Damato přečtené 1125

Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách 2000, Allan Pease

Koupila jsem ji jako dárek blížícím se narozeninám své drahé ( té lepší- samozřejmě:-) ) polovičky a když jsem se u čtení ale opravdu upřímně nahlas smála, musela jsem mu knihu dát předčasně a strávili jsme u ní docela příjemný večer, který nebyl jen o smíchu, ale spoustu věcí jsme si i ujednotili ( je mi jasné, že za pár dní nebude mít ani tucha, že jsme ústně nastavili jakousi lajnu a zas pojede po svých vyjetých kolejích, ale díky za každý takovýhle pohodový večer.... celý text

Agatha Raisinová a zločin na ostrově 2016, M. C. Beaton (p)

Moc jsem se na poslední díl těšila,ale asi mám "přeagathováno", nebavilo mě to. Zkusím se ke knize vrátit ta rok,třeba změním názor. Všechny předchozí díly jsem nadšeně prosvištěla,ale tady ne a ne se začíst, škoda.... celý text

My ztracený holky 1971, Karel Štorkán

Opět jsem na knihu narazila při mém "slídění" na staré půdě a byla jsem nesmírně spokojená, že ji po tolika letech držím zase v ruce, protože ve věku 14-17 let patřila k "trvalkám" na mém nočním stolku. A tak jsem se dnes v noci vydala na cestu do mládí a velkou dávkou nostalgie si zavzpomínala na mé taneční (maminko promiň, já prostě odjakživa měla radši tenisky a džíny, než lodičky a šatečky, které jste na mně ty a babička určitě s láskou špendlily - brr, to bylo děsivé, do dnes mám osypky z vět... Ivo, pojď si to vyzkoušet, nehrb se, narovnej se, netvař se tak blbě, bože holka, co by za to jiné holky daly, kdyby měly na tanenční takové krásné šaty, ještě cítím tu facku, když jsem při prvním rodinném oblékání za přítomnosti všech babiček, tetiček, sestřenic a kdovíkoho ještě řekla mamince...si tam běž sama, mě to nebaví...... brr). Ale nemyslím si, že by čtení téhle knížky to dnešní holky až tak nebavilo- dokázaly jsme se bavit u volejbalu a to blaho,když jsme hrály ve skupině se staršíma klukama, kteří si nás vybrali do družstva - ani jsme nepotřebovali FCB, aby si nás všimli :-), letní vysedávání na školním hřišti, kde kluci hráli na kytary a my holky slyšely poprvé třeba Novákovo Povídej, v zimě zase módní přehlídky na bruslích a vystávání u mantinelů ,protože jsme si NUTNĚ potřebovaly utáhnout brusle a to dokázal jen ten jedinej kluk, na kterého tahle past s uvolněnou bruslí byla narafičená :-), já vím, každý vzpomíná na mládí nostalgicky, ale docela mi je líto prázdných letních hřišt a plováren, zimních stadiónů a 100% dosažitelnost přes facebook, kam i já musím zabloudit, pokud se chci dovědět, co a kde moji kamarádi dělají. A přitom na těch letních hřištích u šíleně teplé malinovky a u první cigarety,( ze které jsem já byla dlouhých 14 prázdninových dní nemocná ) bylo tak úžasně fajn ...... celý text

Štít a meč 1956, Bernard Horst (p)

Tak jsem se po delší době zas dostala k neprobádaným pokladům naší rodinné knihovny a tuhle časem zežloutlou a vybledlou knihu vytáhla na světlo boží. Když jsem ji z půdy snesla dolů, děda se dost divil, že kniha ještě vůbec existuje a hned se do ní víceméně z nostalgie začetl a já musela počkat, až mi ji, přečtenou, zas předá. Chvilku jsme vedli debatu, že je trochu poplatná době, ve které byla psána, je z ní však cítit ta vřelost, se kterou lidi čekali na mír a konec strastiplnému životu s gestapáky za zády, případně nadějnou cestu z koncentráků domů- a tu nepopsatelnou radost dávno známe z vyprávění mého dědy, který sám zažil návrat z Mathausenu. Zalezla jsem si zpátky na půdu, kde je teď v létě pořád cítit vůně babiččiných sušených bylinek a v téhle vzpomínkové atmosféře jsem začala knihu číst. A začetla jsem se hned, až podvečerní přítmí půdy mě přinutilo vstát a sejít zpátky. Cestou jsem se ale zastavila u půdního okna a atmosféra mě přímo nabádala okno otevřít a rozhlédnou se po okolí. Přišel za mnou otec a začali jsme si o té době smutné povídat. Možná i tím, že je kniha o železničářích ( a já se hrdě hlásím k železničářské rodině a železničářské tradici) jsme zabrousili i na čas války na dráze a já jen žasla, kolik neuvěřitelných příběhů , které nikdo nikdy nezveřejnil, zažili obyčejní lidé- potažmo i naši sousedi, vždyť toho podmračeného pána jsem se jako malá holka velice bála, byl to takový starý morous, teprve dnes jsem se dozvěděla, že se aktivně s mým dědou účastnil odboje. Už jenom proto tahle kniha stojí za přečtení, byly určitě stovky lidí, kteří nezjištně pomáhali proti hitlerovským nohsledům. Těm všem je totiž tahle kniha určená. Ale zajímavý byl výsledek naší debaty, kdy jsme se dostali do současnosti, kdy ze mě vypadla otázka, že by mě zajímalo, kolik lidí by pomáhalo a škodilo Hitlerovi teď, s tím, že mám obavu, že v současnosti by byli samí prospěcháři a člověk se bojí člověka v době míru , natož , kdyby nedej Bože byla válka. Táta se na mě podíval a povídá: " Neviděl bych to tak skepticky, divila by ses, kolik lidí, do kterých by to tenkrát nikdo neřekl pomáhalo, bylo jich rozhodně víc, než těch přicmrdávačů a kolaborantů. Pomáhali hlavně proto, aby se jejich děti a děti jejich dětí měly lépe. A co ty? Ty bys taky nestála za rohem. Vždycky jsi šla proti jakémukoli bezspráví, copak by ses na to mohla koukat a nic nedělat?" A v tu chvíli jsem se hluboce zastyděla, protože já nevím, Nevím, jestli bych byla schopná fungovat v odboji, kdyby bylo třeba. Nevím, jestli bych byla vůbec schopná pronést jakoukoli zakázanou věc, kdybych věděla, že když to najdou tak mě za to můžou mučit, bála bych se o rodinu, o děti... bála bych se. I proto mají všichni lidé, nejen ti o kterých je tahle kniha, ale i ti, co cokoli udělali proti jakémukoli bezpráví můj hluboký, nejhlubší, obdiv.A koukám tak na oblohu, odkud mě sleduje můj děda a říkám si sama pro sebe- myslíš, že bych dokázala to co ty dědo ? Byla bych taky tak silná, jako ty ? Nevím, pořád nevím a pořád si myslím, že bych tak moc statečná nebyla. Ale doufám a věřím, že tahle doba snad už nikdy nenastane.... celý text

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou 2005, Arnošt Lustig

Další z knih pana Lustiga u které se sice zastaví dech,ale v zápětí se člověku vyloudí myšlenka ...nežli však tu myšlenku napíšu,chtěla bych upozornit,ze jsem člověk,který je dalek jakéhokoli porovnávání člověka s člověkem,jakýkoli projev rasové diskriminace a povyšování je proti mému životnímu krédu ŽÍT A NECHAT ŽIT, utrpení,které prožívali židé v období jakýchkokiv pogromů mě velice citově dostává na kolena,protože století od století je to horší a horší a člověka tak napadne,co bude proboha dál,nesčíslněkrát jsem vedla debatu s představiteli cirkve o existenci Boha a jak tedy mohl vůbec dopustit holocaust a to šílenství a ztrátu lidské důstojnosti...vždycky jsem ale jimi " byla přesvědčena" ,že všechno se děje vůlí zhora. Tak dobře,když vůle,tak vůle. Ale zrovna tady na této knize je markantně vidět,jak se někteří Židé snažili tu vůli zvrátit. A čím jiným než tím co je jejich srdci nejbližší...láskou, velkou láskou ...k penězům..Kolik jich zbytečně pak taky stálo pred plynovou komorou???Ale samozřejmě,berme v potaz i to,že sám člověk dovolil,aby takové hrůzy nastaly.... celý text

Neklidné babí léto 1979, František Kožík

Kožík je pojem,jeho knihy se čtou jak kdyby se čtenář stal součástí děje. Tahle kniha mě donutila vytáhnout z police knihu Nahý jsem přišel na svět a ač jsme doma vedli vášnivou debatu,že porovnávám neporovnovatelné, myslím, že ač život A.Rodina probíhal po zcela jiných cestičkách než Z. Braunové,měli ( krom samozřejmě uměleckých ambic) ve své podstatě něco společného. A v to byl v našich debatách ten problém,který budil v noci sousedy,neboť jsme si oba za svým názorem stáli. Umělci mají rozhodně něco společného,ale určitě to závisí na mnoha aspektech-kde a jak žijí,jak byli vychováni,jací jsou to ve své podstatě lidé...není přece logicky možné,aby všichni malíři,sochaři, hudebníci, byli nesvědomití intrikáni,zatímco na druhé straně bankéři,ekonomové a účetní by byli za vzor všech ctností. To tak v životě rozhodně není, ale je zajímavé číst o tom,jak i do takového života umělce občas vstoupí intriky,ale co mě neustále u těchte druhů knih znovu a znovu udiví je to,že to byli lidé se stejnými starostmi i radostmi,jakě měli, mají a budou mit miliony obyčejných lidí. Ale veliká,hluboká poklona Kožíkovi,tak jak on to nedokáže nikdo.... celý text

Něžná 1999, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Nejdřív jsem si své emoce chtěla nechat pro sebe,protože tohle čtení mě fakt dostalo,ale během pár dnů jsme to doma četli oba a protože já první,čekala jsem s napětim,až ji partner dočte,zaklapne a se slovy..zhasínám..hned usne. Tentokrát to bylo jinak. Zaklapl , kouknul přes brýle na mě a padla věta..." No,tak začni, musíš mít miliony otázek a stejně bys mě nenechala spát. Miluji naše rozbory knih,když se přeme o to,co tím básník chtěl říci,ale i tentokrát to bylo jinak. Nakonec,abych vůbec usnula , partner trochu odlehčil celou debatu větou...Vidíš,jak dobře se máš...začali jsme se konečně smát a v klidu usnuli. Ale tohle je prostě ,podle mě tedy,Dostojevského nej...... celý text

Pohádka o ptáku Klabizňákovi 1988, Václav Čtvrtek (p)

Koupila jsem ji vnučkám a během pracovní cesty jsem ji v autě přečetla. Úsměvné bylo je to, že jsem ji četla nahlas svému skoronadřízenému a dodnes se musím smát, jak poslouchal- až pomalu přestal řídit :-). Vedlejší věc celé četby ale byla ta, abych se vyhnula rozhovoru a to se povedlo. Takže pokud pojedete na služební cestu a budete přemýšlet, jak se nemuset - a vůbec o čem - bavit s nadřízeným, tak doporučuji pohádky. No nakonec- stejně bych mu nějakou vymyšlenou pohádku o plnění pracovních povinností cestou vykládala, takhle jsem nemusela improvizovat a měl to naservírované přímo od zkušeného autora.... celý text

Kniha o biči 2014, Vladimír Páral

Tak nevím... Párala mám moc ráda, po knize jsem prahla a minulý týden jsem ji ve vylidněném Luxoru v nedělní podvečer spatřila a byla moje. V té době jsem byla na školení ( já vím uhozené - v nedělní podvečer na školení, ale koho chleba jíš, toho píseň zpívej :-) ) a tuhle knihu jsem vzala na večerní stmelovací besedu celého našeho školícího kolektivu na zahrádce knajpy na Palmovce . Jakmile jsme se do ní pustili a kolega četl nahlas, co se v knize popisovalo, někteří lidé, procházející kolem nás zpomalovali a velice nás dostal takový tmavší spoluobčan, který si sedl přímo na chodník a poslouchal. No , když se to čte v kolektivu, tak dejme tomu, komentujete dění a je celkem legrace, ale vzala jsem po školení knihu dom a začal ji číst můj partner a s otázkou - ..."tys to fakt dočetla, ty snad nejsi normální ...? " mě hned druhé ráno bombardoval u snídaně. Mám ráda Párala a jeho knihy, ale tahle pujde do knihovny a pěkně někam na spodek - za mě zklamání. Ale nenechte se odradit mým komentářem, třeba zrovna vám, co se zrovna rozhodujete, jestli číst nebo nečíst - se zrovna bude líbit.... celý text

To okno je malé! 2006, Miroslav Fišmeister

Komentář k téhle knize? Úžasná, supr prostě samá pozitiva. A děkuji autorovi za jeho milé věnování - chlubím se s ním ( a jeho knihou) kudy chodím. Byla to milá literatura a zkrátila čas na dnešním školení :-)... celý text

Kočovná nevěstka 2006, Iny Lorentz

Láska a čest 2001, Julie Garwood

Oddychové čtení,při kterém se krásně stoná a ještě nádherněji usíná a u usínání nááádherně sní ( a i to obcasné zachrápnutí vedle spicího přítele mi nepřipadalo tak šílené,jak jindy ... celý text

Čachtická paní z Karlštejna 2006, Richard Dostál

Tak dnešní noc jsem pojala jako tzv.Bobříka odvahy ( kdo zažil letni dětské tábory v 70 letech,ví o čem mluvím) a hezky jsem se probála až do samotněho rána,dokonce i župan ,pověšený na věšáku u skříně v ložnici mi byl k ránu nadmiru podezřelý. Ráno u snidaně se mě můj partner naprosto oprávněně ptal,jestli jsem se trochu nepomátla,když jsem v půl čtvrté ráno svítila baterkou po ložnici...tak jsem mu vysvětlila,že jsem se bála...Chyba, pak na mě nedůvéřivě koukl s větou..."...bála v paneláku,kde žije teoriticky 300 lidí,já vedle tebe spím a ty se bojíš? Jsi si jistá,že už se nejedná o schízu? ...Ale kniha supr,na Karlštejně jsme byli nesčíslněkrát,vždycky jsem na něj koukala očima z pohádky Noc na Karlštejně,ale letos v létě už budu koukat trochu jinýma očima. Ale rozhodně přečteno na jeden nádech. Sice občas masakr,ale rozhodně vás to nepustí,dokud nepřečtete poslední stránku.... celý text

Soukromá vichřice 1967, Vladimír Páral

Párala miluji od mládí a jsem ráda,ze se mi po letech zas dostala do rukou tahle kniha. Je fakt,že možná jsem ji asi dostala i kvůli tomu názvu,protože občas takovou malou vichřici doma vyvolám a po přečtení,kdy jsme ji přečetli s partnerem oba se doma rozpoutal svár...žit v nudě a ve stereotypu? Ale to vás za chvilku přestane bavit život,mít naplánovaný sex na sobotu,protože je volno? Proboha to ne,to je šílený,ubíjející, vědět,že každou neděli bude králík, no to přece ten život nemůže těšit. A najednou Bing ho, partner mě dostal....ty ale taky každý čtvrtek večer uklíziš,pravidelně od šesti do deviti,v pátek večer u televize žehliš, v ponděli jdete s holkama na dvojku,bílého,v sobotu a v neděli jsou tady holky,nebo jsme u vašich,vzdyť my taky můzem řict,že víme,co budem dělat za týden touhle dobou...a to není stereotyp? Je lásko,to je stereotyp.který my s velkou pohodlností přijímáme,přesto,že jsme se v mládí holedbali,jak budem žit jinak. Páral piše ve svých knihách o nás a my se tomu smějeme,protoze si myslíme,jak se nás to netýká. Co uděláš,když ti řeknu,pojedem ve čtvrtek d kina? Začneš hledat důvody,proč ne,protože bys pak nestihla vysát , já budu rád,že můžu s klukama na fotbal.pořád to nevidiš jako stereotyp? Tak to mě teda dostalo. Vždyť my jsme za ten stereotyp vlastně rádi. Nebo ne?... celý text

Vaříme v remosce 2009, Karina Havlů

Pozor,velice nebezpečné čtení pro mužskou část rodiny,kterou jste doposavad nepustili ke sporáku. Oni přece jen ti naši chlapi doma,co vaří jen když fakt není zbytí,mají tu svoji kuchticí fantatii naprosto dokonaloua jejich výsledky jsou famozní. I když pravda,po té, co olizneme poslední lžičku, nesmíme se koukat na zaneřáděnou a upatlanou kuchyň,kterou budeme muset,až zas budeme schopny stát před sporákem vydrbat Savem A věřte,není horší věta,kterou po tajném úklidu kuchyné, (kdy se šel ten váš šikulka chlap se svým úspéchem s uvařeným obědem pochlubit kamarádům na pivo) uslyšite nad touto otevřenou kuchařkou : Tak miláčku,copak zitra budu vařit - hele kuřecí hnízdo- tak to zitra udělám. To varení je vlastně pohoda,taky tě to tak bavi? A vy je tiše, s výrazem totálně vyděšeného tvorečka ,pohledem do této ,pro vaši rodinu ohrožující literatury, zjistite,ze kuřecíbhnizda jsou stehna ,pečená v bramborákovém těstě. A už vidite vaši pravě vyleštěnou linku a sporák pod nánosem nastrouhanych brambor,rozsypané majoránky a rozbitých vajec,,koření a sádla. Ale už Jan Ámos tvrdil... Škola hrou,tak budu doufat,že zitra ráno bude fungovat mixér a odpoledne odejde kuchař na mariáš se slovy...nádobí nemej,neboj,běž si klidně lehnout,já to PAK umeju. Zcela veřejně mu zamávám z okna,aby viděl,jak mi "bude smutno" a hlavně uvidím,že se nevrací a nic nezapomněl a pak fofrem do ruky Savo,jar a hrrr odmašťovat kuchyň. Ale remoska je věc naprosto fantastická,vařila v ní moje babička,maminka a posledních 30 let ji naprosto maximálně využivám i já.... celý text

Život smrtí nekončí 2015, Theresa Cheung

No,neřikejte,že tomu tak trochu nevěří i nevěřící. Nebo se občas nekoukneteTAM NAHORU a neřeknete někomu,koho jste milovali,ale už tady není,protože je právě tam nahoře... Poraď,co mám dělat, ty to vidiš.... Když jsem byla v porodnici,kde se mi ten den v deset dopoledne narodil syn,přišla za mnou ráno v šest jakoby ve snu babička,kterou jsem milovala a řekla...hlavně neplač,teď nesmíš plakat,pamatuj,iž jste dva...Měla jsem v tu chvíli strach o miminko a šílela jsem strachy,co se stane. Syn se narodil v deset dopoledne,kluk jak buk,dostal jméno Martin,ale ne po tátovi,ale po babičce,která je přece Marie,táta se pyšně skláněl nad postýlkou,naši přijeli z druhého konce republiky,mamka trochu bledá a smutná,ale zamluvili jsme to. Tenkrát nebyly mobily,babička bydlela na vesnici nedaloko od našich,když naši odjižděli,moc jsem babičku pozdravovala a zarazilo mě,ze si mamka tak dlouho zavazuje boty a protože jsem jim chtěla ještě zamávat z okna,zaslechla jsem tátu jak řiká mamce...jsi statečná,teď nemůžem,vždyť kojí...Nechápala jsem a pustila to z hlavy. Po třech měsicích jsem ale přemluvila mabžela,že naše překvapíme a musíme přece Martínka ukázat babičce. Manžel souhlasil,ale s podmínkou,že zavolám dom a řeknu,co chci . Už to mi bylo divné,že šel se mnou k veřejnému telefonu,jindykdyž jsem šla dom volat to s ním ani nehlo. Maminka se rozplakala a já byla ráda,že je manžel vedle mě...věta...Ivanko,babi čka ale už odpočívá v miru v Dlouhé na hřbitově.Stav se tam,ale do baráku nechoďte...Stavili jsme se tam,kytičku na hrob jsem položila a pořád jsem slyšela...neplač,jste dva... Pořád jsem kojila a pro své dítě bych samozřejmě i dýchala. U našich jsem dostala parte a to už jsem jen plakala,maminky jsem se ptala...v kolik hodin? Odpověď je asi zřejmá,zněla ...ráno v šest. Martin volal ve čtyři,že tě odvezl,když zvonil telefon po druhé,mysleli jsme,že je to on a déda akorát řekl...tak to je dítě slunička,zrovna vychází,ale bylo to z nemocnice z Ústí,kde nám oznámili babiččino úmrtí a potvrdíi hodinu,šest ráno.A mně to došlo. Naše spojení s moji milovanou babičkou funguje dál. Po letech,když jsem začala dělat blbiny a chtěla se rozvést,mi stála babička u postele a hrozila,tak jak to dělala v mém dětství,nic neříkala,jen se mračila a hrozila. Sice jsme se po dalších letech opravdu rozvedli,ale to už jsme oba jeli po jiné koleji. Naposledy jsem ji viděla ustaranou u mé pistele,kdy jsem úplně fyzicky citila,jak mě objímá,pak se zarazila a začala se vzdalovat s větou...nenene,však se dočkáme,ale teď ne,máš spousta povinností,které za tebe nikdo neudělá. Druhý den jsem se totálně rozbila na zledovatělém sněhu a skončila na půl roku po nemocnicích,ze kterých jsem se vrátila sice o 25 kilo téžší,kulhající,ale s možností vychovat své dva milované kluky. Tak a teď mi ti,co nevěří objasní a nějak logicly vysvětlí,že nade mnou babička nedrží stráž. A já,čím jsem starší,tím víc ji ukazuji,že nemusí strážit,že si ten boj tady čestně dobojuji a třeba tu starostlivost ji jednou vrátím.... celý text

Granáty 2009, Vlasta Javořická

Znáte tu situaci,kdy nemůžete spát,bolí vás hlava,zuby,záda...to je jedno co a jste tím protivní i svému v globále s vámi soucítímu se partnerovi,který vám doporučí...tak si čti,ale hlavně už se přestaň pořád sakriš vrtět...Když opatrně blekotáte,že máte všechno přečtené,pomalu vás zadusí nejen pohledem,ale trochu i polštářem. Ovšem ráno vás veze - a rád- na pohotovost a když zjistí,že vaše noční jízda s Brufenem a Nimesilem byla opodstatněná,což vizuálně už sice ráno zjistil,ale pohled paní doktorky na vás ho ubezpečil,že tady asi není legrace na místě a začne mit výčitky, svědomí,že vám v noci nebyl tou pravou oporou a protože už ví,že vás další dny bude muset obskakovat,nenapadne ho nic jiného,než jít do nejbližší prodejny knih a tam koupit ČTYŘI takovéhle slaďáky,o kterých jste se milionkrát doma bavili,že to nečtete.Ale pozor holky,pokud máte rozvrtanou pusu,tak stejně na nic oduševnělého nemáte a přísahám,mně se to fakt líbilo.Nemusím snad holky dodávat,že po zákroku paní doktorky už jsem docela Ok, ale vidět svého miláčka,jak vaří,luxuje,mixuje vám banán a s obkladem ledu vám ho potichu přináší k posteli,kde si čtete...rozhodla jsem se- a to proto,abych mu udělala radost,že v té postýlce pár dní vydržím a všechny čtyři knihy přečtu...když už mi je koupil,ať vidí,jak si toho vážím ;-)... celý text

Colette z Antverp 2001, Arnošt Lustig

Napadá mě, že vůbec neexistují slova, kterými bych mohla vyjádřit to , co se mi po přečtení honí hlavou. Vůbec neumím vyjádřit, jaké pocity ve mě čtení zanechalo. Snad nepopsatelnou bolest lidí , kteří se nedobrovolně museli zúčastnit tohohle nelidského vyhlazování lidské rasy, nepopsatelnou hrůzu těch co přežili a museli do konce života žít s tím, že i tohle člověk ve jménu nějaké nesmyslné ideologie je schopen udělat člověku ( jak se vlastně ještě mohli ti přeživší chudáci vůbec umět smát a radovat ze života, mít děti a žít dál ?.... nechápu, ale hluboce je obdivuji, že to dokázali ), nepopsatelné idiotství těch, co této přihlouplé ideologii o čistotě rysy uvěřili ( a opravdu uvěřili? , nebo jen prostě chtěli přežít ve znamení, kdo chce s vlky býti, musí s nimi... atd) No myslím, že jestli mám po přečtení této - jinak samozřejmě lustigovsky famózně napsané -knihy žít dál s tím, že na téhle planetě je možné žít i dožít v klidu - musím se pustit do úplně odlišného žánru :-)... celý text

Kmotr 2003, Mario Puzo

Poprvé čteno v mládí, po shlédnutí filmu, který jsme celá rodina sledovali se zatajeným dechem ( a jedli u toho tenkrát na trh dodané bonbony zn. Bonpari - mamka nám je dávala na příděl). Nedávno, když se moje děti stěhovaly do svých vlastních, nových domovů a já jim balila do banánových krabic všechno co by mohly potřebovat a co bylo a je jen a jen jejich, jsem v jejich knihovničce našla i tuhle knihu, na kterou jsem dávno zapomněla. Pamatuji si, že v době kdy ji četli, jeden z nich měl před státnicemi a přitom byl věčně naložený v téhle knize a já (přesně po vzoru své matky) doma nadávala- no teď je zrovna čas a doba na čtení, koukej se učit, nebo uvidíš, ten bugr. Možná i proto, že kluci četli ( po mém vzoru) i ve škole jsem v knize našla zažloutlý list papíru počmáraný nějakými pro mě tajnými hieroglyfy z matematiky se vzkazem - Vole, dlužíš mi pivo, kdy vyrazíme? Do knihy jsem se hnedle pustila a musím říct, že přesto, že jsem věděla, co mě čeká, mě i po letech znovu oslovila a rozhodně zůstane v mé knihovně, pět hvězdiček je na hodnocení určitě málo...... celý text

Vánoční říše 2013, Joe Hill (p)

Stephena Kinga miluji, tuto kníhu jsem začala číst proto, že jsem chtěla poznat, jak se geny "potatily". Dočetla jsem, ale možná byla chyba, že jsem věděla, kdo ji napsal a čekala jsem mnohem víc - takové to čtení bez nádechu a výdechu, kdy u Kinga čekáte na něco, co přijde v tom nejméně očekávaném okamžiku a v napětí jste celou dobu četby. Tady mi to trochu chybělo- ale moje chyba, neměla jsem čekat nečekané, vždyť to přeci vím.... celý text