Fanosh
přečtené 453
Nanao
2002,
Nanao Sakaki
Začnu tím, že Nanao byl dozajista úchvatný člověk. Ne každý má odvahu odtrhnout se od společnosti a užívat si krásy přírody, jídla co tato Matka dá a samozřejmě kadění bez TOALETNÍHO PAPÍRU. Při předmluvě a nebo spíše zkráceném životopise Nana Sakakiho jde o údiv a zamyšlením se nad sebe sama. Cestovat, cestovat, cestovat. Nemít žádné závazky. Jen svůj rozum a své zdravé tělo. Protože ne každý může v šedesáti říct, že se cítí na sedumnáct. A ještě k tomu napsat báseň. Je škoda, že už není mezi námi. Bylo by to dozajista zajímavé potkat Nanaa někde na jeho cestách a prohodit s ním pár slov. K samotné poezii. Oslavuje v nich již zmiňovanou přírodu. Ale taky kritizuje lidstvo a jeho honbu za technologií. Nemá rád válku, jelikož v ní sloužil, ví o čem mluví. Forma básní je volný verš. I když naším jazykem jde ne přesně vystihnout japonskou poezii. Některé ztrácejí svou hloubku po prvním přečtení. Ale celkově jsou znovučitelné. Celkově jde o knihu, ze které by si měl každý přečíst aspoň pár veršů a lehce se tak dotknout Nanaovi nesmrtelné duše. Já sám jsem rád, že se tak stalo. 9/10 Vždyť přece : Máš-li čas na mluvení, Čti knihy Máš-li čas na čtení Jdi do hor, pouští a moří Máš-li čas na chození Tanči a zpívej Máš-li čas na tančení Tiše seď, Šťastlivý Blázne... celý text
