Gordonlord přečtené 696

Fakt hustej nářez 2012, František Kotleta (p)

Málem jsem zapomněl, co se mi na prvním dílu před lety tak strašně líbilo, že si skvělé pocity z jeho čtení pamatuji dodnes. A hned se mi to vrátilo ! Nejen že je kniha skvěle podaným akčním béčkem plným sexu, násilí, vulgarit, akce a černého humoru - což by samo o sobě u mě obstálo jako dobrá zábava, ale ne materiál na čtyři hvězdy - ale navíc se Kotletovi daří vykreslit v neuvěřitelném světě plném upírů a ufonů velmi uvěřitelné postavy, které jednají, mluví a chovají se vcelku jako normální dnešní lidé a ne jako statické dějové posuvníky bez charakteru, chuti a osobitosti, jak je u 99% (nejen) béčkových románů téměř pravidlem. Ohromné plus u mě navíc obstaral humor, vtipné narážky mezi hrdiny a jejich jemné charakterové koření, které tuhle vulgární krvavou jízdu pozdvihlo na vyšší level bez výrazné námahy. Konec knihy je poté ustřižen téměř uprostřed souvětí, takže cliffhanger jako prase a pokud nemáte po ruce okamžitě třetí díl, asi budete zuřit. Ale i tak rozhodně doporučuji. Příznivci tohoto žánru prostě nemohou být zklamáni !... celý text

Osudy dobrého vojáka Švejka 1. díl 1966, Jaroslav Hašek

Některé knihy nestárnou a zůstávají navždy klasikou. To se Švejka netýká. Začnu kladně - Přesah knihy je v odrazu doby a ve Švejkově prostinké povaze a chování se zrcadlí spousta pravd a životních paradoxů, které kolem sebe nacházíme i dnes. A sem tam mě některé situace vykouzlili lehký úsměv na tváři. Ne - nebavil jsem se, ani nesmál, ale bylo to chvílemi milé. Dál už mě to nebavilo. Tohle dnes už může oslovit asi jen vášnivého fandu období Rakousko-uherska a rádoby vtipné situace zakládající si na tom, že nějaký pablb na někoho německy řve, nebo jak se někdo hroutí z toho, že ten hloupej Švejk je podruhý u něj v kanclu mě přišly fakt trapný. Pokud jste viděli film, knihu bych nedopručil. Film je mnohem...MNOHEM lepší.... celý text

Zatracenec 1996, Simon Hawke

V polovině 90. let chrlilo nakladatelství Návrat ve velkém zlaté klasiky z žánru Tradičního, bodrého, veselého a nesmrtelného fantasy, zasazených do světů Forgotten Realms, Dragonlance a té Dark Sun, ke kterému se dostávám po všech těch letech, strávených v obou výše zmíněných světech, teprve dnes. Pokud vím, vyšla u nás pouze trilogie "Společenství v jednom", z které jsem měl tu čet zatím pouze s prvním dílem. Svět Dark Sun se od obou výše zmíněných světů lehce liší, a to několika rasama, atypickými zvířaty, temným sluncem na obloze, ale i celkovým "lorem", kdy svět ovládají králové-čarodějové, kteří čerpali celá léta sílu z přírody, čímž ji celou vysáli a zanechali po sobě většinou pouze vyprahlou a pustou zem, v které se tyto příběhy odehrávají. Originální premisa a zasazení následuje vcelku neoriginální - al nekonečně funkční a skvěle klišovitá zápletka, o hledání vyvoleného, který bude mít ten správný magický meč a bude se moci zlým čarodějům postavit - kterým j samozřejmě náš hlavní hrdina. A je podaný velmi zajímavě ! Pokud sledujete seriál Doom Patrol a přirostla vám k srdci postava Jane, uvnitř jejíhož těla se skrývá 64 osobností, které se střídají ve vládě nad jejím tělem a každá z nich má svůj vlastní osobitý charakter, tak možná budete uvažovat nad tím, že seriál postavu hlavního hrdiny této trilogie Soraka - těžce vykradl. Tento originální motiv v sobě skrývá fůru potenciálu, z kterého bylo naštěstí kapku těženo, tudíž některé Sorakkovy osobnosti neradi jedí maso, takže musí kvůli nim zůstávat vegetarián a rovněž asi tak tři jeho osobnosti jsou ženy, což mu zabraňuje spát s jinými ženami a tím pádem není o vytváření skutečně zajímavých situací nouze. Navíc jsou zde i osobnosti, které mají psionické síly a nebo mohou číst myšlenky ostatních lidí, takže bohatý koktejl potenciálu, který když se správně namíchá, tak nemůže nudit ! Zde se to povedlo tak z poloviny. Sorakovy osobnosti se postarají o spoustu zábavy, jak jsem již předeslal, ale děj je uprostřed knihy poněkud roztahaný, hodně dlouho a dost zbytečně se tu řeší překomplikovaná politická zápletka, jejíž složitost a propletenost nemá snad žádné jiné odůvodnění pro příběh, než zabrat drahocenné stránky v knize a otrávit čtenáře svojí nudností a zbytečností. Rovněž spád příběhové linky mohl být podán trochu svižněji, dal by se mnohem zajímavěji dramaturgicky postavit a vygradovat, ale nepovedlo se. Možná i kvuli zbytečné roztahanosti a vatě nezbylo na konci knihy moc místa na vyvrcholení a ačkoliv závěr mě docela sthnul a byl opravdu nabušený na zvraty, spád a děj, tak to působilo dojmem, že autor si je vědom, že knihu musí narvat do nějakého rozsahu a místo na něj už mu nezbývá. Jinak všechno ještě zachraňují zapamatovatelné postavy, tigron Tygra (zajímavá tygrovitá kočička, jenž Soraka příběhem provází) a také hra zvaná "Hawkeho gambit" kterou postavy ve hře hrají a kterou údajně kvuli téhle knize autor sám vymyslel a otestoval. I přes nedobrou dramaturgii, zbytečnou vatu, nerovnoměrně rozvrstvenou gradaci a další drobné poznámky které k tomu mohu mít, jsem se dobře bavil, a mnohými aspekty mi autor svoje dílo jistě nesmazatelně vryl do hlavy - což pravdu není málo, zvláště na žánr klasické fantasy, ve kterém se zde pohybujeme. Do dalších dílů se tedy rozhodně pustím a už teď se na ně těším !... celý text

Český ráj 2018, Jaroslav Rudiš

Prázdné plkání party dědků o životě, během sedánku v sauně. Už z podstaty je jasné, že žádný extra příběh tady nebude. Mohly to utáhnout zajímavé postavy. Ty tu nejsou. Takže to mohlo být zaměřeno na konverzační situační humor. Ten tu není. Takže to mohlo mít alespoň nějakou hloubku, přesah, styl...to tady taky není. No...tak alespoň nějkou silnou, nečekanou pointu ? Ta tady taky není. Kde nic není, tu nic není. Bavilo mě jen marně čekat, co bude dál. Z milosti jedna hvězda.... celý text

Šedí bastardi 2019, Jonathan French

V tomhle případě rozhodně nechci být zbytečně hnusnej. Parta buranských "macho" pablbů s genericky šablonovitými charaktery, jezdících na prasatech, mi k srdci skutečně nepřirostla. Děj mě nezajímal, bylo mi jedno co s postavami bude a bylo mi i jedno, co bude dál. Nechci to drtit kritikou, u tohohle chápu, že to asi někoho baví, ale mě to nesedlo vůbec.... celý text

Arcimág 2020, Robert Anthony Salvatore

Tady mám ještě více než u předchozí knihy pocit, že Salvatoreho už o Drizztovi psát nebaví. Temného elfa zde kulantně odklidil z cesty věnuje se v první řadě (což i názvem knihy vlastně sám přiznává) Arcimágovi Menzoberranzanu - Gromphovi Baenre. Bohužel, první polovina, nebo spíše dvě třetiny knihy se soustředí na problematiku, která mě v Drizztově sérii vadí stále víc a víc, až k neúnosné mezi : a tou je pletichaření a intrikaření mezi deseti vládnoucími rody Menzoberranzanu. Takže pamatovat si vzájemné vztahy mezi nějakými osmdesáti temnými elfy z celkem deseti rodů je fakt darda. Ještě ke všemu, když jsou všichni bez výjímky vlastně úplně stejné povahy - prospěchářští, bezcitní a fanaticky věřící, po moci toužící magoři. Celou tuhle sebranku nedokážu vnímat jinak, než potravu pro Drizztovy meče. Díky tomu je prokousávání se dvěma třetinami knihy - kde čtu jen o tom, který temný elf proti kterému něco osnuje, kdo se s kým spikl proti komu, kdo koho zradil, kdo s kým plánuje spojenectví a podobné blbiny, které jsou stejně k ničemu a nikam nevedou - čirým utrpením, kde jen horko těžko napínám své soustředění, abych nemyslel na to, co si dám k večeři. A díky tomuhle zbytečnému nafukování a faktu, že za celou knihu se stane vlastně jen to, že trpaslíci shromáždí armádu, napochodují do Gauntlgrymu a pomlátí se s několika vyššími démony, mám pocit, že se v knize vlastně nic nestalo a místo plnohodnotného románu/novely jsem dostal 3 598. díl Ulice, či jiné telenovely. Protože když to porovnám s rannými knihami o Drizztovi, kde se v každé knížce stala spousta pamětihodných a ikonických událostí, zde se neděje v porovnání s nimi téměř nic. Dost tomu samozřejmě napomáhá i neskutečné množství postav, které se v průběhu let na temného hraničáře nabalilo. Navíc když už nějakou postavu Salvatore zabije, tak ji o pár dílů později vždycky oživí, takže snad nikdo tady nezůstane dlouho mrtvý, což je podle mě nejhorší vlastnost jak comicsové literatury, tak i telenovel a tady mě její přítomnost o to více mrzí, protože Drtizztovu sérii považuji stále za svůj nejoblíbenější knižní "run". Ale tím se vlastně oslím můstkem dostávám i ke kladům téhle knihy. To pozitivní se zde najde právě hlavně díky tomu, jaký rozsáhlý "lore" si tahle série za uplynulých (ano, opravdu již!!!) 30 knih vybudovala, takže nelze k určitým vedlejším postavám nemít vybudovaný vřelý vztah, když o nich vlastně už 20 let čtete, i přesto, že v knihách mají tak málo místa, že o nich ani vlastně nic bližšího nevíte anebo mají tak černobílý a plochý charakter, že o ní stejně není co říct (což je zase kapku mínus). Samozřejmě ke konci knihy autorovi asi došlo, že už mu nezbývá moc prostoru, tak vyprávění znatelně zrychlil a dočkáme se i pár hodně výživných "boss fightů" a ke konci celé kanonády zajímavých zvratů a smrtelně lákavých "clifhangerů", díky kterým opět slintám po další knize ! Ještě bych dodal, že detailní a přesné popisy bojů už buď nedokážu vnímat stejně jako když mi bylo 15, a nebo prostě jsou hůře popsané, nevím. Ale většinou mi můj mozek není schopen vykreslit tu konkrétní situaci, o kterou se autor svým přesným a puntičkářským popisem pokouší a já si ve své hlavě vizualizuji pouze Drizza a jeho protivníka, jak šermují a nějak kolem sebe skáčou. Což je vzhledem k očividně vynaložené Salvatoreho snaze velká škoda. Ale tohle je možná jen můj nedostatek vnímání a imaginace.... celý text

Čaroděj Zeměmoří 2003, Ursula K. Le Guin

Nemám chuť se zase zdlouhavě a v jednotlivých bodech rozepisovat nad tím, co všechno je s touhle knihou špatně, protože je špatně úplně všechno. To jediné pozitivum, které v mých očích vykouzlilo téhle zbytečnosti jednu hvězdičku na hodnocení, je přítomnost aury bezstarostné atmosféry klasických, naivních fantasy ze staré školy, pro něž mám velkou slabost.... celý text

Poštovní úřad 1996, Charles Bukowski

Tohle už je lepší než sbírka povídek "Těžký časy", kterou bych si nepodložil ani stolek. Poštovní úřad má alespoň určitý dějový rámec a některé momenty a situace už nejedou po nudné přímce šukání a nadávání odnikud nikam, ale mají i velmi častoi pointu a lehký, avšak ne kdovíjak promakaný vtip. Příběhová linka, a nebo komplexní či promyšlený děj se tu nekoná vůbec. Chápu, že Bukowski sází na syrovou a krutou realitu života a snaží se navodit realistické dějové kulisy, ale díky tomu to celé působí, jako by si autor nic nepromyslel a prostě vrstvil kapitolu za kapitolu tak, jak to zrovna před deseti minutami aktuálně dál vymyslel. Díky tomu spousta naznačených dějových linek, nebo postav, které měly velmi silný potenciál nedojde svého naplnění a dokonce spousta zábavných situací, které se samy nabízejí, se zde vůbec neuskuteční a místo toho nám autor vrhne zas jen další omílání nekonečného koloběhu "potkal jsem holku s velkou prdelí - šlo se šukat - měli jsme problémy, našel jsem si jinou...", který začne být od prostředka knihy dost únavný, omletý a místy i otravný. Nejsilnější byl začátek knihy, kde Bukowski naráz vystřílí na čtenáře zajímavé a poutavé situace týkající se práce pošťáka, olemované skvělými a nápaditými postavami. Ale dál jako by už ten svůj kolovrátek mlel jen naprázdno a na setrvačník.... celý text

Carrie 1992, Stephen King

První Kingův román. Skvělé je, že tady ještě nemá svoji grafomanskou úchylku a všechno co napíše, jde rychle, bez oklik a prázdného okecávání rovnou k věci. Takže žádné dlouhé entré, ale rovnou dostaneme Carrie, vrženou do víru svých problémů s periodou a ukázku jejích telekinetických schopností. Příběh je zajímavý, napínavý, pořád se děje něco, co mě nechce pustit a hlavně se to děje mnohem rychleji a akčněji, než v Kingových dalších knihách. Tohle fakt odsýpalo jedna báseň. Až tedy do poloviny knihy. V okamžiku, kdy začne ples, už naprosto přesně dopředu víte, jak to celé proběhne a skončí. A to i "díky" novinovým, knižním a policejním zápiskům z budoucnosti, kterými King čtenáři spoileruje děj své knihy ještě předtím, než ho vlastně v reálném čase napíše. Navíc ta druhá, dokonale předvídatelná polovina knihy se už hrozně táhne. No...první půlka je lahoda. Tam jsem měl cuky dát plný počet hvězd, ale tu druhou jsem dočetl už jen z povinnosti.... celý text

Z deníku ajťáka 2015, Lukáš Pavlásek

Ze začátku mě to až nečekaně bavilo. Rozhodně tu není takový ten humor, u kterého se budete popadat za břicho. Pavláskovy scénky byly spíše úsměvné a dost často jim chyběla nějaká větší nápaditost. Promarněných příležitostí k vážně zajímavým situacím a zápletkám tady byla celá řada. A od poloviny knihy se to všechno začalo strašně opakovat. Ale i přesto, já se vlastně bavil a těšil se z poslechu audioknihy od začátku až dokonce. Docela dost tomu podle mě pomohlo, že si to Pavlásek načetl sám a dal tomu svým hlasem slušný říz. A to tohohle herce nijak zvlášť nemusím. Tohle mi přišlo jako fajn oddychovka, kde můžu totálně vypnout mozek a soustředění a jen se spokojeně usmívat. Do dalšího dílu půjdu určitě !... celý text

Jak si správně přát 2008, Pierre Franckh

Andělé, zázraky, universum, bůh... na tyhle kraviny pro pomatence mám silnou alergii. Je to hodně nešťastným, pohádkově labilním způsobem podaný a filtrorvaný derivát psychologie budování sebedůvěry a pozitivního přístupu. Což jsou vcelku osvědčené a fungující postupy, které ale v této knize autor ořezal o sílu a opentlil fanaticky vypatlanými nesmysly. Za tu funkčnost podstaty sdělení dávám alespoň jednu hvězdu.... celý text

Těžký časy 2003, Charles Bukowski

Samé lízání kundy, chcanky, sprostá slova, sex, chlast a občas i krev. Tohle všechno jsou témata, ve kterých si opravdu libuji. Ale je potřeba, aby všechno tohle koření mělo dobrý základ, kterým je buď zajímavý příběh, postavy, nebo alespoň myšlenka, minimálně nějaká pointa příběhu. A když už tam nic takového není, tak ať je to alespoň zábava. Tady ovšem z výše jmenovaných ctností není vůbec nic. Samoúčelná sprostota bez hlavy a paty, jejíž smysl a popularita mi v plné šíři uniká.... celý text

Geraldova hra 1996, Stephen King

Tohle bylo hodně situační psychologické drama. Na to, že je hlavní hrdinka po sado-maso hrátkách se svým manželem vlastně většinu knihy připoutána k posteli, se Kingovi povedlo nastínit poutavou sérii psycho-napínavých situací a do kůže hrdinky jsem se vcítil naprosto bez problémů. Dokonce při jednom z posledních pokusů osvobodit se, jsem se musel svíjet hrůzou z toho, co jsem četl. Takže pro mě velmi povedené, Kingovi se do této knihy dostala koňská dávka jeho typické zneklidňující atmosféry a aura pnutí, co bude dál, mě nenechala téměř ani na chvíli odejít od knihy a když už, tak velmi nedobrovolně. Jako slabý článek beru fakt, že jsou zde pasáže se schizofrenními rozhovory, které nikam nevedly a spíše se snažili natáhnout délku něčeho, co vlastně mohlo mnohem lépe fungovat jako delší povídka, než jako román.... celý text

Jak získávat přátele a působit na lidi 2002, Dale Carnegie

Pokud jste v dětství alespoň chvíli poslouchali rodiče a jejich rady, nebo pokud nejste úplně anti-empatické zrůdy, tak vám tahle kniha do života nepřinese vůbec nic nového. Dale Carnegie totiž nedělá nic jiného, než to, co záplavy jiných "motivačních speakerů" a podobných vychcánků, kteří inkasují těžké prachy za to, že vám dávají hodinu dlouhou přednášku o životních pravdách, které sami dobře znáte, jenom opentlenou košatou a poutavou rétorikou. Ve své podstatě je přínos knihy na průměrně inteligentního tvora sice vážně nulový, ale velmi děsivé zkušenosti z tvrdé reality života mi našeptávají, že jsou mezi námi i tací, pro které bude obsah knihy zcela něčím novým, tudíž Carnegieho dílu dává v mých očích alespoň v tomto ohledu kredit díla, které nějaký svůj význam přece jenom má. Velmi obecné pravdy zde autor podává zdařile čtivou a neskutečně krásně srozumitelnou formou a ke každému bodu přidá pár příkladů, kdy danou zásadu ve svém životě použil on, či nějaká slavná osobnost z lidských dějin. Mínusem je, že ony příběhy působí neskonale naivním dojmem. Protože takhle jednoduše a krásně v životě nic nevychází. Navíc Carnegie si razí své zásady velmi tunelovým způsobem myšlení, kdy mu už nedochází vedlejší účinky takového jednání ani fakt, že takhle skvěle a jednoduše to v životě většinou nefunguje. Tím samozřejmě nechci snižovat kvalitu přednesených myšlenek (které a opět to zdůrazním - asi pro nikoho z vás nebudou ničím novým). Řídit se jimi v životě po rozumné úvaze a v rozumném množství nikomu neublíží a v některých případech vám život skutečně ulehčí. Pokud odhlédnu od nedostatků, tak mě kniha opravdu bavila od začátku až do konce, těšil jsem se z toho, že si mohu velmi známé psychologické triky prohlédnout očima někoho, kdo jejich účinek rozpitval sice přehnaně optimistickou a jednorozměrnou, přesto velmi detailní, pochopitelnou a srozumitelnou formou a dal těmto zásadám díky tomu nový rozměr.... celý text

Černá krev: příběh z 18. století 2011, Alex Koenigsmark

Nedokážu uvěřit tomu, co jsem přečetl. Ten námět vypadal opravdu skvěle. Chápu, že je to psané podle skutečné události a ty ve své podstatě nikdy nejsou tak zajímavé, vypointované a dobře vystavěné jako kvalitně vymyšlený příběh, ale tohle byl vážně otřes. Ústřední dějová linka je vlastně šestákovým, laciným opisem událostí Kaplického "Kladiva na Čarodějnice". Bohužel je jí věnována asi tak pouze jedna desetina knihy a to ani nedostanete rozuzlení, pointu, či nějaký závěr. Celé je to prostě popsané jaksi "zvrchu" a styl vyprávění nemá šanci čtenáře vtáhnout do děje. A to se stále jedná o to nejzajímavější, co s v knize nachází. Šanci dostat čtenáře do děje mohla mít příběhová linka romantického trojůhelníku hlavního hrdiny, jeho snoubenky Beáty a krásné cikánky. Žel - i tohle je taky tak neuvěřitelně neosobně a zkratkovitě popsáno, že mi bylo úplně jedno jak to dopadne. No - a zbytek - který čítá asi tak osm desetin celé knihy, je prachsprostá vata, kdy se vedlejší postavy baví o politice, filosofii, umění, jsoucnu, bytí, nebytí a podobných blbostech, u kterých jsem si říkal, že je autor vážně idiot a nebo si ze mě dělá srandu. Protože napsat naschvál a vědomě takovouhle kopu nudných nesmyslů, na to je vážně potřeba prožít silnou mozkovou mrtvici a nebo se opravdu záměrně snažit ubít čtenáře nudou. Ekvivalent senilního blábolení dědy Simpsona. Byla to zajímavá látka. A je z ní špatná kniha.... celý text

Invaze 2018, Larry Correia

Další hodně solidní pokračování Lovců. Nejen že jsou zpátky výborně vymyšlené a prokreslené postavy, jejichž osudy mě stále zajímají, ale jsou opět představeny i další - jako například šéf ruských lovců Krasnof (nevím jestli se to psalo takhle). Jeho interakce a společné lovení s Pittem byly kouzelné a jen podtrhovaly, jak dobře umí autor napsat své postavy a vdechnout jim život, originální charisma a utvořit se čtenářem citové pouto. A to ať už pozitivní, či negativní. Škoda jen, že zde jeho postava nedostala více místa. Zpátky je i skvělý, dobře načasovaný a vypointovaný humor, nezbytná brutalita a všechny ty výborně odvedené klady tradičních akčních béček. Vzájemné rozhovory a vztahy mezi postavami byli asi to nejlepší na této knize. Paradoxně k žánrovému zaměření, jednoznačně nejméně mě opět bavily boje a akční scény. Tady to vždycky sklouzne do hrozné nudy. A to ani nevím proč, zdá se mi, že i v těchto momentech se autor snaží. Ale nějak to vždycky vyznívá ploše a nezůčastněným dojmem. Vyjímka byl závěrečný souboj s rytíři Fey a s jejich hlavním lovčím...tam se povedlo vložit zásadní prvek každého akčního příběhu - tzv. "breaking point", kdy skutečně začnete věřit, že z tohohle se hlavní hrdina už nemůže dostat. Takže další fajn pokračování, které mělo slabá i hluchá místa, ale pořád královskou porci dobře zvládnutých ingrediencí, které kvalitní akční příběh jednoduššího a zábavného rázu potřebuje.... celý text

Stín se šíří 1 1999, Robert Jordan (p)

Převlečená žena Robert Jordan opět natřásá sukně, plete culíčky a řeší jak jsou ti chlapi nemožní, na ploše svoji velikostí srovnatelné s Otovým slovníkem naučným. Pokud si člověk odmyslí, že zde nejde o pletichaření obchodních rivalů a Esmeralda si nechce vzít krasavce Chosého Armanda, tak je tenhle díl vlastně 3 589. částí libovolné telenovely, ovšem s fantasy kabátkem, kde se pletichaří proti "Stínu" a Elain si chce vzít Chosého...eh..tedy Draka Znovuzrozeného - Randa. Děj se neposune vcelku nikam, nic se zde nestane, ale dívčích tlachů, rozjímání a uvažování zde dostaneme hodně. Marné to úplně není, protože pokud si zpomalíte tep, snížíte rychlost mozkových obrátek tak o 75% a vezmete si dva měsíce dovolené, abyste na to měli alespoň chvíli klidu a přečtete alespoň několik knih za sebou, tak ono to někam směřuje, postavy se vyvíjí a děj má zajímavou atmosféru a hlavně směr. I vedlejší linie se zamotávají vcelku zajímavě. Ale celé to plyne tak nesmírně pomalu...pomaleji než chod vesmíru ...že hodnotit jeden díl je sice nefér, ale pokud ho mám opravdu vytrhnout z kontextu a nějakým způsobem zkritizovat, tak vyvázne jen s odřenýma ušima z kýble odpadu.... celý text

Antigona 1968, Sofoklés

Z dnešního soudného pohledu je Antigona samozřejmě naprosto podřadný brak. Příběh dvou mrtvých bratrů, kdy jeden se provinil vůdči obci a na rozkaz krále mu byl zapovězen pohřeb, o který se přesto postarala jeho sestra. Vcelku prostá zápletka a krátký příběh. Mimo jednoduchou, až směšně divadelní linku zde nic moc není. K dobru díla mluví antickou epičností opentlená vzletná mluva, kterou je příběh napsaný. I přes svoji kostrbatost přidává hodně na atmosféře a dokáže navodit pocit velké myšlenky i přes malomyslnost vyprávění . Jako plus by se dal počítat náhled do pokrouceného smýšlení morálky a logiky tehdejší doby, ale tenhle klad bych připsal spíš historii, než autorově obratnosti.... celý text

Idiot 2004, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

O knihách s označením "klasika", je nám po generace vštěpováno, že se jedná o hodnotná, velká a kvalitní literární díla. Cpou to do nás ve škole jako svatosvatou pravdu po celé generace a lidé poté - aniž by třebas byť s jedinou takovou knihou přišli do styku - zastávají neotřesitelný názor, že se jedná vždy a bez pochyb o kvalitní velká díla. A potom si takovou knihu přečtou. Jo - nerozumí tomu, co se v ní děje, není možné se v ní vyznat, nechápou, které postavě patří přímá řeč, kdo s kým mluví a vlastně je to ani nebaví, protože se v tom vůbec nic neděje a často to ani nedává smysl, ale budou si to omlouvat tím, že asi nejsou hodni proniknout do důstojné klasiky a že tady jde hlavně o ty velké a hluboké myšlenky a "životní pravdy, které pochopí pouze zralý čtenář" . Tohle je nešvar, který už je potřeba vymýtit, stejně jako tenhle "klasický" literární šmejd, kterým Idiot beze sporu je. Ve zkratce - to, že je nějaká "klasická" kniha označovaná a vnímána jako "těžko stravitelná" ještě neznamená, že je "složitá, hodnotná, příliš propracovaná, náročná nebo geniální" ...může to také znamenat, že je prostě a jednoduše "špatně napsaná". A to je i tenhle případ. Lidi...jako fakt. Vykašlete se už na tohle generacemi vštípené falešné dogma a udělejte si vlastní, obrejličkovanými rádoby literárními filosofy nezatížený názor. Nějaké hlubší myšlenky tu ale skutečně jsou a psychologie postav by působila vážně skvěle, protože na ní si Dostojevskij dává záležet, ale díky své neschopnosti se mu i tyto ctnosti rozsypaly v rukou jako hrst písku. A nad to, ruku na srdce - když budete hledat, tak hluboké myšlenky si najdete často i v béčkové literatuře, akorát že vám je nikdo nebude cpát do ksichtu tolik, jako u klasiky. Ještě bych bral, že kniha nemá žádný ucelený příběh, vystavěný podle nějakého dramatického rámce. Chápu, že zde jsou nejdůležitější ony myšlenky a situační drama, které klasické románové postupy a příběhové stavby nepotřebuje. Ale ! Celé to na mne působí, jako kdyby to autor psal na poslední chvíli cestou v tamvaji k vydaveteli, pět minut po tom, co už tam měl knihu odevzdat k tisku. Působí to neskutečně uspěchaně, nepromyšleně a improvizovaně. Veškeré myšlenky, situační dramata a dokonce i pokusy o propracovanou psychologii (která mohla dopadnout skutečně dobře !!!) jsou naprosto zabity Dostojevského spisovatelským neumětelstvím a přehnaným grafomanstvím. Pointu myšlenky, zvratu, děje, nebo konverzačního následku vždy zabije kanonádou nadbytečných slov, řádků a často i stránek. Postavy zde hovoří afektovaně hysterickou formou, která možná odpovídá dané době a lokalitě, ale je těžko uvěřitelná a natolik přehnaně směšná - k čemuž přispívá i očividná uspěchanost tvorby - že to byl až neuvěřitelný "cringe" tohle číst. Dialogy postav zní jako záznamy chovanců z Bohnic. Postav tu jsou navíc mraky, většinou naprosto zbytečných. Jejich politické a sociální komentáře by mohly mít samostatnou hodnotu, ale to by nesměly být zabity otřesnou formou, kdy nevíte, které postava mluví s kterou a kdo co komu říká. Neustále se odjíždí od tématu k jiným věcem. Spousta dějových linek je načnuta a nedokončena. Chybí pointy, chybí vyvrcholení, chybí linka, která by vázala jednotlivé úseky a rozhovory do logického celku. I pointa samotných rozhovorů a myšlenek je často ztracena do neznáma - ale ne díky tomu, že bych "nebyl schopen pochopit velkou klasiku", ale díky tomu, že autor ze svých postav dělá pomatené osly, kteří blábolí páté přes deváté a nedokáže svůj sloh učesat do použitelné a srozumitelné formy. Takže - příběh by se samotný vešel tak na deset stránek. Zbytek je pusté kecání, kde vyloženě špatným ,krkolomným, uspěchaným a nepromyšleným slohem a formou neproleze ven téměř žádná myšlenka, pointa ani smysl situačního okamžiku. Kdyby s takovouhle kravinou přišel k vydavateli dnes, tak by ho s tím v první řadě poslali do háje, minimálně by se museli 2/3 knihy proškrtat a zbytek přepsat. Pořádně, pomalu. A přemýšlet u toho. Jediné úseky, kdy mi Dostojevskij přišel jistý v kramflecích, byly úvahy o tom, co se člověku honí v hlavě před smrtí a jedna poslední stránka při vyvrcholení knihy, opět týkající se smrti. S tím autor pracovat uměl. Ale to je málo i na jednu hvězdičku. Možná že v době svého vzniku kniha byla jistě novátorská, revoluční a přinesla spoustu do té doby nevídaného...je to možné. Nepopírám její historický dopad. Ale jako literární dílo je to naprostý šmejd a rozhodně ne žádná "klasika".... celý text

Doktor Spánek 2014, Stephen King

Na začátek musím říct, že mě trochu vedlo k zamyšlení, kolikrát už King ve svých knihách spároval mladou holčičku se starým chlapem....no nic :-) Doktor Spánek je vystavěný podle klasických ingrediencí, postupů a koření, které King používá už celé dekády, takže pokud toho od něj máte více načteno, asi vás v téhle knize nic moc překvapovat nebude. Příběh je zase docela fajn. Povedlo se rovněž i vytvořit zase něco pamětihodného (tentokráte v podobě postavy "Kloboukové Rose"). Ale co chybí, je ono typické napětí, obskurní mrazení a strhující, čtenáře naprosto pohlcující atmosféra. Vlastně chybí kompletně celé kouzlo a síla Kingovách románů. Zůstaly pouze postupy, kontury a dějové oblouky, tentokráte odvedené velmi mechanicky, bez chuti a bez zápalu. Většinu knihy jsem se královsky nudil. Sice zde opět bylo přítomno ono zvláštní mystičko, ale tentokráte jsem vůbec neměl pocit že o něco jde. Bylo mi to celé úplně jedno a napínavé to nebylo ani na chvíli...ale to se změnilo ke konci. Když kniha spěje k závěru a Abra začne Kloboukovou Rose provokovat a urážet přes telefon, získalo to na chvíli ono potřebné pnutí. V tenhle moment ožila i moje pozornost, protože King tentokráte vsadil hlavně na pocit napětí z nadcházejícího závěrečného střetu. Ale ten byl zase jako studená sprcha - matoucí, kapku "deus ex machina", neuspokojivý a dost rutinní. Více než zápal do velkého příběhu a radost z budování napětí jsem zde cítil potřebu splnit zakázku pro nakladatelství a snahu uspokojit své přehnané grafomanství. Suma sumárum to ale úplně zlý nebylo. Ale dobrý taky ne.... celý text