Kira128 přečtené 184

Plavba smrti 2014, Yrsa Sigurðardóttir

Úplně první setkání s islandskou spisovatelkou. Tak nějak bych to nazvala a také takhle začnu svým hodnocením. Kdo by to byl řekl, že budu tak spokojená? Já určitě ne, ani by mě to nenapadlo. Plavbu smrti jsem vytáhla z vysokého regálu v knihovně, když jsem (ostatně jako obvykle) seděla na židli, rozhlížela se kolem sebe a nevěděla, co mám dále dělat se svým čtenářským životem. Marně jsem hledala něco, co bych mohla zařadit do knižní výzvy a nestrávit pátráním milióny let. Evidentně jsem měla velké štěstí, protože jsem si sedla na skvělé místo, ze kterého byl super výhled na skoro všechny zajímavé regály. A pak jsem uviděla tuto knihu a bylo doslova vymalováno. Začetla jsem se hned, opravdu hned. Někdy mi to dost trvá, ale tady mi stačila jedna věta a já už létala v Tóřině vyšetřovacím světě a v chumelenici nejasných okolností. Co se týče stylu psaní autorky… jde přeci o nového spisovatele v mém revíru! Tak se na to trochu zaměříme! Odlehčený a jednoduchý styl, nic extra poetického, což se k detektivce hodí, objektivní líčení. Pořádné napětí a poutavé vykreslení. Dá se říct, že Yrsa v tomto opravdu ví, co dělá. Styl mohu tedy posoudit jako naprosto dokonalý. Jako ten, který vás do děje snadno vtáhne a v podstatě nepustí. Není divu, že jsem s knihou chodila po bytě a četla ji i při připravování snídaně. Atmosféra je rovněž naprosto skvělá. Chvílemi to bylo mrazivé a někdy přímo děsivé. Upozorňuji vás, že některé scény opravdu není dobré číst kolem druhé ráno. Tou dobou jsem si totiž uvědomila dvě věci: Zaprvé to, že jsem fakt totální strašpytel (protože když jsem knihu hned potom zaklapla, asi půlhodiny jsem jenom tupě zírala do bílého stropu a snažila se alespoň přivřít víčka, což se mi nezadařilo). A zadruhé to, že autorka dokáže vylíčit atmosféru skutečně perfektně, až nám z toho běhají po zádech ledové kostky. Nejsem si jistá, jestli je to nějaké závažné prozrazování děje, ale raději vás varuji. Vy, kteří jste Plavbu ještě nečetli, tohle rozhodně přeskočte! SPOILER! Kdybych měla také něco poznamenat k postavám, řeknu jen, že byly ikonické a že já osobně jsem si oblíbila Halliho. To, co se ovšem stalo ke konci, mě dost vykolejilo. Upřímně jsem to vůbec nečekala. A fakt jsem se proklínala za to, že jsem při čtení lépe nepřemýšlela. Třeba by mě to napadlo, co já vím. Dobře, nenapadlo, to je mi jasné, ale nějakou maličkou naději, že nejsem tak hloupá osoba, si přece ponechat musím. KONEC SPOILERU, který vám pravděpodobně skoro nic neřekl! K postavám dodávám tedy už jen to, že naprosto miluji charakter a humor Bely, které jsem se vždycky musela smát, hlavně jejím teoriím a ráznému stylu řeči. Evidentně je to moje krev. Co se týče závěru, perfektnější rozuzlení bych si snad ani představit nemohla. Mělo to tu správnou šťávu a chvílemi jsem se i přistihla, že mám nevědomky otevřenou pusu. Super! Jediné, co vytknu, jsou nepochopitelné překlepy a občasně chybějící uvozovky, korektorka si to mohla trošku lépe pohlídat. To je ale jenom maličký mínus. Kdybych to tedy měla nějak rozumněji shrnout, kniha se mi opravdu líbila. Jsem skutečně velmi ráda, že jsem se poprvé setkala s islandskou literaturou v tak dobrém světle. Myslím, že od této autorky se ještě určitě na něco vrhnu, protože Plavba na mě udělala veliký dojem. Z pohledu čtenáře musím uznat, že je toto dílko opravdu neuvěřitelně čtivé, sama jsem se ke konci dostala už po dvou dnech. Času, který jsem s knihou strávila, rozhodně nelituji, přeci jen jsem si díky ní v oblasti detektivek hodně rozšířila obzory. Doporučuji, asi není těžké předvídat, jaké hodnocení dám. Pětice vínových hvězd je jasná. Pokud toužíte po něčem mrazivějším a něčem, co vás dokáže během několika vteřin vhodit do detektivního, napínavého děje, rozhodně do toho jděte. Jen tak se od toho už neodpoutáte, to vám povím.... celý text

Golema a džin v New Yorku 2014, Helene Wecker

„Golema a džin? V New Yorku? Cože?“ Ano, asi takhle vypadala moje reakce, když jsem před třemi týdny seděla v knihovně na židli a všimla si této modré bichle, která se na mě šklebila z horní poličky u písmena W. A to bych to přeci nebyla já, abych se z té pohodlné židličky nezvedla a nepřidala tuto knihu na hromadu dalších, které jsem měla v plánu odnést si domů. No… co k tomu říct? Asi se tady nemůžeme dohadovat o tom, že nápad je prostě originální, neotřelý a že s něčím takovým prostě málokdo přijde. V tomhle směru se autorce klaním a smekám milióny svých imaginárních klobouků, které si teď každou vteřinu vyčarovávám svou neviditelnou hůlkou. Dobře, dost tohoto stylu. Kdybych si chtěla zahrát na rýpala, rozhodně si zaběhnu nejdříve do oddělení korektury celého díla. Osobně bych nejraději vynadala tomu, kdo to opravoval. Poměrně silná absence čárek, občas zase nějaké navíc, o opakování slov, které mě naprosto definitivně vytrhovalo z dění příběhu, ani mluvit nebudu. Na druhou stranu jsem ale nenarazila na žádný překlep, takže alespoň to je nějaký plus. A také to zmírňuje mou touhu uškrtit korektora. A teď co se příběhu a děje týče… Jak jsem už říkala, nápad je skvělý, ovšem jeho zpracování už tak dokonalé není. Často jsem některé části přeskakovala, protože mě čtení nebavilo. Vyskytlo se tam hrozně moc postav a autorka až příliš rychle létala od jedné osoby ke druhé. Pro mě (a možná i pro ostatní čtenáře) to působilo zmatečně a některé části mě popravdě řečeno ani úplně nezaujaly. Nejvíc se mi asi líbil příběh džina, jelikož se mi celkově hodně zalíbil jeho charakter. Takový ikonický, dejme tomu. Jeho historie byla zajímavá, v mé hlavě vypadal dokonale… je jasné, že je to můj oblíbenec, co? K postavám ještě dodávám něco ve smyslu, že si stojím za tím, že nebyly tolik propracované, ale to je možná jenom můj názor. Anebo je to prostě způsobené tím vysokým množstvím postav, které byly do děje vtěstnány (skoro až násilím). Musím ještě podotknout, že jsem vůbec netušila, jak by to mohlo skončit. A stejně byl ten závěr docela otevřený (nehodlám spoilerovat, takže klid). Upřímně jsem za něj ale ráda, většinou si vždy domýšlím pokračování a tady si ho mohu dopracovat bez omezení. Takže to nějak rozumně ukončíme. Dobře, rozumně ne, ale to nevadí. Příběh má neotřelé téma, protože zasazení džinů a golemů do knihy, která se odehrává v New Yorku, asi není moc obvyklé. Přesto to ale nebylo něco, co by mě úplně nadchlo. Působivá obálka, ovšem to pod deskami už tak působivé není. Možná by kniha mohla být kratší, myslím si, že tam je spousta situací, které se daly vynechat. Golemu a džina v New Yorku hodnotím po opravdu dlouhém uvažování třemi hvězdami a půlkou té čtvrté. Asi je to kvůli tomu nápadu, možná i kvůli tomu, že se mi líbil styl psaní, ale celkově to prostě nebylo ono. A přesně to ubírá body.... celý text

Bouře a vzdor 2017, Leigh Bardugo

Pro mě tedy byla Griša – Bouře a vzdor obrovským překvapením. Z prvního dílu jsem do vzduchu tak moc neskákala (takže jsem se ani do hlavy nepraštila), protože mi tam chyběla nějaká ta jiskra, ale tady? No páni, vážně jsem spokojená, jisker tu bylo až až. Co se týče obálky, ta je jako vždy moc hezká. Celkově zatím všechny knihy od Leigh Bardugo mají strašně poutavé obálky. Na této oceňuji především kombinaci černé a červené, mých oblíbených barev, super uspořádání textu a draka, ten vypadá skvěle a originálně. Kdybych měla Grišu posoudit i podle stylu psaní, při srovnání s dílem prvním vidím velký posun. Popisy se mi zdály pestřejší, myšlenky Aliny více poutavější a uvedení do různých situací mnohem více napínavé, to je jedině dobře, za tím si stojím. Kniha se četla rychle a člověk se od ní nechtěl odtrhnout. Strávila jsem u ní několik hodin doma a také pár cest autobusem do školy a zpět. Dnes ráno jsem se na zadním sedadle busu dostala až k poděkování, zaklapla jsem desky a asi dalších deset minut jsem jenom tupě zírala z okna na setmělou ulici. Až takový vliv na mě ta Griša měla. Postavy realistické, také ikonické, opravdu se vám do hlavy vryly i ty, o kterých nebyla tolik řeč. Nikde žádná Mary Sue, což tedy vážně chválím, málokdy vidím dílko, kde by se takové charaktery nevyskytovaly. Přidávám rozhodně další plusový bodík za Alinu. Tentokrát mi nebyla nijak proti srsti, s jejími názory jsem souhlasila a musím také uznat, že mi (konečně) přirostla k srdci. A Nikolaj? To byl pohodový chlapec, kterého jsem vnímala jako svého nejlepšího kamaráda. Kéž by někdo takový i v reálu existoval… Temnyj už je ale samozřejmě naprosto jiná liga, velmi rychle se zařadil do mého žebříčku nejvíce ikonických postav, protože prostě… věty na to nestačí, protože on je prostě dokonalý (i tahle formulace je strašně krátká a vůbec ho nevystihuje, ale to už nevadí). Asi menší spoiler! Celou dobu jsem si tak nějak přála, aby se Alina vrátila k Temnyjovi, aby se v ní (sakra) něco zlomilo a ona se za tím mužem ovládajícím temnotu vrátila. Nic, velké nic. Oceňuji jejich scénu ke konci knihy a též Temnyjovy návštěvy, to mě, ani vlastně nevím proč, docela dojalo. Mal mi vůbec neseděl, v jedničce ještě jakžtakž šel, ale tady tedy… u mě hrozně klesl, asi zvlášť díky té tvrdohlavosti, kterou se tady v Bouři a vzdoru hrdě pyšnil. Možná to také bude tím, že jsem prostě od začátku na Temnyjově straně a nehodlám svůj názor měnit. (Po této větě jsem se lehce uchechtla, Temnyj u mě prostě vítězí na plné čáře.) Konec spoileru! Jediné, co bych tak vytkla, je poměrně časté opakování slov, které se pro mě stávalo docela dost rušivým elementem, jinak jsem se ale neshledala s ničím závažným nebo do očí bijícím. Možná jen některé překlepy... Takže to uzavřeme, nebo tady budeme vážně do zítřka, což by nešlo, mám ještě další práci. Grišu – Bouře a vzdor rozhodně doporučuji! Příběh je svižný, poutavý a určitě se do něj během chvíle dostanete, vlastně se ten příběh dostane spíše do vás, kdybych měla být přesná. Oproti prvnímu dílu je to opravdu ohromné zlepšení, tady jasně vidíme, že se styl psaní spisovatele vyvíjí den ode dne. Pokud máte zájem přečíst si něco z fantasy světa, něco, u čeho zase nepotřebujete tolik namáhat mozkové závity, tato kniha je skvělou volbou. Jakmile se začtete, není cesty zpět, musíte se dostat až ke konci, protože už nejde couvnout. Doporučuji, doporučuji ještě více a dávám pět hvězd, vážně se mi to líbilo.... celý text

Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky 1979, J. R. R. Tolkien

Čtyři hvězdy a půl té poslední. Pět dát nemůžu (a sama ještě neznám úplně přesný důvod tohoto názoru), protože jsem naprosto pomalá a zaostalá, u Hobita jsem strávila příliš dlouhou dobu. A i když byl svět od Tolkiena úžasný, já ten plný počet prostě nedokážu dát. Třeba později nějak vysvětlím proč. Mohla bych to možná vysvětlit i sama sobě. Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Co k tomu říct? Známý titul knihy. Od známého autora. A já se s jeho stylem psaní seznámila teprve před pár dny. Plahočila jsem se s touto knížkou dlouho, ale to je jen tím, že se mi do všeho namontovala povinná školní četba. A pak taky to, že jsem Hobita často odkládala na poličku. Takhle jsem se zasekla hned na začátku. Přečetla jsem třicet stran a knihu dala stranou. Vrátila jsem se k ní až později. A i tak jsem se nezačetla úplně. Trvalo mi to. Celý svět je líčen naprosto perfektně a námět je prostě obdivuhodný, vážně. Pokaždé se doslova klaním před autory, kteří zvládnou vymyslet tak dokonalé prostředí a kteří vytvoří skvělé postavy, s nimiž se ztotožníme. Tolkien to v Hobitovi přesně udělal, ale já to poznala až příliš pozdě. Na druhou stranu… lepší pozdě než nikdy, ne? Jakmile jsem se začetla, zbytek knížky mi ubíhal jako po drátkách a já nechtěla Hobita dát z ruky. Měla jsem se jít najíst, ale odvolala jsem to s tím, že přijdu později. A když už jsem měla opravdu hlad a to oddalování už déle nepřipadalo v úvahu, popadla jsem knihu a vzala si ji s sebou do kuchyně. Takové působení dějové linky na čtenáře mám nejraději. Postavy jsem si oblíbila, řekla bych, že všichni tak nějak dostali svůj vlastní prostor. Menší spoiler! Nejvíce se mi asi zalíbil charakter Gluma. Strašně se mi zamlouvalo, jak se oslovoval „můj milášku“. I když měl v Hobitovi představovat takového nevinného záporáčka, místo v mém srdíčku si získal ze všech nejvíce. Bilbo, Glum a jejich hádanky - to byla asi má nejoblíbenější část. Měla to správné napětí a Bilbův útěk byl dokonale popsaný, zvláště ta záležitost s prstenem. Konec spoileru! Jeden z největších plusů jsou rozhodně písničky, které si postavy na každém kroku prozpěvovaly. Někdy jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo jenom obdivovat ty úžasné nápady. Co musím zmínit též… často jsem některé části přeskakovala, protože jsem je nějak neshledala důležitými a chtěla jsem se ponořit do akčního světa. Někdy jsem měla dojem, že se v napínavých scénách vyskytovaly až příliš dlouhé a klidné prodlevy. Rozhodně se mi také líbilo Tolkienovo promlouvání ke čtenářům, to nevídám ve fantasy často. Takže! Pojďme to ukončit! Hobit za přečtení rozhodně stojí a myslím si, že nějaké dílko od Tolkiena by mělo patřit do základu každého čtenáře (taková novinka, kterou si poslední dobou utvářím v hlavě). Sama jsem tuto knihu hodila do prvního bodu čtenářské výzvy a odškrtla si jeden úkol svého seznamu knih, jež bych měla přečíst před smrtí – ten jsem si vymyslela před koncem roku 2017. Příběh vás rozhodně vtáhne, protože se jedná o neotřelé fantasy. Jen si musíte najít čas a věnovat ho Hobitovi, jinak dopadnete jako já. A to nechcete, tak pomalí byste být neměli. Takže dávám čtyři hvězdy a půl jedné, házím na seznam doporučovaných a proklínám se za svou šnekózní rychlost.... celý text

Staré pověsti české 2003, Alois Jirásek

Staré pověsti české jsou podle mě základ, který by měl každý čtenář alespoň trochu znát. Sama vím, že jsem nějaké ty zjednodušené četla v první třídě na základce, ale nepamatovala jsem si z nich prostě nic. Povinná četba na střední mě ale donutila přečíst si i něco od známého, staršího, proslulého autora Aloise Jiráska. Byla jsem tedy nucena zaběhnout do knihovny, probrat se všemi svazky a najít to, co jsem potřebovala, což se v jednu chvíli zdálo i jako nemožné. Těžko říct, co… Jinak, úplně jinak. Kniha mě moc nebavila a četla se mi poměrně složitě. To je rozhodně tím jazykem a stylem, nejsem na něj tolik zvyklá. Když jsem něco přelouskala, musela jsem se zase vrátit na začátek, protože můj mozek neměl sebemenší tušení, kam až se děj posunul a co se v tu dobu všechno stalo. Kvůli následující písemce z českých pověstí jsem si musela pamatovat i ty nejdrobnější detaily a přečíst to celé během jednoho dne (protože jsem to naprosto inteligentně a velmi chytře nechala až na poslední chvíli, ostatně jako vždy). Jiráskův styl je taková klasika, která je sice pěkná a která se mně osobně díky té originalitě dost líbí, ale těžko se to čte, to prostě opravdu nedokážu popřít. Staré pověsti české rozhodně patří do základu knih každého čtenáře, alespoň si to myslím. Jen se ale připravte na to, že příběhy vás sice zaujmou svým dějem, ale budete se muset plně soustředit, aby vám něco neuteklo, jinak to můžete číst znovu. Tři z pěti, pro mě to byl průměr zařazený do povinné školní četby a odškrtnutý bod z mého seznamu knih, které musím přečíst před smrtí.... celý text

Světlo a stíny 2017, Leigh Bardugo

Griša vs. Šest vran. Tomu tedy říkám zase zajímavý začátek. Já se nepoučím. Ten úvod je ale (možná bohužel, možná ne) naprosto výstižný. Kdybych měla tyto dvě knihy mezi sebou porovnat, vypadne ze mě jen to, že autorčin pokrok je přímo neuvěřitelný. Teď se ale zajímáme o Grišu: Světlo a stíny, tak se jí taky budeme věnovat v plné parádě. Odkládám své černé, jemné kožené rukavičky. Názor byl zahájen. Příběh plynul, do děje jsem se ponořila hned, protože mne doslova pohltil, celá kniha mi utíkala, jako když se udatný běžec účastní maratonu… A pak byl najednou konec, očima jsem přelétla po závěrečném poděkování a modré desky s jelenem poměrně hlasitě zaklapla. Říkáte si, že je to přece skvělé, když nás příběh takto vtáhne. Ano, s touto myšlenkou plně souhlasím. Ale… příběh by na nás měl zapůsobit tak, abychom se nemohli pomalu ani hnout z místa bez té určité knihy v ruce. To se v tomto případě jaksi nestalo. Prostředí je rozhodně zajímavé. Zároveň se mi líbí, že autorka je s tímto světem spojena i v Šesti vranách. To je tak jediná věc, kterou je netřeba dále rozebírat. Postavy? Co se týče hlavní hrdinky, ta mi neseděla. Někdy mi připadala hrozně naštvaná, poblázněná, celkově i divná, její hysterické výlevy změně mého názoru taky nijak zvláště nepomáhaly. Jen občas jsem s ní v něčem opravdu souhlasila (a to jsem se ještě dost přemáhala, abych vůbec pochopila, proč se tak cítí a proč to tak vůbec je). Něčemu uvěřila a něčemu zase ne, jenže to bylo tak hrozně pomatené a postižené, že… já prostě netuším. S touhle holkou si nevím rady. (Autorka tohoto komentáře se tady teď hlasitě směje nad svým vlastním vtipem.) Menší spoilerování je na místě, myslím si. Úplně neskutečně mě ale naštvalo, že tak jak rychle se v knize objevil Alexej, tak stejně rychle jako pára nad hrncem zase zmizel. Jedna z mála postav, která se mi zalíbila jen při pár scénách, a zemře. Docela nemilé k mé osobě. Konec spoileru! A Temnyj. Myslím, že teď se můžeme všichni odpoutat od pomyslných řetězů a nahlas zakřičet, že on je nejzajímavější, nejpůsobivější a nejtemnější (v mých očích samozřejmě nejdokonalejší) charakter celé knihy. Ale vážně, v mých představách vypadá vskutku neuvěřitelně. A i když je to v podstatě dost záporák, mé křehké srdíčko si opravdu získal, a zaslouženě! Styl psaní jsem již zmínila na začátku, ale i tak se k němu ještě vyjádřím. Celkově mi přišel hodně nemastný a neslaný, nic moc lehce zapamatovatelného, nic, co by mě udeřilo do oka. Ich-forma, minulý čas, přirovnání pomálu, spíše výlevy pocitů. Trochu mi scházely promakanější popisy okolí. Oproti milovaným Vranám je to vážně rozdíl, ale všemu rozumím, člověk se vyvíjí stejně tak, jako se vyvíjí styl psaní spisovatele. Shrňme si to tedy! Námět? Zajímavý, možná si s ním šlo více vyhrát. Styl psaní? Úplně mi neseděl, ale chápu, já jsem zatížená hlavně na barvité popisy okolí a celkově i na pestřejší uvedení do situací, což se tady úplně nenacházelo. Postavy? Hlavní hrdinka se rovná trochu uplakané a občas nafoukané holčičce, Temnyj je ztělesněná dokonalost. Kniha je poměrně oddechové čtení a troufám si říct, že je možná určená spíše pro mladší čtenářky. Ale co já vím, komu sedne. Je to otázka vkusu, ostatně jako vždy. Pokud ale chcete fantasy jednohubku s okouzlujícím Temnyjem, kterou zhltnete prakticky za jeden večer, mohu ji s klidným srdcem doporučit. (Plus pozor na překlepy, těch je tam požehnaně.) Sama dávám čtyři hvězdy, protože to pro mě prostě nebylo úplně ono.... celý text

Panský dům 2017, Anne Jacobs

Přemýšlím, přemýšlím, ale správný výsledek nedostávám. To se mi nelíbí. První kniha do čtenářské výzvy je za mnou. To mě spíše děsí, když se podívám na dnešní datum. Jsem nějak rychlá. Tak začneme. Panský dům je dílko od německé autorky, o níž jsem za svůj poměrně krátký život ještě neslyšela. Zaujal mě ale knižní obal a celkově na mě udělala velký dojem informace, že tato kniha je na motivy seriálu Panství Downton, který já osobně mám hodně v oblibě (a to – pěkně prosím - mě tvorba filmová většinou nezajímá, jen výjimečně). Začátek nijak zvláštně zajímavý, pomalý, ale zároveň i odlehčený, pohodový a příjemný. Samozřejmě plně chápu, že bylo třeba pořádně zasvětit do děje a že se opravdu neslušelo na první stránky hodit brutální vraždu, která by vše pořádně rozjela. Dobrá, říkala jsem si, je to úvod, určitě ten děj bude mít jiskru. Trochu jsem se dle mého spletla. Neříkám, že byl celý příběh špatný, to ne, jen mi prostě připadal tak nějak suchý. A pak najednou – propisko, teď mě poslouchej! - přišel nepochopitelný zvrat, kdy jsem knihu nechtěla z ruky vůbec pustit. Díky čemuž jsem byla nepříjemná i na bratra, který mi přišel oznámit, že je na stole večeře. Dodatečně se ti omlouvám… To jsem odbočila. K mému neštěstí mi taková závislost na Panském domě vydržela jen přes třicet stran a poté mě opět opustila. A já ji zpátky už nedokázala získat. Jen v některých místech jsem se do děje znovu pořádně vžila. Tak tomu bylo až k závěrečným slovům, jež mě také nijak neobměkčila. Asi to prostě není kniha pro mě, co já vím. Co se postav týče, ty mi připadaly hodně ploché. Dokonce i Marie. Vím, že se to k takovému prostředí a celkově stylu psaní víceméně hodí. Bohužel mi ale díky tomu nepřirostly srdci a jejich reálnost se mi jevila jen z poloviny jako pravdivý fakt. Jejich změna názorů a priorit mě opravdu… vyvedla z míry? Dejme tomu. Kdybych měla ještě charakterizovat Paula, povahově mi přijde jako rozkřáplý šnek, jenž ze sebe chrlí různé zelené slizy. Zdá se mi to, nebo muži z ušlechtilých rodů jsou docela strašpytlové? K postavám mohu také dodat, že mou oblíbenou se rychle stala paní kuchařka. Ale za to třeba mohlo jenom její velmi dobré jídlo, to netuším. Nápad se mi líbí, styl psaní je také obdivuhodný a já se autorce ještě teď klaním, protože bych se chtěla naučit takto popisovat okolí... Jenže toho možná bylo moc, možná to chtělo v některých momentech trošku odlehčit. Možná by to chtělo více akce a napětí, aby čtenář řádky doslova hltal. U mne se toto prostě nedělo, naopak… často jsem několik odstavců přeskakovala, protože jsem se nedokázala na ty sáhodlouhé věty soustředit a protože jsem neshledala důležitým toto číst, když v hloubi duše vím, že mi to stejně nepřinese zakázané ovoce. Celé dílo k tomu ještě kazí neskutečná lavina chyb, překlepů a dokonce zkomolenin jmen (zdravím vás, slečno Elisbaeth). A co teprve uvozovky? „Kamarádky uvozovky, prosím vás pěkně, nespapaly vaše kolegyně náhodou nějaký dortík s neviditelným lektvarem? Několik jsem jich totiž v Panském domě nezahlédla.“ Takže tedy! Shrneme si to do pár vět, třeba poté konečně vynesu správné vyhodnocení. Příběh je zajímavý svým námětem, ale dle mého trochu pomalý a nezáživný. Na své si zde přijdou ti, kteří milují knihy na téma historických romancí, do nichž je zamotané panstvo a služebnictvo a v nichž je zvykem správné oslovování členů vznešené rodiny. Pro takové duše je Panský dům ideální volba pro vyplnění volného času. Rozhodně smekám svůj imaginární klobouk před dokonalými popisy okolí a všech situací, protože z toho jsem nadšená. Avšak určitě bych zapracovala i na poutavosti celé dějové linky. Nelituji, že jsem si Panský dům přečetla. Splnila jsem tak jeden bod knižní výzvy a rozšířila si obzory svého čtenářského myšlení. Knihu hodnotím třemi celými vínovými hvězdami a jednou poloviční. Toto dílko se dá soudit opravdu jen podle vlastního vkusu. A dle mého… já možná ani nejsem úplně ta pravá cílová skupina.... celý text

Šest vran 2017, Leigh Bardugo

(Tento komentář vyšel i jako samotná recenze.) „Proč to není delší? To by mohlo, ale není. Co je psáno, to je dáno. Tak proč nemám v ruce alespoň druhý díl? Ten se ještě nepřeložil, Kiro, moc dobře víš, že anglicky neumíš. Muselo to skončit? Proboha, proč?“ Přesně takto jsem vyváděla před několika minutami. Ptala jsem se okolního vzduchu na vše možné a očima jsem hypnotizovala obálku této knihy. Teď svou dřívější debatu projíždím znovu, avšak tentokrát své dotazy směřuji k hrníčku naplněnému horkou kávou. Radost. Smutek. Uchvácení. Toto všechno a ještě mnohem více se prohání mou hlavou, mou myslí. V tuto chvíli, právě teď. Nedokážu ty pocity zaplašit. Šest vran na mě udělalo naprosto neskutečný dojem. Upřímně? (Ach, mé oblíbené zahájení je opět na scéně, jak vidím.) Ze začátku jsem vůbec netušila, do čeho vlastně jdu. Tuto knihu, která je zdobena dokonalým obalem a vysílá k nám, jakožto ke čtenářům, silné vlny zájmu, jsem nalezla v modrém, kýčovitém balicím papíru na Vánoce pod stromečkem. Nečekala bych, že se do ní pustím hned další ráno po Štědrém dni. A už vůbec by mě nenapadlo, že ji za dva dny odložím dočtenou na stůl, sednu si na svou bílou židli a budu na Šest vran zírat jako omámená. Ještě než se vyjádřím k ději, musím podotknout, že korektorka by měla vážně zapracovat na své češtině a na svém vnímání textu. Opravdu mě mrzí mé drzé chování, jednorožci kolem mě potvrzují, ale nebylo by na škodu skutečně ukončovat přímou řeč uvozovkami. Anebo se naučit skloňovat zájmeno „ona“. A co se překlepů týče, těch tam je nasekáno snad milion. Nelhala bych, kdybych řekla, že se v knize vyskytuje něco přes dvacet chyb. Pro čtenáře, které dokáže vyrušit i milimetrový drobeček čehokoliv na vytištěných slovech, je takové množství překlepů a chyb děsuplné. To mi věřte. Vztek na korekturu vyprchal, nyní děj. Skutečně nemohu pochybovat o tom, že příběh našich šesti vran je zajímavý a neotřelý. Téma se mi velmi zamlouvá. Líbí se mi i anotace. Ta mě doslova donutila knihu otevřít a začíst se do ní, do jejího kriminálního příběhu. Popravdě se toto moc často nestává, anotace pro mě většinou není prioritou. Tady pro mě představovala hezký bonus. Celý příběh se mi moc líbí, jednoduše plyne. Čtenář se do postav okamžitě vžije, soucítí s nimi, skáče s nimi radostí… a pak si najednou usmyslí, že je Kaz nebo kdokoliv jiný z charakterů Šesti vran. Autorčin styl je příjemný, odlehčený. Co musím jakožto amatérský spisovatel pochválit, jsou její popisy okolí. Nad těmi se ještě teď rozplývám, málokdo dokáže tak pěkně vylíčit místa, kde se jednotlivé scény odehrávají. Dnes nespoileruji, jen se vás snažím nalákat. Tudíž klidně čtěte dále. Kaz, hlavní hrdina, objekt zájmu čtenáře. Inej, špionka, kterou bych se chtěla v budoucnu stát. A Jesper… sympatický klučina se skvělým humorem. A ještě mnohem více dokonalých postav, úžasného prostředí, občasného dramatu, důležitého adrenalinu, jakékoliv zábavy a vymyšlených plánů, nad nimiž vám zůstane rozum stát. Doporučuji, pět hvězdiček je jasných, nejraději bych ale dala i šest. A právě nyní říkám něco poprvé a naposledy: „Nechte se unést! Nechce se vtáhnout do světa podvodníků! Věřte mi, že tyto zločiny stojí za to."... celý text

Carrie 2007, Stephen King

Stephen King. Známé jméno, známý autor. Má na triku dokonalé horory a je to jeden z těch nejlepších spisovatelů na světě, jak tvrdí moji přátelé čtenáři. Tohle vím i já, i když jsem vlastně zatím neměla tu příležitost si od něj nějaké dílko přečíst. Abych tedy nevyčnívala ze svého skvělého kolektivu, který je na Kingovi naprosto závislý, sáhla jsem po jeho první knize, po jeho prvotině. První pocity? Pocity závěrečné? Nadšená jsem nebyla, ani teď úplně nejsem. Carrie ve mně asi nezanechala žádnou hlubokou rýhu, kterou bych nebyla schopna vymazat. Naštěstí si ale už nepřipadám jako inteligent, co od Kinga nečetl zhola nic. Co se dějové linky týče… Carrie je šikanovaná dívka a příběh popisuje její život. Vlastně nic zvláštního, když to řeknu takto stručně a jasně. Carrie ale vlastní telekinetické schopnosti, což je to jediné, co příběh dělá výjimečnějším. A do toho se jí do života přimíchává její až příliš věřící matka (tu nesnáším, jen tak mimoděk). Námět je zajímavý, to nepopírám. Musím ale uznat, že zpracování se mi moc nelíbilo. Trochu mi styl knihy připomínal Trojici, ta byla psána podobným způsobem (uznávám ale, že ta mě nadchla více). Nevím, možná mi King prostě nesedí, možná nejsem člověk stvořený pro jeho knihy. Rozhodně mohu pochválit obal. Jednoduchý, krvavý. Upoutá, vyděsí. Tak by to mělo u hororů být. Plusové body. Ze začátku jsem se nemohla začíst, avšak to bylo pravděpodobně způsobeno tím, že jsem před Carrie četla knihu, která na mě udělala velmi dobrý dojem. Spíš si myslím, že jsem se nedokázala dostat do děje. Ano, dějová linka je zajímavá ve spoustě směrů. Ano, měla by vás uchvátit hned při prvních slovech. A ano, příběh je mrazivý stejně jako je krvavý, tudíž by to neměl být problém. U většiny by neměl. Já jsem ale asi v té malé menšině. Kniha se mi tedy do paměti moc nevryla, ale přeci jen… je to má naprosto první zkušenost s tímto autorem. Rozhodně s ním nekončím a určitě brzy sáhnu po nějaké jeho další knize (pravděpodobně Doktor Spánek). Uvidíme, jak na mě zapůsobí. S hodnocením je to těžké. Kniha mě trochu zklamala. Čekala jsem asi bůhvíco, a to bylo špatně. Názory ostatních jsou asi trochu jiné než ty mé. Nevadí. Také bych mohla poznamenat, že jsem celou Carrie prostě četla tak nějak… nuceně? Nebyl to úplně můj záměr, asi jsem to chtěla mít rychle za sebou… A to bylo ještě horší. Takže takhle. Neurazila, nepřekvapila. Vezmeme to zlatou střední cestou. 3 hvězdy.... celý text

Počátek 2013, Jessica Khoury

4,5 hvězd. Ne, to ne, dám prostě pět… Ale něco mi trochu nesedělo, 4,5 je akorát. Co když ale mohu ty nedostatky přehlédnout? Začínám mít dojem, že tohle je opravdu poprvé, co si s hodnocením vůbec nevím rady. Líbilo se mi to. Byl to jednoduchý výběr naslepo. Procházela jsem knihovnou, má pravá ruka zašátrala v regálech a vytáhla Počátek ven na světlo prachem přenášené (nějak zvláštní a poetické). Raději nemluvě o tom, že se mi podařilo shodit ještě další dvě knížky, které s pořádným prásknutím dopadly na podlahu. To víte, úplně v přízemí ta polička zase nebyla. Co musím vážně pochválit, je především obal. Název je vložen na bílém těle dívky, a i když je poskládaný svisle a celkově jsou jeho písmena malá, vypadá dosti umělecky a esteticky. A co teprve ty výstupky rostlin, na které si čtenář může sáhnout! To je dokonalost. Když jsem se jich dotkla poprvé, absolutně jsem netušila, co to má být. Musela jsem se podívat na titulní stranu, abych byla v obraze. Nápad knihy se mi zdá velmi neotřelý, vážně, zatím jsem nic takového neviděla (pardón, nečetla, pomatení smyslů z toho, že dneškem končí škola a začíná až 3. ledna, je stále hodně silný faktor). Nesmrtelnost plus džungle. Podivné, ale skvělé. Vědecké centrum v Amazonii. Páni. Hromada strýčků vědců. Pia, která většinou ztělesňovala hrdinku s rozumem (občas ji bohužel chytily záchvaty namyšlenosti). A celkově výborně vykreslené postavy až mi to bralo dech. Když si to vše takto projdu, těch 5 hvězdiček by bylo jasných. Ale… Ze začátku jsem se nemohla začíst, nevím proč, vážně netuším. Možná to bylo až příliš vědecké, možná mi ten styl na prvních stránkách prostě úplně nesedl. Nebudu zapírat, že když jsem Počátek četla v autobuse a vedle mě seděl nějaký muž, že jsem se cítila, jako bych studovala nějakou odbornou literaturu zaměřenou na biologii. Spoileruji! Eio byl ale naprosto dokonalý! Kluk z džungle, co to jako?! Při poslední scéně, když vyprávěl, jak prožíval to, že Pia vypila nektar z elysie. Přišlo mi to hrozně dojemné. A co se strýčka Paola týče, to bylo to největší monstrum, jaké se v knize vyskytlo. Tedy… asi by hodně soupeřil s matkou Piy (nevím, jak skloňovat). Musím se ale přiznat, že nejvíc jsem zbožňovala Harriet. To byla super ženská. Konec spoileringu! Takže si to shrneme. Kniha má zajímavý námět, který je skutečně neotřelý, a myslím, že milovníky originality by měla ve většině případů chytit. Styl psaní, jenž jsem si ze začátku moc neužívala, se mi nakonec přeci jen vryl do hlavy a zvykla jsem si na něj. Představovala jsem si i samu sebe v džungli, což je co říct. I když jsem si chvílemi připadala jako vědec studující biologii, musím uznat, že zajímavost z této knihy rozhodně čiší. Bylo tu však i pár momentů, které mi prostě úplně nesedly (například Pia a její namyšlenost), takže možná toto bude tím jedním důvodem, proč dávám jako konečné hodnocení čtyři hvězdičky. Doporučit mohu, je to oddechová četba. Myslím, že nic nezkazíte tím, když po ní sáhnete. A jestli chcete prožít sladké Vánoce, které se sem už řítí, toto je jedna z těch nejvíce ideálních možností.... celý text

Obrázkové staré pověsti české 2001, Bohuslav Žárský

Co víc říct? Pověsti a historie. Počkat, to je slabé. Pověsti a historie v pochopitelném vydání. Výborně, tohle má mysl chtěla. Abych se přiznala… toto téma vždy šlo úplně mimo mě, všelijaké pověsti a staré báje mě nikdy nijak zvláště neoslovily. Povinná četba, kterou nám zadal náš profesor na střední škole, ale vyžadovala znát alespoň nějaké základy z těch českých pověstí. Upřímně řečeno tak trochu ani nevím, co bych si bez této knihy vůbec počala. Je psána srozumitelně, dětsky. Za dítě se už dávno nepovažuji, takže přiznávám, že mi tento styl vyprávění úplně nesedl. Což je poměrně logické. A jak jsem už poznamenala výše, orientuji se v jiných literárních kruzích. Co se ale autorovi musí nechat, jeho styl se lidem dostane do hlavy. A to nejpodstatnější je, že si ze všech informací, obsažených v jeho dílech, opravdu něco zapamatujeme. To bude asi tím, že je to zjednodušená verze takovýchto příběhů našich dějin. Doufám, že znalosti, které jsem si z této knihy odnesla, mi k něčemu budou. Konkrétně k normálnímu napsání písemky. Mohu doporučit. Je to jednoduché, pochopitelné a poutavé. A zvlášť pro malé děti. Momentálně mluvím k vám, rodičům, a troufám si říct, že to vaše malé ratolesti bude bavit. Skutečně je to jedna z takových knih, které jsou proslulé vtipem a svou vlastní jednoduchostí. Dávám čtyři hvězdičky, jelikož mě samotné styl úplně nesedl, ale nemohu soudit. Asi nejsem ta nejhlavnější cílová skupina takové četby.... celý text

Napůl ztracený 2016, Sally Green

Na úvod vás trošku varuji. V celém názoru se možná budou vyskytovat menší spojitosti. Ale opravdu jen drobnosti, které vám v podstatě nic neřeknou. Na větší spoilery upozorním v průběhu, takže klidně čtěte, jestli vás mé ohodnocení zajímá. Dobře, dobře, dobře. I když jsem si říkala, že se na konci přeci nerozbrečím, jaksi se mi podařilo to porušit. Deset stránek před závěrem jsem si musela protírat své oči, abych nenechala slzy proniknout ven. Ale poslední část, poslední stránka? Ne, to už jsem plakala jako želva, na všechno nadávala, a dokonce jsem si stěžovala i na to, že jsem dneska neměla nic k obědu. Hezky od začátku, hezky. Hezky, to je to správné slovo. Jenže… jak se tím mám sakra po tom šoku z dočtení Napůl ztraceného řídit?! Klid, Kir, pokračujme. Obal je dokonalý. Dle mého možná nejlepší z celé trilogie. Miluji oranžovou a takováto kombinace je skutečně perfektní. Vážně je to taková ta kniha, která vás přímo udeří do oka a donutí vás si ji vzít do rukou. Tím jsem si jistá. Styl psaní… opět to zopakuji, je prostě zvláštní. Já nevím. Jsem zvyklá na neopakování slov, na používání zvláštních metafor a podivných výrazů, celkově na pořádnou vyšperkovanost… Avšak tady mi to nevadí. Možná je to tématem, tak nějak mi to k Nathanovi a celému světu pasuje. Těžko říct. Mohu ale prohlásit, že když se začtete, není cesty zpět. Je jedno, jakým stylem je okolí, emoce, situace a vše ostatní popisováno, podstatné je, že vás děj vtáhne do sebe a už nepustí. Ani kdybyste sebevíc chtěli utéct, zůstanete v něm. SPOILERY! Co se mých závěrečných slz týče, nečekala jsem, že mě to tak vezme. Tuto trilogii jsem měla pro zábavu, první díl jsem četla ze zvědavosti a do dalších dvou knih mě donutila kamarádka. A mně se to nakonec vážně zalíbilo tak moc, že jsem svět Bílých a Černých vnímala jako malou část sebe. Smrt Gabriela mě neskutečně vzala. Ten kluk mi tak strašně přirostl k srdci… a i když jsem si v koutku duše myslela, že opravdu zemře, nesrovnala jsem se s tím. Ani předtím, ani když se to stalo. A ani teď. Bohužel jsem se dostala do spárů Gabrielova šarmu. Složitý to život, nemám pravdu? KONEC SPOILERŮ! Na řadě je tedy už jen závěr a shrnutí. Tento díl (a vlastně i celou trilogii) mohu jedině doporučit. Svět Napůl zlého je dokonalost, autorka se v něm bezchybně orientuje a nám, jakožto čtenářům, vždy vyčaruje mráz po celém těle. Postavy jsou promyšlené, zvládnou překvapit i pobavit, do některých se doslova zamilujete. Styl psaní ukazuje jedinečnost spisovatelky, s tímto se skoro nikde nesetkáte. Bohužel vám musím oznámit (opakuji se, že?), že jestli se jednou začtete, už nepřestanete. Nepřestanete, dokud se na konec knihy nedostanete. 5 hvězd nedávám… ne, dobrá, pro tento díl udělám výjimku, tentokrát jsem vážně nadšená.... celý text

Napůl divoký 2015, Sally Green

Pamatuji si, že jsem před několika měsíci říkala, že druhý díl už číst nebudu. Jenže okolnosti mého života to chtěly jinak. Evidentně. V tomto roce pro mě nastalo období přestupu na střední školu, kde jsem poznala spoustu lidí. Nejpodstatnější z nich je ale má kamarádka, která mě v podstatě donutila (hned potom, co zjistila, že jsem četla Half Bad) sáhnout i po druhém dílu této trilogie. Nelituji toho, že jsem ji poslechla, protože kniha se mi líbila, ale nějaké výhrady na ni samozřejmě mám. Styl psaní je prostě zvláštní a to mi nikdo nevymluví. Člověku docela trvá, než si na něj zvykne. Navíc k tomu stejně úplně nedojde. Co mi vadí asi nejvíce, je hrozně vysoká frekvence slovesa být – a to v jakémkoliv tvaru. Dva řádky - třikrát být (bylo, byli, byl). Někomu to možná přijde v pořádku, ale pro rýpaly, kteří ve volném čase něco píší a celkově je psaní zajímá, to trochu spouští radar typu „Bacha, opakování slov!“. A co se týče samotného opakování slov, které jsem před chvíli zmínila, i to je na mě docela hodně. Jsem prostě zvyklá se tomuto ve své tvorbě vyhýbat (tím neříkám, že píšu bůhvíjak dobře). Docela špatný byl někdy i slovosled, ale to může být způsobeno tím, že autorka chtěla klást důraz na jiná slova než na ta, na která bych ho kladla já. To bylo tedy z provedení, teď se mrkneme na něco jiného. A bude to něco, co mohu vychválit do nebes. Obal. Tak dokonalou obálku jsem tedy dlouho neviděla. Vypadá jednoduchá (to asi i je, zkoušela jsem ji tak nějak napodobit ve Photoshopu), ale zároveň vážně dokáže upoutat. A mohu s jistotou říct, že se k příběhu dokonale hodí. Líbí se mi mnohem víc než ta první. Děj? Spoilery! Spoilery! Kruté spoilery! Konec mě takhle ještě dlouho nenaštval. Annalise jsem nesnášela od začátku, ale že mě dokáže vytočit až tak moc… to bych prostě nečekala. Moje reakce vypadala nějak takto: „Ona si vážně dovolila zabít Marcuse, ta totální pitomá…“ A to jsem se ještě krotila. Strašně se mi v tomto díle zalíbil Gabriel. Ale naprosto. Jeho charakter na mě udělal obrovský dojem. Kolik toho jenom udělal pro Nathana… V první knize jsem ho tak ráda neměla, ale tady… ó můj bože. Měla bych se trochu zklidnit, avšak moc to nejde, protože mi stačí uslyšet jen jeho jméno a už mi na tváři tančí hvězdy a oči mi jiskří radostí. Konec spoilerů! Konec spoilerů! Konec spoilerů! Takže tedy! Kniha se mi líbila, to nemohu popřít, ten týden, co jsem jí věnovala, byl poměrně příjemný. Vážně mě bavilo s kamarádkou mluvit o tom, u jaké části tohoto dílka se právě nacházím. Příběh je prostě působivý, chytí vás to. A rychle. Vžijete se do postav, což je asi ta nejdůležitější věc, která v knihách existuje. A proto... ano, líbilo se mi to. Opravdu se mi to líbilo, ale co se týče stylu psaní, ten ubírá jednu hvězdičku z celkového hodnocení. Každopádně ale mohu rozhodně doporučit. Dle mého je Napůl divoký mnohem lepší než první díl. To ale posuďte sami, jestli jste se k této autorce ještě nedostali. A pokud váháte, rovnou vám říkám toto: „Jděte do toho!“... celý text

Dvůr mlhy a hněvu 2017, Sarah J. Maas

Musím uznat, že má rychlost čtení byla v tomto případě poměrně dobrá. Dvůr mlhy a hněvu má něco přes 650 stránek a já jsem u něj strávila… každý den něco po pěti hodinách? Člověk by jednoduše čekal, že výskyt nudných scén a zbytečného natahování bude v rozpětí knihy samozřejmostí. Mohu ale potvrdit, že tohle se tohoto dílka absolutně netýká. Dvůr mlhy a hněvu je druhý díl (hned po Dvoru trnů a růží), tudíž je potřeba první znát, jinak se člověk prostě neorientuje. Co se týče autorčina stylu psaní, ten mě uchvátil už dávno, takže není moc co dodávat. Líbí se mi, to se nezměnilo. Mohu tak maximálně poznamenat, že teď se slova, která byla poskládána do úžasných vět, ještě pořádně zatřpytila. Neexistovala situace, při níž bych se pořádně nevžila do příběhu. Vždy jsem vše překonávala s hlavní hrdinkou. Spoileruji, takže pozor! Stačilo mi hodně málo k tomu, abych začala Tamlina nenávidět stejně jako Feyre. Kdyby mě tak jako ji zamkl, skončil by u mě. Ale nebudeme si nic nalhávat, u mě skončil už dávno. Na takové typy zkrátka nejsem. Za to Rhys. Bože, oblíbila jsem si (ne a ne, já se do něj úplně mimořádně zamilovala) už v prvním díle. Vladař Nočního dvora, krutý a nemilosrdný. Z druhé strany citlivý, nádherný a úžasný muž, jehož inteligence je neskutečná. Vsuvka, jež mi teď proletěla hlavou. Možná se mi to zdálo, ale Feyre podle mě v tomto díle hrozně dospěla. Když to porovnám s tím prvním… Vážně, jako kdyby jí bylo o pět let víc. Nutno dodat, že když jsem četla milostnou scénu mezi Rhysem a Feyre, zrovna mi volal kamarád. Velmi naštvaným tónem jsem mu sdělila, že teď čtu a ať mi alespoň půl hodiny nevolá. Zavolal mi za 45 minut… stále jsem četla. Tím chci vlastně říct, že tato kniha je dokonalá, člověk se od ní nedokáže odtrhnout. Konec spoilerů! Co z toho tedy plyne? Kniha se mi velice, velice, velice (těch „velice“ je hodně, já to vím) líbila. Snažila jsem se v ní najít něco, co bych vážně mohla vytknout, ale moc mi to nešlo. Jediné, co by stálo za zmínku, je to, že na prvních stránkách byla hrozně vysoká frekvence opakování „jsem“. Až nepříjemná, mé oči a mysl si na to nějak nedokázaly přivyknout. Pak se to ale postupně srovnalo. Možná bych mohla ještě vytáhnout to, že některé erotické scény mi přišly poměrně přehnané. Nevidím důvod, proč bych neměla knihu hodnotit pěti hvězdičkami. Vážně je to taková ta četba, která vás chytí a už prostě nepustí. Je nutné se dostat až k posledním slovům, abyste se mohli věnovat něčemu jinému. (Kolikrát jsem díky Dvoru mlhy a hněvu odkládala čtení Biblických příběhů do povinné školní četby…) Celková promyšlenost děje vám vyrazí dech. A co více? Styl psaní vás rozhodně uchvátí. Pokud vám však ich-forma v minulém čase vyhazuje vnitřnosti z těla ven, doporučuji sáhnout po jiném dílku. Doporučuji.... celý text

Rezistence 2012, Veronica Roth

„Jako haló?“ vypadlo ze mě, když jsem očima přelétla po závěrečných slovech na posledních stránkách Rezistence. Nemohu tvrdit, že mi konec nevyrazil dech. Navíc jsem ho i na několik minut postrádala, nějak jsem ho totiž nedokázala přimět k tomu, aby se laskavě vrátil z opuštěné planety jménem „Neohroženost“ ke mně. Styl psaní autorky se nemění, kniha přeci jen navazuje na Divergenci. Stále je to ich-forma, jak jsem říkala i ve svém minulém názoru, je to ich-forma tělem i duší. Plus k ní je zapojen přítomný čas. Už jsem si na takový způsob po přečtení prvního dílu této Povstalecké trilogie zvykla. A nestěžuji si. Líbí se mi, jak autorka skládá věty, líbí se mi, jak dokáže utvořit napětí, líbí se mi, že já sama při čtení prostě jen civím na stránky a nenapadají mě vhodné výrazy k okomentování jejího vyjadřování. V tomto směru to je, co se týče kvality, na vysoké úrovni. Až na ten občasný nepořádek, jenž ztělesňuje opakování slov. Bohatě by stačilo neklást ten důraz tak okatě. Takhle nevyznívá moc dobře. Čumile, tady budou spoilery, tak couvej a roluj stránku zpátky, jestli jsi Rezistenci nečetl! Co mě na knize asi nejvíce překvapovalo, bylo chování Tris. Vážně mě fascinovala. Vážně mě fascinovalo její myšlení. V některých chvílích jsem prostě chtěla zvednout z nočního stolku ten tvrdej budík a mrštit jím o její hlavu, aby se jí tam pořádně rozsvítilo. Takhle nepříjemnou povahu bych k ní nikdy nepřiřadila, vlastně jsem ani nečekala, že mi někdy půjde Tris proti srsti. Začátek knihy mě také trochu odrazoval, na mé návyky tam bylo až příliš milostných scének. Na to, že jim jde o život, se tam takové momenty vyskytovaly poměrně často. Uriah. Já to předpokládala! Předpokládala jsem, že je Divergentní! A trefila jsem se! Uriah se stal jednou z mých nejoblíbenějších postav, i když vlastně vůbec v knize není nějak zásadní. Účinkuje tam spíše jako takový vedlejší charakter. Jeho povaha, vzhled, inteligence, pocity… to všechno mě hrozně zasáhlo. A to to tam autorka nijak zvlášť nerozepisovala, to jen má mysl si utvořila své vlastní představy. Skvělé představy. A Tobias? Tým Čtyřka navždy. I když… taky mě tu poměrně často vytáčel. V podstatě mě vždy naštval v době, kdy jsem vypěnila na Tris, jen to nebylo vždy. Pravděpodobné ukončení spoilerů! Kdybych měla být upřímná, narovinu říkám, že Divergence se mi líbila více. Mnohem více na mě zapůsobila. Neprohlašuji, že tento druhý díl je o nějakých šedesát stupňů dole pod prvním dílem, to vážně ne. Jen mi prostě jednička sedla více. Nic uspěchaného, milé scény, záchvaty smíchu z čehokoliv, napětí, strach… to všechno se mísilo v prvním díle. Tady šlo především o přežití. Kniha stojí za přečtení. Kdyby nestála, už by skončila dole v tom keři pod mým oknem. Jen tak mimochodem… venku prší, je tu bahno a to, co se v těch větvích nachází, opravdu není jenom voda. Tím mířím tam, že bych ji prostě nebyla schopna zavřít a hodit ji ven. Na to se mi příliš líbila její myšlenka. Autorka má skvělé návrhy, obdivuji ji. Nechápu, jak dokázala vymyslet rozčlenění světa do frakcí. A celkově vlastně netuším, jak ji mohl takový příběh napadnout. Mám dojem, že jsem již řekla všechno. Doporučuji. Opětně dávám čtyři hvězdy, protože to prostě stále není ono. Ty ořechy, které se v knize nachází, prostě pořád nejsou dobré.... celý text

Divergence 2012, Veronica Roth

Divergence. Veronica Rothová. Proč jsem se této knize tak hrozně vyhýbala? Možná to bylo tím až moc dobrým ohlasem, od všech jsem slyšela, že je kniha skvělá a že je až příliš chytila za srdíčko. Nevěřila jsem tomu. Můj mozek skoro nikdy neposlouchá informace a doporučení od jiných lidí. A má mysl téměř nikdy nečte knihy, které jsou tak extrémně známé. To jsem u Divergence sakra nemohla udělat výjimku? Kniha se mi velmi líbila, začetla jsem se hned, i když styl, kterým autorka psala, mi ze začátku úplně neseděl. Popravdě… dlouho jsem neměla v rukou něco, co je ich-forma tělem i duší a to ještě v přítomném čase. Ale nakonec mi to přestalo vadit, děj mě ochromil a já mohla na některé stránky jenom civět s otevřenou pusou jako úplný idiot, jenž chce, aby mu mezi zuby něco nalétalo. Mouchy například. Ke stylu psaní bych ještě měla nějaké výhrady, poměrně často se opakovala slova. Možná to někdy bylo záměrné, třeba se autorka skutečně snažila na určité výrazy klást neotřelý důraz, ale občas to trochu rušilo atmosféru celého dílka. Tady mohou být menší spoilery! Hrozně se mi zalíbilo rozdělení světa. Frakce byly skutečně dokonalé. Sama jsem dlouho rozmýšlela, ke které bych se (kdyby to samozřejmě šlo) přiřadila. Nakonec jsem došla k závěru, že mé srdce touží po Neohroženosti, i když nějaká ta Sečtělost by tam byla také. Čtyřka alias Tobias mi celou dobu hrozně připomínal mého kamaráda, při některých scénách jsem ho tam úplně viděla, takže možná z toho důvodu je Čtyřka mou nejoblíbenější postavou celé Divergence. Ovšem nezapomínejme ani na Uriaha. Do tohoto klučiny jsem se zamilovala hned, takové povahy mám ráda a svůj vkus jen tak nezměním. To, že byla celá kniha psaná z pohledu Tris (mimochodem… super jméno, holka), mi nevadilo vůbec. Náhodou jsem s ní skoro ve všech případech souhlasila a prožívala jsem většinu momentů s ní. Jediné, čím mě vážně zabila, to jediné, co úplně nesnáším, je některá ta tupost ohledně lásky. Tris, zapínejme mozek. Čtyřka na tebe nezamává, když máte váš vztah utajit, tedy měli byste. Vážně jsem nečekala, že něco takového vůbec přijde, měla jsem dojem, že tohle Tris neudělá, že tohle, co se vyskytuje ve většině případů YA fantasy, tu nebude. Každopádně to byl ale jen takový drobný odlet, Tris ztělesňovala hrozně pohodovou holku a zalíbila se mi hned. Konec spoilerů! Asi. Abych z toho vyvodila nějaký závěr, dílko je kvalitní, dokonce velmi kvalitní. Jedná se o neotřelé fantasy až sci-fi, které se odehrává v budoucnosti (jedna část ze čtenářské výzvy, dámy a pánové). Kniha samozřejmě má nějaké své mouchy. To každá. Každá má něco, co by chtělo doladit a to, co se autorce/vi úplně nepovedlo. Některé části tam totiž moc nedávaly smysl a gramatika s pravopisem občas docela pokulhávaly, co se týče vydání, které se dostalo ke mně. Každopádně ale mohu jen doporučit. Divergence od Veronicy Rothové je jedno z nejkvalitnější YA fantasy/sci-fi, jaké jsem četla. Samozřejmě mám takových perel víc, ale jak to tak vidím, tato kniha mezi ně po dnešním přečtení zapadá. Dávám čtyři hvězdy, protože tam přeci jen je něco na drobné dodělávky, ale jinak skutečně není, co bych měla vytknout.... celý text

Žena v černém - Anděl smrti 2014, Martyn Waites

Vydržela jsem bez čtení skoro dva měsíce a stále nějak nechápu, jak je to vůbec možné. Vždyť knihy ke mně patří. Jsou má součást, která byla hluboko zakořeněna již dříve. Tak jak jsem to sakra zvládla? Měla jsem přístup jen k povinné četbě, která… která jde úplně mimo mě. Dost okecávání, stejně to nikoho nezajímá. Každopádně jsem příjemně překvapena. Toto dílko jsem nalezla na své obchůzce knihovnou, protože, jak jsem již trochu naznačila, chybělo mi čtení. Ženou v černém jsem se začala prodírat včera večer, což jsem vlastně dělat vůbec neměla. Nemohla jsem usnout. Příběh je tajemný, jednoduše vás vtáhne. Budete mít velké problémy se odtrhnout. Například jenom uvěřit tomu, že jste doma v bezpečí, je poměrně složité. Abych jenom nechodila kolem horké kaše a nezatěžovala vás svými bláboly, které vám stejně jenom prolamují mozkové buňky, skočme trochu do spoileringu. Ten, kdo se ještě do knihy nepustil, ať to nečte! Tato část obsahuje spoilery! Hned ze začátku jsem si oblíbila Edwarda, zamlouvala se mi jeho povaha a chápala jsem ho, dokonce jsem odůvodňovala jeho chování i po jeho „problémech“ (já vím, že je to špatné pojmenování, nesuďte mě) s Kašpárkem. Eva mi byla také velmi sympatická, ostatně ke všem kromě Jennet jsem si utvořila nějaký citový vztah. Tu černou babu jsem nesnášela a svůj názor nezměním. Konec spoilerující části! Nelituji, že jsem knihu přečetla. Nelituji toho, že jsem ji četla místo toho, abych se učila na velký test z ekonomiky. A už vůbec nelituji toho, jak jsem se bála jít o půlnoci do kuchyně. Naopak… bylo to zajímavé. Mohu jen doporučit. Autor má zajímavý styl spaní a čtenář se do příběhu lehce dostane. Já jsem byla například první částí naprosto oslněna, přesně toto mám ráda. Všechny popisy dodávají na tajemnosti, což je při tomto tématu třeba. Nebudu to nijak protahovat, pět hvězd, doporučený seznam. Tečka.... celý text

Květy zla 1997, Charles Baudelaire

Staré řecké báje a pověsti 2006, Eduard Petiška

Trojice 2014, Sarah Lotz

Zmatenost ovládla mou mysl (páni, to je zase kvalitní věta). A víte, kdo za to může? Tahle kniha. Tahle Trojice. Opravdu… asi úplně poprvé za můj čtenářský život křečovitě držím v levé ruce knihu, pravou sepisuji tato slova do (ne)smysluplných vět a svou pusu nehodlám zavřít, protože jsem tak zatraceně mimo, že to snad překračuje všechny meze světa. Co si to ten román vůbec dovoluje? Dnes nespím. Tahle kniha uschovává příběh, jenž vám přivodí silnou vrstvu ledu na záda, to mi věřte (ale ta vrstva se dá probourat). Snažím se vyplodit pořádný názor (už dost dlouho), přičemž si srovnávám v hlavě i závěrečný počet hvězd. Dobrá, nejde to, ale… Trojice od Sarah Lotzové je naprosto první kniha, u které jsem od začátku do konce netušila, co se vlastně odehraje dál. Vše mě až moc překvapovalo. Avšak… dílo celkově má v sobě hodně výjimečnosti, už jen to, jak je poskládané, je zajímavé. A konec? Myslím, že ten čekat nebudete., Co se týče stylu psaní (vždycky se v tomhle budu rýpat, prostě vždycky) je v pořádku, líbil se mi. Pro tentokrát, k mému silnému překvapení, se mi zamlouvá i to, co není přeplněné metaforami, personifikacemi a dalšími uměleckými prvky. Kdybych měla její styl zhodnotit pouze jedním slovem, použila bych toto – přehledný. Bez problému se v textu člověk orientoval, věděl, v které části se zrovna nachází, a nemusel hledat významy skryté v metaforách (no, to je na můj vkus trochu škoda). A co tomu dodávalo ještě hezčí nádech? Často jsem se při některých momentech i hodně nasmála. Menší spoiler, pozor! Nejvíce se mi asi líbily rozhovory – Čijoko a Rjú. A také poradna na 2-chanu, to jsem musela své záchvaty smíchu i krotit. Například při tomto: (Následují líčení explecitně sexuálních scén.) Konec spoileru! Trojice je opravdu zvláštní román, ale také pro nás zhmotňuje zajímavý a hrůzostrašný příběh na téma čtyř leteckých katastrof. I přes to, že jsem stále pod vlivem matoucího kouzla autorky Sarah Lotzové, knihu bych ohodnotila čtyřmi hvězdami. Jako čtení se mi líbila, ráda jsem díky ní zabila čas, ale… plný počet bodíků si to nezaslouží.... celý text