Černorizec
přečtené 230
Ohnice
2006,
Jiří Orten (p)
Ohnice -- sbírka, jejíž čtenář již potřebuje víc času na pochopení a na její vstřebání. Asi to není ten typ poezie, který si otevřete někde v šalině cestou do práce; ne pokud ji chcete opravdu prožít. Přiznám se, že při prvním čtení mě příliš nenadchla. Neporozuměl jsem jí. Ale při každém dalším nahlédnutí jsem jí byl o kousek blíž. Postupně jsem začal pronikat do myšlenkových tajů Ortena a některé verše mě uchvátily (a uchvacují stále). Jistě, nejsem ještě na konci cesty k pochopení celého toho hlubokého básnického světa. Ale jsem už tak daleko, že není cesty zpět. Zkuste zpomalit a vychutnat si ji i Vy. Třeba si Vás také získá. "A táhnou tudy vrány, táhnou hejno zmijí a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád. Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvárií. Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad. ..." Báseň naděje (J. Orten)... celý text
Jozova Hanule
2002,
Květa Legátová (p)
Po předchozích zkušenostech s jinou autorčinou knihou (a shlédnutí skvělého filmu Želary) jsem byl zvědavý, jak na mě zapůsobí tato novela. Jozova Hanula je kniha, jejíž příběh je vyprávěn svižným stylem. Překvapí, kolik atmosféry se autorce povedlo vměstnat do tak malého rozsahu. Svým způsobem se jedná o romantický příběh (máme tu dva zamilované hrdiny, v pozadí válku, shledání, loučení). Romantiku zde ale předbíhá drama vykreslené syrovou tvrdou dobou, syrovým ještě tvrdším místem a uvěřitelným tvrdým jazykem. V Želarech se žije dnes již ztracená podoba života ve spojení s přírodou. Příroda tu není jen kulisou, podílí se na mentalitě a chování jednotlivých postav. Želary jsou uzavřený svět s vlastními pravidly, s jakýmsi archetypem vesnického života. Příběh nenudí, nevázne, nepoužívá klišé. Vše vidíme skrze okolnostmi zdrsněný pohled mladé ženy. Myslím, že je to jedna z "nejsilnějších" knih, které jsem četl.... celý text
Skrytý život Cypriána Belvy
2007,
Jan Křesadlo (p)
Zklamání. Nedočetl jsem. Snad jsem se třeba ochudil o geniální příběhové vyvrcholení. Snad jsem měl dát Křesadlovi ještě šanci. Proč jsem ji ale nedal? Protože Křesadlo má obrovský jazykový dar. Dar, kterým jakoby dává tušit, že teď přijde něco úžasného, co nás vtáhne díky kouzlu jazyka někam do hlubin čehosi. Jenže vtahování se nekoná. Do poloviny knihy se vypravěč i postavy plácají v přízemních opakujících se motivech. V klišé. V akčním prázdnu. Zatraceně se nic neděje. Jestli mělo být čtenáři něco sděleno, mělo tak být učiněno do první půlky, v opačném případě je to krádež našeho času. Ve svém díle nezapře Křesadlo lingvistické dovednosti, a to jak prakticky, tak teoreticky (zde dokonce cenzuroval erotické pasáže skrze hlaholské litery). Je zde vidět i jeho psychologické zaměření. Ale nic víc; tedy nic, co by čtenáře mohlo nadchnout z hlediska narativu. A erotické pasáže? Taky nic. Neměl jsem chuť je později ani "transliterovat". A když už Vás nenadchne ani ta erotická/pornografická forma knihy, je důvod knihu přinejmenším nedočíst.... celý text
1984
2003,
George Orwell (p)
Opět jedna z knih, ke kterým nevím, jak se postavit. Těšil jsem se na toto téměř kanonické dílo tak moc, že jsem k němu přistupoval velmi subjektivně. Je to bezesporu důležitá kniha mající své pevné místo v dějinách moderní společnosti. Věřím, že ve své době (vydání) měla úžasnou schopnost mluvit k lidem, varovat společnost. Pokud ale mám hodnotit knihu, je pro mě prioritní, aby kniha byla platná i pro současnost. Nechci se ohánět tím, jak to bylo v té a té době úžasné čtení, protože jsem v té době nežil. Pokud tedy toto dílo nahlížím moderníma očima, musím říct, že jsem nebyl tak úplně uspokojen. Obsahově ano. Obavám se, že z tohoto pohledu bude kniha aktuální čím dál víc. Ale na literární i filmové scéně dnes existuje několik děl, která mají zhruba podobnou myšlenku, ale jsou pro dnešního čtenáře/pozorovatele tak nějak dynamičtější. Zkrátka dokáží účinněji (dnešní době) předložit své poselství.... celý text
1000 věcí, co mě serou Vol. 4
2014,
Achjo Bitch (p)
Předchozí díly jsem nečetl (zatím), takže nemám s čím porovnat, nicméně tady jsem se dobře bavil. Neříkám, že vždy, ale když jo, pak velmi hlasitě. Skvělý humor, který Vás (mě tedy určitě) dokáže vysekat z truchlivých i zbytečně přecitlivělých stavů. Zažil jsem po dlouhé době příjemné sarkastické souznění. Těším se na další (i předchozí) hejty. {Jen drobná výtka: hovorový jazyk sem samozřejmě patří, ale občasné překlepy či porušení větné vazby působí trochu rušivě při čtení. Tyto klidně mohly být v knižní podobě odstraněny.}... celý text
To nemyslíte vážně, pane Feynmane!
2001,
Richard P. Feynman
Velmi inspirativní kniha, která Vám ukazuje, jak mít nadhled nad jistými věcmi. Jak nebýt jen ovce, ale jak kriticky hodnotit skutečnost, bez potřeby hrát si na někoho. To vše Feynman ukázal na svém životě.... celý text
Dějiny světla
2013,
Jan Němec
Jan Němec zvolil velmi nezvyklé vyprávění v du-formě. Použití této formy v literatuře je samo o sobě zvláštní a málo frekventované. V Dějinách světla je ale ještě čímsi zvláštnější. A to tím, že vypravěčem je František Drtikol hovořící značnou část příběhu se svým nitrem, promlouvající sám k sobě. Drtikol praktikující meditaci a zabývající se budhismem. To jsou disciplíny, lze-li to takto laicky nazvat, ve kterých má duše a lidské nitro dominantní postavení. Du-forma je tak prostředkem, který dává příběhu naprosto nový rozměr popisující ne stav věcí, ale stav nitra, stav myšlenek, stav emocí. Du-forma zde navíc funguje ještě jinak. Po nějaké době čtení dochází k tomu, že čtenář jakoby splynul s hlavním hrdinou a sám se stal tím, s kým Drtikolovo nitro rozmlouvá. Hranice mezi čtenářem tajně poslouchajícím rozhovoru fotografa se svým vědomím a čtenářem stávajícím se adresátem těchto promluv se neustále pohybuje.... celý text
Zapomenuté světlo
1934,
Jakub Deml
Tvrzení Romana Jakobsona, že Zapomenuté světlo patří vedle díla Boženy Němcové a Tkadlečka k nejtragičtějším českým knihám, je neuvěřitelně trefné. Kam až sahá pohled do duše Jakuba Demla? Kde začíná imaginace a autorova záměrná stylizace? Mám pocit, že Zapomenuté světlo se víc blíží syrové vnitřní zpovědi zklamaného a zničeného muže -- kněze než čemukoliv jinému. Z. s. je esejisticky laděné dílo o zklamání, smutku, snad nepochopení a (skoro se to bojím napsat) nenávisti(?) k sobě samému. Některé "kousky" textu působí neuvěřitelně naturalisticky a krutě. Tak nějak vnitřně krutě. "Ten den, kdy Zezulka zemřela, měl jsem v noci divný sen: viděl jsem zastřeleného zajíce, který ve světnici uprostřed neznámé rodiny z talíře pil svou vlastní krev." Z. s. je kniha, díky (a nebo kvůli) které budu od teď vidět v Demlovi něco víc,...... celý text
