evismaior přečtené 432

Krev elfů 1998, Andrzej Sapkowski

80% - Na jedné straně mi chybí ten Sapkowského přístup ke vtipnému přepisování dobře známých pohádek, na druhé straně oceňuji, že tenhle díl je spíš už román než sbírka více či méně souvisejících příběhů. I když se jedná spíš o takovou ochutnávku velkých věcí, ke kterým se teprve schyluje. Geralt odváží Ciri, která přežila pád Cintry, na zaklínačské sídlo a společně s dalšími zaklínači se ji snaží cvičit pro její budoucí dráhu. Jenže Ciri je dospívající dívka s dosud netušenými schopnostmi a to chce trochu jemnější zacházení, takže se na scéně objevuje najdřív čarodějka Triss Ranuncul a pak i samotná Yennefer. A mezitím se elfové a další nelidé začínají bouřit a za řekou narůstá hrozba Nilfgaardu. A všichni by právě Ciri, dědičku Cintry, moc rádi našli, a to zdaleka ne jen z počestných důvodů... ... "Buďme moudřejší! Poněvadž teď jsme na řadě my (...) Nilfgaard stojí na březích Jarugy, a já přesto neustále slyším: ,nic se neděje´ anebo ,dál už nepůjde´. Ale Nilfgaard dál půjde, přesvědčíte se." ... Ciri: "Jejda... Omlouvám se, paní Yennefer. Asi jsem... uvolnila trochu moc najednou..." "Trochu. Netrap se tím. Pojď sem. Ke mně, malá." "A... ta kůlna." "To se stává. Celkem vzato byl tvůj debut úspěšný. A ta kůlna tě mrzet nemusí. Byla to dost ošklivá bouda a nemyslím si, že bude někomu chybět (...) Opakuji, že se nic nestalo, jen je třeba uklidit ta prkna. Budou dobrá na otop."... celý text

Emma 2010, Charlotte Brontë

70% - Do vesnické školy přiváží zdánlivě zámožný otec tichou dívku Matildu Fitzgibbonovou a zanechává ji zde v péči sester Wilcoxových nadšených z nového přírůstku. Jenže záhy vyjde najevo, že žádná rodina toho jména neexistuje a že toužebně očekávané školné nebude mít kdo zaplatit. Tolik první dvě kapitoly, jejichž autorkou je Charlotte Brontëová a čtenář se tak těší na další povídání ve stylu Jany Eyrové. Brontëová ovšem v psaní nepokračovala (a nedlouho poté zemřela) a té první dvacítky stran se až mnohem později chytla britská autorka Constance Saveryová a v době, kdy jí v roce 1980 bylo již přes osmdesát let, knížku anonymně dokončila, přičemž z původního rukopisu Brontëové využila jak osobu tajemné dívky, tak i přítele slečen Wilcoxových sympatického pana Ellina a především vypravěčku, vdovu Arminel Chalfontovou, jíž stvořila nelehký osud dívky provdané ve velmi mladém věku a sužované manželovými dětmi z předchozího manželství, a to především krutou a divokou Emmou. Právě paní Chalfontová se Matildy ujme a společně s panem Ellinem začnou pátrat po jejím původu. A to, že jednou z Matildiných věcí je náramek se jménem Emma, které je pro paní Chalfontovou opředené tak bolestnými vzpomínkami, asi nebude jenom náhoda... "Náhradní" autorka se do textu Brontëové pustila se ctí a vytvořila vcelku čtivé dílko s příjemnou detektivní zápletkou, temným příběhem někdejšího rodinného rozvratu a intrikami v pozadí a nakonec i milou romantickou linkou, které si s povedeným scénářem umím velmi dobře představit ve filmu nebo v televizi. Přesto mi tam mnoho věcí připadalo jaksi nedotažených, překombinovaných a nepravděpodobných (nikdo nezkontroluje mrtvé novorozeně atd.) a závěrečné rozuzlení, které by mně osobně, být na místě vypravěčky, přivodilo slušný infarktový stav, je přijato v podstatě v míru, pohodě a všeobjímajícím odpuštění. Přála bych si vědět, jak měla příběh vymyšlený samotná Brontëová, protože její knihy zkrátka zanechávají mnohem větší dojem.... celý text

Doktor Proktor a vana času 2012, Jo Nesbø

60% - Ač mám detektivní příběhy tohoto norského autora dost v oblibě, s doktorem Proktorem i v pokračování prvního prdícího příběhu pořád bojuji (ale nevzdávám to:-)). Od záchodového humoru jsme se (povětšinou) přenesli k tématu cestování v čase, neboť podivínský vynálezce doktor Proktor se snaží za pomoci vany času, která ho může vlhkého a namydleného přenést na jakékoli místo do jakékoli minulé doby, změnit minulost a získat zpět ztracenou lásku Julietu Margarínovou - dívku, již její otec kdysi přiměl ke sňatku s bohatým pařížským mafiánem. Když Proktor v jedné době uvízne, kontaktuje Lízu a Bulíka a ti se vydávají nejdřív do Paříže a potom i do minulosti. A za nimi tajemná majitelka hodinářství Rašple, která toho zřejmě má s doktorem Proktorem i vanou času společného víc, než děti tuší. Potud je knížka dost čtivá a i celkem vtipná. Pak ale přišlo putování mezi rozličnými obdobími francouzských dějin - Tour de France v 60. letech, bitva u Waterloo, pracovna Gustava Eiffela, francouzská revoluce, středověk a Johanka z Arku... A to už bylo trochu zmatené, překombinované, místy dost nelogické (nedovysvětleno, co hlavní hrdinové svými změnami v minulosti mohli způsobit), no a taky jsem se nějak nedokázala naladit na autorův humor ve scénách s gilotinou nebo hořící hranicí. Viděli jsme se synem následně i film, který některé úseky z knížky vzhledem k délce vynechal (a nebylo to zas tak na škodu), a ten nám podobně jako v případě prvního dílu připadal stravitelnější.... celý text

Ďáblova dcera 2019, Lisa Kleypas

75% - Po předchozím dílu Setkání s cizincem, který nás společně se špionem Ethanem Ransomem a první britskou lékařkou Garrett Gibsonovou zavedl do chudých a špinavých londýnských ulic, jsem se návratu do paláců k šlechtickým křehotinkám poněkud obávala, ale bylo to nakonec dost čtivé. Hlavně tedy proto, že tentokrát je hlavní mužskou postavou napravený zhýralec a nyní napůl šlechtic-napůl farmář Weston Ravenel, který pomáhá bratrovi Devonovi spravovat zděděné panství a průběžně se stydí za svoji minulost opilce a svůdníka vdaných žen, a ženskou hrdinkou je Pandořina švagrová Phoebe (dcera Sebastiana a Evie ze série Čekanky), která mi v jednom z předchozích dílů Ďábel na jaře připadala zajímavá. Jejím manželem býval Henry, nemocný již od narození a v internátní škole navíc šikanovaný nikým jiným, než právě Westem. Phoebe to s ním již od dětství bolestně prožívala a ani po manželově smrti na historky s jeho trýznitelem nezapomněla. Jenže West se změnil. Anebo ne? Pomůže společný zájem o zemědělství a správu panství, kterého by se Phoebe v zájmu svých synů měla co nejdřív ujmout, jejich sbližování? Jak už napovídá anotace ke knize, nakonec je to Phoebe, kdo musí Westa přesvědčovat, a tyhle díly, kde dívka jen se sklopenýma očima a zardělou tváří nečeká, až ji někdo svede, mám tak nějak raději.... celý text

Nezvratné alibi 2020, Peter May

60% - Další Enzo-díl, ve kterém se nakonec podíváme na zoubek dvěma posledním vraždám z knížky novináře Raffina, toho času partnera Enzovy dcery Kirsty a otce jejího dítěte. Zabil půvabnou soudcovu dceru Lucii, která pracovala v neziskovce navracející zločince po odkroucení trestu zpět do života, opravdu pasák Blanc, jenž si odpykává trest za vraždu tří prostitutek? Enzovi se na jeho milostném dopisu kdysi napsanému Lucii něco nezdá. A pak je tu stále ten tajemný děsivý neznámý, kdo usiluje o Enzův život nebo alespoň o to, aby s vyšetřováním vražd přestal. A neváhá zajít opravdu hodně daleko... Tento díl měl být dlouho očekávaným rozuzlením, ale přiznám se, že jsem po dočtení spíš rozpačitá. Jako všechny Mayovy knihy se i tato četla sama, ovšem samotný zločin mě zas tak nezaujal a jeho propojení s některými dalšími událostmi a osobami, které jsme poznali v předchozích dílech, mi přišlo neuvěřitelně překombinované a přitažené za vlasy. A ze všeho nejvíc celá ta záležitost kolem Charlotte, kdy už jsem si říkala "to jako vážně?" Myslím, že snad kromě Entomologova odkazu ve mně ty zápletky jednotlivých knih hlubší stopu nezanechají, tak jsem alespoň ráda za momentální dotažení Enzova životního příběhu, které mě potěšilo, a příležitostně se vrhnu na aktuálně nově vydané pokračování, neboť jsem moc zvědavá, co si pro nás autor po těch letech přichystal.... celý text

Spasitel 2021, Andy Weir

80% - Ne tak dobré jako Marťan, ale lepší než Artemis. Marťan je tak trochu moje srdcovka a těší mě, že se autor vrací s podobným typem hlavní postavy sympatického a konstruktivně naladěného Rylanda Grace, který se jednoho dne probere z kómatu na neznámém místě, se dvěma mrtvolami po boku a velkým zmatkem v mozku. Vzpomínky se mu postupně vracejí (až příliš příhodně zrovna ty, které potřebuje, aby zjistil, že je na vesmírné lodi a co je cílem jeho mise), a tak se dozvídáme i to podstatné z jeho předchozího života. Vzhledem k tomu, že prakticky jediné, co mohu Marťanovi vyčítat, je absence informací o předchozím životě Marka Watneyho, je tento autorův postup jednoznačně posunem vpřed, i když všechny ty události, které vedly k tomu, že se Grace nakonec stal součástí mise, působí dost neuvěřitelně až překombinovaně - čtenář sice v ději "před" sympaticky vidí i určité Graceovy nedostatky, což je oproti dokonalému Watneymu příjemná změna, jenže po probuzení v lodi tyto nedostatky náhle záhadně mizí (s vysvětlením, že přece záchrana lidstva), z Rylanda je znenadání povětšinou vyklidněný, sebevědomý a nebojácný všeuměl a to mi nepřišlo příliš pravděpodobné. Knížka se ale jednoznačně čte úplně sama, je to přesně ten Marťan-styl se spoustou technických podrobností připomínající spíš dokureality než sci-fi a to mě moc bavilo. A to přestože zápletka jako taková mi (oproti v blízké budoucnosti doufejme očekávatelné misi na Mars) v této knize přišla hodně přitažená za vlasy - a to úplně odhlížím od toho, že v současné době ani omylem nevěřím tomu, že by se lidstvo dokázalo pro svou záchranu takovým způsobem spojit. Ono i to setkání se zástupcem mimozemské civilizace bylo spíš takové naivně startrekovské (a zapišme si do slovníčku nové slovo společné pro obě kultury "sarkasmus"), reálně věřím, že bychom měli obrovské štěstí, kdybychom dokázali s mimozemskou kulturou, která bude nejspíš přemýšlet úplně jiným způsobem, komunikovat alespoň tak jako ve filmu Příchozí. Moc se mi ale líbilo zakončení, přestože (anebo právě protože) jsem přesně v takové doufala. A velmi se těším, co na nás autor chystá příště, jelikož i přes to moje brblání čtu knížky Andyho Weira moc ráda.... celý text

Setkání s cizincem 2018, Lisa Kleypas

80% - Doktorka Garrett Gibsonová i bývalý detektiv a nyní spíš vládní špion Ethan Ransome s podezřele ravenelovskýma očima se objevili již ve dvou předchozích dílech ze série Ravenelovi, oba mě zaujali a na jejich romanci jsem tedy byla celkem natěšená. Bylo to tentokrát něco docela jiného - z prostředí paláců a od nevinných dívenek, kterým musí až jejich nestoudný nápadník ukázat, co že to vlastně mají pod šaty, jsme se přesunuli do ne právě bezpečných (a hygienicky čistých) londýnských ulic a k postavě cílevědomé ženy, která se nebojí o svých znalostech anatomie mluvit a ani je použít (což je zdrojem nejedné humorné scénky), a když pozná muže, který ji po všech letech práce a samoty tak přitahuje, tak ho neváhá třebas klidně pozvat domů na ukázku sbírky motýlů - zde tedy motýlího křídla pod mikroskopem:-). Ostatně velice volnou inspirací charismatické Garrett byla reálná postava Elizabeth Garrett Anderson, která se na konci 19. století skutečně stala první britskou lékařkou - ženou - a později i první starostkou, a podobně, jak je to naznačeno v knize, ani ona to neměla v čistě muži ovládané společnosti jednoduché. Knižní špionážní zápletka působí docela jako z dnešní doby, ostatně Ransome by klidně mohl být třeba Jason Bourne, a děj je tedy i docela napínavý, protože vůbec není zřejmé, zda všechny Garrettiny lékařské schopnosti budou nakonec k záchraně její lásky stačit...... celý text

Paradox 2014, Jim Al-Khalili

90% - Devět slavných fyzikálních paradoxů, při jejichž podrobném rozboru autor provede čtenáře těmi nejzákladnějšími vědeckými teoriemi. Začne zlehka zdánlivými paradoxy, které lze snadno matematicky vysvětlit, i když na první pohled to vypadá nesmyslně (když si ze tří dveří vyberete jedny a ten, kdo ví, co je za nimi, vám z dalších dvou ukáže, za kterými není poklad, je anebo není lepší z hlediska pravděpodobnosti výhry pokladu svou následnou volbu změnit?) anebo nedůvěryhodně (opravdu stačí vybrat pouhých 23 náhodných lidí, aby měl člověk nadpoloviční jistotu, že alespoň dva z nich budou mít narozeniny ve stejný den, i když ke 100% jistotě jich potřebuje 366?). Načež následuje slavný Zenonův paradox, aneb jak vysvětlit, že Achilles nikdy nemůže předhonit želvu, protože ji vždy dohání jen o polovinu vzdálenosti, která je dělí, a tu lze dělit do nekonečna, a my přitom instinktivně víme, že ji snadno dožene a předežene? Pak už ale následují ty vědecky zajímavější - Olbersův - jak souvisí velký třesk a zrychlující se rozpínání vesmíru s tím, že je v noci tma, když by přitom nebe mělo být teoreticky do posledního místečka pokryto hvězdami? Co nám známý Maxwellův démon povypráví o tajích entropie a druhé termodynamické věty? Následuje tyč ve stodole a my se s autorem ptáme - může Einstein letící rychlostí světla v zrcadle, které drží před sebou, spatřit svůj odraz? Načež přijde cestování časem - to uvěřitelné do budoucna, aneb zestárne "pomaleji" kapitán lodi, která se téměř rychlostí světla vzdaluje od Země, nebo jeho dvojče na Zemi, která se stejnou rychlostí vzdaluje (a pak opět přibližuje) ke kapitánovi? - i to víc "sci-fi" o cestách do minulosti a paradoxech, které by tam mohly způsobit naše činy - narodím se vůbec, abych mohla odcestovat do minulosti a tam zabít svého dědečka (nehledě na zvětšení hmoty minulého vesmíru, kdybych se tam náhle objevila "z ničeho")? Můžeme se utěšovat myšlenkou, že bychom tam byli pouze pozorovateli bez vlivu na cokoli, když již pozorováním interagují naše oči s fotony odraženými od pozorovaných věcí? A nejsou cesty do minulosti jen cestou do jiného paralelního vesmíru? A co Laplaceův démon, který zná polohu a energii každé subatomární částice ve vesmíru - nevede tahle úvaha náhodou k deterministickému vesmíru a budoucnosti, která je již nyní předurčena? Anebo nám chaos zachrání zdání naší svobodné vůle? A je Schrodingerova kočka opravdu současně živá i mrtvá? A co Fermiho paradox - proč jsme ještě nepotkali žádné mimozemšťany, když by jich ve vesmíru mělo být tolik? Pro mě jsou to všechno moc zajímavé otázky a autor o nich umí poutavě a i vcelku humorně a polopaticky psát. Ovšem klidně bych ocenila přidání dalších podrobností a trochu matematiky tam, kde autor jen něco předloží a čtenář mu to prostě musí věřit, i když je jasné, že najít tu míru popularizace vs. skutečně vědeckého vysvětlení je vždy těžké.... celý text

Doktor Proktor a prdicí prášek 2012, Jo Nesbø

45% - Když už máte jednou oblíbeného autora, který umí vystavět působivý detektivní příběh s uvěřitelně lidskými postavami, tak si blahopřejete, že máte taky děti a tudíž i ospravedlnění pro to, začíst se s nimi do knížky, kterou tento autor pro děti napsal. Ovšem tento počin mi až tak nesedl. Hlavní myšlenka, kdy se spojí dva outsideři, Líza a nově přistěhovaný maličký Bulík, proti známým šikanérům Trulsovi a Trymovi je sice vděčná, ovšem postavy zavánějí klišé (ti nesympatičtí jsou prostě hrubí a tlustí, vynálezce doktor Proktor je samozřejmě osamělý podivín), i Líza mi přišla nezajímavá a Bulík s tou svojí schopností přijímat šikanu s nadřazeným až bohorovným klidem mi byl až protivný. No a konečně zápletka postavená na prdícím humoru - já nevím, ony ty popisy veleprdů poprvé fakt rozesmějí, podruhé až popáté ještě pobaví, ale pak se alespoň pro mě, rychle vyčerpaly a sklouzly až do pocitu trapnosti. A podle syna bohužel posuzovat nemůžu, protože ten trpí u jakékoli četby, která není suchým popisem počítačů a techniky obecně, a čte knížky s příběhy jen kvůli škole. Ovšem autora mám příliš ráda na to, abych to s ním po prvním dílu série vzdala, takže jsem zvědavá na další Proktorovy vynálezy a další malý vhled do reálií norského hlavního města. Edit 13.12.2022 - po zhlédnutí stejnojmenného filmu musím konstatovat, že tam situační komika (na které je příběh založený) funguje mnohem lépe než v knížce - docela jsme se se synem zasmáli a zhodnotili, že bychom tudíž doporučili spíše film.... celý text

Ďábel na jaře 2017, Lisa Kleypas

60% - Po nadšení z předchozího pokračování série Ravenelovi Svatba s Winterbornem přišlo tak trochu vystřízlivění (a dokonce i pár dnů, kdy jsem knihu v nezáživné části odložila před dočtením). Tentokrát je hlavní hrdinkou "nezvladatelná" část mladších Heleniných sester-dvojčat Pandora, která nemá v úmyslu se vdát, protože plánuje podnikat v oblasti deskových her. Jenže se na jednom plese dostane do kompromitující situace s (jako vždy) neodolatelným mužem, a přestože ani Gabriel st.Vincent nemá původně v úmyslu se oženit, Pandora ho okouzlí natolik, že to musí být ona a žádná jiná:-) Už mi přišlo po předchozích dílech dost okoukané, že dívka vychovaná k počestnosti samozřejmě rychle podlehne v podstatě prvnímu muži, který na ni začne dělat oči (a další věci). Gabriel mě popravdě zas tak moc nebavil, i když se ho autorka rozhodla vyšperkovat jistými potřebami, z nichž se nakonec nic zas tak šokujícího nevyklubalo (i když tehdy by na to asi řada žen celkem zírala). Pandora byla o něco lepší, dozvěděli jsme se, co v jejím dětství způsobilo, že se jeví tak nešikovná, ovšem jinak mi s těmi svými zarputilými nápady připadala občas jako adeptka na Darwinovu cenu. Docela zajímavý byl ten autorčin vhled do práv žen koncem devatenáctého století, kdy nevěsta po sňatku přišla vlastně o všechen majetek i o možnost ho spravovat. A dokonce pro zpestření přihodila i trochu terorismu a jednu historku z lékařského prostředí. Ale celkově myslím, že mi tahle knížka v rámci série v paměti moc dlouho nezůstane. Musím ovšem sáhnout minimálně po Zimní naději ze série Čekanky, která je o Gabrielových rodičích - ti mi totiž připadali na celém příběhu s Pandorou asi nejsympatičtější.... celý text

Černé díry, červí díry a stroje času 2003, Jim Al-Khalili

90% - V roce 2005 jsem měla příležitost navštívit autorovu popularizační přednášku pořádanou v Praze Britskou radou a jeho schopnost vysvětlit i vědě nepolíbeným lidem z publika zákruty teorie relativity a cestování v čase mi přišla velmi sympatická. Proto jsem ráda v knihovně sáhla po knížce Černé díry, červí díry a stroje času a pěkně systematicky, postupně a "po lopatě" se opět začetla do toho, co už mám tolikrát nakoukané ze všech těch pořadů typu Jak funguje vesmír nebo Cestování červí dírou s Morganem Freemanem. Al-Khalili se přehledně posouvá od pojednání o zakřiveném prostoru k hvězdám, supernovám, rozpínajícímu se vesmíru, Velkému třesku a co bylo (bylo-li něco) před ním, černým dírám, času (pokud vůbec existuje) a tomu, jak a zda ho lze vůbec definovat, jak nás zrychlení běhu času může odsunout do budoucnosti a zda se lze naopak dostat do minulosti a jaké paradoxy by z toho mohly vyplynout. Zpětně je hezké sledovat jeho nadšení z tehdy nejnovějších objevů (myšlenkový průlom při uvažování "skryté" hmoty a "skryté" energie jakožto způsobu jak vysvětlit zrychlující se rozpínání vesmíru) a jeho naději v ty další (jako třeba v potvrzení existence gravitačních vln a vlastně i černých děr, jejichž snímky se už dnes můžeme kochat). Jedině bych snad uvítala větší množství těch názorných nákresů, nicméně se skoro stydím, že mě nikdy nenapadlo uvažovat o Alenčině králičí díře jako o Einstein-Rosenovu mostu a jako matku od malých dětí mě samozřejmě potěšily i autorovy příměry - jako třeba růst entropie demonstrovaný na původně uklizeném dětském pokojíčku :-D... celý text

Román 1945, Olga Von Barényiová

80% - Kdysi v dětském věku jsem v domácí knihovničce narazila na autorčinu prvotinu Janka a troufám si říct, že se z ní stal jeden z románů, který hodně ovlivnil moje dětské vnímání světa. Bylo tedy zajímavé náhodně zjistit, že zná autorku i někdo další a to do té míry, že po dlouhých desetiletích znovu vydal jednu z jejích knih. Popravdě to nové drobně poupravené vydání ve mně hodně tlumilo pocit, který jsem vždycky měla při čtení Janky (že čtu něco starého, čemuž odpovídal třeba i z dnešního pohledu už archaický způsob psaní některých slov, přímé řeči apod.) - navíc tedy člověk aby si na čtení té extra drobné sazby vzal pomalu lupu - takže se možná příště poohlédnu spíš po nějakém antikvariátu. Ale už od prvních řádek mě doslova zalil ten známý pocit atmosféry, kterou Barényiová umí svým psaním vybudovat - nic podobného jsem od doby Janky nečetla a bylo hrozně zvláštní začíst se do pro mě neznámé knihy od této autorky. Musím se nicméně přiznat, že v první části jsem Barényiovou příliš nestíhala sledovat - máme tu autorku divadelních her Pavlu a Viktora, kterého miluje, jenže taky tady máme autorku tohoto Románu (a jejího "Viktora"), která své postavy vymýšlí, buduje jejich pocity i celou jejich existenci, ale přitom s nimi také rozmlouvá, hádá se s nimi, vciťuje se do nich a občas jako kdyby volně přecházela mezi stránkami, které píše, a svým vlastním nitrem a skutečným životem. Druhá část z Pavlínčina a Viktorova dětství mi ovšem Janku připomněla naplno - Barényiová prostě děti psát umí (byť ve třetí části z dospělosti to působí, jako kdyby se z toho psaní z pozice dítěte nedokázala do pozdějšího věku přepnout). Obdivuji její schopnost takto proniknout do dětské duše, že mi až trne u srdce, když se jim děje něco zlého, stejně jako když mají radost. Když se chovají laskavě nebo když jsou někdy i záměrně kruté. Ona umí trefit i to, jak děti vnímají svět svojí poněkud zkreslenou a jindy zas naprosto průzračně čistou optikou. A podobně jako v Jance je tu opět to umění popisovat situace nikoli "mechanicky", ale prostřednictvím pocitů, vjemů, myšlenek či nahodile zaslechnutých slov, která lidé v určitých situacích bezmyšlenkovitě vypouštějí z úst a člověk je už ani nevnímá. Ale Barényiová ano. "Přiznej se, proč vlastně píšeš. Je to útěk ze skutečnosti. Odhmotnit, co bylo hmotné. Zatemnit, co bylo jasné. A zpívat tam, kde se jen mluvilo." "Román je rozhodně snadnější než život. V románu vím přesně, co přijde v příští kapitole. V životě nikdy nikdo neví, co se v příští minutě stane. (...) To jsou důvody, proč píšu. Opravit skutečnost. Vy jste odejel a vrátíte se až pozítří. V románu bych to nedovolila. Musel byste zůstat tady a večer bychom se sešli."... celý text

Svatba s Winterbornem 2017, Lisa Kleypas

85% - Román bezprostředně navazuje na Chladnokrevného ničemu, v němž autorka načrtla zápletku mezi Helen, dívkou ze šlechtického rodu oplývající všemi možnými ctnostmi, a Rhysem Winterbornem, synem hokynáře z Walesu, který se tvrdou dřinou vyšvihl až do pozice zámožného majitele obchodního domu. Svatba s Helen by mu mohla pomoci mezi britskou smetánku, jenže na konci předchozího románu plachou a nezkušenou dívku odradil svojí prudkostí. To však (k radosti čtenářek bažících po troše erotického dusna) Helen hned v úvodu pokračování srdnatě překoná (až se divím, jak snadno autorčiny dobře vychované ženské postavy podléhají nepřekonatelné vášni) - a já si říkala, co se tedy bude dít v dalších 90% knihy. Ale překvapivě se z toho v rámci žánru stal docela nadprůměrný počin, kde vedle notné porce lásky a vášně nechybělo ani napětí, zrada či skrytá a posléze odhalená tajemství v podobě pár kostlivců ve skříni minulosti obou hlavních postav, které bylo nutno vytáhnout a řádně provětrat. Popis chudinské části Londýna a sirotčince byl až mrazivý a moc se mi líbila nová postava emancipované lékařky, jíž je, jak jsem zjistila, věnovaný jeden z následujících dílů a na ten se tedy moc těším.... celý text

Chladnokrevný ničema 2017, Lisa Kleypas

75% - V rámci žánru eroticky laděné historické romance tohle dílko přívrženkyně žánru rozhodně nezklame a za sebe mohu říct, že mi čtení prvního dílu z cyklu Ravenelovi přišlo mnohem zábavnější než prvního dílu Bridgertonových, kteří ve srovnání s mnohem propracovanějším scénářem seriálu vycházeli dost jednoduše a nezáživně - myslím, že kdyby se nějaká televize chopila této knížky, nemuseli by si zdaleka vymyslet 80 % příběhu jako u Bridgertonových, protože tady je děj vcelku barvitý už sám o sobě. Samozřejmě musí čtenář už od počátku sladit svá očekávání s autorčiným vnímáním společnosti poslední čtvrtiny 19. století - já si třeba neumím představit, že by slušně vychovaná dívka a toho času vdova takhle rychle podlehla (a že se svůdník zas nemusel podle mě až tak moc snažit). Natož abych popustila fantazii do té míry, abych uvěřila v zázračnou proměnu dvou povalečů v zodpovědné muže schopné se najednou osudově zamilovat pomalu na život a na smrt. No ale tak už to koneckonců v tomto typu literatury chodí a my ženy si podle všeho rády představujeme, že svým osobním kouzlem a silou charakteru a morálních zásad dokážeme napravit i toho nejhoršího bad guye bez ohledu na to, jak velká iluze to je. Kromě vývoje vztahu mezi Kathleen a Devonem a načrtnutím jeho bratra Westa, jakož i dvojčat Pandory a Cassandry, se mi navíc líbila i počínající dějová linka mezi sestřenicí Helen a obchodníkem Winterbornem, pročež nebudu váhat a hned sáhnu po dalším dílu. K filozofickým úvahám o smyslu života člověka sice tahle literatura nepřiměje, ale na dobu nemoci a sníženého vnímání je ideální :-)... celý text

Má temná Vanessa 2020, Kate Elizabeth Russell

75% - Dočteno s rozporuplnými pocity, neboť podle anotace jsem očekávala něco trochu jiného. A to hlavně v tom ohledu, aby to nebylo tak jednoznačné - čekala jsem zkrátka, že učitel nebude tak prvoplánový pedofil a manipulátor, ale zkrátka starší muž, který má opravdu "tu smůlu", že se zamiluje do dívenky - mladinké, ale přesto tolik odlišné od jejích vrstevníků. Že ta láska nebude záviset na jejím věku (neboť v knize nastala doba, kdy Vanessa už byla pro Stranea "moc stará"). Že on do Vanessy nebude promítat jen své do té doby neukojené tužby a fantazie, aniž by vnímal, jaká ona ve skutečnosti je a co chce. Že s ní nebude manipulovat jen skrze chválu jejích literárních pokusů, její osamělost a skrz to, jak se kvůli pozornosti staršího muže ona jako mladá a všemi přehlížená dívka cítí náhle výjimečně. Že ji bude opravdu milovat jako člověka a ona bude opravdu milovat jeho a bude opravdu chtít všechno to, co s ní on dělá (a ne že vždy, když dojde na věc, vypne mozek a myslí na to, jak to nechce, aby vzápětí za ním zase běžela a vnucovala se mu). Bylo by totiž zkrátka mnohem zajímavější dumat pak o tom, co ještě je a co už není v pořádku, o tom, zda lze nějak ospravedlnit vztah postaršího učitele a mladé dívky, zda lze vůbec někdy mluvit o skutečné lásce v takovémto případě. Protože tak, jak je tento román napsaný, prostě víme, že Strane není žádný klaďas, a pak už jen nevyhnutelně (a někdy dost zdlouhavě) sledujeme, jak to Vanesse postupně ničí život. Ale vlastně i jemu, ten vztah mi přišel oboustranně toxický, protože Vanessa mi nepřipadala moc v pohodě ani v době, kdy se ještě neznali, měla v sobě vážně cosi temného a jakoby fatalistického (takže se naskýtá otázka, jestli by bez jeho zásahu do jejího života na tom byla zásadně lépe a já si to, tak jak je napsaná, zkrátka nemyslím). Ano, není to prvoplánový hajzl, který by jí řekl "nedáš, tak já ti nedám dobrou známku", dává jí zdánlivě pořád na výběr, ale vidíme, jak si ji namotává blíž a blíž, jak se jistí proti možným následkům a zastrašuje ji, kdykoli hrozí, že by mohl být odhalen. A navíc to neskončí jen u ní, přestože ona se nikdy nepřestane přesvědčovat, že ona jediná nebyla ta oběť, že ji jedinou miloval - což považuje za to jediné, co ji drží při zdravém rozumu, ale dost možná jí to naopak může definitivně otrávit celý život. Závěrem už jen poznámka, že zjišťuji, jak mě tahle vyprávění psaná kompletně v přítomném čase nesedí, protože věty typu "odhodí cigaretu, aniž ji uhasí" nebo "než si ho obéknu, chvíli otálím" jsou fakt perly. Nevím, kde se tahle móda vzala, ale přispělo to bohužel k tomu, že byly chvíle, kdy jsem přestávala mít náladu číst dál.... celý text

Poslední přání 1999, Andrzej Sapkowski

80% - První díl Zaklínače působí spíš jako nesourodá sbírka příběhů (propojená pro zdání konzistentnosti jedním vyprávěním na pokračování). Neznalým Zaklínačova původu a jeho světa a postav (zejména Marigolda a Yennefer) asi musí připadat docela nezáživná, ale já ty knížky čtu tak nějak na přeskáčku v průběhu deseti let už podruhé a došlo mi, že když si ty pozměněné pohádky do stylu fantasy dodnes celkem pamatuji, pak na mě svůj dojem zjevně udělaly. Postava ne tak úplně člověka Zaklínače, který je v lidském světě i se svými schopnostmi likvidovat nestvůry spíš neoblíbený, vyháněný a opovrhovaný je pro mě se svým sarkasmem čtivá a zábavná a autorův výklad pohádek neméně. Zakleté princezny, které si ani po odekletí nebudete chtít vzít za manželku, netvor, kterému se krásky ochotně málem tlačily u dveří, dívka, kterou vyhnali do lesa, i jablkem se ji pokusili otrávit a ona se vrátila, aby se pomstila, elfové pátrající po zákonitostech trojpolního hospodaření, tu a tam zmínka o útěcích z věže na kadeřích vlasů nebo o dívce prchající z plesu bez střevíčku. A samozřejmě ono známé "dáš mi to, co najdeš doma a nečekáš to", protože právě tohle pravidlo kdysi stálo i u zrodu zaklínače Geralta. --- "Na těch řečech lůzy o svatbě s princeznou samozřejmě není ani zbla pravdy. Doufám, že tě nenapadlo, že bych mohl dát ruku své dcery nějakému přivandrovalci." "Ani ve snu, pane." --- "Vůbec se mě nebála. A jednoho večera jsme se tak opili medovinou, že... Haha. Hned potom jsem vyskočil z postele a vytáhl zrcadlo. Přiznám se ti: byl jsem zklamaný a úplně zničený. Držka zůstala nachlup stejná, jenom s ještě hloupějším výrazem."... celý text

Encyklopedie skandinávské vzory 2017, Mary Jane Mucklestone

70% - Přehledně popsané, rozkreslené a vyfotografované skandinávské vzory, na začátku trocha povídání o pomůckách, použité přízi a technikách pletení. Na konci potom několik málo projektů (jehelníček, čepice, palčáky a nákrčník) - autorka sice sama uvádí, že kniha má být jen o vzorech, nikoli o návodech na konkrétní výtvory, ale právě tady si myslím, že přidat 20-30 stránek a uvést pro inspiraci alespoň návod na typický svetr s norským vzorem pleteným dokulata kolem krku, pulovr, kardigan, ponožky, tašku, šálu apod. by z knihy učinilo skutečně komplexní dílko pro majitelky šikovných rukou.... celý text

Janka 1941, Olga Von Barényiová

100% - Nemohu jinak, než dát plný počet. Tuto knížku jsem objevila zhruba v deseti letech v knihovničce po prarodičích a od okamžiku, kdy jsem se ponořila do první kapitoly, v níž šestiletá Janička přihlíží pohřbu svojí maminky, a přestože vůbec nerozumí tomu, co se děje, tak začíná pomalu chápat, že její štastný a klidný život je v nenávratnu, jsem se od ní nemohla odtrhnout a v průběhu dalších let se k ní opakovaně vracela. Otec pošle dcerku do kláštera - chladného a pokryteckého prostředí svázaného přísnými pravidly a vedeného vesměs neosobními, přísnými až krutými sestrami, které nedokážou dívkám nahradit rodiče ani v náznaku. Snad proto se dívky spoléhají mnohem více jedna na druhou a vzájemně jsou si nedobrovolnou, leč jedinou rodinou, ač pocházejí z nejrůznějších prostředí, jsou rozdílného postavení a jejich povahy se snad nemohou více navzájem lišit. Utkvěla mi koketní Andělka, dcera ženy, jež se nechává vydržovat, vážná Valentina čekající na svého snoubence Lájoše, věčně hladová Katuše, nabubřelé sestry Štěpánka a Eliška, Josefina bezmezně ponořená do víry v Boha, dvojčata Eva a Ema, které jsou si oddané doslova až za hrob, či nespoutaná Wally zamilovaná do svého strýčka. A mezi nimi Janka, zprvu odstrkovaná, opovrhovaná a často i šikanovaná dívkami, které si ale často braly jen příklad ze sester vychovatelek, neboť Janka byla vychovaná jako luteránka a v katolickém klášteře to neměla jednoduché. Ale ona, ač se to zdá v daném prostředí neuvěřitelné, si dokáže zachovat lidskost, věrnost, dětské sny a o to cennější pak je pro ostastní její přátelství. A to vše se odehrává s pozadím první světové války, upadajícího rakousko-uherského mocnářství a epidemie chřipky, která se nevyhne ani klášteru... Opravdu je veliká škoda, že se na tuhle knížku zapomnělo, ač je to vzhledem ke kontroverznímu životu a dalšímu dílu autorky do jisté míry pochopitelné (za 2. světové války údajně přijala říšskoněmecké občanství a její dílo bylo v padesátých letech likvidováno jako "protektorátní brak"; v současné době je zřejmě k dostání pouze opětovně vydaný Pražský tanec smrti, v němž líčí, jak krutě se účastníci Pražského povstání chovali k Němcům). Přesto, že je román starý již přes 80 let, je psaný poměrně moderním stylem, vyprávění je dynamické a bezprostřední prolínání vypravěčského stylu s vnitřními monology postav a jejich pocity, dojmy nebo myšlenkami, které jim právě prolétly hlavou, mi při čtení přinášelo silný až autentický zážitek. Co se týče tématu, napadá mě srovnání s Janou Eyrovou - tou částí, kterou jako dítě tráví v dívčím ústavu. A musím říct, že kde mě u Jany Eyrové právě tahle část příběhu moc nebaví, tak Olga Barényiová mě svým ztvárněním tématu skutečně nadchla.... celý text

Syndrom E 2016, Franck Thilliez

80% - Jedná se časově o první díl, ve kterém se kromě komisaře Sharka objevuje i Lucie Henebellová. A právě střídání jeho a jejího pohledu na postup vyšetřování záhadných vražd s odstraněním mozku a očí spolu s vraždami lidí, kterým přišel do ruky záhadný film z roku 1955 plný novátorských technik včetně podprahových obrazů, bylo asi důvodem, proč autor přešel z ich formy do er formy. A jak ji mám normálně mnohem, mnohem raději, tak zrovna tady mi už od začátku ten osobní, až intimní a velmi působivý vhled do Sharkovy hlavy bojující po smrti manželky a dcery s návaly schizofrenie začal nesmírně chybět. Z expresivního a syrového podání Sharkových úvah, které se v předchozím dílu Smrtihlav začaly často odchylovat od reálného světa, a z mnohdy až básnického vyprávění autora, jež perfektně dokreslovalo atmosféru, je náhle jen další dobře promyšlený, leč odtažitý detektivní příběh s hlavními hrdiny, kterým se v osobním životě zkrátka moc nedaří. Tohle mě tedy zamrzelo. Na druhou stranu samotná zápletka, pachatelé a motiv a celý ten propletenec vzniklý již v dávné minulosti, jemuž se Sharko a Lucie snaží porozumět, se mi líbila o několik řádů víc než zápletka v Krvavém andělovi a Smrtihlavovi, kde jsem prostě pachatelům nedokázala věřit, proč by to dělali (a proč takhle komplikovaně). Jasně Syndrom E už se ocitá na pomezí těch nejdivočejších konspirací, jakými jsou např. organizované pokusy na lidech, ale je to zkátka napínavé, podíváme se po celé Francii, do Belgie, Káhiry i do Kanady, dozvíme se mnohé o filmových technikách a tricích (až z toho mrazí), o fenoménu davové psychózy a obecně i o tom, jak my lidé vlastně vnímáme okolní svět. Jednou či dvakrát se mi stalo, že jsem zabojovala s autorovým členěním textu a jela víc kousků jedné dějové linky pohromadě, protože to přeskakování mezi Sharkem a Lucií v dané chvíli nemělo pro děj žádný význam a místy mi připadalo, jako kdyby mi někdo nabídl sklenici vynikajícího červeného vína a sotva bych upila, tak by mi ji vyměnil za neméně výtečnou sklenku bílého, ovšem sotva bych ho poválela na jazyku, dostala bych zpět to červené a tak stále dokola. Ale to je u tohoto typu výstavby děje často problém a je mi jasné, že pro autora, který zná svůj příběh, je těžké tu správnou míru udržování napětí (vs. překažení navozené nálady) nalézt. Úplný závěr pro mě opět přitažený za vlasy, pořádný detektiv zřejmě nemůže být nic jiného než životní tragik, ale budiž, asi je to tak pro čtenáře přitažlivější...... celý text

Smrtící DNA 2017, Franck Thilliez

85% - Trochu mě mrzí, že jsou definitivně pryč ty doby, kdy k nám autor promlouval v ich formě přímo ze Sharkovy hlavy a ještě k tomu používal (ve srovnání s jinými detektivními příběhy) neobvykle pestrou květnatou mluvu plnou přirovnání, čímž se v mých očích příjemně odlišoval od "konkurence". S objevením se Lucie Henebellové v předchozím románu Syndrom E, dělí vyprávění mezi Sharka a právě Lucii, a i když je náhled do jejich uvažování pořád nečekaně hluboký, už to v porovnání s prvními dvěma romány není ono. To je ovšem jen to málo, co mě na tomto thrilleru mrzí. Autor tentokrát zkoumá násilí napříč časem a prostřednictvím zločinů, které hlavní protagonisté vyšetřují, si klade otázku, zda lze násilí jakýmsi způsobem zakódovat už do samotné lidské DNA. Je patrné, že toho o tématu má autor hodně nastudováno - a to mě vždy baví, když se při čtení také něco málo dozvím. Jak souvisí kosterní pozůstatky kromaňonce nalezeného v jeskyni vysoko v Alpách společně s kostrami neandrtálské rodiny, kterou surově vyvraždil, s podobně agresivním vražděním, které se Lucie tak osobně a tragicky dotýká? A jak souvisí s tajemným amazonským kmenem? A proč jsou to všechno leváci, které zkoumala první z obětí studentka Eva Loutsová? A mají Sharko a Lucie poznamenaní na celý život obdobně tragickými událostmi, které je připravily o to nejdražší, vůbec naději na společnou budoucnost? Popravdě tihle detektivové, které pohání vpřed až patologická touha něco si dopadením pachatelů v sobě vyřešit, jsou v současné detektivní tvorbě už poněkud obehraní (a těžko věřit tomu, že by je dohromady svedla taková náhoda), ale jsou napsaní čtivě a člověk to s nimi prožívá ať už chce nebo ne.... celý text