kap66
přečtené 2799
Zpropadení páteři
2004,
Colin Bateman
Další irský autor detektivek! Zase se u něho nahlas směju a zase chodím s vybranými pasážemi za svým mužem, který – se také nahlas směje, samozřejmě. Zvlášť když si jeho muzikantského boha „spletou“ s někým jiným :-): „Před oknem stála pohovka, na té pohovce člověk, a ten člověk byl Bůh.“ „Jak jste to poznal?“ „Prostě jsem to věděl.“ „Jak vypadal?“ „Byl malý. Podsaditý. Měl černý klobouk se širokou střechou. Malé oči.“ „To vypadá na Van Morrisona.“ Flynn lehce zavrtěl hlavou. „Podíval se na mě a povídá: Nazdar, Franku, to jsem rád, že vás vidím, a já okamžitě věděl, že jsem u člověka schopného té nejvroucnější lásky v celém vesmíru.“ „Tak to tedy nemohl být Van Morrison.“ „Ne. Nebyl to Van Morrison. Byl to Bůh.“ Ne že by tam pár mrtvých nebylo, ale radši nelpím na označení „detektivka“, ten násoska a nevěrník toho moc nevyšetří. Postava je to ale vrcholně zábavná, stejně jako celá knížka, včetně její pointy. Sérii (škoda, že v češtině tak kraťoučkou!) jsem začala právě Zpropadenými pátery. Předchozí díly jsou možná horší, ale co. Už tenhle stál za to.... celý text
Závod s časem (99 nejrychlejších fejetonů)
2018,
Tereza Boučková
Terezu Boučkovou mám ráda, doporučuji tedy tuhle knížku těm, kteří to mají nastavené taky tak. Protože tohle nejsou fejetony, spíš komentáře, úvahy nad různými kulturními a politickými událostmi. Velmi osobní úvahy. Nijak vtipné, vypointované jen někdy. A „nejrychlejší“ se mi občas krylo se „spíchnutými horkou jehlou“. Ale – viz má první věta – kdo má TB rád, toho budou její náhledy na život zajímat. Já s ní jen málokdy nesouhlasím, často s ní vyloženě souzním. Nelituji čtení.... celý text
Povídky, které pomáhají
2022,
Michal Viewegh
Knížka hezká na pohled, zvnějšku i zevnitř - jak by ne! :-). Obsahově i víc než to. Líbil se mi mix autorů, moje nadšení se podělilo na obě strany. Favorité: Miloš Čermák a Iva Pekárková za profesionály, Kuba Ryba a Jana Pavloušková za amatéry (její Píp Vánoce byly skvělé, nápadem i formou). Pouze dvě povídky se mi nelíbily vůbec. Ta od Václava Lásky, kostrbatá a morálně sporná detektivka, která mě odradila od jeho série se stejným hrdinou (tady na DK dost ceněné), a prapodivnou češtinou psaná povídka Barbory Nesvadbové, jíž jsem jako autorce na chuť ještě nepřišla – a asi vím proč. Kdyby nebyla celá tahle knížka tak jazykově vychytaná, bez překlepů, snad bych jednu větu z její povídky považovala za chybu tisku: „V místě, do kterého když on jí zmizel, dokázala si i okousat nehty, jak nevěděla, co vlastně dělá.“ Na druhou stranu – žádnou větu z téhle knížky jsem nečetla tolikrát! Ale vážně: tahle knížka byl vydařený počin.... celý text
Pocit hanby
2022,
Linda Castillo
Linda Castillo peče stále ve stejné formě; abych se vždycky začala znovu těšit, dávám si mezi těmi amišskými buchtami nejmíň tak půlroční pauzu. Co mě baví pořád: kontrast starého a nového, tedy světů jakoby od sebe vzdálených dvě století; pensylvánská němčina, které se snažím rozumět; zápletka, většinou; vztah Kate a Johna, většinou. Co mě nebaví: opakované popisy smutku a nářku, v tomto díle nahrazené několikrát opakovanou Kateinou obavou „jestli to NEVINNÉ DÍTĚ KVŮLI MNĚ umře…; občasné nelogičnosti v ději – např. náhlá zmínka o biskupovi, „kterého zabili“; Kateina opakovaná (až nelidská) schopnost přežít nakládačku – tady od chlapa jako hora (a odmítá ošetření). Co mě nebaví vinou překladatelky: „ptát se na otázky“. Co mě pobaví, byť s obočím zdviženým: už klasika - Kateino používání příjmení Tomasetti i v osobním styku; to, že amišové, kteří klidně vystaví rodinu nebezpečí a jezdí neosvětlenou bryčkou jen proto, že osvětlení je už příliš civilizované, nosí tenisky; to, že když se amišská stařenka vrtá v hlíně, nazývá to Kate „projektem“; a ze stejného soudku – to, že i amišové běžně používají pro postiženou holčičku označení „dítě se speciálními potřebami“. Zatím 15 dílů, páni. S těmi půlročními pauzami to ještě zvážím, Linda píše rychleji, než já čtu! :-)... celý text
