callahanh přečtené 471

Strach 2014, Jozef Karika

Čím víc má čtenář načteno, tím méně ho Strach překvapí. Dá se říct, že jde o slovenskou verzi legendárního hororu TO zkombinovanou s Ďjatlovovou expedicí a ještě několika díly Stephena Kinga. Karika umí vystihnout atmosféru hlubokých slovenských pohoří a lidské osamělosti a daří se mu tak vytvářet určité napětí a nepříjemný pocit, který čtenáře hned tak nepřejde. Stejně tak umí zachytit určitý genius loci a zavdat myšlenky, že by se přece jen něco podobného mohlo na osamocených horách dít. Problémem Strachu pak jsou hrdinové, kteří nejsou úplně sympatičtí, jsou propracovaní spíše povrchně a od začátku je jasné, že jsou trošku divní. Škoda také, že nějakých hodně napínavých scén, které by vysloveně nutily číst dál, je tu minimum. Úplný závěr zas tolik nepřekvapí, protože k něčemu podobnému spěje autor hodně dlouho a mnohdy to naznačuje, takže to spíše působí jako laciná snaha o to čtenáře šokovat. Ve výsledku ale Strach určitě stojí za přečtení, jen asi víc zapůsobí na méně zkušené čtenáře a na ty, kteří se podobným záhadám a hororům jinak vyhýbají. 70 %... celý text

Děvče na ocet 2016, Anne Tyler

Jelikož Shakespearovu komedii neznám, nemůžu hodnotit, jak moc se její převedení do současnosti originálu drží. Samostatně ale Děvče na ocet působí jako naprosto oddechová, bohužel ale absolutně nepřekvapivá kniha, z níž by feministky radost neměly. Hlavní hrdinka je sympatická a samostatná, jenže v průběhu románu projde dost očekávnou proměnou, která z ní učiní hrdinku tuctovou. Tyler psát umí, o tom žádná, protože děj odsýpá, je svižně psaný, nepere se s žádnými dlouhými souvětími a situační humor je většinou velmi dobrý. Onen kulturní rozdíl mezi ryzí Američankou a ruským přistěhovalcem je fajn, není ale moc využit, což je dáno i nevelkým rozsahem celého díla. Vrcholem je scéna se svatbou, která je potřebně absurdní a dobře vygradovaná, samotný závěr je naopak takový ukvapený a až moc působí jako z červené knihovny. Jako nenáročná a příjemná záležitost Děvče na ocet bez problémů projde, málokdo se k ní ale vrátí vícekrát, protože po přečtení už nemá moc co nabídnout. 70 %... celý text

Anarky 2019, Francis Manapul

Člověk, který není úplně fanda do komiksů a nezná veškerou mytologii, se při jejich hodnocení musí řídit instinktem a emocemi, které v něm prohlížení obrázků a čtení vyvolá. U Anarky je dojem poměrně dobrý, protože první příběh je hodně filmový, akční a typicky batmanovsky temný, jen možná až moc rychle vyřešený. Nejslabší pak je určitě příběh s názvem Koncovka, který nemá potřebný náboj a disponuje slabší zápletkou. Titulní Anarky není vysloveně špatný, jen svého potenciálu, který námět s možností vybrat si jakoukoli identitu skýtá, úplně nevyužívá, na druhou stranu je ale nejpropracovanější a nabízí střídmou a účinnou kresbu, která není tak opulentní, ale evokuje určitou komornost celého příběhu. Závěrečná Když budoucnost končí: Výročí je spíše hříčkou pro fanoušky, kteří ocení spolupráci Batmana s Riddlerem, i pro ni ale platí, že je trochu překotnější a ne úplně propracovaná. Výsledek ale hodně vylepšuje kresba, která je u každého příběhu trochu jiná, takže není stereotypní a vždy přesně vystihuje charakter onoho příběhu. Batman zkrátka nabízí roztodivné možnosti na příběh a prakticky s žádným nelze šlápnout vedle, jde jen o to, jak je zpracovaný a nakreslený. 70 %... celý text

Cesta 2008, Cormac McCarthy

Problémem McCartyho je jeho celková čtenářská nepřístupnost. Jeho styl psaní je totiž hodně osobitý a natolik zvláštní, že hodně čtenářů vzdá jeho díla před dočtením. Cesta není jiná - je plná extrémně krátkých a úsečných vět, minima emocí, odtažitosti, přímé řeči, která není v uvozovkách a dlouhé pasáže jsou věnovány detailním popisům prostředí a krajiny. Když si na tohle čtenář zvykne, má co dělat s opravdu výtečnou knihou, jejíž hlavní devízou je temná, depresivní a bezútěšná atmosféra, která je takřka hmatatelná, naprosto dokonale promyšlená a v současné situaci až nepříjemně alarmující a možná i reálná. Obě hlavní postavy jsou záměrně načrtnuty jen minimálně, protože je sledujeme tady a teď, na minulosti nezáleží a budoucnost je nejistá, tak proč si k nim budovat nějaký vztah. Podobné je to i s příběhem, který je schválně epizodický a necelistvý a zvláštním způsobem působivý. Až na jeden moment se navíc McCarthy oprostil od pro sebe typických brutálních a násilných výjevů, takže v tomto směru je román přijatelný. Jediné, co se mu snad dá vytknout, je mnoho "deus ex machina" momentů, které jsou někdy opravdu do očí bijící a vykalkulované. Náboženské podobenství, o němž se mluví v doslovu nového vydání, asi není tak důležité, nicméně je zajímavé, na vyznění románu ale moc nezmění. 80 %... celý text

Ten černý vzadu 2018, Tracy Chevalier

Přenesení mohutného a rozsáhlého dramatu na plochu pár stránek a jednoho dne je veskrze zajímavé a svým způsobem originální. Chevalier dokázala na malém prostoru vystihnout všechno, s čím se děti / teenageři potýkají (vyčlenění ze společnosti, rasismus, zlomyslnost, intriky) a poměrně atraktivně vtáhnout do děje, který už z podstaty předlohy nemůže skončit dobře. Psychologie postav samozřejmě není nikterak hluboká, ale pro účel děje bohatě stačí, navíc se autorce podařilo vystihnout, jak moc jsou předsudky a s nimi i potenciálně rasismus zakořeněné v naší společnosti, a že se de facto dědí z generace na generaci. Nutno říct, že Shakespearovu hru detailně neznám, takže nejsem schopen ohodnotit, jak se jí Chevalier (ne)držela, možná i proto mám z knihy pozitivní dojmy. Asi mohla být o něco delší a děj se mohl trochu rozvíjet, protože přece jen vzájemné vztahy vznikají a zanikají dost překotně a nejsou tak úplně důvěryhodné, nicméně intenzivní závěr to do značné míry kompenzuje. Jen nevím, zda by teenageři mluvili až tak relativně spisovně, jak se v knize píše. 70 %... celý text

Na podpätkoch 2011, Dominik Dán

Tentokrát pojal Dán knihu trochu jinak a mordpartu, která hraje vždy prim, odsunuje do pozadí a de facto ji pořádně zmíní až v polovině knihy! Do té doby vypráví hlavně hodně smutný příběh ředitelky gymnázia, který se zdá být naopak šťastný, končí ale vysloveně tragicky a s podivnou pachutí a opět se potvrdí teze, že nejhorší ze všeho je zhrzená žena. Do toho se odvíjí příběh jedné diskotéky a jejího majitele, který si nechal své problémy přerůst přes hlavu, a aby toho nebylo málo, nepřímo pak zasáhnou i celou mordpartu. Kniha je opět čtivá, svižná, nechybí jí živé dialogy, sympatické postavy, především ale to, co dělá Dána Dánem, tj. naprostá uvěřitelnost reálií, chování postav i zakončení všech kauz. Ačkoli se tu vlastně čtenář o sympatických hrdinech nedozví nic nového, vůbec to nevadí, protože to ani nebyl autorův záměr, ten chtěl spíš ukázat, jak se někdy můžou zamotat lidské osudy, a že i vzdělaný člověk může brutálně naletět a skončit velmi špatně. Ač se to nezdá, tak Na podpatcích je jedna z nejsmutnějších dánovek, protože nenabízí moc naděje a zanechává pocit totální deziluze. 70 %... celý text

Tudy jenom procházíme 2011, Miroslav Ondříček

Miroslav Ondříček měl dar, že uměl poutavě vyprávět o čemkoli. Jeho biografie to plně dosvědčuje, protože je čtivá, vtipná, věcná a zároveň plná zajímavých postřehů, o nichž se moc nemluví. Svým umem a pílí se zařadil k nejlepším evropským kameramanům své doby a díky své skromnosti a soudnosti nikdy nenatočil nic, za co by se musel vysloveně stydět a navíc odmítl i režírovat. Na jeho vyprávění je výborně ukázané, jak funguje filmový průmysl, a že mnohdy záleží na štěstí, ale především na známostech. Je moc fajn, že se Šmídmajerovi nakonec docela otevřel a promluvil i o tom, o čem by asi normálně nemluvil (první manželka, pár špatných rozhodnutí), čímž samozřejmě ze sebe dělá normálního smrtelníka. Jediné, co se snad dá vytknout, že kniha je možná až moc stručná, některým věcem se moc nevěnuje a o některých filmech zase tolik nemluví, méně znalý čtenář by asi ocenil i vysvětlení některých technických pojmů, kterých je u kameramana docela dost, většina tu ale není vůbec vysvětlena, takže pak si ten, kdo neví, o čem je řeč, neumí udělat představu. Jinak ale jde o výbornou biografii, která má nádech nostalgie a přesně pojmenovává to, proč dnešní filmy mnohdy nemají duši a čiší z nich komerční kalkul. Důvody, proč Ondříček skončil s filmováním, mi úplně mluví z duše. 80 %... celý text

Bez frází 2 2019, František Suchan

Výborný projekt, jehož knižní podoba je taktéž výborná a těm, kteří se o sport nijak nezajímají, otevírá brány k tomu, aby poznali, že i sportovci jsou jen lidé a mají úplně běžné starosti. Někdy se při čtení opravdu jeden nestačí divit, co všechno je možné (gymnastka Monika Míčková, basketbalista Vít Petrák), někdy slouží příběhy jako obrovská inspirace (Jiří Dostal, Martin Erat), jindy jsou "jen" strašlivě silné a kolikrát se až derou slzy do očí (Jan Svoboda, Iveta Luzumová), jindy nahlédne do myšlení sportovce v klíčové situaci nebo po kariéře (Vladimír Šmicer, Tomáš Dvořák) a jako bonus se dozví, jak to bylo se sledovaným rozchodem Kiki a Maki. Kniha odpovídá původní internetové, čili blogové formě, takže jazyk je jednoduchý, věty krátké a povětšinou se různě přeskakuje v čase, což ale tolik nevadí. Výhodou je, že se příběhy nemusí číst popořadě, ale v libovolném pořadí a navíc nejsou nijak dlouhé, takže knihu zvládnou i nečtenáři. Potěšující je i "pokračování" v podobě toho, co bylo dál a zmínit se musí i naprosto fantastické a opravdu nádherné fotografie, které celý tenhle projekt tak nějak vystihují, protože zachycují sportovce trochu jinak. Vytkl bych asi jen to, že projekt není víc mediálně propagován, protože mnohým by otevřel oči a ukázal, že sportovec nerovná se bohatá celebrita a prázdná nádoba bez názoru s krásným životem. 80 %... celý text

Mefisto 2008, Klaus Mann

Z dnešního pohledu se Mannovu dílu dá vytýkat snad jen přímočarost a doslovnost, s níž je napsáno, protože se opravdu nesnaží o žádné metafory ani jinotaje a vše naopak pojmenovává konkrétně a bez naprostých pochyb, koho kým myslí, i když se jména postav nevyskytují. Jinak si ale není nač stěžovat, protože Mefisto je brilantní a mrazivou studií bezcharakterního člověka bez názoru, který vidí jen svou kariéru a vše ostatní mu je jedno. Mannovi se podařilo vystihnout dekadentní atmosféru Výmarské republiky a popis nočních klubů a divadelního prostředí této doby je naprosto fantastický a čtenář je do nich úplně vtažen. Hodně zajímavé je i zachycení určité sexuální frustrace hlavního hrdiny, která tu probleskuje, nikdy ale není naplno řečeno, že jde vlastně o SM praktiky. K nejsilnějším momentům pak patří samotný závěr, kdy si Höfgen začíná uvědomovat svou naprostou tragédii a ví, že nevede cesta zpět. Tempo je možná trochu pozvolnější a postav asi zbytečně moc, to ale tolik nevadí, protože jako nadčasový portrét bezpáteřního člověka, který se neštítí ničeho, funguje Mefisto fantasticky a pořád může být určitým zdvihnutým prstem společnosti, protože každá doba má své Höfgeny, kteří "chtějí jenom hrát" a nic kolem neřešit. 85 %... celý text

Blade Runner – Sní androidi o elektrických ovečkách? 2004, Philip K. Dick

U Philipa K. Dicka nemá smysl porovnávat filmové verze s jeho knihami, protože většinou jde spíš o inspiraci a volné zpracování než nějaký věrný přepis. U Blade Runnera to je zrovna tak. Dick totiž vizi budoucnosti pojímá hodně filozoficky, v pomalém tempu a de facto s minimem děje. Jeho styl psaní je ovšem hodně specifický a jeho díla se nečtou úplně jednoduše a ani toto není výjimkou. Děj se odehrává během pár dní a jde spíš o komorní příběh s málo postavami, v němž jsou důležité atmosféra, vize budoucnosti a samotný příběh je až na vedlejší linii. Jeho náhled na tehdy vzdálenou budoucnost není z dnešního pohledu až tak nereálný, protože určitá odosobněnost a stádnost už fungují, a ačkoli je to trochu vyhnané do extrému, pořád je to varující. Nejvíc asi překvapí to, jak vzdálené jsou si jednotlivé postavy v knižní a filmové podobě, protože Deckard podle Dicka rozhodně není tak charismatický a drsný, ale naopak často pochybuje, působí průměrně a nemá takový tah na branku. Celkově vzato je filmová adaptace přístupnější a stravitelnější, protože Scott v ní osekal veškeré Dickovy úvahy o náboženství, kterých je tu přece jen trochu moc a vyhnal celý příběh do trochu větší deprese. Knižní podoba je trochu zvláštní a určitě vyžaduje čtenářskou zkušenost a toleranci, protože Dick nejde čtenářům úplně naproti. To se nejvíc projeví v závěru, které nenabízí úplně uspokojivý vrchol, končí jako by v polovině zápletky, nedává moc řešení a spíš nechává čtenáře na zvláštních pochybách. Blade Runner není úplně jednoduché čtení, ale rozhodně stojí za to se jím prokousat, jeho největší nevýhodou je "jen" to, že drtivá většina čtenářů ho bude číst až po filmu a bude mít diametrálně jiná očekávání a určitá filozofičnost může spousty z nich odradit. 70 %... celý text

Kus temnoty 2017, Margaret Atwood

Zvláštní pojetí Shakespearea, které není úplnou modernizací jeho díla, ale spíš románem o tom, jak se vyhozený režisér snaží adaptovat Bouři v současnosti. Nápad je to dobrý a originální, problémem je to, že aby čtenář plně pochopil, musí Bouři znát. Pokud tomu tak není, kouzlo se trochu vytrácí, protože osudy režiséra jsou sice čtivé a zajímavé, jenže se na nich nedá vysledovat právě paralely s původní hrou a působí tak trochu fádně. Samotný proces inscenace ve věznici je výborně vymyšlený, a i když je občas možná trochu naivní, pořád to není nijak nedůvěryhodné a čtenář je naopak docela fascinován tím, jak vše probíhá. Ocenit se musí i originální nápad s povoleným klením pouze v rámci scénáře hry. Samotná realizace ve věznici a s ní spojená pomsta ale není tak dobře podaná a působí taktéž naivně, ale znovu platí, že při znalosti původní Bouře by byl dojem asi mnohem lepší. Neznalého čtenáře pak určitě potěší i to, že na konci je celá hra převyprávěna, dojem to ale nikterak zásadně nezmění. Oceňuji, že Atwoodová pojala moderní převedení Shakespeara originálně a zajímavě, jen je škoda, že nešla trochu naproti neznalému čtenáři a automaticky předpokládá znalost původního dramatu. Naštěstí je ale román čtivý a natolik promyšlený, že to ve výsledku až tolik nevadí. 70 %... celý text

Soumrak dne 1997, Kazuo Ishiguro

Vskutku výborný román a absolutně se není co divit, že Ishiguro je držitelem Nobelovy ceny. Soumrak dne je totiž kniha o velkých věcech, které se ale dějí jen tak mimochodem a nejsou středem dění. Tím je osoba majordoma, na níž autor ukazuje, jaký způsobem funguje většina celosvětové společnosti - najít si autoritu, které se bezmezně věří a té se de facto odevzdat, nemít vlastní názor, a když je později něco špatně, klidně ji zapřít. Vše je vyprávěno naprosto chladně, odtažitě, věcně, bez jakýchkoli emocí, což románu dodává na unikátnosti a svým způsobem děsivosti. Hlavní hrdina románem proplouvá, aniž by si cokoliv uvědomoval a vše ve svém životě prožil až nezaujatě, což je fantasticky demonstrováno v momentě, kdy mu zemře otec a on se s ním nejde ani rozloučit, protože práce je přednější. Dá se namítat, že autorův styl je poněkud monotónní a stereotypní, na tom je ale právě kniha postavena, neboť o to víc zapůsobí závěrečná katarze. Ishiguro ve svém díle pokládá dost zásadní otázky, z nichž tou nejdůležitější je to, zda by měl "prostý" člověk mít nějaký názor na politické dění, nebo se vložit do rukou "protřelejších" a těmi se nechat vést, i kdyby to mělo být špatnou cestou. Zcela záměrně na tyto otázky neodpovídá, ačkoli jeho názor se trochu vysledovat dá. Je pravda, že podobná kniha jako Soumrak dne se nečte každý den, protože jich tolik není, když už se k ní ale člověk dostane a má už nějaké čtenářské zkušenosti, je nesmírně originální, zajímavá a především podnětná. nebýt trochu pomalejšího a zdlouhavého rozjezdu, dal bych plný počet, takhle hvězdičku a pár procent uberu. 80 %... celý text

Válka nemá ženskou tvář 1986, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Hodně silná kniha, která by měla být povinnou četbou. Alexijevičová zcela záměrně nebuduje příběh, ale nechává promluvit hrdinky, které se vydaly na frontu, aniž by tušily, co je tam čeká. A promluvy to jsou naléhavé, závažné, děsivé a mrazivé. Asi opravdu nikdo si nedokáže představit, co válka skutečně znamená a jak strašná byla blokáda Stalingradu. Kniha se nečte lehce, protože číst si o tom, že když je hlad, musíte sníst i uschlý koňský trus, navíc před sebou neustále vidíte roztrhaná těla a taky mrtvé děti, není snadné a zamává to i s tím největším cynikem. Naprosto fascinující je na knize i to, jak velké vlastenectví dokázali Sověti do svých obyvatel zasít, protože většina žen byla až fanatická a láska k vlasti pro ně byla obrovská. Je možné namítat, že sovětští vojáci jsou tu popisováni až moc smířlivě, na druhou stranu mnohé ženy určitě spoustu negativ neviděly a je dost pravděpodobné, že vojáci se na domácí půdě drželi zkrátka a mohli být opravdu za "gentlemany". Osobně jsem válečných knih přečetl docela dost, ale málokterá na mě zapůsobila tak jako tato - naprosto sugestivní, syrové, bezvýchodné a čtenář mnohdy jen těžko potlačuje slzy. Kniha v každém zanechá dojem, protože je jako by odosobněná a úplně jí chybí jakýkoli patos nebo laciné působení na emoce. Pro mě osobně jde o jednu z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl a není důvod ji neohodnotit plným počtem. 100 %... celý text

Reportáž, psaná na oprátce 2008, Julius Fučík

Z dnešního pohledu je asi jedno, jak kniha vznikla, ale jde spíš o to, jaký osud ji později potkal. Dle mého názoru Reportáž nelze číst samostatně, ale je nutné přečíst vydání s nějakým doslovem, kritickým rozborem, nebo alespoň objasněním dalšího dějinného vývoje. Samotná kniha je opravdu suchou reportáží z dob a místa, kde by asi nikdo být nechtěl a i díky ní máme možnost poznat, jak velmi pravděpodobně vypadaly výslechy gestapa a podmínky všech vězňů. Asi nelze mít pochyb o tom, že určitá autorská licence tu je a všemu nelze stoprocentně věřit a můžeme debatovat o tom, jak je možné, že Fučík dokázal Reportáž napsat a dokonce použít i poměrně náročná souvětí. Bylo by asi zajímavé sledovat, jak by se on sám vyrovnával s až opravdu trapným kultem, který z něho komunisté udělali tím, že několik pasáží záměrně vynechali a plno jeho informací nechali vyznít úplně jinak. Kompletní vydání totiž nedělá z Fučíka hrdinu, protože sám prozradí, že vypovídat nakonec musel a přiznává i několik slabostí, ve svém přesvědčení je ale po celou dobu silný. Vyčítat mu ale nadšení pro komunismus je docela nefér, protože ve své době měl málokdo skutečné informace o tom, co tahle ideologie ve skutečnosti znamená a jak upevňuje svou moc, určitá naivita, která z knihy je znát, se tak dá přijmout. Kritické vydání z nakladatelství Torst je velmi dobré a ve vysvětlivkách vskutku vysvětluje vše podstatné a navíc ještě nabídne srovnání všech verzí, které vyšly včetně upřesnění jednotlivých detailů. Jedinou výtku, kterou bych snad k němu měl, je možná až moc literárně-vědná pasáž o motácích jakožto literárním útvaru, která je dost náročná, nečtenářská a většina lidí si z ní asi neodnese to, co chtěl autor říct. Kolem a kolem vzato je Reportáž, psaná na oprátce platná a čtivá i dnes, nicméně je třeba na ni nahlížet s odstupem, rezervou a kriticky. 70 %... celý text

Netopýr 2013, Jo Nesbø

Po přečtení skoro všech Nesboovek je docela dobré zpětně přečíst úplně první román s Harrym Holem. Ten je totiž úplně jiný než ty ostatní a je na něm znát, že Nesbo se teprve "rozehříval". Zločin, který se tu vyšetřuje, není nijak zvlášť brutální, vražd se tu neodehraje nikterak mnoho, celá zápletka je tak nějak překvapivě normální a vůbec se neodehrává v Norsku. Dáno to bude asi i tím, že vyšetřování je věnováno docela málo času a většinu románu se autor zabývá historií Austrálie a seznamováním s hlavní postavou. K nejlepším pasážím paradoxně patří popisy Harryho opileckých eskapád, které působí poměrně důvěryhodně a mají spád. To se nedá říct o vyšetřovací linii, která celou dobu tak nějak drhne, je jako by na vedlejší koleji a v postavách je poměrně zmatek. Odhalení pachatele pak není nijak překvapivé a děje se jen tak mimochodem. Je opravdu znát, že Nesbo se tu teprve seznamoval se svými schopnostmi a možnostmi a zkoušel, jestli čtenáři snesou sympatickou, avšak zcela nespolehlivou postavu. Je asi pravda, že kdybych Netopýrem (mimochodem jsem moc nepochopil význam tohoto symbolu v celém případu) začínal, hodně bych váhal, zda pokračovat, vzhledem k tomu, že ale další tvorbu autora znám, tak jeho prvotinu beru jako vybočení ze zajetého stylu, hledání své cesty a přípravu na další dění. 70 %... celý text

Lužinova obrana 2019, Vladimir Nabokov

Hodně zvláštní kniha, v níž je pravděpodobně hodně symboliky, není ale jednoduché a je možná skoro nemožné ji objevit všechnu. Nabokov knihu koncipuje jako velkou šachovou partii jeho samotného se čtenářem, kterou on rozehraje svými pomalými a promyšlenými tahy a čtenář na ně může reagovat podobně pomalým čtením a pokoušet se odhalit většinu skrytých motivů a náznaků, stejně jako hlavní hrdina je ale v roli toho, kdo brání svou pozici, protože dominantní je jednoznačně autor. Děj ve své podstatě není tak složitý a dá se shrnout tak, že vypráví o geniálním dětském a pubertálním šachistovi, který v dospělosti ustrnul, byl překonán, pořád je ale uznáván a jeho jméno znamená pojem. Není schopen žít normální život a je posedlý vymýšlením obrany proti tahům jeho nástupce, navíc je donucen opustit svou vlast, v níž dochází k překotným změnám. Ze všeho se zhroutí a ožení se se ženou, která je zase posedlá tím, že z něj lásku k šachům zcela vymýtí a dělá pro to úplně cokoliv. Pro Nabokova je tato tematika jen záminkou k tomu, aby pojal vnitřní šílenství člověka a to, že život něčím posedlých lidí je de facto jen obranou před nimi samotnými, společenskými konvencemi a hledání cesty ven, která povětšinou nepřichází. Svůj význam má nepochybně i to, že až do samotného konce se nikdy nedozvíme křestní jméno hlavní postavy, které zcela záměrně vyká i vlastní manželka. Tím pádem je kniha jakoby neosobní, chladná a odtažitá, k čemuž samozřejmě přispívá i styl vyprávění, který je věcný, stručný a naprosto bez emocí. Je pravda, že jazykově je kniha úžasná a některé obraty a metafory jsou naprosto skvostné, na druhou stranu je škoda, že je čtenářsky tak náročná a nejde čtenářovi naproti, protože mnoho z nich pak neobjeví její kouzlo a je zcela ztraceno. Samotný konec je možná trochu očekávaný a nepřekvapivý, je ale nutné mít na paměti, že Nabokov už nikde nepíše, zda vše opravdu dopadlo tak, jak je naznačováno. Není totiž vyloučeno, že vše je trochu jinak. Lužinova obrana je možná trochu rozháraná a zbytečně náročná, těm, kteří podobnou literaturu vyhledávají, by ale neměla uniknout, protože čtenáře (pokud ten chce) bere jako partnera a svým způsobem protihráče, nikoli jako prostého konzumenta, který musí jen přijímat fakta. Ve druhém plánu navíc naznačí to, že každý jsme něčím posedlý a jde jen o to, zda své vášni zcela podlehneme, nebo ji dokážeme brát s nadhledem. 70 %... celý text

Srovnáno se zemí 2005, Richard Bachman (p)

Na Srovnáno se zemí se dá asi nejlépe ukázat rozdíl mezi Kingem a Bachmanem. King by z knihy udělal epický román plný hluboké psychologie postav, odboček, možná i trochu duchařinu a celé by to bylo mnohem brutálnější. Pod pseudonymem toho ale moc neřeší a spoléhá na absolutní přímočarost, neboť čtenář už od první chvíle ví, že hlavnímu hrdinovi už se osobnost rozpadla a nemá absolutně motivaci cokoliv řešit a všechno už vzdal. I proto není kniha nijak obsáhlá a nabízí jen minimum postav, které navíc slouží pouze k tomu, abychom skrze ně jen více pochopili rezignaci hlavního hrdiny a jejich význam v ději je prakticky nulový. Ani atmosféra není tak hutná jako u kingovek a celkově jde spíše o thriller než o horor jako takový. Závěrečná destrukční akce je fajn, nenabízí ale jakýkoli moment překvapení, což se dá říct o celé knize. Ta zkrátka od začátku do konce jede přímou cestou k cíli, neuhne a ukáže, že někdy prostě člověk dojde na konec cesty a už nevidí ani kousíček naděje. V mých očích jde o nejslabší bachmanovku, její ambice ale na druhou stranu asi nebyly bůhvíjaké, takže by to mělo být všechno v pořádku. Navíc oproti prvnímu přečtení zvyšuji hodnocení o hvězdičku. 70 %... celý text

Irčan aneb Tak vy malujete kvartýry 2018, Charles Brandt

Irčan je hodně zajímavá kniha, která ale není bez chyb a její čtení není úplně jednoduché. Charles Brandt se předem stylizuje do role sběratele dat a jakéhosi zpovědníka, což znamená, že nikdy nic neuvede na pravou míru a nechává vyprávět jen hlavního hrdinu. To je na jednu stranu dobře, protože Frank Sheeran má co říct a opravdu si nebere servítky, takže velmi brzy čtenáře strhne. V knize tak nechybí násilí a intriky, ve druhém plánu si navíc lze udělat obrázek o tom, jaký sekundární vliv na člověka může mít válka, protože bez ní by se asi Sheeran těžko stal tím, čím se stal. Největší přínos knihy ale spočívá v precizním a takřka detailním náhledu do fungování vnitřní struktury mafie a také v tom, že se tu poodhalí asi nejpravděpodobnější verze smrti JFK, která není tak konspirativní, ale dává největší logiku. To, že se tu dozvíme, kdo (asi) zabil Jimmyho Hoffu, asi evropský čtenář tolik neocení, protože si nejsem jist, nakolik je jeho osobnost za hranicemi USA známá. Zajímavé je ale určitě poznání toho, že odborové organizace byly napojené na gangstery a jejich snaha o lepší pracovní podmínky zaměstnancům, byť jich mnohdy bylo i dosaženo, byla jen zástěrka a líbivá politika. Na druhou stranu je ale nutné mít na paměti, že Sheeran není stoprocentně důvěryhodný vypravěč a některé věci se zřejmě neodehrály tak, jak říká, jde ale nejspíše o ty nejpravděpodobnější verze. Irčan ale nejvíc ztrácí extrémním množstvím jmen, v němž se orientuje velmi těžko a zejména uprostřed je kvůli tomu takřka nečitelný, k čemuž přispívá i zvolený jazyk, který je dost těžkopádný, i když díky němu kniha působí autenticky. Je možná trochu škoda, že Brandt opravdu jen zaznamenával a nepustil se do nějaké investigace, při které by mohl hlavní postavu ignorovat. To ale zřejmě v plánu vůbec neměl, protože Sheeranův příběh, ať je pravdivý více, či méně, je fascinující a vtahující. 70 %... celý text

Macbeth 2018, Jo Nesbø

Kdo jiný by měl dostat na starosti moderní převod shakespearovského dramatu než Jo Nesbø? A nutno říct, že se s ním popral obstojně. Temná a depresivní atmosféra blíže nespecifikovaného města po nějaké (pravděpodobně globální) válce funguje výborně a slouží jako pozadí ke klasickému příběhu o zradě, touze po moci a spalující touze. Jestli ale na něco autor naráží, je to právě předloha, protože množství postav je vskutku extrémní a orientace v nich není snadná a ona divadelní zkratka tu úplně nefunguje, protože některé z nich mění své chování hodně extrémně a bez větší motivace a bohužel slouží jen jako figurky na autorově šachovnici bez lidského pozadí. Nesbø ale naštěstí umí psát, takže většina románu je čtivá, má svižné tempo, dost odsýpá a je potřebně násilná a brutální. Ocenit musím i to, jak se autor vyrovnal s pro Shakespeara typickým využitím nadpřirozena tím, že z Macbetha udělal feťáka, jenž má halucinace. Dojem ale kazí začátek a paradoxně i konec knihy, kde je dost akce, která není zvládnutá úplně dobře a je popsána dost chaoticky, čtenář se v ní ztrácí a působí hodně překombinovaně. To, že skoro žádná postava není úplně sympatická, se v tomto případě dá odpustit, protože to k Shakespearovi tak nějak patří a jako metafora těch nejhorších lidských vlastností to stačí. Nesbø tedy svůj souboj s absolutním klasikem neprohrál, možná ale jen doplatil na rozsáhlost předlohy, které se snažil zachovat věrnost a na to, že román přece jen musí být koncipován jinak než drama a co projde na divadle, v knize tak úplně ne. 70 %... celý text

O krok pozadu 2015, Henning Mankell

Mankellovy knihy o Wallanderovi jsou z dnešního pohledu příjemně staromilské a stále mají vzestupnou tendenci. Sedmý díl je nejambicióznější, protože je nejrozsáhlejší a celá zápletka je brutálnější a záhadnější než všechny ostatní. Mankell se snaží o naprostou věrnost skutečné detektivní práci, proto se v knize mnohdy nic neděje, vyšetřovatelé stojí na místě a tráví čas u nekonečných porad. Je fakt, že zpočátku kniha moc spád nemá a i díky delším kapitolám není tak čtivá, postupem času se to ale mění, děj nabírá na obrátkách a ke konci je naprosto strhující. Výtky ohledně toho, že autor mohl ubrat na zmínkách o neustálém komisařově močení, beru, na druhou stranu to ale není vysloveně otravné a čtenáři to k němu svým způsobem prohlubuje vztah, protože na rozdíl od mnoha kolegů působí lidsky a zranitelně. Spíše než tohle bych vytkl pár pasáží psaných z pohledu vraha, které se do příběhu moc nehodily a zbytečně rozptylovaly pozornost, ve výsledku pak vlastně nikam moc nevedly. Morální úvahy o úpadku společnosti jsou fajn, i když dnes už možná trochu zastaralé, to ale moc nevadí. O krok pozadu možná trochu doplatil na své ambice, ale sérii výborně rozvíjí a zásadnější chyby nemá. 80 %... celý text