f.enjoy6 přečtené 252

Písečná žena 2005, Kóbó Abe

Pro mě je Písečná žena velké zklamání. Námět je zajímavý, kladně hodnotím i to, kam se těch skoro 200 stránek ubíralo. Nějak mi to ale nesedlo, dialogy na mě neměly takový efekt, jaký by měly mít (třeba postava Nikiho na mě vůbec nepůsobila opravdově), celkově mi to bylo hodně cizí. Pravdou je, že ke konci už to bylo jen lepší a lepší, ale o nějaké čtivosti nemůže být ani řeč, některé formulace mi vyloženě neseděly, nelíbily se... Kdyby člověk četl jen kvůli myšlenkám a některým výjevům (pár z nich budu mít v hlavě ještě značnou dobu), tak bych možná byl i nadšený, ale jako celek není tohle můj šálek kávy...... celý text

Anglické listy 2009, Karel Čapek

Malíř pomíjivého světa 1999, Kazuo Ishiguro

Ishiguro má dar psát a jaksi se od všeho emočně distancovat. Emoce nechává na čtenáři, všechno si tak poklidně plyne, ale tak se to jeví jen zvenčí. Zevnitř to vře a přímo křičí, to má Kazuo zmáknuté natolik, že by leckdo mohl namítnout, že je to celé takové ospalé a nic se v zásadě neděje, to je jen dojem a zdání. Vyrovnání se s vlastní minulostí a především zodpovědností za své předešlé jednání, byť bylo zamýšleno s dobrými úmysly, nám autor předkládá skrze příběh umělce Ona. Je důležité, že se o Japonsku, jeho účasti ve světové válce a poválečném životě a uspořádání píše... Pro mě spolu s Honem na ovci od H. Murakamiho vrcholné zpracování tohoto tématu v beletrii. Jediné, co trochu zamrzí, je název překladu. Vhledem ke kontextu by mi více seděl "Malíř prchavého světa", aby to navazovalo na kulturu ukiyo a zažité české označení...... celý text

Podivuhodný případ Benjamina Buttona / The Curious Case of Benjamin Button (dvojjazyčná kniha) 2009, Francis Scott Fitzgerald

Verše psané na vodu 2002, Bohumil Mathesius

Setkání Bláhové srdce, pročpak tak pláčeš, setkáváš se přec, neloučíš se s ní! - Což není v každém setkání, pane, počátek loučení? Úžasné, že i my, takto časově i prostorově vzdálení od starého Japonska máme možnost si něco takového přečíst! ;) Hrozně moc obdivuji, že tyto verše měly, mají a jistě budou mít všeobecnou platnost pro člověka, čímž se nikdy neomrzí. A jakou v sobě skrývají pravdu... Protože se zde v komentářích objevuje kritika, je dobré připomenout, že formou se sice překlad nemůže přiblížit originálu (absence rýmované poezie v japonštině nebo zvukomalba způsobená velkým množstvím samohlásek kvůli slabičné podstatě japonského jazyka - počítat slabiky by zase moc nefungovalo v českém vyznění), ale posláním se nám přiblížit může. Za to velké díky! :)... celý text

Chov 1999, Kenzaburó Óe

Kenzaburó Óe, druhý nositel Nobelovy ceny (1994), debutoval v letech 1957/58 právě tím, co přináší tento výbor pěti novel/povídek. Jako člověk, který prožil dětství během světové války je přirozené, že i zde dochází ke zpovědi (částečné autobiografii) a ventilaci všeho, co je pro válečné a poválečné Japonsko typické - násilí, bezcitnost, konec války, deziluze, americká okupace, proměna společnosti... Chov, příběh odehrávající se v bohem zapomenuté vísce, kam spadne spojenecký letoun s jediným přeživším - černochem, který se stává díky svému osobitému vzezření miláčkem vesnice až do chvíle, než... Bylo zajímavé pohlížet na obyvatele vesnice, co v černochovi vlastně vidí, za co ho považují a jak s ním jednají. Kulturní rozdíl dělá své... Lidské ovce - zostuzující potyčka mezi japonskými cestujícími a americkými vojáky v autobuse přináší vhled do poválečné atmosféry, co se okupantů a vnímání jejich přítomnosti týče, dokonce i kulturní propasti mezi oběma národy např. v pojetí viny/hanby... A tři další... Jsem rád, že jsem se knihou prokousal, někdy to bylo čtivé, občas úmorné. Přínosem ale pro mě je autorův pohled a přiblížení této doby.... celý text

Umění milovat 1966, Erich Fromm

Dítě zvané „To“ 2007, Dave Pelzer

Ke knize jsem se dostal docela náhodou a říkal jsem si, že nebude nutně na škodu si "něco takového" přečíst. Opak je ale pravdou - člověk čte o malém, nevinném klukovi, který zažívá jednom utrpení za druhým, za kterým stojí vlastní matka. V půlce knížky jsem si říkal, jestli mám vůbec chuť o něčem takovém číst dál, protože násilí nepolevovalo a představivost taky zapracovala. Dočteno, ale se značnými problém. A nemám asi ani důvod číst další díly... Přesto je asi dobré o něčem takovém vědět, nepochybuji, že takových případů, přestože ne tak vážných, bude hodně. Ačkoliv se o tom moc nemluví. Jako zkušenost dobré, je důležité, aby se i o takových věcech psalo a mluvilo. Po literární stránce nic moc (ani jsem to neočekával). Co mně osobně asi vadí trochu víc je autorův web. Je mi sympatické, že se angažuje, promlouvá k lidem, sdílí své zkušenosti atd. Ale to, že člověku hned po příchodu na stránky nabízí další z jeho xy knih nebo užívá sousloví jako "služba lidstvu", to se mi docela příčí. Trochu střízlivosti by to chtělo... Dnes už se asi "rejžuje" fakt na všem. Ach jo...... celý text

Atlas nové Evropy 2005, Pierre Beckouche

Francouzská slovesa 2006, Jan Seidl

Výborná učebnice zaměřená asi na nejkomplikovanější aspekt francouzské gramatiky - slovesa. Výklad gramatiky, příklady užití, cvičení a 500 základních sloves i s návodem na časování. Určitě dobré pro začátečníky pod vedením učitele, pro pokročilejší na zopakování a doplnění znalostí. Po dlouhé době jsem moc spokojený s nějakou učebnicí francouzštiny! :-) Moc CD-romy nepožívám, po spuštění CD k učebnici jsem věděl, proč se toho budu držet i nadále. Nic moc provedení...... celý text

Poštovní úřad 1996, Charles Bukowski

Kdysi na gymplu, když jsme probírali Beat generation, tak padlo i jméno Bukowski. Nic jsme od něho (bohužel? bohudík?...) nečetli, ale ty "řízné" názvy jeho knih mi v paměti zůstaly s tím, že se k tomu musím někdy dostat... "Sputnici"-Beatnici jsou prostě moje krevní skupina! První setkání s Hankem bylo na Poštovním úřadě, kde pod jhem otrokáře Jonstona, kde dělal jako obyčejný pošťák v záskoku. Zrovna se vrátil z pochůzky po všech možných čertech, o xy minut později oproti rozvrhu, Jonstone ho pucoval a už už se chystal dát tomu chudákovi další zápis... Buk je v klidu, neboť svět patří těm, kteří... Však víte. :-) A jaké bylo první setkání? Takové, že od té doby je každičký pošťák jen suchý břídil! Kdo bude teď roznášet poštu, vloupávat se do umývárny u kostela, očumovat místní paničky a odhánět "mlsná" psiska? Nikdo, nejlepší časy americké pošty už jsou dávno v tahu... Bukowski je svůj, má vlastní svět a pohled na něj. Miluje ženský, divoký pitky a SVOBODU. A to samozřejmě spoustu lidí irituje, nezapadá do omezené a detailně nalajnované společnosti. Přesně to se mi na něm líbí - je svůj a takový i zůstane, přestože se na něho valí problémy ze všech stran. Nechce žít spořádaně. Je sprostý, neurvalý, hrubý a řekne přesně to, co si zrovna myslí bez ohledu na autority. Možná se někdo cítí pohoršeně, ale prostě to k patří k němu i době v které žil. "Měli bychom si oba najít práci," řekla Joyce, "abychom jim dokázali, že ti nejde o peníze. Dokážeme jim, že jsme soběstační." "Miláčku, to je jak na základce. Žebrat o práci umí každej blbec, chytrák si to zařídí bez práce. Jinak se tomu říká "příživnictví". Chci být profesionální příživník."... celý text

Hon na ovci 2016, Haruki Murakami

Hon na ovci je poněkud jiný, tužší oříšek než knihy, s kterými jsem se dosud od autora setkal. Skrze hlavního hrdinu, anonymního a na první pohled tak průměrného člověka, že to snad ani není možné, nás Haruki provádí skrze moderní japonské dějiny, především se odkazuje na to, co ho "pálí" a o čem se tolika v Japonsku, zemi, kde platí jiná pravidla, nemluví. Dle mého je to tak trochu i kámen úrazu pro nejaponského čtenáře - je nutná jakási znalost japonských dějin a společnosti. Ať už je to odkazování se na označení vlád jednotlivých císařů (Meidži, Taišó, Šówa), tak i reálií, které nejsou čtenáři vysvětlovány a počítá se s jejich znalostí (kolonizace Hokkaida a utlačování domorodých Ainuů, poválečná americká okupace nebo Tokijský proces, během něhož nebyla velká část lidí odpovědných za 2. SV potrestána a dokonce se i poté politicky angažovala, viz tajemný pan profesor...). Před čtením Honu bych doporučil se podívat na knížku "Japonsko - Stručná historie států" od Labuse, ve které se o spoustě fenoménů zmíněných v knize píše ve stručné a nenásilné formě. Knížka se nečetla úplně lehce. Začátek byl slibný, takový jaký ho Murakami umí udělat - přiblížit nám hrdinu a jeho, nejen vnitřní, svět a navodit tu pravou stísněnou atmosféru, kdy cosi dobrého a časem dávno omšelého již dávno odvál čas a přítomnost není ideální. Ale někde po sté stránce přišlo období, kdy jsem se vůbec nemohl začíst. Občas velmi zvláštní dialogy a momenty, kdy jsem netušil, jak text jako čtenář uchopit a chápat. Pak se to opět zlomilo, čím více se blížilo vysvětlení toho všeho, tím jednodušší pro mě bylo vnitřně s Harukim pobývat. Dva propojené paralelní světy, ve společnosti ztracený jedinec, jeho nesmyslnost a nepatřičnost, průměrnost, osamocení, nadskutečno, hudba, krásné dialogy, hluboké a dobře v textu ukryté myšlenky, zkrátka Murakamiovka jak má být a taková, pro kterou má člověk Harukiho tak rád! :-)) "Hm," přikývl jsem já. "A i kdyby snad bylo všechno při starém, já na to nemůžu myslet. Nechci. Protože jakmile bych to udělala, už bych pak neměla kam jít. A proto přesvědčuji sama sebe, že jsem teď úplně jiná než dřív." Jen škoda těch občasných překlepů a pravopisných chyb (mě/mně...), to by se stávat nemělo.... celý text

Sběratel 2004, John Fowles

Tak jestli jsem za posledních xy měsíců četl něco, o čem bych mohl říct, že je to "masakr," tak je to přesně tahle knížka. Moc často se mi nestává, že by mě jen tak něco dostalo, ale Fowles si dokáže tak perfektně a bravurně pohrát s dialogy, že už od samého počátku knížky, kdy pozorujeme syrovou hru na kočku a myš mezi Fredem a Mirandou, jsem tu a tam prostě musel knihu zaklapnout a jít pryč to rozdýchat. Až takové peklo to někdy bylo. Je to odporná kniha, ale zároveň tak napínavá, čtivá a čímsi zajímavá, že ji musím dát plný počet... PS: pokud nechcete, aby vám na mysli vytanuli všichni možní démoni, kteří někde v zákrutu mysli číhají, tak si ponechejte posledních dvacet stránek na ranní či odpolední dobu :)... celý text

Ta druhá strana života 2015, I Sungu

Toto dílo se nedá jen tak zběžně popsat. Chce to spoustu přemýšlení a snahy chápat. Ne vždy je to však snadné. Jedná se o knihu, která obsahuje tolik moudra, že si člověk musí leccos zapsat, aby se mu všechny ty myšlenky poztrácely. Pak Pugilův svět a vnímání mi je ale natolik blízké, že považuji za jakousi hru osudu, že jsem tento skvost objevil... Trochu obšírněji jsem se rozepsal ve své recenzi, viz. "Recenze". Čtení a přemýšlení je ale až na samotném čtenáři. ;-)... celý text

Písně z Ostrova vážek 2010, * antologie

Nikdy jsem nebyl člověk, který by si jen tak otevřel knížku s poezií. Poezie a smysl pro estetično z dalekého Japonska mi nicméně stále dokazují, že to byla chyba a já se teď snažím dohnat ztracený čas... :-)) Je až s podivem, kdy toto dílo vzniklo, v jakém rozsahu a jak moc jsou věci kolem nás neměnné - jakési krásno, které člověk potřebuje vnímat...... celý text

Třináct měsíců 2007, David Mitchell

Moje první kniha od Mitchella. Očekával jsem něco úplně jiného. Místo očekávání mi ale autor naservíroval úžasný humor, kde jsem se nad všelijakými pohnutkami nebo výbornými dialogy musel minimálně pousmát, spíše knihu na chvíli knihu zavřít, představit si situaci ještě jednou a pořádně se zasmát. Druh humoru, který mi sedl (a to se zase tak často nestává). Dalšími silnými stránkami Třinácti měsíců je samozřejmě čtivost a opravdovost vyprávění. Mnohdy jsem si říkal, jak daný moment či "vejšplecht" pasuje na něco dávného i z mého života... Trošku mě možná mrzí, že jsem si nejprve nepřečetl Atlas mraků, dle komentářů je mezi knihami nejspíše jakási spojitost. Tak či onak se budu moc těšit na další setkání s paní Crommelynckovou, její prupovídky, "rž" a nadšení pro literaturu a trochu jiný svět... Hudba, Falklandy, britské reálie - to už je jen dodatečné vylepšení již tak podařeného příběhu :-)) Kdo chce poznat správného "zelenáče" Taylora, a tím i svět kluků ve všech jeho složitostech, nechť sáhne po Třinácti měsících.... celý text

Pár much a já 1996, Macuo Bašó

Pěkný výběr čtyř osobností tvořících haiku. Čtení na dvě odpoledne, vnímání na celý život... :-))

Měsíce, květy 1996, Macuo Bašó

Jak se má točit slunečnice uprostřed té lijavice?! Droboulinká knížka plná života... Až se člověku zachce taky někam vyrazit a pozorovat :-))

Životopis hladu 2012, Amélie Nothomb

Nekonvenční autobiografie "té poblázněné Amelie-san" ze Strachu a chvění. Ačkoliv takové knihy nevyhledávám, tak tohle je čtivé, krátké a rychle to odsejpá ;-) Amélie, Julinka a jejich zážitky, to bylo něco pro mě - bláznivé, ale stálo to za to! ;)... celý text

Sněží na Jošino krásné 2007, kolektiv autorů

Já se tě přece nezříkám, uznej však sama, že nejlepší je, když zamilovaní od sebe odejdou bůhvíkam, a bolestné sbohem řeknou si, pak jistě s láskou na sebe vzpomenou si. Netřeba nic dodávat :-) A výbor se mi líbí čím dál tím více.... celý text