Lauralex přečtené 260

Kečupová mračna 2015, Annabel Pitcher

Život po tobě 2016, Jojo Moyes

Jakmile jde o pokračování nějaké vydařené knihy až bestselleru, přicházejí vždy obavy, aby to nebylo spíše ku neprospěchu a neskončilo to jako nastavovaný, nepovedený příběh. A v tomto případě byly obavy opravdu na místě. Je těžké, ba dokonce i nemožné, navázat na něco tak úspěšného ve stejné úrovni. Nicméně jsem věděla, že si to musím přečíst, i kdyby to dopadlo sebevíc špatně. Cítila jsem to jako takovou povinnost, už kvůli Willovi. Po prvním setkání s Louisou a Willem se moje srdce rozletělo na milion malých střípků a trochu jsem doufala, že je to slepí dohromady. Myslela jsem, že to bude, jako když se vracím domů, k rodině, tam, kde to dobře znám. Ale najednou bylo všechno tak cizí. Připadala jsem si úplně někde jinde, než kde jsme se rozloučili. Stalo se totiž přesně to, co jsem očekávala a co je vlastně naprosto pochopitelné - z Louisy se stal úplně někdo jiný. A ačkoliv Will byl bezvýhradně tím středobodem, ona tu úroveň povznesla ještě o trochu výš. V druhé polovině už jsem to poznávala víc, ale za srdce mě to úplně nechytlo. Přesto jsem ráda za tu chvilkovou připomínku a památku. Napsáno dobře, to se Jojo odepřít nemůže, ale spíš jako další, samostatná kniha, už je to celé o úroveň níž. Neříkám, že byste to neměli číst, ale ponechte si v srdci to, co bylo, i přes tu bolest. Než jsem tě poznala se mi vrylo hluboko pod kůži, doslova, jenže stejně jako Louisa ztratila Willa, já ztratila tu senzitivitu a empatii, která tu chyběla. Některé věci prostě mají skončit.... celý text

14 000 důvodů ke štěstí 2017, Barbara Ann Kipfer

Jak já dlouho čekala, až ji konečně přeloží, a po více než dvaceti letech jsem se dočkala. Není to čtení na chvíli, jednou a dost, vždycky se k ní člověk může vrátit a buď si jen připomenout ty obyčejné maličkosti, nebo naopak najít něco nového, co předtím neviděl. Protože jedna prostá a základní, ale zásadní věc pro fungování - štěstí a spokojenost není o lidech, ale v lidech.... celý text

Všechno, úplně všechno 2015, Nicola Yoon

Jestliže to, co je, není to, co by mělo, tak co tedy? A co když to tak strašně chceme jenom proto, že to nemůžeme mít? Originální a netradiční kniha ve všech směrech - od názvu, přes obálku až po hlavní zápletku a příběh. V anotaci je vlastně řečeno vše, ale neprozradí vám to v podstatě nic. Takže jestli tím Nicola chtěla upoutat a strhnout davy, tak se jí to, dle mého názoru, povedlo dostatečně. A někdy je dobré, vracet se ke knize zpětně a nechat ji v sobě rozložit a vpít ji do každé své částečky, protože si uvědomuju, že se mi vlastně líbí, dost se mi líbí. Je to totiž všechno tady a teď. V určitých životních obdobích se uchyluji ke knihám skrze svou momentální situaci, rozpoložení a bod, ve kterém se můj život nachází. Teď jsem zrovna byla alergická na celý svět. Možná v té knize hledám až moc ze sebe, ale nakonec o tom to je. A zrovna tady ještě o to víc. Protože je to ten příběh, který potřebujete, ale zároveň nechcete dočíst. Stále mě to hnalo dál, ale zároveň jsem se toužila zastavit v určitém momentu, který mě učaroval, a ponechat ho, jak je, a zůstat už navždy v něm. Někdy totiž člověk chce prožít všechno, teď a tady, a nebo se od všeho schovat do svého uzavřeného světa. A proto mi to až tak moc připomínalo jeden známý příběh. Ten můj. Uzavřený svět v mé hlavě - a to je možná ještě horší. Celé je to v této věci o postavách, od kterých se to odvíjí. Přesně vědí, co chtějí, a jdou si za tím, ať to stojí, co to stojí. Ukazují ty všední, ale znamenité a jedinečné detaily v životě, které si začneme uvědomovat, až když je ztratíme. A šťastní budeme tehdy, až pochopíme podstatné, stejně jako Maddy a Olly. Příběh jako takový sice není úplně ten, co se člověku vryje pod kůži a zasáhne srdce, k tomu tam ještě trochu něco chybí, ale že je to neotřelé, dobře pojaté, neobyčejné, zajímavé a napínavé, to se tomu odepřít nemůže. Já jsem byla napnutá, jak se to bude vyvíjet a co se může stát, a proto se mi to líbilo a udrželo mě to v bdělosti. Konec jsem vlastně asi ani nečekala. Ke konci už mě to napadlo, ale nemyslela jsem si, že by to bylo tak... nenáročné. Stále jsem si říkala, že se může stát cokoliv, takže když se to opravdu stalo, byla jsem překvapená. Celkově to mohlo mít víc napětí a akce, protože to nemá všechny podněty a impulsy proniknout zcela do hloubky, aby vás to pohltilo, a skončilo to tak nějak rychle a najednou, ale mou potřebu milého a příjemného příběhu, který jsem si užila, to splnilo a dopřálo mi to myšlenkový soulad. Život znamená mnohem víc, než jen být naživu. A POZOR: Láska stojí za všechno. Všechno!... celý text

Alchymista 2005, Paulo Coelho

Všechno v životě je znamení. A znamení byla i tato kniha. Očekávala jsem, že mě to uchvátí a předpokládala jsem, že je to přesně pro mě. Myslela jsem si, že ji čtu ve správnou dobu, ale možná právě ne. Chybělo mi něco, co od knih očekávám. Uvěřit. Nepovedlo se mi to. Možná proto, že jsem ještě nedošla k pokladu. Nicméně, i když si myslím, že Paulo je schopný a chytrý myslitel, líbí se mi některé jeho myšlenky, tak jeho literatura jako celek mi prostě nestačí, už mě nedokáže uspokojit. Ne že by mi dala poslání, procitnutí nebo ukázala životní cestu, to ne. Ale pochopila jsem, že jsme každý jakýmsi Alchymistou a ke všemu stejně nakonec člověk musí dojít sám. I k pokladu. Mícháme si svůj život sami a i když jsou tu okolní vlivy, kterým se nedá ubránit, to konečné rozhodnutí je stejně vždy na nás. Něco mi to dalo, něco mi to vzalo, i tak by se to dalo říct. Coelho je zajímavý tím, že dokáže vystihnout prosté myšlenky takovým nevšedním způsobem. S některými souhlasím, s některými ne. Ale já věřím, že co se má stát, to se stane. Protože musíme sledovat znamení. Protože život chce, abychom prožili svůj Osobní příběh. A znovu jsem si potvrdila to, co už jsem dlouho věděla - že univerzální řeč, Řeč světa a Duše světa není nic jiného než Láska.... celý text

Odpusť mi. Megan 2016, Abbie Rushton

Nedokázala jsem si úplně dobře představit zpracování tohoto tématu. Představovala jsem si nějaký jednoduchý, prokouknutelný příběh, ale stránku za stránkou to začalo být napínavější a napínavější a já prostě chtěla vědět, co se stalo. Čekala jsem nějakou obyčejnou young adult, na jaké jsem zvyklá, ale spletla jsem se. Začetla jsem se do toho tak, že jsem nechtěla přestat, dokud nezjistím, o co jde. Bylo to... dobré. Hodně dobré. Já neříkám, že je to nějaký unikátní a brilantně zpracovaný příběh, ale bylo to strhující a originální, to musíme uznat. Vtáhlo mě to do děje a kolikrát jsem měla nutkání, podívat se na konec, jak mě ta nevědomost hnala dál. Celou dobu jsem si v hlavě skládala kousky skládačky, vytvářela teorie, přemýšlela, jak to skončí, a za to má u mě kniha plus. Ačkoliv jsem to trochu předvídala, lhala bych, kdybych řekla, že jsem to čekala. Jo, líbilo se mi to. Překvapilo mě to a vůbec jsem tohle od té knihy nečekala. Rozhodně je to dobrá knížka s kvalitně vymyšleným dějem. Zažila jsem jakési dejavu. Nevím proč, z čeho, kvůli čemu, ale ten pocit si pamatuju. Třeba to ani není tak o tom, co udělala ona, ale co jsme kdy udělali my. Jestli mi rozumíte.... celý text

Spočítej hvězdy 2014, Lois Lowry

Na první pohled jednoduchá, snad až dětská kniha, jejíž podstata je ukryta uvnitř. Tváří se jako lehké čtení, ale pod povrchem je to silný a poutavý příběh, což jsem poznala už na prvních stránkách. Je to tak známé téma, ale tentokrát podané z jiného pohledu. S mírností, laskavostí, srdečností a citlivostí, s mírným dětským pohledem na svět a válku, jestli to snad vůbec jde. Chytlo mě to za srdce a byla jsem tím pohlcená. Jako by mi někdo vyprávěl dávný, milý, ale zároveň odstrašující příběh. Napjatě a zaujatě jsem četla stránku za stránkou a najednou jsem byla u konce. Ačkoliv na to nevypadá, má co nabídnout. V jednoduchosti je síla.... celý text

Pokoj 2011, Emma Donoghue

Asi nikdy jsem před čtením žádné knihy neměla takový strach. Alespoň do té doby... A stále si přijdu, jako bych tam byla. Je to opravdu silný čtenářský i psychický zážitek. Precizně zpracovaný a promyšlený příběh, který mě tak upoutal a přenesl mimo dění, že jsem nevnímala nic okolo, jen ten Pokoj. Do detailu znám každý kus nábytku, každé smítko prachu, cítím každý pach a vnímám tu nepopsatelnou a konzistentní atmosféru. Jako bych tam zůstala uvězněná i dlouho poté. Tak mě to emočně vysálo, že si říkám, jestli ve mně ještě vůbec něco zbylo. Odsuzujete psaní ze strany malého Jacka, ale právě to je to ono, co mě na té knize a na celém tom příběhu tak uhranulo. Ano, je to podáno mírně nespisovným textem a dětským jazykem, ale kdo by dokázal lépe vyjádřit to myšlení, pocity a svět o čtyř zdech. A vlastně díky němu to bylo ještě víc autentické, osobité a pozoruhodné a je můj hrdina. Příběhy vyprávěné dětskýma očima jsou mimořádné a mají svou specifickou a niternou atmosféru. Mami věděla, co je Venku a jak to chodí, on ne. Ano, možná byl trochu naivní, ale proboha, bylo mu pět a tohle pro něj bylo normální a nikdy se nedostal dál než z jednoho rohu Pokoje do druhého. K okolnostem to ani jinak nešlo. A vlastně paradoxně měl možná i víc než kterékoliv dítě v jeho věku. Musíte se vcítit do jeho myšlení a prožívání, podívat se na to jeho očima, pak to uvidíte úplně jinak. A o tom to celé je. Přivítala jsem, že je tu i pohled i na život potom, protože většina knih končí zachráněním. A tím je to ještě intenzivnější, silnější a působivější. A ve výsledku mě to tak srazilo na kolena, že jsem si přišla, jako bych se to všechno učila a socializovala se společně s nimi.... celý text

Všechny malé zázraky 2015, Jennifer Niven

Já jsem na kousky. Cítím, jak ve mně narůstají tisíce pocitů. Rozložila jsem se na milion malých střípků a teď se postupně skládám dohromady. Cítím to až v kostech. Jako bych byla všemi barvami v jedné. Zanechalo to ve mně hlubokou propast a zároveň to naplnilo moje srdce. Je to jeden malý velký zázrak. Jako mladší jsem četla vesměs všechno, co mi přišlo pod ruku, teď už si spíš vybírám knihy, ve kterých bych se mohla najít, pochopit a které by mi mohly pomoct s mým životem a změnit ho. A tohle byla další z nich. Znám to až moc dobře. Prošla a procházím si tím vším. Jsem sama, uvězněná ve svém těle a ve vlastní mysli. Spánky a Probuzení, není nic mezi tím. Jsem strašně ráda, že Jennifer tuto knihu napsala. Mám pocit že se jí podařilo něco sdělit. Aspoň mně ano. Jako by konečně někdo dokázal popsat to, co se děje v mé hlavě. Pochopila jsem opět něco více ze sebe a co se se mnou děje. Dřív jsem si myslela, že jsem špatná, že jsem divná a že si za to můžu sama. Nechápala jsem, co se se mnou děje. Teď už ano. Není to moje vina. A vlastně jsem za to na sebe hrdá. Já nevím, jestli jste to na konci pochopili, ale Finch se neztratil, on se právě našel. Takoví my jsme. Chvíli tady, chvíli pryč. Chvíli ztraceni, chvíli nalezeni. Chvíli spíme, chvíli jsme vzhůru. Chvíli živí, chvíli... Přála bych si, abych mohla něco udělat, ale nezazlívám mu to. Nejsem na něj naštvaná, nemám vztek, nejsem zklamaná, jen to bolí. Jenže takhle to je, a kdo nikdy nebyl v této kůži, v tomto těle, v této mysli, v této duši, nepochopí to. Jen mi možná chybělo pár posledních stran putování z pohledu Finche. Ale lidé jako Theodor Finch nemizí. Jenom putují. Je tu. Stále tu je. A navždy bude, v našich srdcích. Když jsem potkala Finche, život najednou začal dávat smysl. Chtěla bych žít ve světě, který by projektoval Theodor Finch. Navždy změněný. Rozumím Ti, Finchi, ani nevíš, jak moc. Mám tě ráda a nikdy na Tebe nezapomenu. Zachránil jsi mě. Můžeš za to, že Tě miluju. Ale tentokrát to bude jiný. Teď zůstanu vzhůru (doufám). P.S.: Můj komentář není přecitlivělý ani vyhraněný. Jsou to moje pocity a jsou takové, jaké jsou, nikdo nemá právo je hanit. Prostě to každý vidí a bere jinak. Jen jste v tom nenašli to, co v tom je. Třeba jste to nezažili. Já jo. Takže... udělejte si přece názor sami a neberte si můj. AMEN. (tento komentář už jsem psala asi před rokem, ale nějaký imbecil, který má potřebu se nabourávat do profilů, mi ho smazal, takže poslední poznámka je v reakci na komentář od DominaCZ o něco níže)... celý text

Než jsem tě poznala 2013, Jojo Moyes

A co jsem? To mám prostě přejít a nechat to být? Jen tak? Snažím se si to moc nepřipouštět k srdci, ale nějak to nejde. Nečekala jsem takovou vlnu emocí. Moje srdce je zlomené a roztříštěné, ale stejně to miluju. Dočetla jsem ji včera v půl jedné ráno a stále mám pod kůži tu energii a bezmoc zároveň. Ale jsem šťastná, že jsem si ji přečetla, opravdu jsem. Na začátku jsem čekala nějaký klasický romantický příběh, ani jsem ji nejprve číst nechtěla, ale záhy jsem pochopila, že to bude jiné. Úplně. Není to (jenom) romantická kniha, je to kniha o životě, volbě, boji, síle, lidské vůli, lásce a - pochopitelně - smrti. Ovšem je to podáno s takovou lidskostí a přirozeností, že jsem si říkala, že to tak vlastně asi má být. Nejvíc se mi líbilo, že ačkoliv je to smutné, dokázalo mě to rozesmát a brát to tak, jak to je. Jinak to snad ani nejde. A to je to kouzlo. Jsem velká citlivka a rozbrečí mě téměř cokoliv, dokážu se rozbrečet i na povel, ale vždy se snažím být silná, jakkoliv je to těžké. Tentokrát jsem to ale úplně nezvládla. V životě mě rozbrečely zatím dvě knihy - a tohle je ta druhá. Nebo spíš Willův dopis, což jsem čekala od začátku, v tom budiž řečeno vše. A zase cítím tu bezmoc, že to nemůžu změnit. Než jsem poznala tuto knihu, nevěděla jsem, kdo jsem, ale troufám si říct, že mi alespoň minimálně dopomohla najít samu sebe a uvědomit si, co se sebou. Nebudu lhát, změnilo mě to. Změnilo mi to život a zachránilo mě to. Cítím to všude a nikdy na to nezapomenu. I kniha dokáže velké věci. A tato mi dokázala dát sílu žít. A našla jsem muže svých snů. V páté kapitole, haha. Možná to vyzní směšně, ale Will na mě zapůsobil a zůstane ve mně jako jedna z knižních postav, které mě ovlivnily, a jako lidský hrdina. Lidi, přečtěte si to, fakt, prosím, nemějte předsudky kvůli ženskému čtení, je to neobyčejný, srdcervoucí příběh, který vám prostoupí tělem a po jeho přečtení už nebudete stejní. Vryl ses mi do srdce, Wille Traynore. Prostě jen dobře žij. Prostě žij.... celý text

P.S. 2015, Aňa Geislerová (p)

Aňa, to je žena! Věděla jsem, že je úžasná, ale zjistila jsem, že je boží. Vždycky jsem ji měla ráda, ale číst její knihu jsem neměla v plánu, už proto, že nikdy nejdu s davem a nevrhám se po knihách, které jsou na vrcholu a všichni je čtou. Pak mi to ale nedalo a zvědavost zvítězila. A jsem za to neskutečně ráda, protože bych přišla o hodně. Ona psát opravdu umí. Nevěděla jsem, co od toho čekat, ale tohle jsem nečekala vůbec. Je to milé, vtipné, inteligentní, přímé, normální - prostě, jak já jsem řekla, "Aňovské". Neměla jsem žádné předsudky ani obavy, ale i kdybych měla, zmizely by okamžitě. Už od první stránky jsem věděla, že čtu něco unikátního. Hltala jsem to očima od začátku do konce. Jako bych četla přesně ta slova, která chci říct. Já nevím, jako bych cítila vnitřní klid. Je mi sice 21 let, možná je to troufalé, ale poznala a cítila jsem v tom tolik věcí, až jsem se sama divila. Dalo mi to neskutečně moc a rozhodně mě to v něčem ovlivnilo. A jestli to takto působí na mě, říkám si, co to asi musí dávat starším ženám. Dovolím si říct, že vám dá pokaždé něco nového, podle toho, v jakém věku, rozpoložení a životní fázi ji budete číst. A třešničkou je naprosto kouzelné zpracování knihy a nádherné ilustrace. Tahle knížka si mě prostě získala po všech stránkách. Celý život si přeju napsat knihu. A Aňa je moje velká inspirace. Doporučila bych to právě těm, kteří říkají, že je to blbost a nemá to hodnotu. Šeredně se pletete. V této oranžovotyrkysové knize je toho víc, než by kdo čekal. Děkuju ti, Aňo, za vše. Fakt. P.S. Doufám, že Aňa napíše tu další knihu. P.P.S. A že to bude co nejdřív. P.P.P.S A já budu první, kdo si ji koupí.... celý text

První láska 2015, James Patterson

Občas je potřeba něco jednoduchého, oddychového, sladkého a "hloupého", u čeho se nemusí nijak zvlášť přemýšlet. A to tato kniha splňuje. Sáhla jsem po ní, protože jsem v životě potřebovala právě něco, u čeho bych mohla vypnout a představovat si, že se to třeba děje mně. Není to složitý příběh, je to předvídatelné (až na ten drastičtější konec) a já jsem si to vcelku užila. Žádné vysoké nároky, prostě jen vypadnout vstříc prvním láskám, létu, novým zážitkům a kradeným autům.... celý text

Dcera 2016, Kiera Cass

Budu to brát jako volné pokračování, ne jako další díl Selekce, protože pak bych byla asi mírně zklamaná. Jo, bylo to dobré, ale Selekce to není, to vidíme všichni. Líbilo se mi to, i mě to bavilo, ne že ne, ale už to bylo takové slabší, pro mě mírný pokles. No a Eadlyn... pane bože, žádná hrdinka mě snad víc neštvala (a to jsem slušná). Možná to právě tím mělo být zajímavé, ale nemohla jsem ji vystát. Namyšlená, nepříjemná, nesympatická, arogantní, nesnesitelná, otravná holka. Říkala jsem si, že to snad ani nemůže být dcera Americy, kterou jsem v Selekci měla opravdu ráda a fandila jsem jí. Ale v jedné věci jsem se s ní ztotožnila, to je pravda, nicméně ani to mé mínění o ní nijak nevylepšilo. A mně jakmile nesedí ústřední postava, je zle. Co bych ale zase vyzdvihnla, že není okamžitě jasné, jak to skončí. A tím dopisem od Ahrena budiž řečeno vše. To by možná i stačilo než celá kniha. Už to nebylo takové haló, jako Selekce, ale těším se na další pokračování. #teamkile... celý text

Zlodějka knih 2009, Markus Zusak

Proč mi to ty knihy dělají?! Tohle ti neodpustím, Markusi. Říkali, že mi zlomí srdce, ale nečekala jsem, že až takhle. Věděla jsem, do čeho jdu, počítala jsem s tím, že mě dostane, tušila jsem, k čemu se schyluje, ale... prostě to bylo najednou tady a já si to nechtěla připustit. A stále nechci a nemůžu, nedokážu s tím žít. Moje první zlomené srdce, první vyhořelá duše, první a naprostá ztráta sebereflexe. Nikdy dřív jsem nezažila u knihy takový pocit viny a bezmoci a pocitu, že jsem přece měla něco udělat, jenže to nejde, nedokážu to a cítím za to až jakousi zodpovědnost. A s tímhle pocitem, s touhle myšlenkou žiju už rok a půl a neustále mě to sžírá, víte, uvnitř. V jednu chvíli jsem ztratila všechno, co jsem měla. Cítila jsem se už jakoby součástí Lieseliny rodiny, a pak ve mně něco umřelo. Je to jedna z těch knih, které chcete dočíst, ale nechcete je dočíst. Ale víc než kvůli tomu, že se mi líbila, spíš kvůli tomu, že jsem si ten příběh v sobě chtěla ponechat naživu. Ta kniha mi ukradla srdce i duši, ale já jsem jí ji nakonec odevzdaně přenechala. Víc už jsem ztratit nemohla. Sakra, ale taky máte někdy takovou touhu, moci ten konec změnit? Rve mi to srdce a nemůžu se toho zbavit.... celý text

Spalovač mrtvol 2007, Ladislav Fuks

Přišlo to ke mně tak nějak samo a asi osudem, v rámci povinné četby, nechtěla jsem to číst, ale právě proto mě ta kniha celkem příjemně překvapila. Říkala jsem si, jestli to na mě nebude moc morbidní, ale je to tak zvláštně a záživně napsané, že mě to nutilo číst pořád dál. A i přes ten zvláštní použitý jazyk, květnatost a celkový námět je to zajímavá kniha a bylo celkem fajn ji poznat. Znovu už bych to nečetla, ale jakožto další ze seznamu maturitní četby jsem si ji přečetla s dobrým pocitem. A jen tak na okraj, už vždy v tom uvidím pana Hrušínského, což nemůžu říct, že by mě neděsilo, ale je to až hypnotizující. Jakýsi předobraz, kterým už to pro mě bude navždy charakterizovat.... celý text

Romeo a Julie 2015, William Shakespeare

Zdráhala jsem se jak číst, tak komentovat tohle veledílo (a teď nevím, jestli to označení veledílo myslím víc ironicky než ikonicky, tu jednu hvězdu dávám... vlastně nevím za co, asi za odvahu, moji i autorovu). Mám k němu už od základní školy nějakou antipatii. No dobře no, prostě ho nesnáším. Literárně to asi nějakou svou hodnotu má, nepopírám, ale na mě je to prostě nuda, nuda, šeď a otrava, nuda. Jsem romantik, ale tohle nedávám, a velebnosti, jdu blejt. Nikdy jsem tomu příběhu nepřišla na chuť, v žádné formě, nic mi to nepředalo a nikdy jsem nepochopila, co na tom má být a proč je to vlastně tak slavné veledílo. A jestli tohle má být největší romantické dílo všech dob a předobraz (ne)smrtelné lásky, tak já asi žiju v jiném vesmíru. Jako jo, ono to původně ani romantické být nemělo, ale ten problém tady je ten, že je to tak po staletí podáváno a předkládáno. Trochu mě sere, že je tohle nám všem pořád a pořád nuceno jako povinná četba, jen proto, že to nese slavné jméno, ačkoliv je to vlastně chabé. Akorát to nikdo nechce přiznat. Shakespeare už bude navždy Shakespearem, v hrobě, ale my bychom se mohli trochu posunout. Na druhou stranu si nemyslím, že by to byla vina Shakespeara, nicméně Romea a Julii bohužel neshledávám nikterak výjimečně a vždycky mě ten příběh bude tak trochu strašit. Už to nechci nikdy vidět, díky. Jo a myslela jsem, že budu jediná, nebo jedna z mála, kdo bude hodnotit nízko, ale překvapilo mě a i tak trochu škodolibě potěšilo, že je nás takových nejenom víc, ale spousta, haha. Už to musel někdo říct. Sdílejte to, než to smažou! :D... celý text

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou 2005, Arnošt Lustig

Pan Lustig je neskutečná osobnost, vždycky jsem ho obdivovala a vážila si ho. Bezpochyby ví, o čem píše, a za to mu patří mé uznání, ale možná právě proto, že já to až tak úplně nevěděla, nečetlo se mi to úplně lehce. Nicméně tento šokující příběh ve mně mnohé zanechal a já jsem vděčná, že jsem se k němu mohla dostat. Není to lehké čtení, ale co je to oproti realitě. Tady se nedá polemizovat nad záživností nebo poutavostí, však tak to není ani ve skutečnosti. Vadila mi občasná naivita Kateřiny, ale na druhou stranu, v tom to právě je. Kdybych mohla, za styl, kterým je to napsané, dám tři hvězdičky, nicméně za celkový příběh, téma a okolnosti, už kvůli panu Lustigovi, dám plný počet. Člověk by v tom v podstatě neměl ani tak hledat příběh, jako poslání a určitou promluvu, kterou se musí snažit pochopit.... celý text

Fimfárum 2008, Jan Werich

Lakomec 2008, Molière (p)

Aneb když člověk hledá vhodné, čtivé a krátké drama, Lakomec vždy přijde vhod. Upřímně mě to tolik nebavilo, bavil mě spíš film s Františkem Filipovským, ale jako čtení je to taky vcelku dobré. Jeden z případů, kdy je vhodnější divadelní zpracování, právě jak je u dramat i určeno. Je to příjemné, čte se to rychle a je to i vtipné, nicméně nic, co by bylo můj styl. A hlavně v tom asi poznáte plno lidí ze svého okolí, to mi přišlo příhodné. Ale jinak že by to byla kniha, na kterou budu nějak zásadně vzpomínat a chtít o ní debatovat, to rozhodně ne. Jednou (povinně) a dost.... celý text

Jozova Hanule 2002, Květa Legátová (p)

Nenapadlo mě, že bych se při čtení povinné četby mohla zamilovat, a stalo se. Poklad, který si budu v knihovně i v srdci hýčkat. Kniha tak prostá, přesto hodnotná nejen obsahově, ale i textem. Je to tak čisté a půvabné, ale na druhou stranu je to tak silné a obohacující. Jedna z nejhezčích, nejmilejších, nejčistších a zároveň nejsilnějších knih. Něco, co jsem vůbec nečekala. Tak nádherný a citlivý příběh, až se mi svírá srdce. Zamilovala jsem se hned na prvních stránkách a byla jsem přesvědčena, že to tak bude až do konce. A paní Legátová nezklamala. Četlo se to úplně samo, nemohla jsem přestat, až jsem si ji i šetřila, aby mi vydržela déle. Pro mě jedno z největších literárních zalíbení a překvapení. A často si na ni vzpomenu a mám z toho hřejivý pocit, který se rozleje po celém těle, doslova. Takové to, jako když se člověk vrací po dlouhé době domu. Srdeční záležitost. Jsem strašně ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst a vyjádřit jí aspoň touto cestou můj obdiv a úctu. Mrzí mne, že jsem se k ní nedostala dříve, ale určitě se k ní v průběhu života budu vracet. Vždy ji budu všude a všem doporučovat. Děkuju, paní Legátová.... celý text