Edice přečtené 189

Jarní touhy: Svatební blues / Kovboj se nevzdává 1996, Anne McAllister

Každou povídku jsem ohodnotila zvlášť a napsala k ní krátký komentík. Byla to má první Harlequinka v životě. V knihovně jsem ji otevřela spíše ze srandy a taky trochu pro ukojení své zvědavosti, co v sobě tyto kultovní knížečky vlastně skrývají. Beru to jako průměrné ozvláštnění své obvyklé četby a neskrývám svou radost z dočtení. ^^... celý text

Skvrna 2017, Gillian Flynn

X měsíců jsem se vozila na židličce na kolečkách okolo stolku v knihovně, kde na hromádce knih ležela i tahle Skvrna. A pořád jsem si říkala, co s touhle knížkou všichni pořád mají? Ne, že bych o ní kdy slyšela někoho mluvit. Ale zdála se mi známá natolik, že jsem dokonce věděla, že její autorka toho napsala víc. Tak či onak mi to včera nedalo a vzala jsem ji do ruky. Pak jsem ji otevřela. Pak jsem přečetla uhoněnou první větu. Usmála jsem se a přečetla tu větu znovu, jestli mě náhodou nešálí zrak. A pak jsem najednou byla v půlce a uvědomila si, krom toho, že tohle vůbec není můj obvyklý žánr, že tahle knížka mě baví a postupně tvoří nějakou atmosféru a že prostředí, ve kterém ji čtu (prosluněná knihovna s fajnovou knihovnicí za stolem a rádiem hrajícím veselé hitovky) je pro ni naprosto nevhodné. Tak jsem ji zaklapla se slovy, že si ji beru domů jako rukojmí. Jsem posera. Fakt děsnej posera. Takže, když jsem knížku v noci doma dočítala, měla jsem nepříjemný pocit. Říkala jsem si, že prosluněná knihovna a denní světlo vlastně nejsou tak špatná varianta. Nakonec jsem se pochlapila a povídku dorazila až do konce. Sláva mi!... Jsem si jistá, že s většinou lidí tenhle krátký příběh ani nehnul, heh. A co jsem cítila na konci téhle útlé knížečky? Jedno nepodstatné "meh". Konec mi přišel takový... prázdný. Vím, že to byla jen povídka a ty často naschvál končí obdobně. Takové to, aby měl čtenář pocit, že tam toho mohlo být víc a že chce víc. Jo, jasně, cítila jsem to taky. Ale ještě předtím pocitem stepovalo ono "meh". Povídka se mi líbila. Jsem ráda, že po tolika měsících, kdy jsme se s knížkou v knihovně navzájem poměřovaly kradmými pohledy, jsme to konečně dotáhly do zdárného konce. Možná si od autorky přečtu něco dalšího. A možná zůstanu jen u téhle osvěžující jednohubky.... Mám totiž ráda útlé knihy... a velká písmenka.... celý text

Skrýš 2018, Masasumi Kakizaki

Fajn hororovka na jedno dopolední posezení. Příběh ušel a je dobře, že ho autor prokládal vzpomínkovými pasážemi. Kresba byla špičková a rozhodně je to hlavní tahoun téhle mangy. Ráda bych se podívala i na další autorovu tvorbu.... celý text

Odpusťte mi, váš Leonard 2015, Matthew Quick

„Sním o überničem.“ Okey, máme tu vážné téma... A já se jak pitomá tlemila od ucha k uchu sotva po otočení první stránky. Jsem si jistá, že jsem nebyla sama, kdo tak někdy reagoval na Leonardovy smutné avšak dobře mířené poznámky. Ale nebojte se, někde u 60. stránky jsem s hrůzou zjistila, že se o mě pokouší deprese (ještě, aby ne, když jsem si k takové knížce pustila film, ze kterého se vyklubala depresivní tragédie podle skutečných událostí) a hlavou mi probleskla modlitba, ať už mám tohle čtení (nejlépe bez psychické újmy) za sebou. Na druhý den už jsem naštěstí byla cajk a za vyloženě pohodové melodie random rockových písniček jsem knihu bez problému dorazila do konce. „Baví v dnešní době přemýšlení ještě někoho dalšího, nebo jsem totální úchyl?“ Mám tady nějaká skromná upozornění a doporučení: Citliví lidé se sklony k hlubokým depresím - raději si přečtěte knížku, jako je třeba Muffin a čaj, ze které dostanete cukrovku a bude Vám hej, ať Vás Leonard náhodou předčasně neinspiruje k neveselým aktivitám. Vy ostatní, kteří se pustíte do Leonarda - přečtěte si nejdříve Hamleta, ať má ten kluk radost aspoň z něčeho. No a teď už bych se mohla pořádně začít věnovat hodnocení samotné knihy. Je vyprávěna z pohledu Leonarda a proložena značným množstvím jeho poznámek pod čarou, které ne jen že text ozvláštňují, ale i perfektně fungují např. jako výpady do minulosti nebo trefné zajímavosti, bez kterých by kniha mohla fungovat, ale o hodně bychom přišli. Příběh je podaný čtivým způsobem, kdy mě bavily ve své podstatě i nudné pasáže o náboženství (to téma mě nebaví, ale ta knížka rozhodně jo - takže žádnou paniku, je to dobrý). Děj nám postupně graduje s tím, jak se hrdina blíží k rozbalení svého posledního dárku ve slušivém žužovém obalu. Takže když už pro nic jiného, tak knihu dočtete proto, že prostě chcete/potřebujete vědět koho a jestli vůbec Leonard tou magickou P-38 odpráskne. Už fakt nevím, co bych tu ze sebe ještě vydojila za řeči. Ta knížka je prostě dobrá. Jo vlastně! Dopisy z budoucnosti - dobrý nápad. A nezapomeňte na ty veselý songy! ;P „Vsadím se, že kdyby Hamlet přistihl tátova vraha, jak si leští tágo, jen by se tomu zasmál.“... celý text

Začít znovu 2018, Mona Kasten

„Not broken, just scratched.“ Jsem ráda, že první knihou, kterou jsem četla po maturitě, je právě Začít znovu. Bylo to přesně to, co jsem po několika měsících literárního sucha potřebovala - velmi příjemné získání chuti zase číst. Opatrně se vyvíjející vztah mezi Allie a Kadenem mě bavil. Stejně tak mě bavili jejich přátelé, se kterými snad už brzy budu pokračovat v dalším díle, který by měl letos vyjít. Doporučený playlist na začátku knihy byl taky fajn ozvláštněním. Když byl některý ze songů nebo interpretů v příběhu zmíněn, pustila jsem si ho a nakonec to dopadlo tak, že jsem většinu knihy přečetla závislá na Fourth Of July od Fall Out Boy a udělala si z téhle písně takovou pomyslnou hymnu téhle knížky. Takže ano, slyšela jsem tu písničku možná i 100x za sebou a je mi to fuk. Neveselá minulost, veselý konec? Proč ne. Kaden mi na konci přišel sladký až příliš a tak mi částečně chybělo jeho kyselé já z počátku knížky. Jakoby se snažil vynahradit svůj kreténismus ne jen Allie, ale i nám ostatním. Nevadí. Stejně ho žeru. Suma sumárum, je to za 4 *. Bylo to fajn, bylo to víc než fajn. Knížku doporučuji už z důvodu, že jsem se u ní zasmála a rozhodně ne jednou. Doufám, že si v budoucnu dám repete. „Nejsi rozbitý, jen trochu poškrábaný.“... celý text

Matka 2004, Karel Čapek

Lakomec 2008, Molière (p)

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

Noc na Karlštejně 2007, Jaroslav Vrchlický (p)

Film se mi prakticky vyhnul a i tak jsem o něm nikdy nesmýšlela nijak pozitivně. O to více mě těší, jak moc jsem si knihu užila. Postavy i s jejich dialogy mě bavily. Např. takový král Petr, rozený lovec žen mě opravdu dostal. Za mě to byla show na Karlštejně. Určitě se k ní v budoucnu ráda vrátím.... celý text

Jeden den Ivana Děnisoviče 2000, Alexandr Isajevič Solženicyn

Kniha se četla poměrně dobře už od začátku. Až na to, že nejdřív jsem si říkalo, že to jde a půjde, že i kdyby nic jinýho tak se to čte dobře. Ale pak mi stočtyřka přirostla k srdci a už to frčelo. A nakonec... On to přece jen byl vydařenej den.... celý text

Hamlet 1981, William Shakespeare

Nebylo to něco, co bych hltala anebo pravidelně vyhledávala, ale několikrát jsem byla porůznu překvapená a uznávám, že mě kniha vlastně i bavila.

Muffin a čaj 2018, Theo Addair (p)

Uf, uf, přemýšlím co napsat. Na tuhle knížku jsem se těšila a očekávala jsem, že si u ní i odpočnu. Odpočatá se po ní cítím a těsně po dočtení jsem se cítila i tak nějak zvláštně šťastná. Asi proto, že mi Kit s Danim tak nějak přirostli k srdci. Někteří lidé píší, že kniha neměla žádný děj. To jaksi nejsem schopná posoudit, protože mě bavila, takže jsem nad něčím takovým neměla tendence vést filozofické rozpravy sama se sebou. Některým se nelíbilo, že nebylo jasně napsáno, co se to tomu Danielovi v minulosti vlastně stalo. Já tedy také byla napnutá jak guma od gatí, když jsem čekala na chvíli, kdy nám to prozradí. Autor nám však tyto události jen letmo naznačil. A dle mého taky dobře. Příběh je celý takový neskutečně jemný a proto náznaky něčeho, očividně tak zlého, byly naprosto dostačující. Mně to stačilo. Dokázala jsem si to domyslet sama. Každý z nás si určitě dokázal něco domyslet. ;) Daniel mi připomínal postřelenou srnu - křehkou, vyplašenou, zraněnou a přesto přese všechno plnou něžných citů. V okamžicích, kdy úplně zatuhl a probrat ho málem nedokázal ani Kit, se mi před očima vybavila právě ta srna, na kterou k tomu všemu ještě někdo svítí obřím reflektorem. Naštěstí tu byl Kit, který mi vždy připomínal pohlazení teplou dlaní a vyléčil tu zraněnou srnu. Ten kluk je prostě boží! Asi jsem se do něj zabouchla stejně, jako se do něj zamiloval Daniel. Vážně bych jej chtěla někdy poznat. :) Já si prostě Muffina užila! A nedám ho z ruky! To by se mi po klucích až moc stýskalo... Navíc si dneska musím ještě aspoň párkrát znovu přečíst epilog, protože ten mi udělal radost snad nejvíce. Fakt mě potěšilo, když jsem viděla, jaký v něm Daniel je, že ta vyplašená srna je pryč. A že jsou s Kitem oba šťastní. :) .... Kdo by to byl řekl, že někdy budu tak šťastná, protože jsou šťastné literární postavy... Asi to bude tím, že autor dokázal, abych o nich nesmýšlela jen jako o literárních postavách. A za to si Muffin a čaj, tedy Daniel a Kit ode mě zaslouží plný počet hvězd. :)... celý text

Cizí nevěsta 2007, Kinley MacGregor (p)

Ať si kdo chce, kecá co chce, já mám chlapce MacAllisterovi ráda a tenhle díl mě potěšil stejně tak jako ty předešlé. Troufám si tvrdit, že se mi dokonce více líbilo číst o Ewanově emocionální ulitě a ukecané Noře... nebo o polonahém Ewanovi rubajícím stromy v lese a Noře ohánějící se mečem, než např. o jeho přenádherném bratru Bradenovi (když stejně všechny víme, že všichni bratři jsou nadpozemsky krásní) a jeho borce v ošklivých botách (kdo četl jejich knihu, tak bude vědět ;)). Jo jo, přesně tak. Když si ještě přičtu cikány, Pohana, dobrodrůžo cestu (a trochu toho sexu na ní), zajímavě se vyvíjející intriky, brášiny MacAllisterovi (v Ewanových vzpomínkách dokonce v jiném světle) a spoustu dalších věcí, včetně skvělého písemného stylu MacGregorové... No já jsem naprosto spokojená. Knížka se četla jedním dechem, nenáročně (což jsem momentálně opravdu potřebovala) a bez řečí mi dala přesně to, co jsem od ní očekávala a ani o píď méně. Po tomhle si asi budu muset hned obstarat další díl, ať se udržím v dobrém rozmaru. :)... celý text

Tokijský ghúl 7 2017, Sui Išida (p)

Tak jsem se také doprohlížela na konec dalšího svazku. Začnu kresbou. Mně se zdála docela v pohodě. I když u některých částí jsem se pozastavila a ne příliš nadšeně kroutila hlavou. Trochu mě rozladilo, že nedokonalosti mě pleskly do očí zrovna u větších obrázků. Např. jindy pohledný Ajato v jednom okýnku věnovaném jen jeho kresbě z profilu vypadá... eeechhh. A teď k příběhu. Komu tady přišlo Kanekiho mučení jako silnej odvar, ať anime zpracování raději ani nezadává do vyhledávače, protože voice actor se při mučících scénách skutečně vyznamenal. Tudíž mě při čtení sedmého svazku doprovázel i Kanekiho srdcervoucí křik, který se mi vynořoval z paměti. Přihazuji plus určitě i za hlubší zářez do Kanekiho minulosti, jeho dětských let. No a sama sebe musím poplácat po rameni, jak dobře se mi podařilo načasovat si spuštění Unravel při závěrečném souboji Jasona a Kanekiho. Hudba s četbou vyšla na vteřinu přesně a pro mě v tu chvíli dostalo dění v manze úplně jiný rozměr. Perfektní. V malém bonusu, který často bývá na konci svazku, mě dobře pobavil kupodivu Jamori - postava, kterou já jindy moc ne-ee.... celý text

Tokijský ghúl 6 2017, Sui Išida (p)

Souhlasím. Šestý svazek je doposud nejlepším dílem této série. Kresba je oku lahodící a knížka je takovým nejmenovaným tutoriálem fungování ghoulího těla. Společně s Šinoharou jsme si na to v klidu sedli a vyslechli si, jak to celé funguje, zatímco za námi se ostatní snažili uklidit Suzujův bordel. Pocitově jsem začínala být nervóznější a nervóznější, protože na scénu nám vtrhl Jamori a nezapomněl při první možnosti předvést alespoň částečku své brutality... A ti co znají anime ví, kam tohle povede... Bože, jakákoliv souvislost s touhle postavou ve mně vyvolává nepříjemné pocity. Svazek se i tentokrát v detailech lišil od anime. Já osobně jsem ocenila bližší seznámení s postavou Bandžóa, který se mi tu ukázal v ještě lepším světle, než v anime verzi. Mám toho ghoula vážně ráda a jsem zvědavá jestli ještě dostane nějaký čas na výsluní. Takže jo, prohlídnuto, přečteno a už se mi tu otevírá další svazek a chuť znovu si něco... shlédnout.... celý text

Váhání 2011, Maggie Stiefvater

„Tu noc jsem pekl chleba, protože jsem nemohl usnout." Ale jó, já té knížce těch pět tentokrát dám. Myslím, že si je dokázala zasloužit. Ze začátku na mě postavy chvíli opět působily zvláštně. Ale na rozdíl od prvního dílu, to zde opravdu byla chvilková záležitost. Děj osvěžil příchod nových zásadních postav, popřípadě větší zastoupení těch, které již známe. Troufám si říct, že se nám tak do rukou dostali další hlavní aktéři. A rozhodně to stálo za to. Pokračování příběhu bylo opět velmi melancholické, až v některých okamžicích působilo přímo smutně. Na druhou stranu text ukázal, jak je celá kniha vlastně milá, jemná a jak z jednotlivých stránek čiší láska. Závěr by se vzhledem k tomu, jak citlivě je kniha napsaná, dal označit, až za srdceryvný. Rozhodně dokázal zvednou hladinu dychtivosti, s jakou jsem otáčela poslední stránky. „Ano," přikývl. Lhaní mu nikdy nešlo. „Výborně," řekla jsem. Ve lhaní jsem byla přebornice. Jako jednu z... Né. Jako nejsilnější kapitolu, která mě naprosto vytrhla z mé reality a donutila pečlivě vnímat každé slovo a veškeré pocity z něho plynoucí, považuji kapitolu číslo 28, psanou z pohledu Colea. Tenhle kousek skládačky dýchá svým vlastním životem. Nakonec jsem si druhý díl užila snad více než ten první. Nejspíš i proto, že jsem většinu postav znala již z předcházející knihy a nemusela se tudíž sžívat s úplně novým osazenstvem, světem ani stylem autorčina psaní. Navíc jsem objevila spoustu nových krásných citátů a zjistila, že poezie může být krásná, i když se zde ukazuje jen v malých útržcích (Nutně si potřebuji přečíst nějaké Rilkeho básně!). Jsem ráda, že mi stačí pouze se natáhnout k poličce, vytáhnout z ní a následně s chutí začít číst třetí díl. :)... celý text

All you need is kill - Stačí jen zabíjet 2016, Rjósuke Takeuči

Tuhle mangu jsem si opravdu užila. Je první, do které jsem se opravdu zažrala. Když už jsem ji nedržela otevřenou v rukách, tak na mě neustále dotíral pocit, že musím jít a otevřít ji. Kresba i příběh mi sedly a stránkami jsem se tudíž probírala jako po másle. Hlavního hrdinu jsem prostě žrala a Ritě jsem nefandila o nic míň. Manga pro mě byla příjemnějším zážitkem než ní inspirovaný film. Nadšeně se k ní budu v budoucnu vracet. :)... celý text

Mrazení 2010, Maggie Stiefvater

"Na tváři nesem věčný úsměv smrti." Před malou chvílí, za poslechu vhodně zvolené hudby, jsem dočetla Mrazení... Při včerejším čtení mi snad i nějaká slzička ukápla... A dnes jsem v očích chvíli opět cítila, teď již známou, vlhkost. Jelikož jsem si knihu časem zamilovala, tak se mi do začátku mého komentáře příliš nechce, ale nezmínit své prvotní pocity z ní, by také nebylo fér. Již si plně nedokáži vybavit, proč mi ze začátku Grace nebyla příliš sympatická. Něco mi vadilo v jejím přístupu k ostatním. Navíc tím jejím počátečním opakováním "Můj vlk. Můj vlk. Můj vlk" mi přišla dětinská. Nepřidaly tomu ani její vztahy s ostatními nebo jejich vzájemné chování, reakce (myslím tím především její kamarádky), které mi přišlo zvláštní. Tento počáteční menší oříšek s Grace se mi naštěstí podařilo překročit při prvním silném okamžiku. A tím byla hrozba Samovi první proměny, kterou se Grace zdárně povedlo odvrátit. Začala jsem si také uvědomovat, že zde bude roli silné, nezávislé postavy zastupovat právě Grace a Sam bude naopak tím citlivým avšak svým způsobem také silným článkem. Příjemná změna oproti jiným knihám. "Musí to být hrůza, když zabíjíme. Určitě jsme ta nejhorší smrt ze všech." Celý příběh je protkán melancholií, podivným smutkem, okamžiky, kdy se mi po zádech proháněl mráz, bolestivým pocitem nedostatku času, který byl hlavním hrdinům, ale né jen jim, dán... Ale je také plný kouzelných i dojemných chvílí, lásky přesahující hranice jednoho druhu a především naděje. Kniha je napsaná, tak upřímným a čistým stylem, že vám nakonec přiroste k srdci. Pokud k němu nepřirostla již na začátku. Mně k srdci přirostla. Je a vždy bude první knihou, která mě dokázala dojmout. Moc se těším a jsem upřímně zvědavá na další díly.... celý text

Váš kluk prostitut? 2009, Cyril Valšík

Během četby jsem reagovala různorodě. Někdy jsem knihou procházela jakoby otupěle. Jindy mi (a to třeba jen drobnostmi) vyrazila dech. Někteří kluci mi za ten čas přirostli k srdci. Při dočítání poslední kapitoly jsem dost přemýšlela nad tím, jaké by to bylo je potkat, jak ve skutečnosti asi vypadají a především jsem chtěla zjistit, jak vlastně dopadli. Mou poslední otázku mi zodpověděl doslov autora. A ten mě asi i nejvíc dostal. Když jsem dočetla i ten a knížku s konečnou zaklapla, jaksi to na mě, všechen ten obsah, plně dopadlo. Myslím, že celá kniha a s ní příběhy těch kluků se mi teprve pořádně rozleží v hlavě a s tím plně přijde i onen tíživý pocit, který mě už bezprostředně po dočtení nahlodává. Přemýšlím, jaké to asi bylo. Setkat se s těmi kluky tváří v tvář a přímo od nich si tohle všechno vyslechnout.... celý text

Radek (Mistr v komplikování vlastního života) 2013, Katka Heřmanová

Skvělá, čtivá a vskutku zábavná jednohubka, která se dá v pohodě zmáknout opravdu za chviličku. Jsem ráda, že byla ještě lepší než jsem očekávala po letmém přehlédnutí stránek, když jsem ji v rukou držela poprvé. Navíc dost zaujala i ostatní členy mé rodiny, kteří si ji jeden po druhém také berou do ruky a tlemí se nad ní obdobně jako já.... celý text