Hadati
přečtené 996
Svobodnej národ
2004,
Terry Pratchett
Pratchett po Mauricovi a jeho vzdělaných hlodavcích přišel s další zeměplošskou knihou pro mládež. Svobodnej národ je první ze čtyř románů o Toničce Bolavé, mladé čarodějce žijící v horách Beranní hlavy, na Křídě, kde podle většiny starších čarodějek nemůže vyrůst silná čarodějka, protože křída je slabý drolící se nerost. Devítiletá Tonička však o tomto názoru nic neví, a vlastně ani neví, že by se mohla považovat za čarodějku, a proto neváhá bránit svého bratříčka před mocnou královnou víl z jiného světa. Na boj s takto mocným protivníkem naštěstí není sama, kdy jí pomáhá klan Nac mac Fíglů, národa skřítků, jejichž hlavní zábavou je boj, nejlépe s nepřáteli, kteří jsou větší než oni. Což jsou prakticky všichni, pokud se zrovna neperou mezi sebou. Tonička se od jiných Pratchettových zeměplošských postav liší jednou podstatnou věcí – je jedinou postavou, která v knihách viditelně stárne. Je to pochopitelné, protože série o Toničce Bolavé je určena pro dospívající mládež. Hlavní postava tedy stárne společně s dětmi, pro které jsou příběhy o Toničce určené. I proto zde Pratchett poprvé v Zeměploše používá kapitoly, aby se dětem (a rodičům) příběh lépe odděloval. A dá se zde mluvit i o jednodušším vyprávění příběhu, než je pro Zeměplochu zvykem. Ani pro dospělého však není četba Svobodného národa v žádném případě ztráta času. Zejména si užije Nac mac Fígly a jejich mluvu, kterou Jan Kantůrek skvěle převedl z angličtiny do jakéhosi moravského hantecu s příměsí dalších nářečí. To se mu podařilo i díky tomu, že přestože drtivou část svého života strávil v Praze, nikdy neztratil spojení se svými moravskými kořeny.... celý text
Světoznámý zeměplošský almanach pro rok garnáta: pro město Ankh-Morpork a přilehlé zemědělské oblasti
2008,
Terry Pratchett
Stráže! Stráže!
1995,
Terry Pratchett
Je to kniha, kterou doporučuji, když se mě někdo zeptá, jakou Zeměplochu by měl číst jako první. Pratchett už zde má ucelenou představu o tom, jak jeho parodistický svět má fungovat, a také si ujasnil, jak se mají některé z postav jako je Patricij nebo Smrť, chovat. Také je to začátek série o Hlídce, takže nový čtenář nijak netápe, kdo je kdo. Stráže! Stráže! pak také patří do období, které bych nazval zlatou érou Zeměplochy, protože má skvělý a fungující příběh, ale také spoustu humoru, kdy téměř na každé straně je něco, co vás může rozesmát nebo alespoň pobavit. Navíc se tu poprvé objevuje můj nejoblíbenější zeměplošský hrdina kapitán Elánius, který je parodií na klasické noirovské detektivy, kteří zahodili svou kariéru po ztrátě své lásky, a místo toho se dali na pití. Příběh je pak o skutečném hrdinství, kdy se i navzdory strachu postavíte nebezpečí, přestože víte, že šance na vítězství je jen jedna ku milionu. A také o cti, když bojujete za správnou věc, i přes tak malou šanci na úspěch. A vím, že mnoho lidí nečte věnování, ale tentokrát udělejte výjimku, a přečtěte si první stranu textu (v tiráži), protože Pratchett dokáže pobavit i v tomhle.... celý text
Strata
1997,
Terry Pratchett
Strata je množné číslo od slova stratum, což znamená vrstva. Tento název knihy pak má více významů. Jedná se totiž nejen o geologické vrstvy, ale také o odkrývání různých vrstev samotného příběhu knihy. Tuhle knihu Pratchett vydal ve stejném roce jako první Zeměplochu Barva kouzel. To je znát i na dosud nevypsaném Pratchettově stylu, ale také na tématu tohoto románu, které evidentně nešlo autorovi z mysli. Strata by se totiž dala považovat za příběh o tom, jak by mohla vypadat Zeměplocha, kdyby ji Pratchett nepsal jako fantasy, ale jako sci-fi. Příběh se odvíjí někdy ve vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo žije na více planetách vesmíru a je v kontaktu s mnoha mimozemskými civilizacemi. Těch je tu zmíněno jen pár, kdy pouze dvě z nich zde hrají podstatnější roli tím, že jejich představitelé jsou členy výpravy, která má za cíl vstoupit na „plochou“ planetu. Tato skupina dobrodruhů pak putuje od okraje planety do jejího středu a postupně objevuje tajemství tohoto podivného světa. Na rozdíl od Zeměplochy, kde není nutné znát vše, na co zde Pratchett odkazuje, protože vás pobaví příběh jako takový, u Straty je vhodnější mít alespoň obecné znalosti dějin lidstva. V opačném případě je zde riziko, že čtenář nepochopí odkazy na alternativní historii našeho světa, které mají v této knize o něco významnější úlohu. Tato alternativní historie světa je pak dost blízká našim skutečným dějinám, přestože není zcela stejná. Pratchett pak dává čtenářům možnost vlastní úvahy, proč tomu tak je, tím, že hlavní otázku příběhu nechá zcela otevřenou. A zamýšlení se nad odpovědí na tuto otázku je pak tím nejzajímavějším, co kniha přináší.... celý text
Soudné sestry
1995,
Terry Pratchett
Tenhle román byl před mnoha lety zfilmován do animované podoby ve stylu starých Disneyovek a v naší zemi několikrát alternován v divadelních představeních. Považuji ho za první příběh, kdy už si Pratchett svou představu o Zeměploše upevnil ve své mysli a už jen prováděl lehčí úpravy svého světa. Bábi Zlopočasná přitvrdila a vzbuzuje větší strach u běžných občanů než v Čaroprávnosti, kde se objevila poprvé. K sobě pak přibrala další čarodějku Stařenku Oggovou, která Bábinu vážnost vyvažuje svým veselím i počtem svých potomků. Třetí čarodějkou je pak mladá Magráta Česneková, která je ve svém oboru nová, takže postupně zjišťuje od zbylých dvou, jak to vlastně v čarodějnictví ve skutečnosti funguje. Tyto tři čarodějky se náhodou připletou do politických machinací maličkého království Lancre. A protože čarodějky jsou z principu zvídavé a nesnesou, když se k nim někdo chová neuctivě, stanou se i hybatelky osudu celého království, přestože by si měly od toho podle tradic držet odstup. Soudné sestry mají jako stěžejní téma zejména parodii Shakespearových her, zejména Macbetha. Nemusíte sice nutně znát Shakespeara, abyste se při čtení této knihy bavili, ale je to lepší. Humoru je tu tolik, že by se dal nabírat vidlemi.... celý text
Šňupec
2012,
Terry Pratchett
Velitel Elánius je spojeným úsilím své ženy a patricije donucen opustit svou policejní službu. Normální policisté by tomu říkali dovolená, Elánius by pro to našel méně lichotivá slova. O to je to horší, že tento svůj volný čas má trávit na venkově, zcela bez informací, co se v Ankh-Morporku děje. S lady Sibylou a jejich šestiletým synkem Samíkem se tak vydávají do venkovského sídla rodiny Berankinů. Elániovi ale klid na venkově dlouho nevydrží. Jak se říká, kde se objeví policista, tam je také páchán zločin. I když občas ten zločin může páchat i ten policista. Elánius tak postupně odkrývá jeden z největších zločinů lidstva otroctví. Pratchett si ve Šňupci bere jako hlavní téma otroctví, které řeší dost obšírně. Nejvíc společného má se zotročováním Afričanů, kteří byli do Nového světa převáženi ve velkém na nevyhovujících lodích, kdy umírali jak při cestě, tak i později na místě otrockých prací, kde se s nimi často jednalo jako se spotřebním zbožím. Příměr je zde jasný, protože v obou případech otrokáři považovali své otroky jen za něco víc, než zvířata, a tak se k nim i chovali. Některé Pratchettovy narážky se však hodí také na genocidu, které se dopustili nacisté vůči Židům. Případně i na jiné obdobné vztahy mezi různými společenskými skupinami, jakými třeba může být i indická kasta nedotknutelných vůči zbytku indického národa. K Židům pak můžou odkazovat také hudební vlohy jedné z postav, která svým hudebním projevem nadchne velké publikum. Také Židé byli známi tím, že jsou skvělými hudebníky, což skrytě oceňovali i někteří nacisté. Přesto to nacistům nebránilo v tom, aby se vůči nim dopouštěli zvěrstev. O tomto tématu dokonce existuje několik filmů jako třeba Pianista. I když si zde Pratchett vybral další vážné téma, je tradičně odlehčené humorem. To však neznamená, že by toto téma nebral vážně. Nových postav tu je pomálu, a žádná z nich není natolik zajímavá, aby stála za řeč. Po většinu doby příběh táhne Elánius s občasným přispěním svého sluhy Jeefese. V určité chvíli mi dokonce Elánius lezl na nervy pro svou arogantnost velkého policisty z města, který to ukáže tomu vesnickému policejnímu ňoumovi. Naštěstí není v téhle poloze příliš dlouho. Je ale otázkou, zda by si čtenář Elánia dokázal oblíbit, pokud by se s ním poprvé setkal v této knize.... celý text
Sekáč
1996,
Terry Pratchett
Smrť je jednou z mých nejoblíbenějších postav, a když se v knize objeví jako jedna z hlavních postav, tak je kvalita zaručena. Tentokrát se Smrť zaměří na zcela novou zkušenost, na důchod. Doteď jen věděl, jaké to je umírat, nyní zjišťuje, jaké to je žít. Dalším kladem této knihy je, že se zde zrodí má oblíbená postava Krysí smrť. Druhá dějová linie je jen o něco málo zajímavější. Je o nejstarším mágovi Rumpálu Žičkovi, jehož prostřednictvím se seznamujeme s další neviděnou sociální skupinou Ankh-Morporku – s nemrtvými, kam patří i různé nadpřirozené postavy. Slabinou knihy je pouze záporák, kterému musí Rumpál Žička (a mágové NU) čelit. Přijde mi, že achillovou patou T. Pratchetta jsou neosobní záporáci. Pratchett si totiž pro své romány často vymýšlí nebezpečí pro Zeměplochu, jako jsou třeba Věci z Podzemních rozměrů, jejichž pohnutky může čtenář jen těžko pochopit. Takovéhle hrozby pro Zeměplochu ale pak vnímám spíše jako magické živelné katastrofy. Daleko raději tedy mám Pratchettovy „lidské“ záporáky, které dokáže vykreslit naprosto dokonale. V této knize se sice objeví Smrťův oponent, ale je zde tak krátce, že si ho moc neužijeme, a i ten by se dal považovat za další živelnou katastrofu. Přesto se jedná jen o drobné výhrady, které mi nijak nekazily požitek ze čtení.... celý text
Pyramidy
1995,
Terry Pratchett
Příběh začíná v Ankh-Morporku, kde Těpic, syn faraona Mžilibaby, studuje v cechu vrahů. Vyprávění o tom, jak se v tomhle cechu žije, je vrcholem celé knihy, což je jedním z negativů knihy, protože mít to nejzábavnější přečtené na prvních 50 stranách románu není dobré. I další vyprávění příběhu není špatné, kdy román paroduje zejména starý Egypt a mnohočetnost starých náboženství, ale narozdíl od Soudných sester, kde byl silný příběh, se zde Pratchett opět vrací k vyprávění ve stylu poslepovaných gagů. Z Ankh-Morporku a cechu vrahů se tak přesunujeme do pouštní země pyramid a bohů, abychom se pak přesunuli do země filosofů parodujících pro změnu starověké Řecko. Pokud jste si užili i příběhově slabé romány jako je Barva kouzel nebo Magický prazdroj, tak se vám budou líbit i Pyramidy. Jestliže dáváte přednost silnějšímu příběhu, tak si spravíte chuť další zeměplošskou knihou v řádě Stráže! Stráže! Postava Těpice je jednou z nejméně výrazných hlavních postav zeměplošských knih. Hůře na tom asi je jen Viktor z Pohyblivých obrázků nebo hlavní hrdinové Podivného regimentu. I tak si fanoušci Pratchetta čtením Pyramid užijí další velkou dávku humoru.... celý text
Pravda
2002,
Terry Pratchett
Tato Zeměplocha nepatří do žádné tradiční série. Dala by se zařadit k Pohyblivým obrázkům, které parodovaly svět kinematografie. Pravda si tak vzala na starost další část industrializace – novinařinu. Hlavní postavou je Mikuláš ze Slova, který se náhodou dostane ke knihtisku tak, že jej doslova udeří mezi oči. Stane se tak prvním vydavatelem novin v Ankh-Morporku, který se však hned dostane do křížku s Cechem rytců, který začne vydávat své vlastní noviny plné výmyslů a lží. Pratchett zde zúročil své dlouholeté zkušenosti z novinářské praxe, a z doby, kdy dělal mluvčího pro britské jaderné elektrárny. Prostřednictvím Mikuláše ze Slova se pak snaží bojovat za právo na pravdivé informace, před fabulacemi všeho druhu. Je zřejmé, že Pratchett jako největší problém vidí to, že lidé netouží po pravdivých informacích, jako spíše po neuvěřitelných, kdy je jim jedno, že si takové zprávy k pravdě sotva přičuchly. Přes Mikuláše pak také promlouvá k poctivosti skutečných novinářů, kteří by se nikdy neměli propůjčit lžím, ať už by jejich čtenáři byli senzacechtivější nebo se je snažil kdokoliv ovlivnit. V Pravdě se také objevuje nejlepší dvojice záporáků zeměplošských knih, pan Zichrhajc a pan Tulipán. Obě tyto postavy mají velmi zajímavé charaktery a zejména jejich setkání se Smrtěm mě vedlo k hlubokému zamyšlení nad podstatou zla. Pratchett se při jejich vytvoření zřejmě inspiroval u svého přítele, spisovatele Neila Gaimana, který podobné duo záporáků, pana Croupeho a pana Valdemara, obsadil ve svém románu Nikdykde (1998), tedy dva roky před vydáním Pravdy (2000). Pokud vám tedy přijdou pan Zichrhajc a pan Tulipán zajímaví, doporučuji si přečíst Nikdykde. Na rozdíl od Pohyblivých obrázků, kdy byl svět kinematografie na Zeměploše raději zase velmi rychle zapomenut, umění knihtisku se stalo stálou součástí Ankh-Morporku, a tedy i Zeměplochy. S pomocí Hexe a semaforových věží, které se poprvé objevily v Pátém elefantovi, tak pokračuje přerod zeměplošského světa z čisté fantasy do fantasy steampunkové. Tento přerod je však tak postupný a nenásilný, že si toho čtenář sotva všimne.... celý text
Poslední kontinent
1999,
Terry Pratchett
Další díl o Mrakoplašovi. Naposledy jsme se s ním viděli v Zajímavých časech, když se jej mágové NU rozhodli přivolat zpět z Agateánské říše. Namísto něj se na NU objevil klokan, což bylo pro Mrakoplaše štěstí, protože se rozmáznul velkou rychlostí o zeď. Mrakoplaš si tak magicky vyměnil místo s klokanem, zvířetem žijícího na neznámém kontinentu Terror incognita, označovaného na mapách jako XXXX. Každého jistě napadne, o parodii jakého kontinentu se jedná. Mrakoplaš se tak objeví v zemi podobné Austrálii. A to zrovna ve chvíli, kdy je ho potřeba, neboť na XXXX, kde nikdy nespadla z nebe jediná kapka vody, právě dochází voda podzemní. A nebyl by to Mrakoplaš, aby tuto další Apokalypsu nevyřešil po svém. Tedy se spoustou křiku, útěku a pronásledování, které ho dostane na to správné místo. Děj knihy se pak zabývá i samotnými mágy NU, kteří si neplánovaně udělají výpravu do jiných krajů, a to s překvapivým dalším účastníkem výpravy. I tato kniha je plná humoru, takže se čtenář nenudí. Hlavní děj mi ale přišel dost nekompaktní a dost skečovitý, trochu připomínající nekonzistentnost Barvy kouzel. Osudy mágů NU pak sice byly zábavné, ale pro hlavní zápletku nepodstatné a jen sloužily k tomu, aby měl tento román dostatek stran. A mé oblíbené Zavazadlo bylo na většinu času odstaveno mimo, aby se nepletlo Mrakoplašovi pod nohy.... celý text
Poslední hrdina
2003,
Terry Pratchett
Poslední hrdina je neobvyklým románem, protože na rozdíl od ostatních se jedná spíše o povídku bohatě ilustrovanou Paulem Kidbym vydanou ve velkém formátu. Ale nad ilustracemi vám budou oči přecházet, až zalitujete, že takových knih nevyšlo vícero. Příběh nás zavede i mimo Zeměplochu, což je úžasná příležitost k tomu, aby Kidby zobrazil tento svět z odstupu. A Kidby dokáže zachytit jednoho ze čtyř slonů tak, že si uvědomujete jeho velikost. Vlastně každá ilustrace Kidbyho je tak nádherná, že u ní na chvíli zůstanete a budete se kochat detaily. Až se zdá, že Pratchett tento příběh vytvořil pouze jako doprovodný text k obrázkům, a ne naopak. A možná tomu tak i je. Tento zeměplošský příběh je zábavný stejně jako ostatní. Hlavními postavami je barbar Cohen a jeho Stříbrná horda, kteří se rozhodli vypravit se na Dunmanifestin, sídlo bohů, a pěkně si s nimi od plic popovídat. Jejich plány by však mohly přivodit konec světa, a tak patricij Vetinari vytvoří výpravu, která jim v tom má zabránit. Kromě notoricky známého zachraňovače světa Mrakoplaše se k výpravě připojí kapitán Karotka a Leonardo da Quirm. O zábavu je tak postaráno. Kvůli povídkové délce příběhu to máte přečtené za jeden večer, ale díky množství nádherných ilustrací to opravdu stojí za to.... celý text
Pohyblivé obrázky
1996,
Terry Pratchett
Jak napovídá název této knihy, tentokrát si vzal Pratchett za cíl zparodovat svět kinematografie. Užijete si tak mnoho narážek na známé filmy, filmové postavy anebo na svět showbyznysu. Hlavní postavu Viktora, studenta magie, který se rozhodne dát se na dráhu filmového umění, považuji za nejméně zajímavou hlavní postavu Pratchettových Zeměploch. To ale moc nevadí, protože i když je Viktor nezajímavý, kolem něj se toho naopak děje mnoho vtipného a zábavného. Můžeme tak sledovat, jak si nový Arcikancléř Neviditelné univerzity poradí ve své funkci, a jak mágové reagují na krizi ohrožující jejich svět. Pronikneme do milostných námluv trollů a do snahy Kolíka ASP vydělat v kinematografickém oboru. Tedy vlastně v oboru pohyblivých obrázků. A také se dočkáte tisíce slonů! Nejspíš. Odkazů na filmovou tvorbu je tu tolik, že jen málokdo pochytí všechny odkazy najednou. Napadlo vás třeba, že Společnost pohyblivých obrázků století Ovocného netopýra Kolíka ASP je parafrází na filmové studio 20th Century Fox?... celý text
Podivný regiment
2004,
Terry Pratchett
Hlavní postava příběhu Apoléna Zpěváčková se rozhodne, že za každou cenu najde svého bratra Pavla, který odešel do války a přivede ho zpět domů. Její jedinou možností je přestrojit se za muže a vstoupit do armády. Není však jedinou, kterou něco podobného napadne. Pratchett tentokrát opouští jak své zavedené postavy, tak i své běžně používané kulisy jako je Ankh-Morpork nebo Lancre. Vždy ve svých zeměplošských knihách použil alespoň jedno z toho (až na Malé bohy). V tomto románu se ocitneme v Borogravii, malé nevýznamné zemi, která je známá tím, že neustále bojuje s některým ze svých sousedů, a která jako jedinou víru vyznává boha Nugáta, známého tím, že si vymýšlí čím dál hloupější náboženská nařízení. Pratchett si tedy za svůj cíl ke kritice tentokrát bere závažná témata – válku a náboženská dogmata. Už od začátku poukazuje na nesmyslnost války, která národ postupně vysává a ničí, kdy produktivní část společnosti odejde do války a není nikdo, kdo by se staral o hospodářství země. Tuto situaci pak nijak neusnadňuje ani církev, která tvrdě trestá prohřešky vůči náboženským nařízením, ať už jsou sebenesmyslnější. Třetím důležitým tématem této knihy je pak feminismus, kdy Pratchett poukazuje na to, že ženy v armádě mohou být stejně schopné (nebo i lepší) jako muži, ale i stejně tvrdé a kruté. Tedy, že na pohlaví vlastně v tomhle pohledu nijak zvlášť nezáleží. Příběh o neznámých hrdinech je pak opepřen postavami velitele Elánia a novináře Mikuláše ze Slova, kteří mají sice v celém příběhu malou, ale významnou roli. Přestože považuji Podivný regiment za nejslabší z celé zeměplošské série, stále to je vtipné a zábavné, jak jsme u Pratchetta zvyklí. A na druhé přečtení mě kniha přece jen bavila více. Od románu Noční hlídka je pak také vidět zřejmý Pratchettův přesun k vážněji pojatým tématům. Humor se sice z jeho zeměplošských knih nevytratil, ale již není tak významnou složkou příběhu.... celý text
Pod parou
2015,
Terry Pratchett
Na Zeměploše nastal Věk páry. A ve středu tohoto nového pokroku v dopravě je opět Ankh-Morpork. Patricij tak má pro Vlahoše von Rosreta další úkol, a to vytvořit fungující systém železnic vedoucí z Ankh-Morporku až do Bjonku, hlavního města Uberwaldu. A z nevysvětlitelného důvodu na to Patricij moc spěchá. Druhým tématem knihy je zde terorismus živící se xenofobií a zpátečnictvím, kdy těmito teroristy jsou krakové, kterým se nelíbí změny týkající se i trpaslíků, a kteří se rozhodnou zaútočit na symboly současného světového pokroku klikačky a železnici. Také se zde pokračuje v pronikání skřetů do společnosti ostatních myslících humanoidů, kdy další skupinky skřetů se dostávají blíže k rovnoprávnosti s ostatními, kdy tomu vděčí svým schopnostem vhodných pro obsluhu klikaček a železnic. I zde chybí nové zajímavé postavy, kdy vynálezce železnice Mandlík Štědrovka nemá žádné zajímavé vlastnosti. Je jakousi obdobou Rozšafína Ctibuma, pouze zaměřeného čistě jen na vláčky. Naštěstí tu jsou staré známé postavy, které děj značně vylepšují. Již zmíněnému Vlahošovi dostatečně sekunduje Elánius, který více než dostatečně využívá svého titulu Tabulové služby a cejchu Přivolané temnoty. Vlahoš tu pak projde určitou proměnou, kdy kromě slov přiloží také ruku k dílu, když je nutné bojovat. Do jeho původního charakteru to sice moc nesedí, ale nedá se říct, že by to byl až tak velký do očí bijící nesmysl. Významnou roli tu pak má i Dolní král, který se musí v druhé polovině knihy dostat co nejrychleji zpět do Uberwaldu, aby čelil trpasličímu převratu. Dlouhá cesta vlakem pak dost připomíná různé kovbojky a vlakové loupeže. Historicky založené čtenáře pak nejspíš napadne i myšlenka na cestu českých legionářů z rudoarmějci ovládaného Ruska do nově vzniklého Československa. I když si nemyslím, že by Pratchett při psaní tohoto románu na naše legionáře pomyslel. Ty části knihy věnované vynálezu železnice pak jdou hezky postupně za sebou, tak trochu jako byste si četli jeden článek za druhým od jedné události posouvající tento vynález dále, k dalšímu milníku. A od jednoho milníku, k tomu dalšímu. Pozorujeme tak vývoj železnice na Zeměploše od výroby první lokomotivy až po dokončení železnice až do dalekého Uberwaldu. A zeměplošská civilizace se tak opět posune o velký kus dál.... celý text
Pátý elefant
2001,
Terry Pratchett
V Überwaldu má dojít ke korunovaci nového trpasličího krále. Proto lord Vetinari vyšle do hlavního města této země ankh-morporského vyslance, kterým není nikdo jiný, než velitel Samuel Elánius. Možná si řeknete, že to je chyba, protože Elánius nepatří mezi osoby s diplomatickou náturou. Na druhou stranu, země, kde se o moc přetahují trpaslíci s vlkodlaky a upíry možná potřebuje přesně ten druh diplomata, jakým Elánius je. Nebo spíš není. Sledovat, jak Elánius boří zažité diplomatické chování v Ankh-Morporku mě vždy bavilo. Tím, že tento um začne používat v cizí zemi, je stejně zábavné a navíc díky tomu nemáte pocit, že by se Pratchett opakoval. Také je zajímavé sledovat chování Elánia, když je mimo své domácí prostředí. Přestože zde má roli vyslance, nezapře v sobě vyšetřovatele, a tak se zaplete do komplotu kolem svržení nového Dolního krále. Přestože je Elánius hlavní postavou příběhu, dost se tu také dozvíme o Überwaldu a jeho obyvatelích. Mezi mnoha humornými scénami a hláškami je pak ukryto i temné téma rasové nadřazenosti a zpátečnictví. To první zde představují vlkodlaci, kteří o všech ostatních přemýšlí jako o podlidech, kteří nemají žádná práva, a se kterými si mohou beztrestně dělat, co se jim zlíbí. Jejich vůdcem je vlkodlak Wolfgang, kdy erb jeho rodiny s vlkem držícím v tlamě blesky, je nepochybným odkazem na fašistické jednotky SS. Zpátečnictví pak představují trpaslíci, kteří kvůli staletým tradicím nejsou ochotní jít s dobou a cokoliv nového považují za zločin. Tím si pak odůvodňují vlastní zločiny. Pleskot to pak zde má těžké díky tomu, že neskrývá, že je ženou. Navážka pak proto, že jako troll je tradičním nepřítelem überwaldských trpaslíků. Oba jsou ale už z policejní praxe dostatečně otrkaní na to, aby si s tím dokázali poradit. Sice se zde vyskytuje více známých osob jako je lady Sibyla, Karotka, Angua, Pleskot nebo Navážka, ale to jsou jen vedlejší postavy Elániova dobrodružství. To ale vůbec nevadí, protože Elánius dokáže příběh utáhnout sám. Už jen následující román Noční hlídka dokáže lépe předvést, že je Elánius drsným poldou, který se nebojí jít do všeho tvrdě, ale přesto používá i mozek. Je nejen polda, ale i dobrý detektiv. A díky těmto charakterovým vlastnostem je mou nejoblíbenější zeměplošskou postavou. Po Carpe jugulum je to také další kniha, kde se objevují Igorové, což je skupina osob, která mě velmi baví. Jsou to sympatické osoby, které mají srdce téměř vždy na tom správném místě (chirurgicky řečeno).... celý text
