Fefin Lišák přečtené 51

Hrdinové 2011, Joe Abercrombie

Hrdinové, Hrdinové .... aneb příběh jakés obyčejné potyčky, která je pomocí několika hlavních hrdinů naservírována ze všech možných stran, úhlů a perspektiv od jejího počátku do samého konce (svým způsobem jde o jedinečný experiment, s jakým jsem se takhle ještě nesetkal) Fakticky jde o jakés volné vyvrcholení celé trilogie, nicméně příběh je čitelný bez znalostí předchozích reáliích. Počet postav mi nepřišelnadnesený. Těch hlavních tak akorát, ten zbytek ... no ... není jich málo, pravda, na druhou stranu těžko vylíčíte celou bitvu od přesunů armád, stopařů a oťukávání předsunutých jednotek tykadly zvědů, po její průběh a konec s jedním dvěma charaktery (nehledě na fakt, že některé – jako třeba mlčenlivý a poslušný tragéd Gorst, jehož mají všichni za pitomce a který oplývá neuvěřitelně barvitými vnitřními monology, se autoru neuvěřitelně povedli). Naprosto originální mě přišlo předávání „pochodní“ vypravěče příběhu během bitev. Tahounem se stává kat předchozího „vypravěče“ do okamžiku své smrti, což umožňuje čtenáři prostřít barvitou scenérii bitvy, protáhnout jej bitvami a bitvičkami od léček, útoků a protiútoků, být neustále ve středu dění, měnit strany a neztrácet nit. A vůbec celé psaní autora je nesmírně živé, hravé, satiricky cynické. Velký bod má autor vylíčení bitvy (na míle vzdálené idylickým představám střetů rytířů). Kam se hrabe Sapkowskij se svou přechválenou bitvou u Brenny. Výtku, že jde o poněkud drastické čtivo, nemohu brát vážně. Ústředí děje – bitva mezi seveřany a královstvím – a priori předpokládá válečné střety, násilnosti a veskrze žádné idylické scénky. Na druhou stranu, i s pro někoho monotematickým motivem se uměl autor vypořádat dobře. Děj je dobře míšen, střídán a promícháván větším počtem na sebe navazujících kapitol a i bojové výjevy jsou zdařené dobře, nesklouzávají k mechanické jednotvárnosti. Občas mě sice bodly do očí některé anglikanismy (patrně pozůstatek překladu), které bych – hnidopich – nahradil pro pořádek a vhodnost našimi termíny, ale to jsou detaily padnoucí na vrub spíše překladatelům. Velice se mi líbilo i udržování jakéhos napjetí. Nikdy jste nevěděli, kdo z hlavních hrdinů zakráká. Zpátky do hlíny. Jednoduše - autor se s postavami dvakrát nemazlil. Vůbec mě kniha motivovala tohohle autora číst a poznat dál, protože už jenom jeho styl je něco svěžího a nevídaného, co neradno nechávat jen tak plavat. Ačkoli se kniha řadí mezi „fantasy“ – samotné fantazijní prvky jsou redukovány na minimum.... celý text

Stříbrní orli 1982, Theodor Parnicki

Nižší hodnocení nedávám, že by kniha byla špatná. Naopak si myslím, že je napsána výtečně. Autor si musel s ní dát neuvěřitelné množství práce. Vypravěčem je nám papežův milec, kněz, z jehož církevně-morálního pohledu nese se vyprávění o roce cca. 1000, kdy císař Ota III. a papež Silvestr II. zakládali Římskou říši na křesťanských základech, tzv. Svatou Říši Římskou. Středověký fenomém. Kdy má doba ještě nádech antiky, ale jednou nohou nakročena je z doby temna ve středověk. Jde o zajímavou sondu do tehdejší politiky, fresku velikánů oné doby, dokonce i historických konsekvencí (a tak se dočkáte doby, kdy byl většinou papež exponentem pár římských rodin a než mnišství prošlo jakous takous asketickou reformou) .. naneštěstí možná příliš složitou. Plnou křesťanských podobenství, vyznání a křesťanské věrouky a morálky, kterou nerozmělnily ani trampoty baronského synáčka a jeho nešťastné lásky. Pro člověka mého vkusu parádní knížka. Ačkoli po smrti Silvestra II. v druhé třetině knihy mě jaksi pustila a dozvuky jsem dočetl spíše z povinnosti. Ale pro ostatní? Ačkoli .. když si uvědomím, jakou neuvěřitelnou práci si musel autor dát s nastudováním všech postav, traktátů, scholastických podobenství a historických souvislostí, navíc s přihlédnutím k poněkud vlažnějšímu konci ...... celý text

Král a světec: Příběh Tomáše Becketa 1994, Conrad Ferdinand Meyer

Knížka slohem autoru nedělá ostudu. Pravda. Povahou věci jakož i dobou a okolnostmi vzniku je krapet scénická a do líčení, na druhou stranu pro někoho možná nezáživné scény výtečně evokují danou atmosféru. Některá přirovnání stojí za popatření a příměru hamižného biskupa k „vášnivému a zaujatému sběrateli mincí, ale nikoli mincí starých římských imperátorů, které třebaže vlastní v několika dobře zachovalých kusech, dává přednost zlaťákům s královou podobiznou, kterých touží mít sta a tisíce, neboť právě v Jindřichově vznešené tváři nachází zalíbení“ mě rozesmívá dosud. Pokud máte rádi historické novely, romány a vyprávění a jste ochotni oželet akci a strhující zápletky (koneckonců, co čekat od převyprávění příběhu sv. Tomáše Becketa), nechat se unášet vyprávění o postavě jemného, mravního a oddaného kancléře tváří tvář energickému a prchlivému králi (vůbec ... onen kontrast hýbe celou knihou), je Meyerova knížka výbornou volbou. Sice ji nebudu doporučovat na potkání, ale pokud váháte ji přečíst a nemáte osypky z složitých a dlouhých souvětí, řady vložených vět a vůbec slohům 19. století, určitě vás nezklame. A mnoho času nezabere. Z historického hlediska knihu nemá cenu hodnotit. Autor byl hodně inspirován středověkými legendami a o věrohodnost se ani nepokoušel. Prvek zázračné a světící moci církve, která mocně zapůsobí obrat pokorného patolízalského kancléře (ačkoli mělněn Meyerem přidanou Becketovou dcerou) v mučedníka církve, je eminentní i přes barvité vnitřní pochody kancléře, které mají onu „zázračnost“ rozptýlit. Podobně se neupouští od středověkého klišé „syn saracénky obrácené z lásky na křesťankou víru“ podtrhující Thomase rysem mysticismu. Hezky je nastíněna rivalita mezi Jindřichovými čtyřmi syny coby malými děcky (ačkoli zejména vůči Janovi nešetřil autor zažitými stereotypy prolhaného a úskočného již od raného dětství). Závěrečný doslov Jiřího Munzara obsahuje několik paralel s Biblí a středověkými legendami, které i pozorný čtenář nejspíš přehlédne, nicméně dokazují, jak je novela po vnitřní stránce propracovaná a promyšlená. Knihu hodnotím z části v závislosti na době sepsání a povaze věci. Dnes terno neudělá, ale nedivím se, že ve své době byla dost oblíbená.... celý text

Trapný konec rytíře Bartoloměje 1996, Václav Erben

Kniha není špatná. V jistých směrech. Ačkoli přízvisko "trapný“ by měla rozšířit na vícero pasáží. Ve zkratce - autor přináší poněkud zemdlelý příběh zchudlého rytíře, který ke štěstí náhodou přišel a malilinko si vypomohl falešnou ražbou mincí. Plus má za historickou věrohodnost (ačkoli je příběh vycucán z prstu, konzultoval se autor s odborníky, přičemž musím ocenit popisy postupů kovářské práce tehdy, stejně jako jiných záležitostí středověké každodennosti. Z historického hlediska mi příliš nevadilo poněkud negativní vylíčení krále Jiříka z Podebrad – jako pánům historikům.) Ačkoli jsem knihu přehltal, po vystřízlivění a rozležení kritiky mi do popředí vystupuje několik vad. Jednak mi místy připadala kniha poněkud unylá a nevýrazná. To zaláskování s Veronikou, postavy dobráckého kováře, slaboduchého patetické přiblbla a zběhlého akademicuse ... a rytíř Bartoloměj, kterej zjedná řád a všichni se mají dobře. No. Pokud rádi píšete, vymýšlíte příběhy nebo dobrodružství do DračíhoDoupěte a toužíte blíže poznat práci penězokazců, prostředí královské urbury a regálu a kovotepců razící groše, sáhnete po ní. Stejně pokud máte rádi historické romány. Kulervoucího příběhu a napětí se ale jaksi nedočkáte. Je to taková trochu selanka. Není špatná (zejména díky hezky vymodelovanému prostředí), ale že bych ji doporučoval na potkání ....... celý text

Velký géz 2003, Johan Fabricius

Po knize jsem šáhl spíše náhodou. Jako čtenáře historických románů mě k žánru sice tíhlo, na druhou stranu jsem neměl žádná převeliká očekávání. Knížka v některých aspektech překvapila, v jiných nezklamala, jindy ji tvořily pasáže jalové a nezajímavé. Přece průměrné hodnocení nezasluhuje. Už jen za vcelku povedené nastínění událostí, jež nejsou v Čechách moc známé. A taky za některé úžasně vylíčené pasáže a stylistické obraty, které mě dokázaly nadchnout, pobavit i rozesmát. Příběh je vcelku prostý. Hlavní postavou je (alespoň do půlky knihy) měšťanský synáček Floor vyrazivší do světa na zkušenou a nakonec upíchnuvší se u Velkého Géze, Hendrika van Brederode, jehož prostřednictvím se setkáváme s postavami jako Vilémem Oranžským, hrabětem Egmontem a admirálem Hoornem a jinými figurami dění před slavnou buržoazní revolucí podkresluje barvitá mozaika náboženských a etnických střetů v Holandsku vévodkyně Markéty Parmské a kardinála Granvella, zobrazené nálady lidu a atmosféry doby. Slibné historické pozadí mi kazilo snad možná až příliš despotické a mystické ztvárnění krále Filipa II. Ovšem vzhledem k národnímu cítění autora není divu. Jalová beletristická pasáž mladého Floora - vrcholícími zaláskovanou pasáží na loďce křižující holandské kanály - naštěstí ustupuje postavám a dění přece jen zajímavějšímu. Čím dál více prostoru se dává politice, dějinám, tlachání a politikaření nad korbelem piva, příběh strhují historické události jako podání petice proti zostřené inkvizi, myšlenky vzniku hnutí gézů, odvolání Granvella, povstání proti Markétě Parmské … a měšťanský synáček Floor vyklízí pole postavě daleko zajímavější, hýřivější a zábavnější – právě Velkému Gézu Hendriku van Brederode. Příběh sám je ukončen událostmi před bitvou u Rheindalenu, kde vojska Viléma Oranžského porazila oddíly vévody z Alby, a která je považována jako začátek ozbrojeného osmdesátiletého povstání nizozemských provincií proti Španělské nadvládě. Kniha pro mě – jako čtenáře mající v oblibě historická vyprávění a historické romány – nebyla špatná. Nebyl skvělá. Ale nebyla špatná. Zejména její druhá půle, kdy zpočátku poněkud plitký příběh začal gradovat. Velké plus má u mě sám Velký Géz. Postavu Hendrika hodnotím jako úchvatnou, neboť mám rád onen typ nezkrotných, hýřivých a nepoddajných lidí, které neustále srší vtipem, provokují a dělají si šprťouchlata z kde koho. Vedle historického pozadí je kniha prošpikována i řadou vtipných momentů a rozhovorů, kdy jsem se upřímně nasmál. Přečetl jsem ji svěže a bez rozmrzení. Na druhou stranu ... pro toho, koho nezajímá buržoazní revoluce ... jsou lepší knížky.... celý text

Olav Audunsson 2 1975, Sigrid Undset

„Dvoudílný román o životě norského pidi šlechtice se zašlým polozapomenutým dvorečkem.“ Žádné války. Ačkoli nějakého máchání mečem se čtenář dočká. Žádná přelomová historická událost na pozadí. Žádný strhující milostný příběh. Pouze povolné převyprávění nijak nevýrazného života jednoho norského muže 14. století. Od dětství po okamžik smrti. Dospívání. Lásky. Starost o dvorec. Každodennost. Sem tam nějaké vzrušo. Nářky a bědování. Radosti a veselosti života. Staří. Děti. Smrt. Proč bych to měl vůbec číst? Pravda. Nečekejte velké hrdiny. Natož uchvacující činy. Ani strhující zápletku. Většina lidí znalých Olavových lapálií se ke knize dostaly (ano, všechno to byly ženy) přes babiččinu knihovnu. A odtud se rovnou odpíchnu k otázce „Proč knihu číst?“ Chcete tisíc stran zaplácnout životním příběhem jedné generace lidí 14. století? Potažmo máte rádi červenou knihovnu (zejména líčení co se děje v skrytých koutech našich myslích etc.) a jiné podobné rodinné ságy a chcete si přečíst něco takového v poněkud historickém odstínu? Nutno pamatovat, že Sigrid Undset nedostala nobelovku pro nic za nic. Psát umí. Navíc je v knížkách hezky nastíněna dobová mentalita, obyčeje a každodennost (lov, obhospodařování dvorce, obchodování aj.) středověku. Na druhou stranu mě některé pasáže (zejména části textu řešící morální výčitky a dilemata) připadaly (možná jako muži) únavné. A smrt některých postav ("Pro Krista, tak už zdechni") jsem očekával s nedočkavostí děcka před štědrovečerní nadílkou. P.S. Babičkou mi bylo řečeno, že prý Kristýna Vavřencová je lepší čtení. Tak nevím, co ze mně vyleze, až se rozhoupu zbloudit v temné vody ženského údělu 14. století.... celý text

Vražda v Olomouci 1972, Oldřich Daněk

Výborná volba pro ty, kteří namísto „zhistorizovaných“ beletrií chtějí - ani ne tak detektivku - jako spíše historické vyprávění (nikoli však hodné Englundových Nepokojných let či Válce proti Albigenských od Fulchera Chartres – spíše trochu románového stylu). Při čtení rádoby historických detektivek Vlastimila Vondrušky se mi dostala do rukou Daňkova knížka. Už od začátku jsem ji musel vyslovit uznání. Ačkoli byl autor spíše divadelník, scénárista, filmař, dramaturg a režisér, nevěřím, že neprošel alespoň minimem historického vzdělání. Nebo jakýms takýms odborným zájmem. Knížka není detektivkou v pravém slova smyslu (viz zmiňovaný Vondruška). Stěžejní děj tvoří sice pátrání po Václavově vrahu, nicméně představuje jen záminku jak zkloubit všechny historické hypotézy a skazky a báchorky o vraždě posledního Přemyslovce do jedné. Vzniká tak rádoby investigativní historické vyprávění s prvky románu, podchycené (mne uspokojivě) barvitě vykresleným historickým pozadím.od dobových nálad, archaismů, kontextu doby atd. Naprosto mě nadchlo dodržování formálních pravidel dobových písařských kanceláří (třebaže jsou jejich zprávy autorem vycucané z prstu a formální pravidla laik nemá šanci poznat). Trošku protivná mi byla postava lazebnice Hatavy. Nelze ji však upřít jistou potřebnost pro děj – zejména pro občasné zásvity ženské logiky, schopnosti empatie atd., které tvrdí mužští hrdinové nebyly schopni. Na druhou stranu jsou v knize i vtipné a legrační momenty. Neuvěřitelně mě rozesmál list mnicha Tibertia o zpět nabyté počestnosti pana ze Šternberka. A jiné. Tedy. Kniha tvoří velice zajímavou směsku historického vyprávění, rádoby detektivky a románu naráz. Nesnaží se o žádné novoty a fantazie v náhledu na danou problematiku. Naopak. V momentě vystřílení všech fakt je příběh utnut a skončen. Pro milovníka historie zajímavé osvěžení, pro neznalce kvalitně zbeletrizované desatero článku z Epochy o možných olomouckých vrazích. Osobně jsem ji přečetl jedním dechem – ačkoli já podobné knížky hltám. Přestože jsem chtěl knihu hodnotit mírněji, z důvodů, pro které mě neuvěřitelně strhla ji s drobnou výčitkou dávám plné bodování.... celý text

Visio in Extremis 2011, Miroslav Žamboch

OBSAHUJE SPOILERY! (v odstavci mezi zvýrazněnými linkami) Jak někdo může popsat knihu jako geniální, nechápu. Už jenom ta ohromná kupa logických nedostatků a nedopracovaností mě šíleně iritovala. ------------------------------------------------------------------------------------ Hned v úvodní scéně rozstřelí jeden glyhen hlavnímu hrdinovi ucho brokovnicí. Ten s několika průstřely hrudníku vyvede ven jakousi ženskou, kterou se tam snažil nabalit, za loket, vyvede ji (naprosto v pohodě, jakoby snad byla na perníku a na sračky rozstřílený a krví zasviněný bar přehlédla), aby měli noc plnou vášně a erotiky. Zdravotní sestřička z transfůzky (respektive šestnáctiletá holka ze zdrávky), co hlavní hrdina uprostřed noci přepadne (co dělá šestnáctiletá holka na praxi o půlnoci ve špitálu? Kort na vylidněném transfůzním oddělení?), málem znásilní a pod pohrůžkou přinutí otevřít lednice se zmraženou krví, namísto útěku (když přepitý Mathias upadá do transu) zbožně vejrá na hlavního hrdinujako Bella na Edwarda ze Stmívání a ještě mu napomáhá utéct před sekuriťákem. Typické chování každé šestnáctileté holky, která si posléze na týden odjede s jí neznámým hrdinou kamsi, propadne lásce a bez mrknutí oka svého vyvoleného „Edwarda“ následuje a nijak ji nerozruší likvidování upírských soků ani plán na upírskou světovládu, aby nakonec hrdinovi podržela dva kulomety MG-42 v podpaží. Jakási vyšinutost obou postav setře fakt, že jde o úpírky, které mají svůj zájem. Což hlavní hrdiny (jindy schopný poznat upíra na sto honů a odhadnout věk na staletí) přehlédne. Dokonce se sám nad tímhle nijak nepozastaví. Ano. To by šlo odpustit ... že je Mathias poněkud slaboduchý ... kdyby ... Víte ... oni se jaksi divně chovají všechny postavy Žambochova světa. Jako sekuriťák obchoďáku, kterému Matthias vyhrožujete zastřelením za vydání záznamu bezpečností kamery, policii nezavolá (asi mu je jedno, že měl před chvílí ústí pistole u šišky) a tak se hlavní hrdina může v klidu ládovat v McDonaldu kilem syrové svíčkové patro níže od místa, kde před chvílí mával pistolí. Osobně mě pobavila scéna, kdy hlavní postava visí za zápěstí v Tizocově mučírně a stehny přiškrtí strážného, stále visící za zápěstí nad zemí (!!!) mu prohledá kapsy, vyndá klíčky a odemkne pouta na zápěstích, za které visí. Té fantasmagoričnosti si byl vědoma patrně i autor sám, aby vše ukončil větou (volná parafráze): „Odemknout pouta na zápěstí, za která člověk visí, není úplně jednoduché, ale už jsem v životě zvládl těžší věci.“ Pro mě dost slabé. ------------------------------------------------------------------------------------ Pokud si chcete přečíst Visio in Extremis, připravte se na děj, který má sice spád, ale brzy vás začne nudit, protože vám bude připadat, že předkládané scény jste četli v trocha jiných obměnách. Žamboch je mistr popisu. Ale ledatak bojových scén, které predkládá s přesností a mechaničností příruček sebeobrany. Vůbec veškeré Žambochovo psaní je strašně mechanické (musel jsem se smát, když autor psal, kolika milimetrovým vychýlením páteře zabijete upíra. Místo „prorval jsem mu ruku břichem, chytl za páteř a vyškubl pár obratlů“) V mnoha obměnách se bude hrdina vypořádávat s nepřáteli a unikat ze stále rafinovanějších přestřelek, stále znovu a znovu, až se vám ty scény začnou slévat a vy se budete stíhat, kterak je přelétáte očima či přímo přeskakujete. Závěrečnou scénu v Kongresovém centru jsem celou prochechtal. Přitom psychologii postav nechal autor kdesi na nule (u cynika hlavní postavy bych to pochopil, ale když si začnete všímat, že jakousi otupělostí trpí i všechny ostatní postavy, začnete si říkat: Co je to sakra za WTF svět?). Žambochovi postavy jsou jakoby bez duše a chybí jim jakákoli hlubší oduševnělost. Poskakují na papíře jak si autor píská, což vnímám jako chybu největší. Střelné zbraně pamatující Hitlerjugend a glyheni sedmdesát let po válce navlečení do uniforem SS vnímám jako nevydařený kýč. Aneb když nevíte, přimíchejte trocha zabíjení nácků. To má úspěch v jakékoli podobě. O tom, že se každá ženská postava (snad kromě Dervišovi manželky) chová jako štětka z pornáčů ani nemluvě. Nemám ve zvyku psát negativní recenze. Snažívám se najit něco pozitivního, co případné čitatele mého hodnocení od knihy neodradí - nýbrž ke knize postrčí. Ale tady si nemohu pomoc (ačkoli ... pokud máte rádi nenáročné bezduché čtení, u kterého můžete mozek vyklepat do sklenice láku od okurek ... proč ne). Tento styl jakési rádoby drsné školy na české fantasy scéně jde mimo mé zájmy. Jistě má však značný počet vděčných fanoušků, ale já se mezi ně nezařadím ….... celý text

Když v ráji pršelo 1993, Jan Otčenášek

Vůbec si nemyslím, že by tato knížka měla být zařazována mezi červenou knihovnu. Ačkoli se deníkové zápisky o zařizování penzionu v Šumavských luzích a hájích můžou zdát někomu až příliš, mě osobně zcela ohromila. Ani tolik jako děj - vyprávění o zamilované dvojci, která se loučí se stereotypy pražského života stěhuje se kamsi na samotu do hor, kde ji čeká intenzivní prožití jednoho roku - mě strhl vypravěčský um. Psát s takovou stylistikou o obyčejných věcech požitcích všedního dne, lásce, o touze po činorodém naplnění života bylo pro mě zcela nevšedním zážitkem. Co se mě však hluboce dotklo, bylo vykreslení vnitřního já Lu. Vyobrazit takhle dívčí duši - se všemi aspekty hlubokého vnímání, pocitů a tužeb - bych od mužského autora jenom ztěží čekal. Ke knížce jsem se dostal vlastně náhodou. Půjčila mi jí babička, když jsem jí vyprávěl o mnou nedávno přečtené knížce Romeo, Julie a tma. Čítával jsem jí pár měsíců před spaním své partnerce a notno přiznat, že jsme si jí brzy pořídili do vlastní knihovny.... celý text

Pro koho krev 2003, Jarmila Loukotková

Krátká, o to víc dojímavá knížka. Loutková na ní nejenom prokázala svůj vypravěčský um. Zasezením slohu do přítomného času oživí předkládaný děj otroka Athenióna a jeho družky vložený do doby povstání otroků na Sicílii. Opět jsou tady oprašovány staré ctnosti Loukotkových postav - postavy velkého a štědrého srdce, schopné upřímné lásky, oplívající silou podstupovat útisk, bezpráví, odvahou vzepřít se a je-li třeba, pak dokonce volit i smrt. Poměrně krátká knížka vyniká vším, čím předchozí autorčiny historické romány. Že by byla o něco úchvatnější, než třeba Není římského lidu nemůžu tvrdit, ačkoli si myslím, že právě Pro koho krev jsem strávil lépe, než třeba Spartaka (kniha vcelku podobné záplekty - taktéž povstání proti římské moci). Fanoušek jejích historických knížek jejím přečtením však nic nezkazí.... celý text

Ohněm a mečem 1986, Henryk Sienkiewicz

Ke knize jsem se toho času dostal v podstatě náhodou. Přes soundtrack ke stejnojmennému filmu, který vzešel z dílen polských filmařských ateliérů v roce 1999. A od samého počátku mě zcela strhla. Po delší době jsem měl v ruce opět knihu, kterou jsem vydržel číst od rána do rána, celou noc. Narozdíl od (alespoň mě) nezáživných a těžkopádných Křižáků mě kniha postavená na pozadí pestrého konfliktu Rzechpospolity s kozáckým povstáním přišla neuvěřitelně čtivá. Přes poněkud patetický romantický příběh, jednoduché charaktery a až trošku kýčoidní a melodramatické scény (jak se nám – čtenáři 21. století – může Sienkiewiczovo dílo, vzniklé v době romantismu a rozmachu národních myšlenek, zdát) a charaktery (Pan Zagloba ač mluvka tak vysoce hrdinný a inteligentní; pan Skretuski zamilovaný bojovník ...) zůstává mistrovsky převyprávěným kouskem. Na humor pana Zagloby i jiné postavy budu ještě rád vzpomínat. A vůbec se mi nezdá, že bych se v počtu postav nějak ztrácel. Možná má některý potíže s přezkami a čtením jejich jmen, ale narozdíl od jiných knih mi počet postav nepřišel nějak přehnaný. A popisy bitev stály taky za to ... Jsem zvědav, jestli Potopa tuhle knihu předčí. No. Prý se vypráví, že ano. Jsem zvědav ..... celý text