Lauralex přečtené 260

Svolení 2021, Vanessa Springora

Než se stihnu rozloučit 2023, Tošikazu Kawaguči

Můj šálek kávy. Opět jsem se napila plnými doušky této hořkosladké japonské kávy a ještě teď mám na jazyku tu nepopsatelnou literární atmosféru. Člověk by řekl, že čtyři knihy v podstatě o tom samém nebudou zajímavé a poutavé, ale není tomu tak. Natěšeně jsem vyhlížela každý díl a pokaždé mě to dostane, tentokrát v ladné růžové, jako když padá lístek sakury. Možná je to japonskou literaturou, možná atmosférou, možná mou zálibou v prostých a všedních, lidských příbězích a strohé, skromné, ale upřímné literatuře, ale sedí mi to a pokaždé se zamiluju. Laskavé a od srdce podané příběhy a myšlenky, které jsou něžné a emotivní, ale nehrají na city, neždímou slzy ani vztek, prostě jen jednoduše plynou, jako v životě, a člověk je vnímá, přemýšlí o nich a nechává je do sebe proudit. Člověk o nich může přemýšlet, zapíšou se mu do paměti i do srdce, ale nezanechají v něm takový ten tíživý pocit. Nesnaží se ohromit nebo šokovat, není to nutné, protože umět zaujmout, zapůsobit a něco předat právě takovými běžnými a nepřikrášlenými příběhy a krásnou, líbeznou literaturou, je umění. Má to krásnou poetiku a symbiózu reality a nadpřirozena, které je ale tak přirozené. Krásně se tam snoubí ta směsice starého a moderního, jak je pro Japonsko typické. Člověka to obejme, zahřeje a má takový neobyčejný, ale okouzlující pocit v této rychlé době a ve světě plném chaosu. Stále mám pocit, že to lidi nedokážou ocenit a pochopit, než že by se jim to nelíbilo, což je strašná škoda, ale chápu, když je člověk zvyklý na tu "senzační" a překypující literaturu, proniknout do tohoto obyčejného příběhu není lehké. To poslání a ta jedinečnost je právě v té jednoduchosti a v tom číst mezi řádky a vnímat to skryté. Znovu se mi potvrzuje, jak není potřeba přehnaných a strojených akčních příběhů, stačí inteligentní myšlenka, klidný a poutavý styl psaní a to je to ono. Nechci se opakovat, plyne to v tom stejném rytmu, ale i když v něčem stejné, není to jednotvárné, každý příběh a každá kniha je úplně jiná a svá. Předchozí díl mi sice přišel o malilinko slabší, ale tyto čtyři příběhy byly opravdu procítěné, křehké a něžné, chytly mě za srdce. Tošikazu to umí jak se slovy, tak s city, a to je jeho kouzlo a úspěch. Je to zvláštní, ale pokaždé u těchto knih úplně cítím tu pachuť kávy, kterou piju výjimečně, ale pokaždé tak známá a lahodná, i trochu trpká...... celý text

Neděle odpoledne 2022, Viktorie Hanišová

Každá rodina má své kostlivce ve skříni, otázkou je, jestli se mají otvírat, nebo nechat navždy zavřené. Problémy v rodině můžou zničit všechno vaše štěstí a už nikdy nebudete stejní. Viktorie Hanišová je autorka své doby, jejíž knihy slupnete jako malinu, tuhle nevyjímaje, a která mi sedla literárně i myšlenkově jako nikdo dlouho ne. Nesednu si z ní na prdel, to není ono, nesnaží se ohromit, ale proniknout do čtenáře a dotknout se ho, vždycky bodne jednou i více ranami přesně tam, kam má, zaryje se až do morku kostí a tam, pod srdce, kde to bolí, ale hřeje, a tam vzadu v hlavě, kde se usídlí a odkud už nevymizí. Jedna z těch (mála) autorek, která dokáže z toho depresivního a špatného udělat něco tak čtivého, originálního a působivého. Popravdě si nedokážu představit, že by napsala nějakou komedii. Ne že by to nezvládla, ale nebyla by to zkrátka ona. Chtěla bych jí vidět do hlavy, musí tam mít na tyhle příběhy nějaké speciální místo. A přesto, jak je to depresivní, ale originální, nenapodobitelné a skvělé, nemůžu se jí nabažit a chci ji číst pořád. Je to depka, je to přímo deprese, ale taková ta deprese s pointou, kterou si užijete. Dává to smysl a člověk cítí, že i když je to nepříjemné a je z toho deprimovaný a sklíčený, má to tak být. Nelíže si zbytečně bolístky, nerozmazává, nelituje, nebrečí, zároveň nedá nic zadarmo, jen postupně zraňuje vaši duši, aniž byste si toho všimli, až na konci jste najednou rozdrceni na kousky. Člověk ani nebrečí, protože je vyprahlý a vysátý nadoraz, přesto je to podáno citlivě a lidsky, jak to Viktorie umí. Co mě strašně irituje, když to lidi hodnotí špatně, protože je to depresivní. Tak ale? Tak to nečtěte, když vám to vadí, najděte si humorné knihy, o tom tenhle příběh je a vůbec to není špatně, tak ji kvůli tomu neznehodnocujte. Možná jsem blázen, ale tahle depka mi na druhou stranu udělala literárně tak dobře. V několika pasážích mě postihla nepříjemná úzkost. Na začátku vás všichni tak trochu štvou, na konci jich je vám líto a nejradši byste je objali. Je to vlastně tak prosté a jednoduché, kdy není potřeba ani slovo navíc, žádných přehnaných zbytečností, a zasáhne to přesně tam, kde má. Nic složitého a přeplácaného, přesto tak silné a hluboké a budu na to myslet ještě dlouho. Skvěle to plyne, má to drive, takovou zvláštní auru, nic tomu nechybělo ani nepřebývalo, funguje to jako celek. Zhruba v polovině jsem začala něco tušit, nicméně tam toho bylo tolik a tak skvěle vylíčeno a napsáno, že to bylo takové přirozené a vlastně jsem byla ráda, že se moje teorie (jen tak zhruba) potvrdila. A skvělá slovní zásoba, docela by mě zajímalo, jestli to má v sobě, nebo někde čerpala inspiraci, jsem "čuměla na drát". :D Začetla jsem se okamžitě, nešlo se od toho odtrhnout, ono vás to ani nenechá, až jsem byla najednou na konci a bylo mi to líto. Ale to je znak dobré knihy. Stále na ni myslím. Viktorie se pomalu, ale jistě zařadila mezi mé nejoblíbenější spisovatelky, ke kterým se budu vždy vracet. Její styl psaní není podobný nikomu jinému. Funguje symbióza mého literárního i lidského srdce a jsem fakt hrdá, že máme u nás v literatuře někoho takového. A tohle je podle mě zatím její nejlepší kniha. Je to talent. Jen tak dál.... celý text

Sama v Tokiu 2022, Marie Machytková

Jakmile narazím na něco, co jen trochu zavání Japonskem, musím být u toho, což máme asi s autorkou a touto knihou společné. Myslím, že mám v knihovně všechno s Japonskem a o Japonsku a nic neunikne před mým ostřížím japonským zrakem. Pokud jde o literaturu, zatím jsem se ještě nesekla, ať už jde o japonskou hlavně, nebo i českou japonskou. Od knihy Sama v Tokiu jsem čekala přesně něco takového, co jsem dostala, takž ve výsledku jsem spokojená. Myslím, že ve mně taky sídlí takový Plamínek, který zaplápolá vždy, kdy se jen zmíní něco související s Japonskem, proto mě kniha bavila a užila jsem si celou tuhle strastiplnou i radostnou cestu za Japonskem a snem. Možná to není literární senzace, ale ani si nemyslím, že by to byla autorčina ambice, je to od srdce a z duše, lidsky napsaná kniha, přirozeně a procítěně, což já vždycky oceňuju. Chce se mi až říct, pro nenáročného čtenáře, zlatá střední cesta, čímž to nechci vůbec nijak znehodnocovat, u knihy jsem si vlastně hezky odpočinula, ale na to tam bylo asi až moc niterných a těžkých myšlenek, které mě mnohdy zasáhly, což jsem u této knihy vůbec nečekala. Ale vlastně tím, že je to možná tak trochu jakási zpovědnice, mi to bylo tím bližší a měla jsem i jiný čtenářský zážitek než jen čistě japonský, což té knize dodává na čtivosti a autentičnosti. Je krásné, že o Japonsku se člověk může vzdělávat stále a stále, jelikož jsou vždycky o krok, nebo i dva napřed před námi všemi, a tahle kniha byla plná reálií, faktů a bavilo mě poznávat známé, ale i neobjevené kouty, zajímavosti a pocity, které Japonsko nabízí a kterých v této knize bylo plno. Po celou dobu čtení jsem měla chuť sednout na první letadlo a procestovat a prožít si to tam s Marií, tak jsem ráda, že jsem se tam mohla vydat a nakouknout alespoň skrze její příběh.... celý text

Nadělení: Příběhy kluka ze zámku 2022, Daniel Krejčík

Danova knížka je přesně to, čím si chcete udělat radost po dlouhém náročném dni, ať cestou do knihkupectví, nebo jejím čtením. Když jsem pro ni šla, měla jsem to zvláštní šimrání v břiše, jako když mě čeká něco nového a neznámého, ale úžasného, a taky jo. Někdy vím, že je knížka skvělá ještě před tím, než vůbec vyjde, Nadělení je přesně ta kniha. Popravdě si nevzpomínám, kde přesně jsem Dana poprvé zaregistrovala, ale když mi bylo 13, milovaly jsme s holkama jeho kluka (ano, já jsem ta jedna z nich), teď milujeme Dana. Nebo nevím jak ony, já jo, ať jako herce, autora nebo člověka. Mám tyhle osobité životní knihy, které člověk píše o sobě a ze sebe, strašně ráda, protože co může být víc, než když vám člověk vypíše svoje srdce a duši. To, že má Dan vypravěčský talent, je nesporné, ale to, že píše sám za sebe a dává všanc svoje myšlenky, srdce i duši, je na tom to ono. Měla jsem celou dobu pocit, že si povídám se starým dobrým kamarádem, možná i proto, že je jen o 8 měsíců starší, který mi vypráví o svém životě někde v kavárně u kafe. A tahle přátelská, osobní a upřímná atmosféra je pro čtenáře skvělá. Je to ta kniha, kterou nechcete odložit, zároveň si ji ale chcete šetřit co nejdéle. Nadělení mi dělalo společnost v probdělých nocích, kdy jsem vyčerpáním nemohla spát, ve chvílích kdy se mi bolestí i zoufalstvím chtělo brečet, i ve chvílích radosti, spokojenosti a dobré nálady, kterou ještě podtrhl. Skrývá se v ní humor, radost, štěstí, láska, smutek, bolest, obavy, naděje, srdečnost, lidskost a dobro. Jakou emoci si jen dokážete představit. Netušila jsem, kolik toho máme společného, ačkoliv nemám zámek, ale v knize a jeho myšlenkách jsem se často poznávala. Člověk pláče slzami smíchu i dojetí. Podělil se s námi o myšlenky, někdy věřím, že až z nejhlubšího nitra, a toho si na tom celém vážím úplně nejvíc. Odhalit sebe není vždycky jednoduché, ale vždycky je to to nejlepší a nejkrásnější, co člověk ze sebe a za sebe může dát. A věřte mi, že všichni chcete mít kousek Dana u sebe doma. Bývala bych ji teda potřebovala číst už tak před 3 - 4 lety, ale to bychom oba přeskočili své životy, nestalo by se vlastně nic z toho a hlavně bychom nebyli tam, kde jsme a máme, a tak to mělo být. Ten, kdo dává odpad, prostě nepochopil účel a styl téhle knihy, což je mi líto, a to neříkám proto, že bych Danovi chtěla nadržovat, to tak je. Dan otvírá srdce a vnáší do nich dobro a lásku a já asi neznám lidštější knihu. Děkuju, Dane, rozproudil jsi ve mně život. Děkuju, že jsou pořád na světě lidi jako ty a že díky Tobě věřím, že na světě jsou. Děkuju za tenhle krásný zážitek i prožitek. Za to, že jsi mi ukázal, jak krásné je být na světě a jen tak žít, se všemi radostmi i bolestmi. Děkuju, že jsi pro nás tuhle knihu napsal. Teď už se jen těším na Nadělení 2, třeba i 3, 4...... celý text

Když panda tančí 2021, James Gould-Bourn

Zprvu nenápadná kniha, proto ji asi plno lidí přehlédne, skrývá ale skvělý, humorný příběh plný laskavosti, srdečnosti, vděčnosti a hlavně lidskosti, který byste neměli minout. Popravdě jsem taky trochu váhala, jestli knihu číst, nevěděla jsem úplně, co čekat, na první pohled to pro mě bylo něco neznámého a nezařaditelného, ale hned na první stránce mě to strašně příjemně překvapilo a okamžitě jsem věděla, že to bude skvělá kniha. Ano, celou dobu jsem v tom cítila atmosféru Fredrika Backmana, mého asi nejoblíbenějšího spisovatele, ale nebylo to ku škodě, naopak. Každý je úplně jiný, ale mají ten unikátní milý, přirozený a nenásilný humor, který mi přesně sedí. Těšila jsem se na ni, začala jsem ji číst hned cestou z knihkupectví a už jsem ji neodložila. Nakonec jsem strašně ráda, že jsem se do ní pustila, byla to jedna z nejhezčích knih, co jsem kdy četla. Jakožto jeho prvotina je to naprosto geniální. Je to přesně ten přirozený, lehce plynoucí, dojemný a oddechový příběh, protkaný i mírnou dávkou dramatu, který pohladí na duši a zahřeje na srdci, snad každého bez výjimky. Napsat knihu hodnotnou a zároveň oddechovou, citlivou, ale ne vydírající, vtipnou a humornou, ale ne trapnou, obsáhlou, ale ne nudnou, originální, ale ne obyčejnou a hloupou a přidat ještě něco navíc, nedokáže jen tak někdo a je to přesně to literární umění, co obdivuju. James to zvládl na jedničku a já chci víc. Chtěla jsem s příběhem a v příběhu trávit každou volnou chvilku, jako s dobrým přítelem, kterým mi byla. Pro mě jedna z nejlepších humorných knih vůbec. Mám ráda komedie, jak filmové, tak knižní, které ale netlačí na pilu, jsou chytré, nesnaží se být nuceně vtipné za každou cenu, až to vůbec vtipné není, a jen tak nějaký humor mi nesedí, zároveň ale normální, všední příběhy, a když se to spojí dohromady a člověk to umí, vznikne z toho senzace jako v tomto případě. Tohle ale není pouze vtipná kniha, autor jde mnohem víc do hloubky, srdcí i myšlenek, otvírá bolavá dramata, která se dějí v běžném životě dnes a denně, přesto je to celé protkané láskou, nadějí a nadhledem, nic nechybí ani nepřebývá, je to krásně vyváženo do poslední tečky. Lék na poraněnou duši, odreagování v těžkých časech, nebo jen naladění příjemné a veselé atmosféry. A hlavně jsem z toho příběhu měla pocit, že se to klidně může stát v reálném životě, což tomu vždycky dodává ještě víc na uvěřitelnosti. Na závěr teda jedna rada - není úplně výhodné si brát tuhle knihu do MHD, a to rovnou ze dvou důvodů: jednak je celkem vysoká pravděpodobnost, že přejedete zastávku, nebo dvě, možná i pět, protože se začtete, no a taky budete nejspíš vypadat jako blázni, v mém případě i jako úchylové, protože se budete při čtení smát na celé kolo. Jo a miluju Ivana, ten by si zasloužil svoji vlastní knihu, prodloužil mi život tak o 5 let. Upřímně nechápu, že by se tahle kniha mohla někomu nelíbit, je to skvělý, poutavý příběh, který přijde každému vhod. Tleskám.... celý text

Odložený život: Skutečný příběh osvětimské knihovnice 2018, Dita Krausová

Ve válečné literatuře s tématem holokaustu jsem, si myslím, znalec, mám opravdu načteno, ale v poslední jsem ji tolik nevyhedávala, knih už je přehršel a některé mě nelákají, protože se náměty často opakují, takže si vybírám. V případě této knihy tomu ale bylo jinak. Příběh paní Dity Krausové se mi zaryl pod kůži už dávno před tím, než jsem knihu vůbec četla. Paní Ditu a její knihu jsem poznala skrze silný rozhovor v České televizi, který mě hluboce zasáhl. Zcela konsternovaná jsem ho sledovala do 1 hodiny ráno, ani jsem nedutala, další dvě hodiny jsem nad ním přemýšlela a až do brzkých ranních hodin jsem z toho nemohla usnout. Od té doby jsem na to myslet nepřestala, budou to už 3 roky a její slova už nikdy nevymažu z hlavy. Jen málo věcí se mnou v životě pohnulo tak, jako tohle. Nedokážu to vysvětlit, ale bylo to úplně jiné než všechny takové rozhovory s přeživšími holocaustu. Všechno měla vepsáno v očích, které za ni mluvily samy, a mě to silně ranilo. Tak živě, až mi z toho bylo fyzicky zle. I když jsem to nezažila a nedokážu si to ani v nejmenším představit, cítila jsem se toho součástí, zažralo se mi to až do morku kostí, až mě to rozplakalo. Za ni, za všechny. Cítím ty emoce až do teď. Mám pocit, že tolik bolesti snad člověk ani není schopný unést, zároveň mít tolik síly, že to celé přežil. Nabízelo by se, že si po tom knihu okamžitě přečtu, ale odhodlala jsem se k tomu až nyní. Asi jsem se bála, nevím, měla jsem z toho velký respekt, věděla jsem, že to nebude lehké čtení a věděla jsem, že na to musím být připravená. Samozřejmě si netroufám a ani nechci tuhle knihu hodnotit jako takovou, protože to je jeden lidský život, děsivý a nemilosrdný, to se hodnotit ani nemůže. Nicméně tahle kniha je výjimečná právě tím. Když už teď čtu válečné knihy, mám radši ty reálné, autobiografické než ty fiktivní, má to úplně jinou hloubku a atmosféru. Přes všechnu tu hrůzu a utrpení píše paní Dita svůj příběh s pokorou a láskou k životu, lidsky a ladně, jakoby všedně, když vám vaše babička vypráví o svém dětství. Nesnaží se udělat senzaci, nepřikrášluje to, nezveličuje, podává to prostě tak, jak to bylo, a ta upřímnost, přirozenost a jakási syrovost, neškrobenost a hlavně i smíření, je ta nevětší síla. Rozhovor a vyprávění paní Dity na mě zapůsobilo tak, že jsem vnitřně dospěla k tomu, že už nechci na žádné místo koncentračního tábora, nebo aspoň v dohledné době určitě ne, za poslední 3 roky se moje přesvědčení nezměnilo. Nemyslím si, že je špatné, že se na ně lidi chodí dívat a zajímají se o to, sama jsem navštívila Terezín a Osvětim, ale po tomhle uvědomění bych se tam cítila nepatřičně, nevhodně. Těžko se to vysvětluje, ale slova paní Dity mě tak ovlivnila v životě a byla pro mě tak bolestná, zdrcující a děsivá, že bych si to nedovolila. Ne že by to bylo neuctivé, naopak, ale nedokázala bych se tam s tím vnitřně smířit a srovnat. Tahle kniha mi paradoxně ukázala, jak je ten život krásný. Ten náš, co teď žijeme. A i ten paní Dity, za což jsem nejvíc šťastná, protože ona nezahořkla, což ji i její knihu dělá o to hodnotnější. Paní Dita Krausová je moje hrdinka, i když to sama odmítá, ale je to jeden z nejsilnějších, nejpokornějších, nejhodnějších a nejkrásnějších lidí, které jsem kdy poznala, obdivuju ji a nesmírně si ji vážím. Všechno krásné do života, který bude, doufám, ještě hodně dlouhý, paní Dito, jste úžasná, smekám před Vámi.... celý text

Vrány 2020, Petra Dvořáková

Pokud vidíš vránu často, může to být zpráva z druhé strany... Temnota, kde se rodí věci. I lidi. Jako malé mi říkali, že až budu velká, všechno pochopím, ale já nechápu vůbec nic. Moje české srdce zase začalo bít na poplach a hledala jsem, kterou českou knihou ho uspokojit. Jako další milník jsem si vybrala Vrány, knihu, která by neměla nikoho minout. Ačkoliv jsem věděla, že to bude ponuré a temné, netušila jsem, jak moc bolavé, živé a osobní to bude. Je tak zvláštně krásné, jak tyhle příběhy člověka vždy srazí na dno, přesto v nich nalézá vášeň, nadšení, vroucnost a útěchu. Skromná a strohá kniha, co do tloušťky a počtu stran, avšak hutná, vážná, tíživá a tísnivá, co se obsahu a příběhu týče. Sebralo mi to vítr z plachet, naději z mysli a poslední kousek lásky ze srdce. Zůstala jen hluboká propast a temná díra, černočerná jako vrána. Ale nezlobím se, svým způsobem mi to přineslo jakési zadostiučinění, a v tom je tahle kniha právě výjimečná a nevšední. Věděla jsem, že se něco stane, že tohle přijde, a když to přišlo, můj život se najednou zastavil. Nicméně to bylo napsané a podané tak magicky, až to ve výsledku bylo poetické a sladkobolné a já byla vlastně smířená a oddaná. Za sebe i za Báru. Ten konec, ač nevyhnutelný a hrůzný, byl svým podáním a atmosférou dokonalý. Jakkoliv to bylo očekávané a gradující, po té poslední větě jsem jen seděla, čuměla do zdi a nevnímala. Bez soucitu, bez emocí, prostě jenom tak. Tady a teď. Skončilo to přesně tak, jak mělo, i když se vám to nebude líbit a nebudete mít z toho radost, věřte mi. Citelně jsem vnímala tu bezútěšnou bezmoc a pustou prázdnotu, která mi zanechala šrámy na duši a už ve mně navždy zůstane. Člověk si knihy přečte, postupně některé pozapomene, ale tenhle příběh si budu pamatovat napořád. Strašně fandím tomu a baví mě, jak stačí komorní a stručný příběh, který ovšem vydá emocemi, myšlenkami a obsáhlostí za víc než jen jednu knihu, a stvoří se veledílo. V tomhle je víc. Je to naprosto vyčerpávající příběh, ke kterému se budu v myšlenkách vracet ještě dlouho, bude vám po něm těžko, smutno a nepříjemně, ale určitě budete mít dobrý pocit a skvělý zážitek ze znamenitě napsané knihy, o tom není pochyb. Báro, promiň. Je mi to líto. Rozumím ti. Jsi skvělá. A nikdy na tebe nezapomenu.... celý text

XOXO 2022, Axie Oh

XOXO ke mně přišlo úplnou náhodou, asi když jsem googlovala nějaký další korejský seriál nebo svého oblíbeného herce. Byl to pro mě výstup z komfortní zóny, protože YA literaturu už pár let nečtu, maximálně, když se objeví nějaká výjimka. Ne že bych proti ní něco měla, jen mi už příběhově a myšlenkově nestačí, a to ani na ten oddech, možná už jsem na to jen stará, nicméně moje korejské srdíčko si řeklo, že to vyzkouší. Paradoxem je, že K-pop neposlouchám (když, tak K-rock) a tento kult ječících a omdlévajících fanynek je mi vlastně úplně proti srsti, ale korejskou kulturu znám velice dobře a mám ji ráda, stejně jako japonskou. Možná jsem se trochu styděla, že čtu zrovna tohle, ale tak jednou, dvakrát, mimořádně, proč ne. Ačkoliv je to young adult, není to hloupé a trapné, což mi u většiny příběhů vadí, a autorce se autenticky a záživně podařilo vykreslit atmosféru i problematiku tohoto fenoménu. Bylo to čtení přesně na léto, kdy si chce člověk odpočinout, ale nechce, aby mu úplně odumřely mozkové buňky. Kdybych se nezajímala o Koreu, asi bych tuto knihu nechala bez povšimnutí, už jen proto, že je to YA, a kdybych se v této kultuře a problematice neorientovala, možná by mě to ani nezajímalo, ačkoliv je to zajímavé nahlédnutí do jiné země a kultury i pro neznalé a v dnešní době k nám asijská kultura proniká stále víc a víc (však jen já píšu tenhle příspěvek na Samsungu, což je přední korejská společnost). Kdyby mi bylo 14, budu z toho asi poprděná, ale i takhle jako necílové skupině se mi to dobře četlo. Daebak.... celý text

Kaligrafie zlomu 2022, Emily Itami

Návrat do Japonska jak se patří. S jistotu můžu říct, že za poslední tři roky se japonská literatura vyhoupla na piedestal toho, co čtu. Zamilovala jsem se do těch křehkých, všedních avšak neobyčejných příběhů, které plynou v jiném, magickém časoprostoru a citovém rozpoložení. Tak jednoduché, a přitom nádherné. Lidské, jak jen Japonci umí být. Knihy útlé a přece obsáhlé myšlenkami, emocemi a životními osudy s nezaměnitelnou atmosférou. Na tuhle knihu jsem se těšila půl roku, a přitom ji komentuji až rok a půl po přečtení. Možná lenost, možná ustálení v mysli, až pak ve slovech. Myslím, že japonská literatura je přes prostotu příběhů pro náročnější čtenáře, protože pochopit, vnímat a ocenit je ta jejich hloubka, kvalita a hodnota. Popravdě jsem ani nečekala, že by ta kniha měla vyšší hodnocení, ostatně jako celá japonská literatura, protože ji lidi prostě jen nedokážou porozumět. Procítit a pochopit to umí málokdo, to už jsem si za tu dobu, co to čtu, všimla, ale ty knihy nejsou špatné jen proto, že to lidem v záplavě dnešní překombinované literatury není dost. On život v realitě většinou není tak akční, krásný, ohromný a atraktivní jako v knihách. Proto čteme, jasně, ale to pravé umění je podle mě skromný, normální, přirozený, reálný příběh, který neumí nikdo napsat tak, jako Japonci. Nedokážu si představit, že by něco takového napsal autor z jiné země, japonské literatuře se nic nepodobá a musíte to mít v sobě, to se nedá naučit ani napodobit a můžete to buď milovat, nebo nenávidět. Je to příběh o obvyklém častém stereotypu rodiny, manželů, který i já vidím kolem sebe denně. Je to v podstatě smutný, strohý příběh, ale s humorem podaný, který zajímavě, s nadhledem a upřímností poodkrývá skutečnost dnešních životů, a je jedno, jestli v Čechách, Japonsku nebo Americe. Tenhle příběh mě přiměl přemýšlet, jak by to vlastně mělo a mohlo být správné a stále jsem nevěděla, jak bych chtěla, aby skončil. Vždycky mě donutí přemýšlet o sobě, o životě. Běžná realita spousty lidí kolem nás, o které netušíme my a někdy snad ani oni. A autorka tu skvěle vystihla tu nijakou, táhlou, plytkou, nicotnou a rezignovanou náladu a pocity a prostředí malosti, bezvýznamnosti, přesto naději, touhu a odvahu vymanit se a najít ztraceného sám sebe. Japonská literatura holt není o podrobné psychologii postav, detailních popisech skutečností a obrovské vášni, s tím do toho už musíte jít, je to strohé, úderné, nepřímé, filozofické, většinou mají slova úplně jiný význam a možná ve výsledku ani nejde o to, jak je to napsané, ale co se tím chce říct, a stačí jim k tomu pár slov a vět, kde je nutno číst mezi řádky a přemýšlet o tom, což určitě není pro každého. Ale jakmile do toho dokážete procitnout, objevíte svět tak jedinečný, výjimečný, ohromující a fascinující, ze kterého se vám nebude chtít zpět.... celý text

Než vzpomínky vyblednou 2022, Tošikazu Kawaguči

Kavárna Funiculi funicula a tady nová Dona dona je jako vracet se domu. Čekala jsem na tuhle knihu 3 roky, myslela jsem, že se ani nedočkám, a tenkrát mi nikdo nevěřil, že nějaký třetí díl je, ale přání se stalo realitou. Knihy od Kawaguchiho byly jedny z prvních, co jsem z japonské literatury četla, a hned jsem se zamilovala a stal se jedním z mých oblíbených spisovatelů. Strašně mě mrzí, když vidím, že má tato série nižší hodnocení, ale spíš, než to, mě mrzí, že to je jen proto, že ty příběhy lidi nechápou nebo necítí. Japonská literatura není pro každého, to určitě, ale v dnešní zrychlené a zmlsané době, kde všechno musí být ultra a nastrojené, neumí lidi ocenit prosté, přirozené a všední příběhy, postavené na opravdovém životě, který všichni zažíváme. Hloubka, kterou tyto knihy předávají, je v běžných, nepřikrášlených myšlenkách mezi řádky, které jsou vlastně tak jednoduché. Upřímně se směju nad tím, jak lidem vadí, že se v knize opakují myšlenky a pravidla kavárny. Jsou to všechno samostatné příběhy, ačkoliv na stejné vlně, ale logicky se každému musí tato pravidla říct, určitě byste byli šťastní, kdybyste se přišli vrátit do minulosti a nikdo vám tato pravidla a podmínky neřekl, no a pak byste byli třeba najednou duchem. Takové malichernosti. To je právě to, čím si lidi tyto knihy kazí. Ale vůbec, je to součást příběhu a těch pár řádků určitě nikoho nezabije. Zažírá se do mě víc a víc ta myšlenka návratu. Za tu dobu, co jsem četla tyto (teď už) čtyři knihy, u nich čím dál častěji přemýšlím o tom, jestli a za kým bych se do minulosti vrátila. Po první knize jsem si říkala, že ne, že to nemá cenu, žít se má v přítomnosti. A taky bych musela hodně zvažovat, komu stojí za to ten čas věnovat a jestli vůbec. A vracet se kvůli sobě, abych měla dobrý pocit a klid mi přijde sobecké. Ale teď už mi to nepřijde jako blbý nápad, někdy aspoň ta vize a vědomí pravdy není od věci a asi to jediné a nejlepší, co člověk může udělat. Myšlenka cestování časem je stále dobře zvládnutá, ačkoliv tyhle příběhy mi přišly malinko slabší, ale o nic méně pěkné. Má to spád, není to monotónní vykrádání nápadu a vždycky se mi to moc dobře čte, vlastně si u toho odpočinu. To je to kouzlo japonské literatury, podat i těžká a emotivní témata lehce a lidsky, přirozeně jako život.... celý text

Korea: Harmonie tradice a pokroku 2022, Soo Kim

Panda a dráček 2022, James Norbury

Líbezná cesta dvou nesourodých bytostí, které nám ukazují, jak nádherné je být, prostě jenom být. Je úplně jedno, kdo jste, kým jste, kde jste a s kým jste, stačí být sám sebou a být dobrý, to udělá tu největší službu. Pohlazení po duši, uvědomění si, zahřeje na srdci, kouzlo maličkosti, ve které se skrývá její velikost, láska, teď a tady. I slzička ukápla. A právě díky těmto nádherným knihám máme možnost si to připomínat, poněvadž je tak snadné na to zapomenout. Tohle je to kouzlo a krása knihy v její literární i hmatatelné podobě.... celý text

Láska v Paříži – Romy Schneiderová a Alain Delon 2022, Thilo Wydra

Ona byla krásná, něžná, rozervaná, raněná dáma, on byl štír, nestálý, náladový, bohémský frajírek, sexsymbol své doby. Ona byla hvězda rakouského filmu, on byl neznámý začínající herec. Romy Schneiderová a Alain Delon. Dvě legendy. Pár snů. Příběh Romy a Alaina je jedním z největších románů i dramat minulého století. Bylo o něm/o nich napsáno hodně, přesto to lidi stále přitahuje a fascinuje. Životní příběh dvou velikánů, kteří, za svého života, i po (jedné) smrti, oslňují davy. Slavných párů bylo mnoho, ale Alain a Romy měli ještě něco speciálního. Je v tom něco magického, krásného i bolavého. Nedokázali být spolu ani bez sebe. Mohli se navzájem zachránit i si uškodit, a přesně to se stalo. Byli každý z úplně jiného světa, přesto neodolatelně a vášnivě přitahováni. Příběh lásky, která bohužel nikdy neměla šanci. Kdyby se tihle dva nepotkali, respektive kdyby si ho Romy nevybrala za svého hereckého partnera a nezajistila mu tím jeho první velkou roli a cestu ke slávě, přišli bychom o jednu nezaměnitelnou a osudovou část dějin, světových i filmových. Oni změnili Paříž, Paříž změnila je. K této době, ať filmové nebo životní, jsem tíhla už od dětství, pamatuju si, jak se táta každý večer díval na filmy s Delonem a já s ním. Možná jsem tomu jako malá ještě nemohla tak rozumět, ale Delona jsem milovala už tenkrát, to samé Romy s noblesou v krvi, jakožto nádhernou Sissi, která mě okouzlila. Nicméně nikdo a nic není tak krásné a úžasné, jak to vypadá, o čemž vypovídá i tato biografie těchto dvou silných, leč křehkých ikon. O Alainovi i Romy jsem toho četla hodně, nicméně i když je známá velká část jejich životů, mnoho nám zároveň zůstává skryto, a tak je to dobře, přesto mě láká o nich vědět vždycky trochu víc, a tato kniha není jen biografií, ale i láskyplným a zároveň tragickým příběhem. Vypadá to jako z velkofilmu a byla to realita. Možná to někde působí příliš obsáhle, ale všechny ty věci v tomto příběhu mají svou podstatu a jedna bez druhé by nefungovaly, stejně jako by bez sebe nefungovali Romy a Alain. Já, jako znalec, sice jejich příběh znám, znám o nich všechny dostupné informace, i tak to bylo obohacující, přínosné, zajímavé a něčím překvapivé, nejsou to jen stále dokola omílaná fakta a přečetla jsem si ji s chutí. Při čtení jsem měla pocit, jako bych se přenesla zpět do 60. let a prožívala s nimi tento příběh znovu od začátku do konce. Člověk se do toho ponoří, vžije a cítí všechnu tu lásku a bolest jako by byla jeho vlastní. Není to jen plochý, povrchní životopis a výpis kariéry, je to pojaté lidsky s citlivým přístupem, nedělá z nich bohy, popisuje ty dobré i špatné věci, a tak to má být. Vášnivá a bolestivá láska trvala 5 let, přesto to vydá za víc než jeden život a jednu knihu. Myslím, že to ani pro jednoho nikdy nebyla zcela uzavřená kapitola, možná i proto teď máme možnost číst tento jejich příběh. Patřili k sobě, přesto to bylo předem odsouzeno k záhubě. Ona byla tou milující, byla mu oddaná, Alain byl takový, jaký byl, byl to… prostě Alain, milovaný i nenáviděný. (miluju ho, jako herce, jako charismatického chlapa, ale doma bych ho teda nechtěla) Mám pocit, že v Bazénu ani tak nehráli svoje postavy jako sami sebe - to, že se díváte na svou životní lásku, ač bývalou, prostě neschováte - a i pouhým pohledem očí si řekli všechno, co v nich zůstalo nevyřčeno. Nevím proč, mám pocit, že to lidi z nějakých důvodů budou hodnotit špatně, nízko (a proto jsem tu já, abych to trochu vyvážila :D), ale i když je to "jen" biografie, je to dobře napsané a autor sdělil přesně to, co měl a chtěl, určitě je to jedna z těch lepších biografií, kde je vidět, že si na tom dal autor záležet. Určitě je to přínosnější pro toho, kdo o nich nic nebo moc neví, nicméně člověk ani tak nemá pocit, že čte biografii, jako příběh, ale i pro znalé je to kvalitní a hodnotné čtivo. Vidím je teď vlastně víc v obyčejném světle, ačkoliv byli zcela neobyčejní, stále jsou mi trochu záhadou, každopádně je škoda, že spolu nemohli být, nebo jejich příběh nekohl být alespoň delší, ač ublížili by si tak jako tak. Kdoví, co za memoáry bychom četli pak. Avšak jak to všechno doopravdy přesně bylo vědí jen oni sami...... celý text

Hvězdy první republiky 3 - 50 světových ikon na plátnech předválečných kin 2021, Alžběta Nagyová

Normální lidi 2020, Sally Rooney

Japonsko plnými doušky 2021, kolektiv autorů

Děti nade vše 2021, Delphine de Vigan

Kde chybí rozum, ani internet nepomůže. Dlouho jsem nečetla tak dobře napsanou knihu a nejen dobrou, právě jsem přečetla jednu z nejlepších knih v životě. Delphine (jaké krásné jméno) mi poskytla úžasný zážitek i děsivou lekci. Je v tom fakt dobrá a mě to neskutečně baví. Delphine do každé knihovny! V dnešní době, která žije sociálními sítěmi a internetem a ve které máme nekonečné možnosti, zahazujeme svůj čas sledováním videí a počítáním lajků. A co hůř, používáme k tomu svoje děti jako rukojmí. Internet je místo, kde můžeme být kýmkoliv chceme, ovšem realita je většinou jiná. Dobrý sluha, ale zlý pán. Vidět je jen to, co chceme, aby vidět bylo. A dokud jsem nezačala používat internet, nevěděla jsem, kolik je na světě idiotů, zároveň byl svět o něco hezčí. Jsme v tom spolu, a přitom sami. Je vlastně trochu paradox, že se o tom bavíme právě na internetu, ale o tom to nakonec celé je. Ono se to nabízí. Nějaký takový příběh už tu byl potřeba. A jsem ráda, že se toho chopila právě Delphine. Je to přesný odraz dnešní doby, ze kterého je mi úzko. Na začátek je tedy dobré říct, že to není thriller, ale děsivé a mrazivé je to i tak, ne-li víc, protože tohle je realita, tohle se opravdu děje. Mrazí mě z toho, jak pravdivě a reálně je tu situace vykreslena a že jsme vlastně všichni součástí příběhu, ať vědomě, nebo nevědomě. Líbí se mi, jak to bylo pojaté, opravdu jsem si přišla, že se to děje teď a tady. Je to strašně poutavé a nemít povinnosti, přečtu to na jeden zátah. Umí krásně podat příběh, podmanit si čtenáře a pracovat s emocemi, myšlenkami a plyne to samo. Nedá se tomu upřít, že je to zcela nadčasové dílo, které je a bude aktuální stále. Po slávě a zisku budou lidé lačnit vždy, co je svět světem. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem měla možnost si přečíst a užít tenhle příběh, na druhou je mi z něj dost zle. Věděla jsem, že se tohle děje, ale po přečtení to nějak nabralo ještě víc na realitě a intenzitě, to uvědomění a potvrzení bylo hořké a bolavé a byl to dost odstrašující příklad. Nepřekvapovalo mě to, jen se ve mně mísil vztek, beznaděj a zoufalství. Osobně pro tohle nemám pochopení a je pravda, že se od toho distancuju, jak jen to jde, vlastně se dost stydím, že v téhle době žiju a jsem toho součástí. Nevím, jestli jsou horší děti na internetu, nebo matky schovávající se za svoje děti na internetu. Marně přemýšlím, jak jsme se do této doby dostali a jestli je cesta ven. Zařadila bych ji na pomyslnou povinnou četbu pro ty, kteří už sítě mají, nebo pro ty, kteří o nich přemýšlejí, takže prostě pro všechny. Víte, problém nejsou ani tak sociální sítě, jako spíš lidi na nich. My všichni máme internet a nevíme nic...... celý text

Dlouhá trať 2020, Viktorie Hanišová

Nic není věčné. Nemá cenu se trápit, jednou z nás bude prach. A možná toho času bude třeba jen tolik, že náš život bude krátký. Zásah přesně do bolavé černé díry pro všechny, kterým slunce někdy zakryl stín. O Viktorii Hanišové jsem slýchala často, pořád na mě někde vykukovalo její jméno a kroužila jsem kolem jejích knih. Teď jsem si konečně jednu přečetla, a myslím, že jsem si na začátek vybrala skvěle, a jsem toho plná, Viktorie už mě určitě nemine. A proč pořád psát o přehnaném optimismu a šťastných lidech? Nebudeme si nic nalhávat, tohle patří k našemu životu stejně jako radost, i když se nás to třeba nedotýká přímo. Co má bejt. A Viktorie to pojala podle mě skvěle a dostatečně. Tento formát povídek je přesně to pravé, tak, aby to zaujalo a nepodlomilo kolena nadoraz. Píše věcně, k tématu, bez zbytečných vytáček a sluníček okolo, melancholicky, přesto s nadhledem nám vlastním. Možná je to tím, že jsme všichni prostě jen lidi. Sáhla jsem po ní právě díky tomu, jakému tématu se věnuje. Nemám žádný problém, jsem jen holt takový morbidní člověk, který má tohle depresivní téma rád a zajímá ho, ano, možná i proto, že to znám. Všichni si to museli dávkovat, no a já jsem teda tak narušená, že jsem to přečetla naopak celé najednou. Nesedla jsem si z toho na prdel, ale zasáhlo to přesně tam, kam to bylo mířeno. Autorka se sice nechala slyšet, že se toho v povídkách čtenáři nedá moc sdělit, a ona je to vlastně pravda, ale i není. Ne všechny knihy vám musí nutně něco sdělit, ale hlavně si to v tom musíte objevit sami. Přinejmenším můžete být rádi, že vás třeba nic netíží. Mám pocit, že tyhle příběhy a hlavně myšlenky a pocity můžou zcela pochopit, a tím i ocenit, jen lidé, kteří to zažili a prožili, takže pokud vás tahle kniha nezasáhla, nebo jste ji nepochopili, buďte vlastně rádi. Některé povídky byly opravdu tíživé a smutné, nebo ani ne smutné, spíš ponuré a bezvýchodné, ale zkrátka živé, a přesto jsou plné citu a cítím z nich jakousi krásu a naději. Je to bolavé a deprimující, ale mezi řádky půvabné. Asi jsem divná, ale toto téma je takové tajemné a já i v něm vidím nějakou zvláštní krásu, kterou tu Viktorie také dokázala vytvořit a podat. Pro mě další zajímavý a originální kousek z české literatury, který mě bavil a jsem ráda, že jsem se k němu dostala.... celý text

Akvárium 2019, David Vann

Existuje bytost odpornější než člověk? V návalu vlastního sebetrýznění přišel ten čas, kdy jsem potřebovala přesně Davida. Bylo potřeba uspokojit můj duševní masochismus. Na jeho knihy musí být nálada, nemůžu ho číst kdykoliv, ale vždy si ho ráda přečtu. Strávím s nimi vždycky chvilku, ale rezonují ve mně ještě dlouho potom. Akvárium, kde se topí vztah matky a dcery, potlačená minulost a životní traumata, je sondou do nejhlubších a nejtemnějších míst v lidském nitru, psychologické drama odloučení, bolesti a násilí páchaného na lidských duších. Začíná to vcelku nenápadně a nevinně, vše působí jednoduše, ale postupně se to mění v boj o přežití, doslova, člověk si ani nevšimne jak. V momentě se to začne sypat jako domeček z karet a vy se ocitáte v pekle. Pěkně horkém pekle. Ale to je teprve začátek. Nikdy nevíte, co se stane, a s hrůzou trnete na každé stránce, kdy a co přijde, pak to na vás najednou vybafne, jedním krutým řezem a neuděláte nic. Nikdy nevíte, kam až může zajít a očekáváte jen to nejhorší. Tlačí vás do kouta a naprostého extrému, který nikdo a nic nezastaví. Vyžívá se tu v utrpení, násilí, hrůze, depresi, nenávisti, rozvratu rodinných vztahů, selhání člověka i systému a mě to prostě baví. Nebojí se toho a má to grády. Jde až na dřeň a vlastně jen čekáte na pomyslné i reálné zmáčknutí spouště, kdy to bouchne, a k zemi začnou padat mrtvoly. Nasází do vás plno ran a rovnou se v nich ještě porochní. Má schopnost překvapit, a to je úspěch jeho příběhů. Jeho knihy čtu vždy napjatá, s naprostým vypětím psychických sil a cítím v sobě znatelnou bolest a prázdnotu. Musím to v sobě vždy nechat doznít a vyhnít. V některých pasážích jsem měla stažený zadek a děs v očích, ale stejně jsem musela číst pořád dál a dál. Možná je to úchylné, jenže jeho knihy jsou prostě takové. Není to nic hezkého ani pozitivního, ale je to tak děsivě reálné, že vás to nepustí. Situace jsou hrozivé, odporné a zoufalé, postavy jsou zlomené, rozervané, bezmocné, poznamenané vším, co jen člověk může za jeden život unést a ještě něco navrch. Neukonejší vás, nepodá pomocnou ruku, naopak, zabije ve vás i ten poslední kousek dobra a víry, přesto v nich cítím naději. Čtenář znalý jeho příběhů možná nebude překvapen, ale může být ohromen. Jeho knihy jsou pro mě výjimečné právě tím, že na ně nikdy nezapomenu, vždy si vybavím tu děsivou pachuť a hned po první větě poznám, že je to Vann. Svrbí mě prsty, přidat ještě tu jednu hvězdičku, protože to na mě fakt zapůsobilo a je to nejlepší, co jsem od něj četla, ale pořád cítím, že tam je ještě něco víc, má to v sobě, a že ten strop teprve přijde, tak si ji schovám na příště.... celý text