Lískaran
přečtené 1084
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce
2007,
Robert Fulghum
Takhle by měla vypadat kázání. Fulghum začíná od konkrétní obyčejné věci či situace, která pak přerůstá v metaforu, v postřeh o důležitých věcech o životě, vesmíru a tak vůbec. A dělá to pořád, takže po pár kapitolkách sice vytušíte, kam autor míří, jenomže to dělá - v duchu podtitulu knihy - neobyčejně, se smyslem pro humor a se schopností to podat, vypointovat. Manuál pozitivního pohledu na svět. Nijak hluboký, ale sympatický.... celý text
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
2010,
Olga Tokarczuk
„Za všechny kočky, ježky, kterým zlomil hnát, teď musí se zvířátky účet vyrovnat.“ Jako by tuhle knížku napsal na motivy Fanánkova textu Miloš Urban. „Morální thriller“ (jak se zde píše), kritizující nenažranost moderní společnosti a její bezohlednost k tradicím či přírodě, je i jeho doména. Stejně jako atraktivní nápad, ale i trochu papírové, jednorozměrné postavy. K tomu trocha mystiky – William Blake, astrologie. A ten nápad? Myšlenka, že lhostejně či ze sportu zabitá zvířata by se - stejně jako ve zmíněné písničce Tří sester - mohla mstít. A že by to bylo docela po právu, alespoň v očích paní Dušejkové, když tedy nebudu ztotožňovat pohled vypravěče a autora. Bonusem jsou úvahy vypravěčky o idylickém Česku. „V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zající hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu..."... celý text
Tajemný plamen královny Loany
2005,
Umberto Eco
Zatímco se Umberto Eco ve Skepticích a těšitelích zaobíral popkulturou a tzv. nízkými žánry jako teoretik či esejista, v Tajemném plameni je probírání haldami knih a desek tohohle ražení součástí románu – metodou, která má vzdělanému italskému knihomolovi, ročník 1932, oživit ztracenou paměť. Že by tak trochu Ecova čtenářská autobiografie a tím pádem jeho nejosobnější kniha? Každopádně kniha příběhem nejmíň rozmáchlá, protože tady ti detektivové, spiklenci a plány přehazující výhybku dějin jsou leda tak součástí příběhů čtených na půdě. A přesto je tu tajemství, tajemství jednoho života a jeho výhybek, které se zatím ztrácí v mlze, jejíž líčení si bůhvíproč vypravěč Yambo z různých příběhů opisoval. Labužnicky pomalé objevování si tentokrát nejspíš užije člověk tím víc, čím víc má společného s Yambem, ale myslím, že Tajemný plamen královny Loany může oslovit každého, kdo – třebaže ne ve fašistické Itálii – prožil dětství. A hodně přitom četl, samozřejmě :-).... celý text
Sojčák
2016,
Jaakko Ahonen
Lítosti, tvoje jméno je Sojčák. Malý ušmudlaný opeřenec, který si před hlasem matky a pohledem hrdinných předků na portrétech připadá ještě menší a ušmudlanější. Až jednou… Působivý komiks, který by se bez těch pár dialogů obešel, když už potlačil zvukové efekty (nebo je šlo vést v ptačí řeči – za mě by stačilo nechat to ve finštině). A škoda, že pointa je až příliš jednoznačná. Jinak Kafku tam moc nevidím, to spíš Freuda – myslím, že Sojčák si pravdu uvědomí, ale vytěsní ji za zatlučené a zrušené dveře, jak metaforicky, tak doslovně. A ostatně ta matka…... celý text
