kap66
přečtené 2799
Cyklistka: Osud poslední baronky
2021,
Jana Poncarová
No jo, dejte cyklistce do ruky knihu Cyklistka! Co se stane? Ta první cyklistka čeká, že ta druhá bude mít díky bicyklu hlavu výš než ostatní, ale jenom proto, aby získala nadhled; že bude mít díky nohám na pedálech větší ukotvenost v realitě; že bude mít díky té námaze - těžké, ale ve výsledku příjemné - silnější psychiku. Ne že by nic z toho neměla, ale všechno tak nějak v menší míře, než ona cyklistka-čtenářka čekala. Navíc zůstala cyklistka-baronka až příliš osudově zaláskovaná, až téměř „červenoknihovně“, a to první cyklistku už moc nebavilo číst; málo kola, hodně citů :-). Říkám si, že inspirace skutečnou postavou a její obalení vymyšleným příběhem je docela šalamounské řešení, proto jsem si troufla napsat předchozí odstavec. To, že autorka zvolila k obalení zrovna to opačné, než bych si já představovala, je problém spíše můj. Že je to talentovaná spisovatelka, je na stylu dost vidět – a ocení to čtenáři preferující „klasické“ psaní. (Drobnost pro pousmání: po několika letech čtu zase občas papírové knihy – a řeknu vám, vidět slovo „vydět“ na papíře, to vás vykolejí! Stejně jako třikrát použité „sepjetí“, byť „napětí“ je všude správně.)... celý text
Dědečkové
2011,
Pavel Čech
Čirá radost. Potěšení oka a srdce. Ještě několikrát si ji "přečtu", než ji budu muset vrátit do knihovny. Tohle je knížka, již sobecky toužím vlastnit.
Bunkr
2024,
Jana Schrevel
Česká autorka žijící v Holandsku umístila svou prvotinu do atraktivního prostředí - městečka u Severního moře, blízko dun a starých bunkrů. Z anotace jsem získala pocit, že půjde o dynamické a realistické vyšetřování. Tomu nahrával i začátek, zaujal mě. Bohužel, častá chyba prvotin se projevila i tady: potřeba říct úplně všechno. Slepé uličky vyšetřování beru, horší jsou „provozní popisy“ – co kdo jí, pije, jak se koupe,…; zbytečné jsou i berličky pro čtenáře (např. vysvětlení, kdo je Wilders). Osobně to nezazlívám autorce, myslela jsem, že tuto práci s textem má na starosti redakce (?). Bez potřebného proškrtání se tempo zvolnilo, až se ztratilo úplně. Přispěla k tomu i další, zásadní věc: samotné vyšetřování drhlo, případ se vyvíjel pomocí náhodných setkání s důležitými svědky a náhodných nálezů. Hlavní vyšetřovatel občas zapomněl něco sdělit spolupracovníkům, policistka na recepci přišla se zásadní informací minutu před dvanáctou, nebyli důsledně vyhledáváni všichni případní svědci. Konec byl naopak uspěchaný, chybí mi v něm pár odpovědí. Vyšetřovatelé Dex a Mitchell se od začátku charakterově trochu odlišují, to se mi líbí: Dex je noblesnější, Mitchell buranštější. Promítlo se to i do jejich promluv: Dex mluví spíše spisovně, Mitchell nespisovně. Není to ale důsledně dodrženo po celou dobu. Když pak hovoří Mitchell jako kniha, působí to nepřirozeně. Ona nespisovná čeština je prevít, lepší je vydat se cestou spisovnou, myslím si. Kdo by s jedním a tím samým člověkem mluvil jednou tak, jindy onak? Natož aby v té samé promluvě přecházel z jedné vrstvy do druhé („Máme pěknEJ průser,“ oznámil rozčileně. „Máš zapnutÝ počítač?“) Knížka jako celek by si vůbec jazykově pomohla pečlivějšími korekturami; ojediněle uteklo nějaké i/y (přichomítl, návštěvy jezdili), častěji ale čárky, hlavně v interpunkci. Smekám před každým, kdo se odváží jít do děsivého konkurenčního boje detektivkářů. Psát podle pravidel a zároveň vnést do knížky něco originálního je kumšt. Přečtu si pokračování, abych viděla, jestli se to autorce povedlo.... celý text
Vypravěč
2022,
Anna Bolavá (p)
Nikdy nepřestanu autorku uznávat za zážitek vyvolaný knížkou Do tmy, ale od té doby se mi vzdaluje. Vidím tu promyšlenou práci s motivy, jazykem, časovými rovinami. Příběh jsem uchopila po svém – jako proces spisovatelovy tvorby. Vypravěč si s postavami dělá, co on sám uzná za vhodné, přivádí je do těžkých, někdy až životu nebezpečných situací, nutí je dělat strašné věci. Má na to právo, je všemocný. A tady také krutý, odporný a vulgární, což je samotná podstata tohoto románu. Možná je to odraz autorovy trpící, BOLAVÉ duše během psaní, kdo ví. Bohužel, tím bylo pro mě dílo jako celek v přímém protikladu k autorčině větě z poslední kapitoly: „Máme-li si příběh užít, musí nám v něm být dobře.“ Mně dobře nebylo, doslova a po celou četbu. Nepohoda a znechucení nejsou pocity, jež chci u čtení zažívat, byť to tak bylo (možná i) zamýšleno (?).... celý text
