Kira128
přečtené 184
Ostrov lhářů
2015,
Emily Jenkins
Asi bych hned zkraje mého hodnocení měla přiznat barvu. Ostrov lhářů mě ničím nezaujal, vypůjčila jsem si ho jen proto, že byl potřeba do mé čtenářské výzvy. A čekala jsem, že to bude takový průměr, možná i podprůměr. Chyba, vážně totální chyba. Až když jsem se měla pustit do čtení, zkoumala jsem obálku a náhodou si všimla slov Johna Greena, mého oblíbeného autora, jenž knihu opravdu chválil. Nevěřila jsem mu. Další chyba. Pokud vám mám říct, jestli kniha stojí za přečtení, má odpověď zní, že rozhodně stojí. A nějaké odůvodnění k tomu mám? Samozřejmě. A ne málo. Příběh vás vtáhne a nedokážete se od něj odpoutat, seznámíte se se čtyřmi záhadnými přáteli, kteří mezi sebou mají mnoho pavučin, na nichž jsou zapletené spousty lží. A ty lži postupně vychází na povrch. Přesně toto je na tom to zajímavé. Když k tomu ještě připočtu konec… je to prostě dokonalé. Ostrov Lhářů si v mé hlavě vysloužil své místo. Tady mohu použít konkrétní slova Johna Greena: „Napínavé, nádherné a neskutečně chytré. Ostrov Lhářů je opravdu nezapomenutelný román.“ K tomu není třeba nic dodávat. Jen to, že přesně takto se ke knize stavím i já. Doporučuji všem, tento román musí být na seznamu vašich přečtených knih, nejlépe i na doporučovaných.... celý text
Dcera kostí a dýmu
2012,
Laini Taylor
Konečně zase něco z fantasy světa, po dlouhé době s kapkou romance. Nuže, jdeme na to. Nejprve asi začnu tím, že jsem velmi potěšená z místa, kde se děj (tedy jeho většina) odehrával. I přes to, že autorka pochází z USA, vybrala si pro svou trilogii Prahu. Ráda jsem navštěvovala známá místa společně s úžasnými postavami, které autorka vytvořila. A s jejím odlehčeným, příjemným a dosti často i poetickým stylem psaní to bylo ještě více zajímavé. Jako kdybych skutečně vše pozorovala jen několik metrů od místa dění. Můj názor na námět? Rozhodně originální. Zdálo se mi, že se Laini snažila propojit vše možné, aby vzniklo něco poutavého. Poraženecky uznávám, že to se jí povedlo. Asi budu spoilerovat! Ze začátku jsem si lámala hlavu nad vztahem Akivy a Karou. Zdálo se mi to trochu jako ohrané klišé. V podstatě jsem stále zvažovala, jestli to klišé skutečně je, nebo není. Není. To je moje závěrečná odpověď. Je to jen místy až nezdravě sladké, ale přiznejme si, někdy je to potřeba. A jestli se klišé vyskytuje i v nějakých jiných situacích? Ne. Karou se mi sice občas jevila trochu jako Mary Sue, ale nakonec jsem to přehodnotila. To samé bylo u Akivy. Poslední stránky knihy vše vysvětlí, tedy téměř. Ale… ó můj bože! Akiva. Zlaté oči, tmavé vlasy, ochranitelský typ. Dělá si ze mě autorka legraci? To potřebuje, abych umírala nad jeho krásou a charakterem? Žádám jeho dvojníka. Okamžitě. Končím se spoilery. Myslím, že není pochyb o mé zamilovanosti do tohoto díla. Po dlouhé době jsem se dostala k něčemu sladkému a upřímně, vážně jsem to už potřebovala. Pokud toužíte po fantasy světě, v němž existují opravdu charakteristické postavy, přivítáte romantiku a lásku, jste člověk, kterému můžu Dceru kostí a dýmu doporučit. A hodnocení? 5 hvězd. Jak jinak taky.... celý text
Můří deníky
2011,
Rachel Klein
Zajímavý a především působivý příběh napsaný deníkovými záznamy, jenž vás sice v mnohém zaskočí a nebudete ho chápat, avšak nedokážete se od něj odpoutat. Kdybych chtěla a nebylo u mě zvykem se u názoru na knihu pořádně rozepsat, to dlouhé souvětí by jako hodnocení bohatě stačilo. Ten, kdo už mě ale zná lépe, ví, že toto já neudělám. Pokud mám být upřímná (což by asi nebylo od věci, jestliže mám dílo zhodnotit), jsem mile překvapená. Vskutku jsem nečekala, že se do děje knihy tak rychle ponořím. Vlastně jsem ani netušila, že bude tak velký problém odložit Můří deníky z ruky. Zde mohou být spoilery, takže pozor! Když jsem si přečetla předmluvu, dosti mě zaskočilo, že tento deník si opravdu někdo vedl. Že jde o přesně stejný deník, jenž si vedla autorka této knihy. Že jsou v něm jen změněná jména a poupravené prostředí. Málem mi také ukápla slzička, například při smrti Dory. Ta mi nějakým zvláštním způsobem přirostla k srdci. Asi v půlce deníku jsem naprosto přestala chápat myšlenky hlavní hrdinky. Udivovalo mě to, dělala tak ukvapené záběry, až mi nad tím zůstával rozum stát. Tady by spoilery měly skončit! Musím uznat, že kniha se skutečně dostane člověku pod kůži. Nevím, čím to přesně je, ale na mě tak působí. Myslím, že o celkovém příběhu budu ještě dlouho uvažovat. Zlatý hřeb to není, ale i tak je to velmi dobré, poučné, poutavé a zajímavé. Mohu doporučit všem a především lidem, co se chtějí zamyslet nad svým životem. Dnes to tedy bude za čtyři hvězdy.... celý text
Tyrkysový orel
1997,
Michal Ajvaz
Nad zaklapnutým Tyrkysovým orlem sedím už asi dvacet minut a stále vlastně nevím, co si o něm mám myslet. Líbilo se mi to vůbec? Asi ano, ale zároveň ne… Sakra, se mnou to jde z kopce, jak to tak sleduji. Musím začít od nejjednoduššího… Autor má velmi zvláštní styl psaní… Nemohla jsem si na něj vůbec zvyknout, ani teď vlastně nemohu prohlásit, že jsem si na něj skutečně přivykla. Na můj vkus se často opakovala slova, odstavce byly příliš dlouhé, díky čemuž jsem se vždy rychle ztratila ve změti písmen. Dost podivné mi přišlo i vyjadřování, zdálo se mi až moc poetické… vzhledem k tomu, že většina takových částí se vyskytovala v přímé řeči. Copak někdo dokáže bez odmlčování se vymýšlet metafory a neztrácet se v tom? Pokud mám však říci, který z příběhů se mi líbil více, tak to bude spíše ten první. Rozhodně mě dokázal zaujmout více než ten druhý. Tady se mohou nacházet nějaké spoilery! U toho druhého se mi skutečně nezamlouvalo to kilometrové procházení podmořským světem. Bylo to v podstatě stále to samé, vše se opakovalo. To vážně není můj styl, prosím pěkně. Konec možných spoilerů! Ani obal mě nijak zvláště nenadchl, neslaný a nemastný… ostatně jako to, co bylo uvnitř. Po knize jsem vlastně sáhla jen z jednoho důvodu a tím byla čtenářská výzva. Pamatuji si, jak jsem v knihovně procházela poličky a hledala dílo se zvířetem v názvu. Vzala jsem to první, co mi přišlo pod ruku. Úkol splněn, ale… Raději žádné ale, jdu to uzavřít. Příběh v příběhu, tak se dá Tyrkysový orel definovat. Pro mě naprosto nečekaná novinka, ale rozhodně ne úžasná. Do čtení jsem se musela spíše nutit a vážně nemohu říct, že bych si to nějak zvláště užívala. Takže hodnocení? Jak jsem už podotkla o pár řádků výše, neslané a nemastné… Vypadá to na přesný průměr, dávám tři hvězdy a loučím se.... celý text
Harry Potter a relikvie smrti
2008,
J. K. Rowling (p)
Harry Potter a Relikvie smrti. Sedmá kniha, která pro mě ukončuje celou sérii, když nebudu počítat Prokleté dítě. Je to zvláštní pocit, to skutečně uznávám, dojít po několika měsících, kdy jsem se postupně prokousávala každou částí, k úplnému a dokonce otevřenému konci. Opět a tentokráte již naposledy musím poděkovat J. K. Rowlingové za to, že hrdinu s jizvou ve tvaru blesku na čele a s naprosto úžasně promyšleným charakterem stvořila. Nemám pochybnosti o tom, že toto dílo je vskutku dokonalé a kvalitní, a to po všech stránkách… Autorčin styl psaní, nad nímž jsem se vždy rozplývala a nevěřila svým očím, když jsem zahlédla její popisy okolí. Naprosto žasnu nad jejími přirovnáními! Promyšlenost děje od začátku až do konce. Takových zvratů a zápletek, které se naprosto vyjasnily, vyřešily a uzavřely. Charaktery a celkové vykreslení postav… Vždyť snad každá postava, jež se v Harrym Potterovi vyskytovala, byla nějakým způsobem ikonická. (Tohle je asi spoiler: Snape na mě v tomto díle udělal obrovský dojem, asi už mám ustálenou nejoblíbenější postavu. Dobrá, konec toho nicneříkajícího spoileru.) Opravdu… já skutečně nevím, co mám ještě dodat. Toto je zlatý hřeb v kompletním žebříčku fantasy. Jediné, co jsem zatím nezmínila a co vážně musím poznamenat, je tohle… Knihy o zázračném chlapci s jizvou na čele jsou zatím to nejlepší, co se mi dostalo do rukou. Neviděla jsem filmy… a nemám v plánu to nějak měnit. Raději zůstanu u těchto úžasných knih a budu si všechny postavy představovat tak, jak je vidím ve své hlavě. A jelikož teď už vskutku není co říct, vzkážu všem ostatním jen toto: Doporučuji! Nechte se také vtáhnout do kouzelného světa, do magických Bradavic! Neválejte se tu jako rozbitá košťata na famfrpál, pojďte sem. Do místa zvratů, smutku, štěstí, dojetí a především kouzel! Harry Potter zůstává v mém srdci. Navždy.... celý text
Rozkaz zabít
2016,
James Dashner
Z knihy mám ještě stále smíšené pocity, vlastně ani nevím, co si mám o Rozkazu zabít myslet. Nemohu popřít, že četba to byla kvalitní a že nepostrádala akci, to ne. Ale něco… něco mi tam chybělo. Bohužel ale nedokážu vysvětlit co. Pozor, tady v tom bláznivém seskupení slov se mohou nacházet spoilery! Linie příběhu, které vykreslovaly Markovy sny, se mi líbily asi nejvíce. Dozvěděla jsem se, jak s Trinou poznali Aleca, Lanu a ostatní. A také jak a kde přežívali v době slunečních erupcí. Úplně jednoduše bych mohla říci, že se mi kniha líbila, autor má velmi dobrý styl psaní a kupu dalších pochvalných vlastností, ale jak jsem už podotkla předtím, něco mi tam schází. Jak nad tím teď přemýšlím, možná to bude ten přehnaný popis soubojů. Vědět kdo, kdy a kam někoho kopl, asi není úplně nutné. Chtělo by to drobně osvěžit a především zkrátit, jinak k tomu žádné výhrady nemám. Také musím ještě zmínit, že jsem se začetla asi až po jedné pětině knihy, což tedy není úplně dobré. Kdybych měla říct něco k postavám, tak prohlásím, že jsem si oblíbila Trinu. Připadala mi sympatická, taková milá postava, i když se mi vůbec nezamlouvala její změna díky nemoci. Proto mě pak překvapil konec, ten mě jako fakt dostal. Jak zašeptala jeho jméno před nárazem bergu. Chvíli jsem jen tu stránku hypnotizovala pohledem, než jsem se odhodlala číst dále. Opravdu klobouk dolů, zajímavý a dojemný konec. A Alec… velmi dobře vymyšlený charakter, to uznávám. Voják, veterán. Hodně často odlehčoval atmosféru, aby vše nebylo tak moc depresivní. To vlastně mohu prohlásit i o fórcích, které vedli spolu s Markem. A pokud mám být upřímná, naprosto mě odrovnal konec epilogu. To, že je Teresa Deedee, jsem věděla jen ve skrytu své duše, ale nechtěla jsem si to připustit. Spoilery by tu už být neměly! Tak já tedy nevím… Kniha je zajímavá a mohu ji rozhodně doporučit, jelikož je to opět na trochu jiný způsob, než obvykle čtu. Sluneční erupce, to jsem ve své knihovničce snad ještě nenašla. Dejme tomu, že Rozkaz zabít ohodnotím čtyřkou vínových hvězd, i když by si možná zasloužil i čtyři a půl.... celý text
Harry Potter a princ dvojí krve
2005,
J. K. Rowling (p)
Princ dvojí krve zaklapnut a vodopády slz se spustily ještě více, než jak tomu bylo několik stránek předtím. Opravdu bych nečekala, že mě tento díl donutí si i pobrečet, avšak už je to tak. Po celém internetu kolují řeči typu „Začínalo to jako pohádka, končí to jako horor“. Teprve teď s tím začínám souhlasit, i když Fénixův řád k tomu měl již dost nakročeno. Tak… co k tomu říct? J. K. Rowlingová opět překvapila a zhmotnila pro nás v podobě tisíců úžasně formulovaných vět skvělé, ale zároveň smutné a děsuplné pokračování. Přiznávám, že tuto část jsem měla přečtenou velmi rychle, stále jsem totiž potřebovala vědět víc. A také si ověřit, jestli jsem se v nějakých mých teoriích strefila. No… to se podařilo v jedné. Z dvaceti. To je mimořádný úspěch. Já už opravdu nevím, co mám k Harrymu říct. Bradavice jsou úžasný, nezapomenutelný svět, jenž budu vážně těžce opouštět. A upřímně? Nechci ho opustit tak kvapně. Jak rychle to začalo, stejně rychle to zase skončí. Pokud to vydržím, nechám čtení Relikvie smrti až na léto… Jasně. Do týdne už tady budu přešlapovat dole pod Relikvií s dalším bláznivým komentářem. Už se vidím. Nebudu to protahovat… 5 hvězd, doporučuji. A ještě… jsem jediná, kdo stále očekává dopis z Bradavic? Ten můj se asi se někde ztratil, jinak si to totiž nedokážu vysvětlit.... celý text
Harry Potter a Fénixův řád
2004,
J. K. Rowling (p)
Pomalu ale jistě si začínám uvědomovat, že můj život ve světě Harryho Pottera se blíží ke konci. Mám za sebou již pátý úžasný díl celé série, a zatímco sepisuji tento názor, Fénixův řád si udělal pohodlí na mém klíně. V nejbližší době ho opravdu nemám v plánu odložit. Již od prvních slov v prvním díle Harryho Pottera jsem věděla, že toto bude četba, kterou jsem hledala. Avšak že se tímto kouzelným světem nechám pohltit až tak moc, mě tedy nenapadlo. A do teď se za tuto myšlenku bořím do vysokého bahna, fakt že jo. Momentálně vedu vnitřní boj… na které místo v mém žebříčku mám Fénixův řád umístit? Říkala jsem si, že Ohnivý pohár už nic nepřekoná, ale pravdou je, že teď mé slovo zase tak přesvědčivé není. Někdo klidně může říct, že tento díl byl šíleně natahovaný, ale já s tím tedy zásadně nesouhlasím. Fénixův řád nemá těch 796 stran jen tak. Stalo se v něm tolik neočekávaného a dechberoucího, že se až divím jeho rozsahu. Kdyby byl psán mým stylem, ještě by přibral několik stovek stran. Magické popisy, jež vyzdvihuji u Harryho Pottera v každém komentáři, jsou snad ještě více úchvatné, než dosud byly. A teď bacha, teď to přijde… Rowlingová mě v tomto díle už konečně utvrdila v tom, že psát vážně umí. Mrzí mě, že jsem k tomuto ujištění dospěla až po přečtení pátého dílu. Toto by normální člověk prostě nevymyslel, začínám díky tomu pochybovat, jestli J. K. Rowlingová vůbec člověk je. Ach, blížíme se ke konci. Jste rádi, co? Pokud jste to přečetli až sem, tak klobouk dolů. Na závěr musím dodat, že u posledních sedmdesáti stránek jsem neměla daleko k slzám. Za to ty konečné, kdy se vraceli z Bradavic, mě donutily se usmívat, takže jsem tento kouzelnický svět opět opustila ve veselé náladě. K postavám se dnes nevyjadřuji, už není nutné to zmiňovat. Jejich charaktery se rozvíjí každým dílem a záleží jen na vás, jak vám sednou, takže je můj názor pro toto dost zbytečný. Dodávám jen toto: Má chvála nezná mezí, a proto má i nějaké důsledky. Dávám pět hvězd a znovu tento skvělý svět, jenž vyšel z pera J. K. Rowlingové, doporučuji.... celý text
Harry Potter a Ohnivý pohár
2017,
J. K. Rowling (p)
Nikdy bych nevěřila, že knihy o Harrym Potterovi, které jsem měla napsané na svém letním seznamu asi u dvacátého místa, začnu číst už teď. A už vůbec bych netušila, že touto dobou budu mít přelouskaný i čtvrtý díl. Je to neuvěřitelné, jak rychle je schopen člověk číst, když si něco opravdu zamiluje. V mém případě jsou to Bradavice a vše kolem nich. Vzhledem k tomu, že stále čtu knihy od J. K. Rowlingové, knižní výzva se trošku odkládá. Já si ale nemohu pomoci. Opětně jsem mimořádně nadšená! Ohnivý pohár se u mě umístil na prvním místě mého žebříčku. Kdo ví, jak to bude s příštím dílem, ale Ohnivý pohár toho ve mně zanechal vážně hodně. Snape opět vystoupal nahoru a už je na druhé příčce, přesně za Siriusem Blackem. Hermiona mi tady sedla mnohem více než předtím, víc jsem se s ní (dejme tomu) spřátelila. Odhalili jsme další část naší skládačky, tentokráte jinou, avšak stále si myslím, že v dalších dílech se bude celý děj rozvíjet mnohem více. A to za pomoci těchto situací. Ohnivý pohár neskutečně doporučuji! Rowlingová opět dokázala, že je velmi talentovaná. Popisy situací, jež se v této knize vyskytovaly, byly tak úžasné, že jsem chtěla při čtení tleskat (pardon, to nešlo, četla jsem to tajně). A vlastně všechno, co dokázala sepsat svým typickým stylem, vyznělo perfektně. Zase musím podotknout tu jednu jedinou věc, kterou naznačuji při kterémkoliv ujetém hodnocení. Rowlingová nezklamala a já jí teď znovu poděkuji za to, že Harryho Pottera vymyslela. Dávám pět hvězdiček, i když bych u tohoto dílu nejraději dala třeba sedm, jelikož jsem nadšená naprosto vším, co se v Ohnivém poháru událo. A napíšu to ještě jednou… Doporučuji!... celý text
Tajný deník čínské císařovny
1994,
Johan Fabricius
Po „Tajném deníku čínské císařovny“ jsem sáhla jen z jednoho jediného důvodu a tím byla čtenářská výzva, jež obsahovala úkol oblíbená kniha rodičů či prarodičů. Když jsem zaklapla desky této knihy, nevěděla jsem, jak se vyjádřit, vlastně to nevím ani teď. Zabrblala jsem jen něco ve smyslu: „Hm, tak to mám za sebou, zajímavé.“ Ze začátku jsem do toho šla jen s tím, že je to něco jiného od toho, co obvykle čtu. Něco, co je pro mě nové. Vůbec bych o knize díky mé babičce netušila. Prvních dvacet stran mě i celkem bavilo i přesto, že jsem se nedokázala úplně začíst. Nebyla jsem schopna se do knihy tolik ponořit, něco jí zkrátka chybělo, možná nějaká jiskra, která by mě upoutala. I tak se mi ale začátek líbil. Jakmile jsem ale očima přelétla na stránku číslo 31 a celou ji pomalým tempem přečetla, přestalo mě to bavit. Ten zlom byl naprosto nepochopitelný. A pak už to bylo špatné… Pokud mám být upřímná, skutečně si nemyslím, že je dobré při čtení knihy myslet na něco jiného než na to, co se týká příběhu, jenž držíme v našich rukou. Když jsem si uvědomila, že přemýšlím nad tím, z jakého masa mám zítra udělat ty řízky k obědu, došlo mi, že to asi nebude úplně v pořádku. Do čtení jsem se opravdu nedokázala ponořit, vážně se mě celkový děj nedotkl a nemůžu říct, že mě kniha nadchla. Některé situace mi přišly například naprosto zbytečné, taktéž se mi zdálo, že autor knihu šíleně protahoval. To, co se dalo krásně a zajímavě sepsat do jednoho odstavce, on rozepsal na tři stránky. Vím, že by to potom ztratilo třeba své kouzlo, ale i tak si na to musím postěžovat. Také některé scény popisující císařovnin milostný život se mi zdály přehnané, rozhodně jsem z nich neskákala radostí do stropu, stal se přesný opak. Kdybych byla autorkou knihy já, normálně bych je vyškrtla. Nějaká padesátiletá císařovna si užívala snad s každým… Dobře, to už přeháním, ale musím to zmínit, jelikož mi to celkem narušovalo můj pohled na toto dílo. Na závěr bych jen dodala, že se mi líbil konec knihy, který byl vlastně doslovem Li Lien-Jinga. Musím uznat, že ten jsem si užila a konečně jsem se alespoň na krátkou dobu začetla. Nakonec jsem se tohoto přeci jen dočkala. Knihu hodnotím velmi průměrně, žádný smutek z toho, že již nepokračuje, se nedostavil a předpokládám, že se ani nedostaví. Možná je to tím, že jsem na čtení takové knihy ještě malým človíčkem, ale to samozřejmě není jisté. Každopádně jsem ráda za to, že jsem ji přečetla, ale již nikdy si nenechám doporučit knihu od babičky, nedopadá to dobře. I přesto ji ale doporučuji, pro někoho, kdo se zajímá o Čínu jako takovou, je to opravdu skvělá volba.... celý text
Napůl zlý
2014,
Sally Green
Knížka nebyla špatná, ale vzhledem k tomu, že jsem ji četla poměrně dlouho, nějaká špička to zase nebude. U mě je totiž naprosto normální přečíst jednu knihu za dva dny... Jak bych začala? No, třeba takhle. Příběh byl jednoduše zajímavý a abych řekla pravdu, nejvíce se mi líbila první část, kde autorka psala z pohledu druhé osoby (či jak to mám nazvat). Velmi mě to zaujalo a donutilo pokračovat dál. To se ovšem zlomilo po pár stránkách, kdy se mi přestal líbit autorčin styl psaní. Byl, když to řeknu takto, zvláštní. Často se v některých momentech opakovala stejná slova a podle mě to nebylo takové... řekněme "vyšperkované". Neslané a nemastné. Rozhodně se s tím dalo více pohrát. A co si budeme nalhávat, určitě by poté byl příběh více poutavý. Teď něco k postavám. Oblíbila jsem si Nathana, překvapivě, když byl hlavní postavou. Líbilo se mi, jak jeho jméno, tak jeho způsob chování. Byl i celkem inteligentní, což musím autorce zatleskat, to se tolikrát zase nevidí. Moc jsem si zamilovala i Annalise, sice to byla Bílá čarodějnice a já byla jednoduše na straně Černých, ale měla jsem ji ráda. A Mercury... Páni, naprosto skvělé jméno, nad kterým se budu rozplývat ještě nějaký ten pátek. Takže, abych to shrnula. Kniha byla originální, to se popřít nemůže, ale rozhodně si s ní šlo více vyhrát. Bylo to takové... nedoladěné. Každopádně jsem ráda, že jsem ji přečetla, jelikož jsem si celkový příběh vážně užila, ale do nebes ho zase vychválit nemohu. I tak knihu ale doporučuji, nic tím neztratíte a přinese vám to příjemný zážitek.... celý text
Dvůr trnů a růží
2016,
Sarah J. Maas
Upřímně? Od této knihy jsem nic moc nečekala, ale byla jsem velmi mile překvapena. Jak stylem psaní autorky, tak celým příběhem, který byl doopravdy zajímavě promyšlený. Při některých situacích jsem neměla daleko k pláči, u jiných částí jsem se naopak nemohla přestat smát a někdy se mi dokonce stalo, že jsem jen šokovaně zírala na stránky, jež jsem držela v rukou. Oblíbila jsem si Tamlina (překvapivě). Byl takovou typickou naprosto dokonalou postavou a na to, že zrovna tyto charaktery bez jediné chybičky moc nemusím, tady jsem to nějak neřešila. Nevím, jestli to bylo kvůli jménu Tamlin, jež se mi také hodně líbilo. Nebo třeba kvůli jeho chování. Feyre byla také zajímavá postava, i když bych ji rozhodně neodhadla na devatenáct let. Ze začátku - protože jsem jako obvykle přeskočila anotaci - jsem si myslela, že jí je šestnáct. Na devatenáct se podle mě nechovala, ale každý člověk je jiný. Navíc nevím, jak je to s dospíváním u chudé rodiny... No, nebudu to rozebírat. I přesto mi nevadila a byla jsem ráda za to, že příběh byl psaný z jejího pohledu. Ovšem nejvíce jsem si oblíbila Luciena a Rhysanda. Lucien byl, když to řeknu jednoduše, velmi podobný mně. To byl také důvod, proč jsem si ho tak moc oblíbila. U každé jeho škodolibé poznámky jsem se musela usmát a co hůř, někdy jsem dostala i záchvat smíchu, jenž nešel zastavit. A Rhysand? Jedním slovem, paráda. Naprosto skvělá postava. Tajemný a krutý, ale zároveň milý a fajn muž z Nočního dvora. Kdo ví, co za tajemství před námi skrývá? Tím chci vlastně říct, že Lucien a Rhysand dodávali celému příběhu mnohem lepší nádech. Kdyby tam nebyli, příběh by nebyl tak zajímavý, takže děkuji, že na vás autorka nezapomněla. Každopádně, kniha se mi vážně líbila a udělala na mě obrovský dojem. Jsem ráda, že jsem jí vyplnila svůj volný čas, jelikož opravdu stála za to. Určitě se pustím do čtení druhého dílu, ale nějaký ten čas si počkám.... celý text
Železná dcera
2012,
Julie Kagawa
Abych řekla pravdu, od této knížky jsem čekala mnohem, ale mnohem více. Sice jsem nečetla první díl, ale myslím, že to ani nebylo potřeba, jelikož v ději jsem se i přesto orientovala. Ovšem, překlad byl jednoduše strašný. Našla jsem opravdu hodně překlepů, což mi docela dost narušovalo čtení, nedokázala jsem se do děje úplně ponořit. Nebo to tak mám jen já? Ale vážně nevím, který mistr napsal do knihy "můza“. Copak to potom nekontrolují? Každopádně, když toto přehlédnu, kniha byla se zajímavým námětem, to se popřít nemůže, ale řekla bych, že by to šlo napsat i lépe. Některé události mi například přišly naprosto zbytečné. S postavami jsem byla docela spokojená, Ash u mě byl na nejvyšším možném místě, už jen díky tomu jménu, a také Puk, protože v mých představách vypadal vážně… ehm… „zajímavě“. Ale Meghan… proboha. Pochopila jsem, proč se tak cítila a že si prostě připadala zanedbaná a podvedená, ale… taky mohla přeci pochopit, proč se Ash choval na Zimním dvoře tak, jak se choval. No, nebyla mi sympatická a chtěla jsem ji v jednu chvíli dokonce praštit klackem. (To vyznívá poměrně útočně, nemyslíte?) Po tom, co jsem od této autorky přečetla Talon, který jsem si vážně zamilovala a řadím ho na nejvyšší možné příčky, tady jsem byla zklamaná. A vážně hodně. Do dalších dílů bych se už asi nehrnula…... celý text
