Kinga hodně jednoduchý, nemá moc odboček a není v něm zase tolik postav, což ale vůbec nevadí, protože vše je čtivé, má to slušný spád a autor se tu nijak nerozepisuje ohledně popisů prostředí a psychologie postav. Rozhodně to není špatně, protože to potřebné odhalí a naplní tím účel, že chce zaujmout i děti. Je samozřejmě nutné se připravit na to, že je to temnější čtení a zlo je opět krásně zlé a propracované, pochopitelně ale ne tak, jako u spisovatelových nejlepších děl. Navíc znalci Temné věže ocení odhalení minulosti Flagga a celkovou atmosféru, která má k této sáze hodně blízko. Název Dračí oči je možná trochu zavádějící, protože o draky tu vůbec nejde a ony oči plní trochu jiný účel, než bychom asi čekali, ale to nikterak nevadí. The Eyes of the Dragon určitě není tím nejlepším, co King kdy napsal a k jeho nejslavnějším a nejchválenějším dílům má daleko, o něco podobného se ale autor ani nesnažil, protože chtěl napsat jen a pouze "pohádkový" příběh, který by si mohla přečíst i jeho tehdy malá dcera a tento účel splnil. 70 %... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

S plným počtem tu hodně šetřím, protože razím teorii, že si ho zaslouží knihy, které jsou opravdu výjimečné, něčím se odlišují, a i když uplyne mnoho let od jejich přečtení, zůstanou pořád v hlavě. I když to poslední zatím nemohu soudit, myslím si, že právě Hana taková bude. Mám slabost pro knihy, jejichž příběh je založen na tom, že jedna naprostá banalita, kterých člověk zažije milion, totálně změní směřování osudu. Alena Mornštajnová na tom Hanu postavila a udělala dobře, rozdělení knihy do tří částí je nesmírně vtahující, intenzivní a místy emocionálně vyčerpávající, protože vrcholí vyprávěním hrdinky, která dala knize název a její osud je natolik pohnutý, tragický a přesně dokazuje, že člověk vydrží a zvykne si úplně na všechno. Postupné odhalování motivací a životů členů jedné rodiny, které se proplétají s rodinou jinou, je fantastické, skvěle promyšlené a zároveň takřka autentické. Pomáhá tomu i členění na krátké kapitoly, krátké věty a samozřejmě i zvolená ich-forma, která provází dvě ze tří částí. Je vidět, že autorka měla okolnosti, které zachycuje, skvěle zmapované (o epidemii tyfu ve Valašském Meziříčí jsem před knihou nikdy neslyšel a prožitky z koncentračního tábora evidentně musela s někým přeživším konzultovat, protože takové detaily se nikde moc nastudovat nedají), o to působivější jsou, stejně tak i vykreslení prostředí a dobové atmosféry. Asi bychom mohli vytýkat, že ich-forma v poslední části trochu nekoresponduje s povahou Hany a autorka se možná mohla vylhat tím, že by se někde našel "její deník", ale to vůbec nevadí. Když knihy provází určitý hype a doporučuje je úplně každý, většinou pak přečtení skončí zklamáním a přemýšlením o tom, kde spočívá ono kouzlo, Hana je ale světlou výjimkou, protože jde o takřka geniální knihu, která si všechny chvály a doporučení zaslouží, čtenáři moc naproti nejde, přesto je čtivá a "masově přijatelná" a zanechá opravdu silný dojem a několik podnětů k přemýšlení. 95 %. PS: Opravdu bych nečekal, že typicky kingovské spoilery na konci kapitoly, které budou opravdu fungovat a působit přesně jako u Kinga, najdu u české autorky.... celý text

Generál Heliodor Píka a jeho vrazi 2020, Ladislav Vrchovský

I když si člověk mnohdy myslí, že o historii své země ví skoro všechno, vždycky zjistí, že toho ví hrozně málo. Ladislav Vrchovský v příběhu generála Píky odkrývá skutečný důvod, proč KSČ vyhrála volby regulérně a bez puče, o čemž se dnes nemluví a asi to ví málokdo, a také to, že Píka byl vážným kandidátem na prezidenta. O to větší je škoda, že jeho kniha je dost kusá, osudy generála Píky přece jen nepokrývá v celé šíři, v ději dost přeskakuje a ve třetině rozmělní pozornost tím, že stylem filmového střihu současně vypráví ještě příběh prokurátora Karla Vaše, který už není tak zajímavý a naopak je dost šablonovitý a očekávaný. Samotné důvody odstranění Píky jsou naštěstí vysvětleny dost jasně, opět ale platí, že závěr jeho života se smrskne na pár stránek a celá snaha o osvobození by asi zasloužila trochu rozvést. Troufnu si napsat, že kdyby se autor vykašlal na paralelní zachycení Vašových osudů, byl by dojem o dost intenzivnější a možná kdyby trochu ubral na jakémsi románovém stylu, který je pro všechny a zabředl do trochu odbornějšího jazyka, asi by to také ničemu neublížilo. Ve výsledku ale určitě Generál Heliodor Píka a jeho vrazi za přečtení stojí, protože velmi dobře odkrývá, na čem jsou založeny třídní nenávist, komunismus a potřeby každé diktatury zlikvidovat intelektuály. 70 %... celý text

Malíř pomíjivého světa 1999, Kazuo Ishiguro

Kazuo Ishiguro umí ve svých dílech vytvořit naprosto jedinečnou atmosféru určitého tajemna, melancholie a nostalgie, a i když jeho hrdinové nejsou vzory morálních ctností, jsou zvláštně posmutnělí a jako by bez emocí a "odosobnění". Malíř pomíjivého světa je přesně takový, na postavě malíře Ona ukazuje autor naprosto bravurně, jak funguje lidská selektivní paměť, která to nedobré vytěsňuje, i ty nejhorší činy se sama pro sebe snaží ospravedlnit "vyšší mocí" (dělali jsme jen, co nám řekli; to, co jsem udělal druhým, bylo v té době pro jejich dobro atd.) a na druhou stranu se marně snaží tyto pochody vysvětlit novým generacím. Nejlepším na celém románu je to, že nikdy se čtenář nedozví úplnou minulost Onovy postavy, nikdy se nedozví, jak moc špatný byl a autor pracuje jen s náznaky, které jsou stejně tak mlhavé jako děsivé. Ve druhém plánu rozebírá složité vztahy mezi učiteli a žáky a také se zamýšlí nad tím, jestli propaganda uměním je "nevinná". V neposlední řadě západnímu čtenáři přiblíží svým způsobem strašlivě pokryteckou japonskou kulturu, v níž se všichni zdánlivě chovají jeden k druhému s úctou a žijí v jakési harmonii, jenže pod povrchem si nic neřeknou přímo, emoce v sobě potlačují a tím pádem leckdy přichází o životní příležitosti. MINISPOILER Je vlastně jedno, zda Ono byl udavač, nebo se tohoto činu dopustil jen jednou, mnohem důležitější je, jak se k tomu staví a také to, že čtenáři vše prozradí jen tak mimochodem, naprosto syrově, bez pocitu jakékoli viny KONEC MINISPOILERU. Ishiguro není soudce, nenutí čtenáře cokoli si myslet, nepodsouvá mu, jaký má mít vztah a názor na hlavní postavu, jen poukazuje na to, že vyrovnání se s osobní minulostí je extrémně těžké a leckdy nemožné, protože lidské pohnutky jsou různé a mnohdy je nechápe ani člověk sám, natožpak aby je někomu dalšímu vysvětlil. Malíř pomíjivého světa je vynikající kniha, o které se dá dlouze přemýšlet a diskutovat, přesto ale není čtenářsky až tak náročná, a pokud se zorientujete v několika časových rovinách, neměl by být problém si vše spojit dohromady. K dokonalosti chybí jen malý kousek. 80 %... celý text

Strach a svrab v Las Vegas 2006, Hunter Stockton Thompson

Na to, že jde o román, který je o drogách a pravděpodobně i pod vlivem drog psán, dává poměrně smysl. Musí se nechat, že tzv. gonzo žurnalistika má něco do sebe, a to už jen z toho důvodu, že je o úplně něčem jiném, než měla být na začátku. Hrdinův výlet na reportáž o jednom (možná) bezvýznamném závodu se mění na jednu dlouhou drogovou jízdu plnou meskalinu, LSD, heroinu a všech návykových látek, co existují. Děj, i když je celistvý, je spíše záminkou pro různé svérázné úvahy o americkém snu a jeho existenci, navíc naprosto dokonale odhaluje sobectví a až brutální bezohlednost těžce závislých drogových lidí, jejichž život se zúžil na shánění další dávky. Atmosféra končící éry hippies je tu naprosto hmatatelná, což je vidět i na hlavních hrdinech, kteří si ji i s hlavou plnou opiátů plně uvědomují a zběsile spěchají, aby si ji ještě užili. Nechybí tu ani cynický a černý humor. Na ještě vyšší úroveň román posouvají psychedelické kresby Richarda Steadmana, které zcela přesně vystihují jeho náladu. Fear and Loathing in Las Vegas je překvapivě velmi dobrá kniha, která se dobře čte, nepracuje s nějakými extrémními drogovými halucinacemi vytrženými z reality a hodně dobře se po svém zamýšlí nad tím, co všechno je člověk vyzkoušet a jak moc mu to může zničit život. 75 %... celý text

Kar 2019, Miloš Urban

S Milošem Urbanem a vůbec se současnou českou literaturou nemám bohužel moc zkušeností, proto jsem moc nevěděl co očekávat. Kar zaujme opravdu hodně specifickou atmosférou Karlových Varů, které jsou tu popisovány jako město bez budoucnosti a je znát, že autor k nim má osobní vztah, protože celá kniha je protknuta zvláštním melancholickým nádechem. Popisy sebevražd jsou vynikající a nemají daleko k nekompromisnímu hororu, podobně je na tom zápletka, která se rozjíždí hodně slibně a slibuje cosi nadpřirozeného a tajemného. Ocenit se musí i autorova práce s jazykem, hodně netradiční a tak trochu vyšinuté postavy, které ale mají osobité charisma a snaha o určitý přesah v podobě filozofické roviny a zamyšlení se nad směřováním lidstva. O to víc pak mrzí vyústění, které není úplně uspokojivé a působí podivně překombinovaně, zbytečně akčně a ona atmosféra v něm tak nějak chybí. Také pár motivů (ruský mafián, zvláštní tvar odpadkových košů) zůstalo nedořešených a nadbytečných. Kar je ve výsledku velmi dobrá kniha, která dokazuje, že i současná česká literatura disponuje tvůrci, kteří nejdou čtenářům naproti, vyžadují jejich spolupráci a nevymýšlí jen lehké, nenáročné a mnohdy trapné vztahové zápletky. 70 %... celý text

Vycházející slunce 2008, Michael Crichton

Těžce protijaponská kniha, v níž se Crichton s Japonci opravdu nijak nemazlí. Od prvních stránek je vykresluje v tom nejhorším světle a prakticky mezi nimi neexistuje jediná kladnější postava. Autorovou výhodou nicméně je, že čtenáři dokáže představit fungování japonské kultury a obchodních zvyklostí, které jsou diametrálně odlišné od těch "západních". I když kniha vznikla na začátku devadesátých let, bez problémů se dá aplikovat na dnešní dobu, kdy je korporátní politika ještě tvrdší, takže se opravdu není důvod bát, že by byla nějak zastaralá. Detektivní zápletka není tím stěžejním, protože je jen záminkou pro popis japonských praktik, tudíž není tak úplně propracovaná. Není totiž důležité, kdo je pachatel, na což ani čtenář nemá šanci přijít, jako spíš to, jaký je jeho motiv a co všechno jsou Japonci schopni udělat pro zahlazení zločinu. Popisy různých technologických postupů úpravy videozáznamů jsou někdy zdlouhavé a vzhledem k pokročilým možnostem dnes už trochu oldschoolové, nicméně to odpovídá době, v níž se vše odehrává. Autorovi se také daří vytvářet určitou auru tajemna kolem postavy Johna Connora, která by zasloužila samostatný příběh a není úplně jednoznačná, což na ní baví úplně nejvíc. Na její úkor ale hlavní hrdina bohužel není až tak zajímavý a působí dost tuctově. Závěr je pak zbytečně překombinovaný a pachatelé se mění až moc často, ale jak už bylo výše napsáno, o ně ani nejde. Co tedy Crichton ztrácí na příběhu a jeho komplikovanosti, získává na popisech japonských zvyků, celého prostředí a interakci všech postav. Rising Sun rozhodně stojí za přečtení a kvůli struktuře a celkovému pojetí by se mělo líbit i těm, kteří thrillery / detektivky jinak nevyhledávají. 70 %... celý text

Tulák po hvězdách 2001, Jack London

U Tuláka po hvězdách záleží na tom, jak k němu čtenář přistupuje. Tím, že je vychvalován, dokonce vychází v edici Nejčtenější knihy světa (Leda, 2020), tak se od něj čekají velké věci a ono to tak úplně není. London je de facto spoluzakladatelem sci-fi, protože jde o jeden z prvních sci-fi románů vůbec, zároveň je ale filozofickým dílem a příběhem o nezdolné síle ducha, kterého porazit nejde, i když fyzická schránka trpí sebevíc. Obžaloba (nejen) amerického vězeňství funguje báječně a pasáže z temné kobky jsou až mrazivé a nespravedlnost až hmatatelná. Některé výlety do minulých životů nejsou až tak zajímavé a je trochu s podivem, že hlavní hrdina se vždy narodí jako hybatel děje, to se ale dá autorovi odpustit. Nesmí se samozřejmě vyhnout setkání s Ježíšem, které ho dost ovlivní a tady asi přichází klíčová pasáž knihy, která spočívá v tom, že právě víra v něco je to, co drží člověka nad vodou i v těch nejkrutějších chvílích a občas je potřeba se upnout k možnosti zázraku. Celou knihou se prolíná hodně zvláštní melancholická atmosféra, která přes veškerou krutost a utrpení dává určitou naději v to, že někde existuje lepší svět, v němž se člověk dočká relativní spravedlnosti, je všeobecně uznáván a třeba se setká s někým, kdo mu změní život. Tulák po hvězdách není kniha na první dobrou, jde spíš o dílo, které uzrává a až dlouho po dočtení čtenáři dochází, s čím vlastně měl tu čest a v neposlední řadě může někomu opravdu změnit život a dodat potřebnou naději. A takových knih opravdu není moc. 85 %... celý text

Muži v ofsajdu 1965, Karel Poláček

Opravdu nádherná a nadčasová kniha napsaná nádhernou češtinou. Když si čtenář uvědomí, že všechno je psáno ve třicátých letech, je to o to víc fascinující, protože některé věci se změnily brutálně, jiné ale zůstaly stejné. K nim patří i fandovství, které v té normální podobě spočívá v různém slovním laškování (pořád ale roztomilém) a pak pochopitelně v tom, že když se daří, tak se hrdě hlásíme, když se prohrává, není to náš "byznys". Poláček měl dar v tom, že obyčejné lidské postavy uměl vylíčit jako zábavné figurky, jejichž síla spočívá právě v obyčejnosti a lidství, které se prolíná celou knihou. Pan Načeradec, pan Habásko a pan Šefelín jsou zábavní, jejich slovní pošťuchování je naprosto úžasné a je radost jejich vzájemné dialogy číst, když se k tomu pak přidá i početná Načeradcova rodina, je postaráno ještě o větší zábavu a každý fanoušek, který u svých příbuzných nenachází pro svou vášeň pochopení, se v těchto chvílích musí poznat. Celé je to psáno tak lehce a s tak úžasnou dobovou atmosférou, že vlastně nevadí, že děj není ucelený a je sledem různých humorných epizod a psychologie postav není na takové úrovni. Dojem kazily snad jen snové pasáže, protože svou příběhovostí a epičností nejsou moc důvěryhodné a spíš působí jako jakási vata. Ke klasice, a zejména té české má leckdo odpor a naprosto chápu, že když někdo vidí knihu z roku 1931, moc se mu do ní nechce, u Mužů v ofsajdu se ale opravdu není čeho bát, protože noblesou, popisem oblékání a chování lidí možná připomínají dobu dávno minulou, tématem jsou ale natolik nadčasoví a zábavní, že to všechno přebije. 85 %... celý text

Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu 2008, Erik Tabery

Jelikož téma volby prezidenta v moderní historii České republiky zpracované ještě nebylo, je Taberyho kniha de facto tím jediným pořádným pramenem, k němuž se lze obrátit. A nutno říct, že svou práci udělal důkladně, a i když viditelně straní Václavu Havlovi, dá se jeho práce považovat za poměrně objektivní. K tomu přispívá i několik neznámých výpovědí, které byly pochopitelně zveřejněny pod zárukou anonymity, které ukazují nové skutečnosti a poskytují trochu jiný náhled na již známá fakta. Taberyho novinářská minulost je znát, protože všechno je čtivé, psáno jednoduchým jazykem a kapitoly jsou krátké a vystihují jen to nejdůležitější. Navíc autor neopomíjí ani ohlasy svých kolegů na jednotlivé volby a hodně detailně nahlíží do jejich zákulisí. Knihu je dobré číst s odstupem několika let, kdy už emoce vychladly a na některé události je možné nahlížet s nadhledem. Je smutné, že komunistická strana byla hlavním hybatelem především Klausovy volby, což leccos vypovídá o ní samotné i o Klausovi, bohužel ale z toho je málokomu úplně dobře. Po přečtení knihy si většina čtenářů jen utvrdí názor, že přímá volba prezidenta, jakkoli s ohledem na ústavu zbytečná a přeceňovaná a s vědomím, kdo v ní vyhrál, je to nejlepší možné řešení, protože ono nechutné obchodování, výhružky, ať už reálné, nebo nikoli, neskutečné podlézání komunistické straně i celé divadlo kolem volby jsou přesně tím, co občan opravdu sledovat nechce. 80 %... celý text

Chraň nás od zlého 2014, Lisa Collier Cool

Zdejší komentáře jsou docela protichůdné, což o knize vypovídá asi nejvíc. Je úplně jedno, zda se vše stalo tak, jak je popsáno, nebo Sarchie fabuluje, podstatou je, že někdy se dějí věci, které se zkrátka racionálně nedají vysvětlit. Je pravda, že autor leckde čtenářům vnucuje svou víru, na druhou stranu se asi není co divit, protože nikdo neví, co by s nim jedno jediné setkání s opravdovou ďábelskou posedlostí udělalo a je možné, že opravdu silná víra ho ochrání, i když někdy je jeho agitace trochu za hranou a možná až manipulativní. Osobně problém knihy vidím spíše v tom, že jednotlivé epizody, byť jsou děsivé a leckdy sugestivní, se v určité fázi začnou opakovat a tak nějak pozbydou právě oné hrůznosti a upadnou ve stereotyp, z něhož se už nedokážou zvednout. Po dočtení knihy tak je velmi těžké vybavit si nějaký příběh znovu, aniž by se nepletl s některým dalším. Někdy se to celé čte trochu obtížněji a psáno je to toporněji, ale není to nic úplně zásadního. Ve výsledku tak jde o docela slušnou hororovou jednohubku, jejíž důvěryhodnost je možná někdy na vodě a často se mění v náboženskou agitku, svůj účel ale vesměs splní. 70 %... celý text

Povznesení 2019, Stephen King

Pro čtenáře i Kinga samotného návrat do Castle Rocku, který je takový smířlivý. Divné věci se tam dějí pořád, ale proti tomu, co se dělo dříve, už je to jen odvar, což nevadí. Povznesení má specifickou, hodně zvláštní atmosféru něčeho, co už se nikdy nevrátí a je to spíš takové (možná) rozloučení s maloměstem, které toho zažilo dost a dost a přitahuje různé podivné existence. I když by se mohlo zdát, že King bude variovat svůj román Zhubni, není to tak, protože hubnutí je tu pouze záminkou pro nějaké životní bilancování, především ale není nijak odůvodněné a prostě se děje, což je ale záměr a pátrat po důvodu nemá smysl. V závěru je kniha posmutnělá, ale opět smířlivá, bez patosu a paradoxně nabízí i naději. Je dobře, že autor zůstal u formátu povídky, protože nějaké rozepisování by podobnému příběhu asi moc neslušelo a určitě by jen odvádělo pozornost. Konec možná mohl být propracovanější a emočně silnější, to ale King evidentně nechtěl, proto nechal všechno trochu otevřené. Ve zdejších komentářích několikrát zmiňovaná politická korektnost moc nevadí, protože na ní chtěl King ukázat určitou konzervativnost některých lidí. Povznesení není povídka, k níž se bude čtenář často vracet, ale v nejlepším slova smyslu jde o lehce optimistické (v kingovském slova smyslu pochopitelně) a feel good dílko, které je určeno pro zkušenější Kingovy fanoušky a začínat s ní není úplně nejlepší, protože dojmy o autorovi hodně zkreslí, i když popis závodu v běhu je naprosto fenomenální. Horší je pak všudypřítomný marketing, který z běžné povídky roztažením písma, velkými okraji a obrázky na počátku každé kapitoly dělá novelu a tak ji i prodává, což mi tedy přijde malinko podvod a laciná vějička. 70 %... celý text

Pochovaní zaživa 2019, Dominik Dán

Vesměs klasická Dánovka, která nijak nepřekvapí. Opět se posuneme dál, co se týče vývoje všech postav, které postupem času zrají v naprosto zkušené rutinéry, kteří si ze sebe umí dělat legraci a jsou to stále sympaťáci každým coulem. Případ, který tentokráte řeší, není na jednu stranu nijak výrazný a závažný, na tu druhou je ale naprosto otřesný a skrývá se za ním organizovaný zločin, na který doplácejí ti bezbranní. Vzhledem k tomu, co se ale kolem děje, má kniha trochu temnější atmosféru a je posmutnělá, protože dva ze stálých hrdinů už nikdy nebudou stejní a jejich odcházení je hodně smutné, což se projevuje právě na náladě všech zúčastněných. Je asi pravda, že Chozého linie je trochu navíc a prakticky nikam nevede, v rámci nějaké návaznosti tu ale být asi musela, takže se to nedá autorovi úplně vyčítat. Kdyby tu nebyl příběh rodiny jednoho mrtvého důchodce, asi by se taky nic nestalo, na druhou stranu se v něm autorovi podařilo zachytit onu typickou atmosféru nefungující rodiny, která se sejde na pohřbu a každý její člen je úplně jiný a sleduje diametrálně odlišné cíle. Pohřbeni zaživa je možná rutinní kniha, ale jako oddechovka funguje naprosto parádně a milovníkům všech policistů z Našeho města nabídne ne úplně veselý pohled na jejich další osudy, což ale k této práci patří 70 %... celý text

Sešívané srdce 2021, Jan Palička

Forma rozhovoru je pro knihu trochu nešťastná, protože výsledek může dopadnout jakkoli. Sešívané srdce ale naštěstí dopadlo více než dobře, protože Václav Petrák je studnicí a chodící encyklopedií slávistické historie a jeho zážitky jsou naprosto fenomenální. Láska k sešívanému dresu je na něm znát, navíc umí dávat věci do souvislostí, takže leckdy nechá nahlédnout i do zákulisí a objasní tak, co se stalo před velkými zápasy. Na svou upřímnost sice později doplatil, to mu ale nezabránilo v prohlubujícím se vztahu se Slavií, na kterou nijak nezanevřel. Za svůj život se potkal s několika legendami a je moc dobře, že tahle kniha vznikla, protože některé historky jsou vtipné, nezapomenutelné, někdy smutné, to ale k historii Slavie neodmyslitelně patří. Jan Palička ho sice mnohdy utne v polovině myšlenky a nasměruje ho k původní otázce, ono to ale zas tolik nevadí, protože prakticky každá odpověď je přínosná a jen málokdy se stane, že by se čtenář nedozvěděl něco nového. Sešívané srdce je moc fajn kniha, která možná mohla mít ještě o něco více stránek, protože vzpomínky Václava Petráka jsou takřka nekonečné a určitě jich ještě spoustu neprozradil. Ve výsledku jde o hodně příjemnou knihu, která každému slávistovi udělá upřímnou radost a naláká ho na návštěvu muzea s výkladem právě pana Petráka, protože se jeví jako nesmírně milý, hodný a přející člověk, pro nějž je Slavia úplně vším. 85 %... celý text