Jana K
přečtené 739
Sisi: Císařovniny hvězdy
2024,
Mara Andeck
Další z celé plejády románů, které o legendární císařovně Sisi již vyšly a nepochybně stále vycházet budou, neboť osobnost císařovny Sisi se i s odstupem let stále těší neutuchajícímu zájmu a témat, jímž se lze v souvislosti s její osobou věnovat je takřka nepřeberné množství. To nám ostatně v plném rozsahu předvádí i tato nová kniha německé autorky. Jak sama autorka píše v doslovu knihy - Fanny Angerer je určitě velmi zajímavá osoba z nejbližšího okolí císařovny, bohužel informací o ní je k dispozici žalostně málo, o čemž jsem se ostatně před lety přesvědčila i já, když jsem o ní publikovala článek na svém blogu. Fanny o své práci a vztahu s císařovnou po celý život zachovala přísnou mlčenlivost, nenapsala žádné memoáry či deník, jako např. dvorní dámy Marie Festetics či Irma Sztáray. Autorka nám tedy nepředstavuje literaturu faktu, ale dle mého názoru poměrně zdařilou románovou historickou fikci, opírající se o ty informace, které jsou známé nebo byla možnost je dohledat. Podařilo se jí to více než dobře, v knize vystupují lidé, kteří v dané době skutečně žili, příběh je čtivý i uvěřitelný - tam kde chybí fakta přichází autorka s vhodnou fikcí. Oproti jiným románovým příběhům o císařovně zde není v hlavní roli ona, jak je tomu ve většině případech, ale právě její kadeřnice Fanny Angerer, která byla v císařských službách dlouhých 32 let. Příběh tedy sledujeme pohledem právě Fanny a to po dva roky - od dubna 1863, kdy byla přijata do císařovniných služeb až do dubna 1865, kdy se řeší její zasnoubení s Hugo Feifalikem, kterému císařovna rovněž nabídne místo u dvora, aby o svou oblíbenou kadeřnici nepřišla. Odborníkům a znalcům císařovny, za něž se taky troufám označit, v knize neunikne pár drobných historických a zejména časových nesouladů, ty nám ale opět autorka vysvětlí v doslovu knihy, takže i po této stránce je vše v pořádku. Jen jedna chybička se do knihy vloudila - na přebalu knihy je uvedeno, že se Fanny narodila 18. ledna 1842, v prologu je ale uvedeno datum 28. ledna 1842. Jak je to tedy správně?... celý text
Kolem dokola
2024,
Lucie Hušková
Autorčin debut Símka jsem přečetla letos na jaře a naprosto mě nadchl, byť se nejednalo o žádné lehké, nebo dokonce veselé téma. Druhá kniha autorky Kolem dokola je také na velmi dobré úrovni, i když řekla bych, že kvalit Símky nedosahuje, ale to už je věc názoru. Opět obrovsky těžké, tragické a depresivní téma, které nutí k velkému zamyšlení. První polovinu příběhu vypráví viník obrovské tragédie, mladá žena Zoja, která se ani po roce nedokázala vzpamatovat z toho, co způsobila a co už nelze vzít zpět. Druhou polovinu knihy nám vypráví mě velmi sympatický, sportovně založený vysokoškolák Marek, který právě vinou Zoji přišel o tatínka. Právě tato část se mi líbila více než první, Marka a jeho bratra-dvojčete Matouše i jejich maminky mi bylo nesmírně líto. I přes tak těžké a závažné téma se kniha dobře čte, malé kapitolky rychle ubývají a za jeden či dva večery je možno knihu úplně s přehledem přečíst. Autorku budu určitě dále sledovat a napíše-li další knihy, určitě si je ráda přečtu. Co bych vytkla - tato poznámka ale míří k nakladatelství, jež knihu vydalo - jsou minimálně dvě obrovské pravopisné hrubky v psaní i/y - to by si nakladatelství mělo pohlídat a takové chyby do tisku nepouštět.... celý text
Pomocnice
2023,
Freida McFadden
Výborná záležitost, dá se úplně klidně přečíst za jeden den, tak čtivá kniha to je. O tom, že Freida McFadden opravdu psát umí, jsem se již přesvědčila v knize Za zamčenými dveřmi, která se mi moc líbila. Pomocnice mě nadchla ještě více, jedná se o velmi čtivý příběh, jež chytne a nepustí. Kniha je rozdělena na tři části, první nám vypráví pomocnice Millie, druhý její zaměstnavatelka Nina a ve třetí se obě hrdinky knihy ve vyprávění střídají. Krátké kapitoly rychle ubíhají a dočkáme se i velkého a překvapivého zvratu.... celý text
Vrány
2020,
Petra Dvořáková
Taková rychlá sonda a nahlédnutí do jedné pražské rádoby spořádané, ale přitom nefungující rodiny. Kniha na jeden, maximálně dva večery. Příběh je to smutný a velmi depresivní, celou dobu mi bylo hlavní hrdinky Báry neskutečně líto, naopak už dlouho jsem v žádné knize nezažila postavu, která by mi byla tak strašně nesympatická jako její matka. Tolik křivdy co napáchala na Báře, neustálé protěžování sestry Katušky… neskutečně mi lezla na nervy. Ale díky této “matce roku paní Lundákové, jsem aspoň knihu zařadila do čtenářské výzvy - Kniha jejíž postava pracuje v knihovně. Prostřihy s vránami taky velmi zajímavé, umocňovaly depresivnost a bezvýchodnost celého příběhu. Ve vyprávění příběhu se střídají jak Bára tak i její matka a k tomu bych měla jednu výhradu a to ke stylu vyprávění. Styl vyprávění matky Lundákové je naprosto stejný jako styl vyprávění její pubertální dcery Báry a to nepůsobí vůbec věrohodně. Spoustu nespisovných výrazů (takovejhle, cejtit, bejt, celej, mejch, mladejch, nepřemejšlí aj.) a dalších paskvilů jsem ochotna akceptovat v mluvě puberťačky, nikoli její o generaci starší matky. Co mě ještě v knize chybělo byla trochu větší propracovanost postav a vysvětlení charakterů postav, např. by mě enormně zajímalo odkud pramenila ta averze z matčiny strany k Báře, proč tolik vyzdvihovala druhou dceru Katku a další věci, které nebyly v knize podrobněji uvedeny na pravou míru.... celý text
Reflex
1995,
Dick Francis (p)
Další z řady Francisových knih, kdy je hlavním hrdinou aktivní žokej a tyto knihy mám od Dicka nejraději.
Na tenkém ledě
2024,
Felix Francis
Po předchozí knize autora Vinen či nevinen, která o dostihové prostředí nezavadila prakticky vůbec nebo jen velmi letmo, zde máme opět plnohodnotnou "plnokrevnou" detektivku téměř k nerozeznání od těch, jaké psal otec. Hlavním hrdinou je tentokrát překážkový žokej Miles Pussett, jenž si zvolil tohle povolání i díky otci Jimovi, který do doby, než tragicky zahynul, získal sedm titulů žokeje-šampiona dostihů steeplechase. Na jeho úspěchy však Miles nenaváže, ba právě naopak, zdá se, že se mu smůla lepí přímo na paty a koně pod ním prostě nevyhrávají, byť mnohdy startují coby favorité. K tomu se přidají problémy s udržením předepsané tělesné hmotnosti, výčitky ze smrti rodičů, osamění, deprese, záchvaty panické ataky a v neposlední řadě postupná těžká závislost na alkoholických nápojích. Kniha má dvě dějové linky, které se na konci příběhu slijí dohromady - současnost a retrospektivní návrat do minulosti, kde hlavní hrdina vzpomíná na své začátky a svou slibně se rozvíjející žokejskou kariéru i postupný utlum až po propad na samé dno, kdy byl nucen svou kariéru žokeje ukončit a nastoupit do léčebného centra. Proč se mu nedařilo a kdo stojí za jeho neúspěchy zjišťuje až po letech při pobytu ve Svatém Mořici, kde potká několik svých známých ze své dostihové minulosti a nechá se přemluvit k návštěvě tamních vyhlášených dostihů na zamrzlém jezeře. Celý příběh je velmi povedený a děj pěkně plyne, i když mnohdy se určité věci opakují, což ale podle mě v tomto případě není na škodu. Dostihové pojmy nebo záležitosti, v nichž by mohl čtenář-dostihový laik tápat jsou náležitě vysvětleny, mnohdy i s určitými drobnůstkami a perličkami navíc, což také knize rozhodně dodá na zajímavosti. Za mě výborná kniha jednoznačně za pět hvězd, nijak si nezadající s příběhy Dicka Francise. Jednu výtku bych ke knize přece jen měla, nikoli však ke knize samotné, nýbrž k jejímu překladu. Tento problém se vyskytl např. i u poslední knihy Dicka Francise, kterou již bohužel nestihla přeložit renomovaná překladatelka, paní Jaroslava Moserová. Bohužel i v tomto případě nemělo nakladatelství šťastnou ruku, co se překladatele týká, neboť se zde opět vyskytla spousta a spousta termínů značně zavádějících a nepřesných. Hlavní hrdina se tak v tomto příběhu účastní "skokových soutěží" namísto překážkových dostihů, přímo strašidelně zní rovněž pojem "skokový" dostih, stejně jako "skoková" sezona a vůbec dobře nevypadá ani termín "skokový" trenér čímž je pochopitelně myšlen trenér překážkových, nebo stačilo by napsat i trenér dostihových koní, rovněž pojem "skokové závody" je zde nepatřičný, skokové závody jsou možná tak v parkurovém skákání, nikoli na dostihových drahách. To by si myslím mělo nakladatelství pohlídat a příště svěřit překlad někomu erudovanějšímu, kdo danou problematiku zvládne lépe a nepokazí čtenáři zážitek z velmi kvalitního příběhu.... celý text
Pláňata
2023,
Petra Dvořáková
Po Zahradě moje druhá kniha od Petry Dvořákové. Na rozdíl od Zahrady mi trochu déle trvalo, než jsem se do knihy začetla, po pár kapitolách mě ale příběh naprosto pohltil. Do příběhu vstupujeme v roce 1985 a postupně se ve vyprávění střídají rodiče Alena a Jirka a jejich dcera Pavlína, která má ještě sestru Janu. V domku na vesnici s nimi také ve společné domácnosti žijí rodiče Aleny. Nebylo by špatné, dát prostor ve vyprávění i jim, aby to byl takový pěkný třígenerační pohled na tuto nelehkou dobu, kdy všichni doufali v lepší zítřky, ty se ale mnohy ani po roce 1989 nedostavily, pokud se o ně nějakým způsobem člověk nepřičinil sám. Byť osmdesátá léta nepamatuji, vyrůstala jsem až v letech devadesátých, i tak jsem se dokázala vcítit do příběhu, neboť i já jsem jako dítě žila částečně na vesnici s rodiči a prarodiči v jednom domě, na rozdíl od Pavlíny a Jany ale v naprosté harmonii a porozumění. Veselé čtení rozhodně nečekejte, tato rodina je všechno jiné, než veselá, harmonická a v pohodě. Ponurý depresivní příběh, plný bolesti, viny, beznaděje, nepochopení a ignorace, ve kterém není světlo na konci tunelu ani po změně režimu. Nejvíc prostoru v knize dostane Pavlína, se kterou jsem se také nejvíce ztotožnila a netrpělivě vyhlížela každou další kapitolku s vyprávěním z jejího úhlu pohledu. Jediné, co bych knize vytkla je snad neuzavření osudů všech postav, celý příběh ukončí Pavlína v roce 2020 a ostatní se bohužel bezdůvodně kamsi vytratili, což je myslím nesmírná škoda. Další věc, která mě naprosto šokovala, byl celkem šílený a nepravděpodobný konec, který mi tam, nemůžu si pomoci, nějak vůbec neseděl a připadá mi nepatřičný. No posuďte sami. Nic to ale nemění na věci, že autorku si zařazuji mezi oblíbené a těším se na další knihu, po které sáhnu, a nespíš to bude Dědina nebo Vrány. Pozn.: Knihu jsem samozřejmě zařadila do letošní čtenářské výzvy - Kniha s více než dvěma perspektivami vyprávění ;-)... celý text
Símka
2022,
Lucie Hušková
Moc smutné čtení, taková jednohubka na dva večery k zamyšlení. Trochu mě mrzí ten otevřený konec, kniha by si snad i zasloužila pokračování, abychom se dozvěděli, jak to bylo se Símkou dál. To ale byl zřejmě autorčin záměr, aby si každý domyslel, jakou cestou se Símka vydala. Kniha se čte velmi příjemně, díky krátkým kapitolám rychle ubývá. Určitě si přečtu i další knihu autorky.... celý text
Titanic - Poslední tajemství lodi snů
2009,
Bradford Matsen
Celkem povedená kniha spíše pro ty, co už mají o Titanicu něco načteno. V knize se prolíná jak aktuální příběh dvou zmíněných výzkumníků, kteří se k vraku Titanicu několikrát potopili, tak pochopitelně i příběh z dob dávno minulých, kdy se v irské loděnici Harland & Wolff stavěla svého času největší loď světa. Právě stavbě Titanicu i jeho sesterské lodi Olympicu je v knize věnován velký prostor, dozvíme se hodně podrobností, které myslím v jiných knihách nenajdeme. Čtení mě opravdu bavilo, snad nejvíce mě zaujal popis stavby lodí a různé zajímavosti z loděnice např. že v době, kdy se tyto lodě prakticky současně stavěly, činil počet pracovníků v loděnici patnáct tisíc a jedné směně trvalo půl hodiny, než v určitém pořadí prošla na pracoviště, nebo že skupina čtyř nýtařů dokázala za osmihodinovou směnu přidělat 200 nýtů. Pousmání nebo zděšení také vzbudí další zajímavá informace z belfastké loděnice - společnost zaručovala každému zaměstnanci celkem sedm minut na toaletě za den (!!!) Po uplynutí oněch sedmi minut se sníží mzda a zaměstnanec se už bude vyprazdňovat bez nároku na ni (!!!) Opravdu nepředstavitelné. Takových drobných zajímavostí je v knize plno, hodně prostoru taky dostanou lidé s Titanicem neodmyslitelně spjatí - ředitel loděnice lord William Pirrie, prezident společnosti White Star Line, jež Titanic provozovala, Bruce Ismay, nebo hlavní konstruktér Titaniku Thomas Andrews. Velmi zajímavá je také kapitola zabývající se poslední lodí z tohoto tria sester - Britannicem, jehož vrak spočívá u řeckého ostrova Kea v hloubce 120 metrů a ke kterému se výzkumníci také potopili a zkoumali, zda se stavitelé tragédií Titanicu poučili či nikoliv.... celý text
Za zamčenými dveřmi
2024,
Freida McFadden
Wau, tak tohle je hodně dobré. Dokonce vynikající. Přečetla jsem za dva večery a kdybych měla více času, dá se úplně s přehledem přečíst za den, spíše za pár hodin. Tak dobré čtení to je, napsané tak, že vás to doslova nutí obracet další a další stránku a říkat si jo, ještě jednu kapitolu a už půjdu něco dělat (nebo spát) ale ono to prostě nejde a čte se dál a dál :-) Moc mě taky bavily dvě dějové linky vyprávění: minulost a současnost. Závěrečné rozuzlení sice poněkud uspěchané a za vlasy přitažené ale opravdu nečekané - se svým tipem kdo je vrahem jsem samozřejmě byla úplně vedle.... celý text
Gump: Jsme dvojka
2023,
Filip Rožek
První Gumpův příběh jsem četla již před více než dvěma lety a moc se mi líbil. Teď jsem sáhla po tomto druhém pokračování a zjistila, že Gumpovo kouzlo se někde ztratilo, zmizelo v éteru. Bohužel obrovský propad oproti prvnímu dílu. Strašně kratičký příběh je prakticky bez kloudného děje a skončí v podstatě dřív než začne, přečtený max. do dvou hodin. Z celého tohoto druhého příběhu/nepříběhu mám pocit, že byl napsán velmi horkou jehlou, jen aby honem rychle vzniklo pokračování, tak jak je nyní moderní, neboť co nemá druhý díl jako by nebylo. Pokud ale kniha prospěla dobré věci budiž. Líbí se mi, že autor do příběhu zakomponovává skutečné příběhy zvířat, která jsou nám i s fotografiemi představena na konci knihy. Také je třeba ocenit opravdu nádherné kresby v celé knize a spoustu velkých pravd a citátů, za všechny zde uvedu alespoň jeden: „Vy psi máte jednu obrovskou nevýhodu, ten váš život je tak strašně krátkej. A když se člověk do vás zamiluje, když zjistí, že jste vlastně nejlepší člověk, kterýho poznal, tak mu strašně brzo odcházíte, ale to je naštěstí to jediný, co je na vás nedokonalý.“... celý text
Služka
2023,
Hana Lasicová
Takřka na den přesně před rokem jsem shlédla v kině filmové zpracování Služky, které se mi opravdu velmi líbilo. Po knize jsem tedy sáhla až po roce a těšila se, jak si film znovu připomenu. Nestačila jsem se divit. Kdyby na obálce nebyl záběr z filmu, který nás utvrzuje, že se skutečně jedná o knižní předlohu k filmu, domnívala bych se, že se jedná o úplně jiné dílo, jež nemá s filmem nic společné. Opravdu tak rozdílné příběhy film a kniha nabízí. Zatímco ve filmu odchází mladičká Anka sloužit do Prahy, v knize se naopak vydává do služby do panského domu ve vídeňském Hietzingu. To je jen první z celé řady věcí, v čem se filmové a knižní zpracování rozchází, těch věcí je mnohem víc, spíš by se dalo říct, že jsou to dva rozdílné příběhy. Filmaři se knižní předlohy drželi jen velmi sporadicky, spíše vůbec ne. Příběh jako takový má obrovský potenciál, zajímavé, poutavé a silné, emocionální téma. Bohužel to, jakým stylem je nám prostřednictvím paní Lasicové předložen, ho degraduje na strašně nízkou, troufám si říci až mizernou úroveň. Snad to byl záměr autorky, kniha je koncipována jako retrospektivní, strašně chaotické vyprávění staré Anky, vracející se během jediné noci myšlenkami na svou službu ve Vídni, ve které strávila bezmála třicet let. Příběh je nám podán nesmírně únavnou, chaotickou formou, kdy o sobě Anka mluví hned v první osobě a v zápětí ve třetí, neustálé opakování již podaných informací, přeskakování v čase ve vyprávění příběhu i vracení se do aktuální přítomnosti. Celý příběh nás donekonečna provází věty typu „A ještě si vzpomínám,“ „A ještě jsem zapomněla říct,“ „A ještě říkal,“ „A jednou,“ a další, neustále se opakující věty. Opravdu úmorné čtení. Pokud to byl záměr, nejsem si jista, zda se podařil a příběhu prospěl, řekla bych že spíše nikoli. „Dnes je poslední noc. Klopačka bude odteď odbíjet každé čtyři hodiny, až do rána.“... celý text
Záliby císařovny Sisi
2024,
Dagmar Beňaková
Čtvrtá kniha autorky v krátké době zabývající se nějakým způsobem osobou císařovny Alžběty. Můžeme jen obdivovat a žasnout, jaké cenné informace a drobnosti, v jiných pramenech dosud nepublikované, se jí stále daří objevovat.... celý text
Dopisy od Sisi – Dosud nezveřejněná korespondence císařovny
2023,
Alžběta Bavorská
„Moje písmo je jako já, nedá se spoutat.“ Tímto citátem císařovny Alžběty je uvedena tato úplně nová kniha, ve které se můžeme přesvědčit, že citát je to opravdu pravdivý. Poprvé máme možnost nahlédnout skutečně až do samého nitra císařovny a udělat si o ní úsudek zase z jiné strany, než nám nabízejí dosud vydané publikace o císařovně (a že jich není právě málo). Tenká knížka na jeden večer obsahuje doslova poklad pro každého příznivce této neobyčejné ženy - 24 doposud nepublikovaných, vlastnoručně psaných dopisů císařovny. Jedná se o dopisy zejména jejím příbuzným z Bavorska z let 1847 – 1872, ze kterých se můžeme přesvědčit, že i když se stala rakouskou císařovnou a žila na vídeňském královském dvoře, i nadále se živě zajímala o dění v Bavorsku i v milovaném zámečku Possenhofen u Starnberského jezera a korespondovala se svou bavorskou rodinou. Kniha obsahuje jeden dopis matce Ludovice (ten je psaný devítiletou Alžbětou ještě latinkou a navíc ve francoužštině), nejvíc, celkem jedenácti dopisů je adresátkou Augusta Ferdinanda (manželka pozdějšího prince regenta Luitpolda Bavorského a zároveň matka prince Leopolda, s nímž později domluvila sňatek se svou dcerou Giselou, čehož už se Augusta bohužel nedožila), následuje jeden dopis bratranci a zároveň bavorskému králi Maxmilianovi II., dále dva dopisy sestřenici Adelgundě Bavorské (dceři krále Ludvíka I. Bavorského), šest dopisů je pro pohádkového krále a jejího obdivovatele a přítele Ludvíka II. Bavorského a jako úplně poslední jsou zařazeny tři dopisy z února 1872 adresované Leopoldovi Bavorskému, jehož císažovna zvala do Uher na lov sluk, ale ve skutečnosti s ním domlouvala zásnuby a následný sňatek se svou patnáctiletou dcerou Giselou. Několik originálů dopisů je v knize i přetištěno, tak se můžeme sami přesvědčit, jakou opravdu mravenčí práci si paní Beňaková dala, aby nám tyto dopisy blíže představila. Císařovnino písmo je opravdu všechno jiné, jen ne čitelné, kurent v kombinaci s latinkou a některá písmena psala dokonce svým vlastním, specifickým způsobem. Mnohdy také vynechávala mezery i interpunkci a velmi úsměvné je to, že když jí došel papír, klidně pokračovala v dalším psaní přes řádky psané horizontálně dalším textem vertikálně. Paní Beňaková zaslouží opravdu velkou pochvalu za rozluštění a pečlivé přeložení těchto špatně čitelných dopisů tak, aby byla co nejvíce zachována jejich původní poselství. Škoda, že dopisů není víc, ale příznivci císařovny Alžběty dobře vědí, že dopisy psala nerada, v pozdějším věku už se s nimi neobtěžovala vůbec a jejich psaním pověřovala své dvorní dámy. I tyto dopisy uveřejněné v knize jsou v porovnání např. s dopisy její tchyně, arcivévodkyně Sophie, mnohdy ledabylé, krátké a jaksi by se chtělo říct napsány jen "aby se neřeklo." Přesto poskytují cenná svědectví o životě císařského páru, o jejich radostech i velkých tragédiích, např. zde najdeme i dopisy napsané zlomenou císařovnou po smrti své prvorozené dcerky Sophie. Jednotlivé dopisy jsou vždy autorkou patřičně okomentovány a doplněny o jednotlivé souvislosti, jako např. v jakém rozpoložení je císařovna zřejmě napsala, co se právě na císařském dvoře dělo a kdo přesně jsou lidé, keří jsou v císařovniných dopisech zmiňováni. Kdo toho zatím nemá tolik o císařovně načteno, bude se možná hůře orientovat v četných císařovniných příbuzných v Bavorsku i na vídeňském dvoře, tomu se ale autorka snaží předejít a jednotlivé příbuzenské vazby se snaží dopodrobna vysvětlit právě v průvodním textu mezi dopisy a na konci knihy navíc najdeme rodokmen, který nám orientaci v těchto mnohdy komplikovaných a spletitých rodinných vztazích značně usnadní.... celý text
Za sluncem po stopách císařovny Sisi
2023,
Dagmar Beňaková
„Jsem racek a nemám žádnou zem, žádný břeh nezvu domovem. Jsem chvíli tu a chvíli tam, od vlny k vlně přelétám...“ Tyto verše, kterých je sama autorkou, vystihují více než cokoli jiného osobu císařovny Alžběty. Zejména v posledních letech svého života křižovala moře na jachtě Miramare a procestovala spoustu krásných míst světa, ale klid a pokoj nenalezla nikde. Kniha je pokračováním knihy Toulky po stopách císařovny Sisi, které byly vesměs zaměřeny na místa monarchie a na císařovnino rodné Bavorsko. Tato kniha představuje exotičtější destinace, jež císařovna během svých cest navštívila, některé z nich i opakovaně. O císařovnu se zajímám už spoustu let, dvanáct let jsem o ní psala blog, kde jsem také měla rubriku „Místa spjatá s císařovnou,“ tudíž spousta míst a pobytů císařovny popsaných v této knize pro mě rozhodně není neznámou. Cesty z let 1894 - 1898 jsou zase dopodrobna zmapované v knize Poslední léta císařovny - Vzpomínky dvorní dámy, které napsala císařovnina poslední průvodkyně, hraběnka Irma Sztáray. I přes to, že toho mám o císařovně načteno mnoho, prakticky vše, co u nás dosud vyšlo, jsem našla v knize spoustu drobností a perliček, které Alžbětini životopisci úmyslně/neúmyslně přehlédli a nepublikovali. V tomto má paní Beňaková ode mne obrovskou pochvalu, co včechno se jí k jednotlivým cestovatelským cílům císařovny Alžběty podařilo shromáždit. Kniha také obsahuje mnoho krásných dobových i aktuálních vyobrazení těchto míst. Zajímavé a pro knihu jistě přínosné by bylo připojit i nějakou pěkně zpracovanou mapku, kde by byly vyobrazeny jednotlivá místa o nichž je v knize řeč, nebo i jednotlivé císařovniny plavby. Ne každý si hned dovede vybavit, kde se tyto exotické země nachází. A na závěr si opět neodpustím jeden úvodní verš z další z mnoha básní císařovny, které císařovna za svůj život napsala a jež se také velmi hodí k této témetice: „Postavím si loď, loď krásnou! Všichni nad ní budou žasnout, až ji spatří v moři plout. „Volnost“ na stožár jí stoupá, „Volnost“ na přídi se houpá, svobodně se noří v proud.“... celý text
