Izzy46
přečtené 169
Později
2021,
Stephen King
Jasně, Šestý smysl, napadne člověka na první dobrou. Jenže Stephen King na to jde v novele Později trochu jinak, byť jistá inspirace tam je (a sám si z toho dělá srandu). Odpustím si prvoplánový vtípky o tom, jak byste jeho nový horor/thriller neměli nechávat na později (ha ha), ale vážně, jděte do toho. King zůstal věrnej svojí tradici, kdy po velkým románu následuje spíš menší a v nejlepším slova smyslu jednodušší dílko. Po Ústavu (když nepočítám povídkovou sbírku) tu opět máme příběh s mladistvým hlavním hrdinou, avšak vyprávěný z pohledu první osoby, a tak chybí pro Kinga tolik typických několik dějových linií a epické finále. Ale je to jedině dobře: Stephen totiž napsal úspornější a komornější příběh, který ale funguje stejně dobře jako jeho největší romány. Holt méně je někdy skutečně více... Nestává se mi častokrát, abych knížku před spaním odložil kvůli tomu, že jsem podělanej strachy. Tady podobnej moment nastal hned několikrát, nebudu lhát. A to je asi ta největší pocta, jakou týhle knížce můžu vyseknout.... celý text
Špinavý kšefty na North Ganson Street
2017,
S. Craig Zahler
Musím říct, že anotace Špinavejch kšeftů na North Ganson Street vážně nelhala a tahle knížka zapůsobila mezi tím, co jsem v poslední době četl, jako naprostý zjevení. Proč? Ani tak ne kvůli příběhu; v podstatě jde o klasickou detektivku s nepříliš velkým překvapením v podobě odhalení vraha. Hlavní postava taky není nikterak velký terno: detektiv Jules Bettinger má dokonalý rodinný život, než je kvůli přešlapu v práci přeřazen do jinýho města… Ale „zbytek“ je naprosto špičkovej! Zahler má jakožto filmovej režisér naprosto unikátní popisy scén (fakt musíte vidět na vlastní oči), který člověka rychle a přitom nenásilně vtáhnou do děje. Což nevím, jestli je u příběhu, kde si lidi navzájem dělají skutečně ohavný věci a kde lítají vnitřnosti, jako by se nechumelilo, žádoucí… Ale tak to prostě je. Tuhle knížku si neužijete v pravým slova smyslu, spíš ji protrpíte a možná vám bude i fyzicky zle, ale i tak budete dychtivě otáčet stránku za stránkou.... celý text
Na Spasitele jsem se hodně těšil. Jednak proto, že jsem měl po delší době chuť na pořádný sci-fi, jednak proto, že od Andyho Weira jsem ještě nic nečetl; jen jsem před pár lety viděl filmovou adaptaci jeho románu Marťan. A musím říct, že Spasitel nezklamal. Jednoduchý a úderný styl, díky kterýmu stránky odsýpaly, napínavá zápletka, komplikovaný překážky, který hrdina musel překonávat, příběh, který se časem stočil ÚPLNĚ jiným směrem, než jakým bych čekal (za to náleží autorovi skutečně poklona)… Takže všehovšudy velká spokojenost. Vytknout by se snad dala jen předvídatelnost dějové linky sledující přípravy na let (zatímco ta druhá psaná v přítomným čase – což mimochodem není zase tak obvyklý – se odehrávala už ve vesmíru) a místy skutečně přehršel vědecko-technických informací, který normální smrtelník snad ani nemohl pobrat; alespoň mně se to nepovedlo. Na druhou stranu ale krásně dotvářely atmosféru poctivýho sci-fi a když ne úplně do hloubky, aspoň okrajově člověk chápal, jak to Andy myslí.... celý text
Co dělá tenhle knoflík?
2021,
Bruce Dickinson
Bruce Dickinson – v první řadě frontman heavy metalové legendy Iron Maiden, ale taky úspěšný sólo muzikant, letecký pilot, spisovatel, filmař, moderátor, olympijský šermíř, člověk, který překonal rakovinu… Jak je patrné z výčtu výše, Bruce je neuvěřitelně talentovaný a kreativní člověk, pro kterého „ne“ není možností a který se prakticky nikdy nezastaví – což platí pro jeho chování na pódiu (můžu osobně potvrdit, že i po šedesátce z něj energie během koncertů doslova prýští) i život mimo něj. A stejná je i jeho autobiografie. Změť šílených historek se na vás valí a nedá vám šanci se nadechnout… Je to ale dobře? Bohužel se nemůžu ubránit jistému zklamání. Kvituju to, že Bruce se z knížky rozhodl vynechat všechny osobní záležitosti spojené se svými blízkými a zůstaly jen historky pojící se s ním osobně. Bohužel si myslím, že většinu z nich bude velká část skalních fandů IM (jako já) znát, takže nic nového pod sluncem. Pro nefanoušky jde zase o natolik interní příběhy, z nichž jen těžko pochopí, kdo/co/proč, tohle totiž Bruce vůbec nevysvětluje a sází na to, že čtenáři všechna jména z okolí IM znají. Jednotlivé kapitolky jsou navíc velmi krátké a mnohdy se stane, že stěžejní část z historie nejen kapely je odbyta pár větami. Když se nad tím tak zamyslím, vlastně nevím, pro koho je knížka určená. Nemůžu se ubránit dojmu, že si ji Bruce potom, co porazil rakovinu, napsal tak trochu pro sebe. Určitě ale stojí za přečtení, člověk minimálně pochopí, jak velkým umělcem Dickinson je – v autobiografii totiž vůbec neřeší vznik jednotlivých skladeb. Jak sám tvrdí, stačí zavřít oči a popustit uzdu fantazii… „V půl dvanácté v noci mi zazvonil telefon. Byl to kytarista Roy Z. ‚Hele, chlape, poslechni si tohle,‘ řekl a zahrál úvodní riff k budoucí ‚Accident of Birth‘, titulní skladbě mého čtvrtého sólového alba. Zapůsobilo to na mě jako zjevení. Asi za minutu jsem měl napsaných pár slov. Journey back to the dark side…“ 4/5... celý text
Ten mizernej Bucky Dent!
2017,
David Duchovny
Věděl jsem, že David Duchovny je bezvadnej herec (Akta X, Californication) i muzikant, teď jsem zjistil, že je i hodně šikovnej spisovatel. Ten mizernej Bucky Dent! vůbec není o baseballu, jak by se mohlo zdát po přečtení anotace, sport tu funguje jen jako pojítko mezi umírajícím otcem a synem, kteří se k sobě na sklonku života snaží najít cestu. Jasně, místy je trochu znát, že David za sebou nemá desítky publikovaných románů, sem tam se objeví lehce zašmodrchanější souvětí nebo příměr působící trochu vynuceně. Ale po většinu času funguje Duchovny hlavně jako prvotřídní psycholog, protože důkladně rozebírá přesně ty otázky, který člověk v momentě, kdy mu umírá táta, řeší – starý křivdy, a to, zda je odpustit. A jestli to vlastně křivdy jsou a realita nebyla úplně jiná… Díky tomu je čtenář postupně víc a víc vtažen do děje, přestože žádná z postav – jak otec Marty, tak syn Ted – nejsou žádní velcí sympaťáci, a konec v podobě smrti se neodvratně blíží. Smrt ale není důležitá. Důležitý je to, co bylo před ní. Slova na obálce – Román pro všechny otce a syny – jsou myslím naprosto výstižná. „A nenech se ošálit, Teddy, v životě nejde o vítězství, v životě jde o to, umět prohrávat. Život patří těm, co prohrávají, Teddy, jako mně a tobě. Na to nikdy nezapomínej.“... celý text
Jak postavit monopost F1
2020,
Adrian Newey
Pokud máte rádi (a aktivně sledujete) závody F1, kniha Jak postavit monopost F1 je absolutní povinnost a jedno z milých překvapení poslední doby. Nejedná se o návod, jak by se mohlo zdát, ale vtipně podaný životopis konstruktéra Adriana Neweyho v současnosti působícího u týmu Red Bull. Knížka je dělena do kapitol, přičemž každá kapitola nese název: Jak postavit xxx (dosaďte si takřka libovolný přelomový vůz z Neweyho kariéry). Dostaneme se tak k závodním monopostům z USA 70. a 80. let, stejně jako k současné formuli 1. Skvělý technický detaily, fascinující informace ze zákulisí závodů a stavby legendárních aut (McLaren a hlavně Williams, v němž se zabil Ayrton Senna), to vše ověnčeno geniálním britským humorem. Neweymu budiž přičteno ke cti přiznání, že knihu sám nenapsal, ale jedná se o redaktorem upravené zápisky ze společných sezení. Což ale vůbec nevadí – na rozdíl od celkem velkého množství hrubek a překlepů v českém vydání, škoda.... celý text
Ústav
2020,
Stephen King
Přiznám se, že psaní Stephena Kinga zbožňuju. Hlavně díky tomu, jak pomalu, ale jistě dokáže budovat atmosféru a postupně poodhalovat charaktery jednotlivých postav. To samé platí i pro Ústav, který mi připadal skoro jako epizoda ze seriálu Akta X – tajná organizace fungující bez jakéhokoliv vědomí veřejnosti dohlížející na pořádek ve světě… jo, to mě hodně bavilo. Člověk z toho měl až pocit bezmoci, zejména při Lukeově útěku, kdy na něj všude číhali potenciální spojenci Ústavu, aniž by je šlo nějak rozeznat. Jedinou výtku tak mám ke konci, což bohužel pro Kinga platí skoro ob knížku – paradoxně si pod sebou podřezává větev, protože začátky a další části jeho příběhů jsou tak chytlavý, že člověk čeká na konci něco tak moc extra, co snad ani není možný napsat. Zase dojde na epický a výbušný finále. Přitom mám pocit, že Ústavu by slušelo něco mnohem komornějšího... škoda.... celý text
