Maguša
přečtené 120
Hvězdy nám nepřály
2013,
John Green
Hvězdy nám nepřály. Tato kniha ve mně vyvolala tolik pocitů, že asi ani nebudu schopná popsat je tu všechny. Myslím, že to je nemožné. V každém totiž z této knihy zůstane něco jiného, ale přitom stejného. Je psaná tak čtivě, že je to první kniha po velmi dlouhé době, kterou jsem četla pozdě do noci, a tak nějak mi bylo jedno, že už je půl třetí ráno a já budu dost unavená, když nepůjdu hned spát. Musela jsem ji dočíst, musela jsem ji uzavřít. Protože jít spát uprostřed všeho dění by bylo jako dočíst Císařského neduhu do té poslední neúplné věty - strašné, nedodělané, nervy drásající a zvláštní myšlenky vyvolávající. Nejsem si úplně jistá, co mám napsat. Je toho opravdu moc. Snad jen to, že Johnu Greenovi jsem to sežrala i s navijákem. Nikdy v životě bych nečekala, že muž by mohl psát tak dokonale v ženské osobě. Fakt jsem byla jeho stylem psaní zvláštně unešená. Kdyby knihu psala žena, nepřekvapilo by mě to, ale psal ji prostě muž a já z toho vyvozuju jenom jeden jednoduchý fakt, a to, že velikost vcítění se Johna Greena je nevypočitatelná, a že se nachází někde v tom zvláštním nekonečnu. Možná na tom mají podíl ti lidé, kterým na konci knihy tak děkoval za rady a v tom případě by měl být Green za tyto lidi neskutečně vděčný, protože míra toho zvláštního vcítění se, dělá z knihy mistrovské dílo. Další důležitou věcí pro mě byl vtip, s jakým Green vytvořil postavy Hazel, Augusta i Izáka. Byla to svatá trojice této knihy. Všichni byli prostě dokonalí. To, jak celou tu situaci brali, tak nějak jinak, než by se dalo čekat na lidi s rakovinou. Tak nějak zvláštně a snad by se dalo říct, že dobře. Jakoby byly jejich myšlenky propojeny, jakoby jeden věděl, co má říct tomu druhému, aniž by o tom musel přemýšlet. Prostě přátelství každým coulem. Při čtení jsem se nesčetně krát začala smát, ale opravdu od srdce a nahlas. Hlavně ta moje svatá trojice vždycky použila takovou reakci v různých situacích, která by mě nikdy v životě asi ani nenapadla. Kniha je prostě plná humoru, ale abyste si nemysleli, že je to komedie musíte taky vědět to, že jsem brečela. A to mockrát v několika určitých pasážích děje. Nechci to tu rozpatlávat, protože se bojím, že můj komentář bude číst někdo, kdo knihu ještě nepřečetl... Ale snad postačí, když řeknu, že Izákova první řeč (tedy z Posledního dobrého dne) byla tak vtipná a smutná zároveň, že jsem opravdu nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet, a tak nějak jsem se nakonec usmívala a u toho brečela. Byl to fakt neskutečně zvláštní pocit a po přečtení (i během) mě napadlo tolikrát: Proč si pořád stežuju, když jsem zdravá a mám opravdu velké štěstí, že se mám o koho opřít. - Jenomže z téhle myšlenky se pak linou tak hrozné představy: Co když by to tak nebylo? - A pak si představím sebe nebo lidi, které mám moc ráda, jaké by to bylo, kdyby se to stalo někomu z nás. Teď tu nebudu rozebírat množství kapesníků použitých při tomto rozjímání. Kniha se mě prostě a jednoduše dotkla a moc silně. Překvapuje mě, že jsem v ní četla to, co jsem ještě nikdy nečetla nebo neslyšela. Trochu jsem čekala, že to bude ohraná písnička, ale opak je pravdou. Ten příběh je úplně jiný než ostatní. Je to král všech příběhů, které se točí okolo rakoviny. Hodně lidí si myslí, že je to kniha pro mládež (nebo, že je pouze pro dívky). Ne! Není. Opravdu není. Je to jako třeba (Ne) obyčejný kluk, který je taky adresován hlavně pro děti a mládež, a přitom si na něm smlsávají dospělí. Tak by to mělo být. Není to jenom pro dívky. Je to prostě pro všechny lidi, kteří si to nenechají ujít. Možná vás taky při čtení napadne, že v nějaké záležitosti prostě mrháte časem a dojde vám, že jsou opravdu důležitější věci, na které byste se měli zaměřit a užít si života plnými doušky. Je na čase to prostě rozhoupat na „zoufale osamělé zahradní houpačce, která hledá láskyplný domov“. Je důležité mít někoho, komu byste "ublížili", kdybyste se ocitli ve stejné situaci jako Hazel, a taky je důležité, aby byl někdo, kdo by „ublížil“ vám, kdyby byl v Hazelině situaci. "Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní." - Tak, a končím, protože se mi zase zamlžují oči, ale tak nějak dobře se zamlžují. Možná jenom proto, že jsem prostě a jednoduše vděčná.... celý text
(Ne)obyčejný kluk
2013,
Raquel J. Palacio (p)
(Ne) obyčejný kluk se povedl. Tuhle knížku by si měli přečíst lidé, kteří se dívají na postižené lidi (ať už tělesně postižení, či mentálně) s odporem a štítí se jich. Doufám, že by konečně pochopili, že k tomu nemají jediný důvod. Kniha krásně popisuje, jak se z někoho, koho se lidé bojí dotknout nebo se na něj jen podívat, stane někdo, kdo je pro ně vzorem. :) Libí se mi zachycení pohledů od ostatních postav. Moc si přeju, aby bylo na světě méně "Julianů".... celý text
Pět minut před večeří
2013,
Iva Procházková
Moc pěkné čtení, které ve vás - i když už jste dospělí, a ne dítě - nechá zvláštní stopu. :)
Středa nám chutná
1994,
Iva Procházková
Moc pěkné čtení pro děti. :) Jelikož jsem to nečetla v dětství, ale až teď, byly pro mě ty rostoucí jablka na hlavě už trochu moc. Každopádně si myslím, že hlavně školkovým dětem se musí knížka moc líbit.... celý text
Lentilka pro dědu Edu
2006,
Ivona Březinová
Velmi pěkně zpracované téma života s Alzheimerovou chorobou. Pro děti (i dospělé) vhodné čtení k pochopení toho, co s sebou tato nemoc přináší, a jak se k ní staví okolí. :)... celý text
Vychovávej jako Don Bosco
2007,
Bruno Ferrero
Je vidět, že Boscův preventivní systém výchovy byl velmi nadčasový. Ferrero ho skvěle využil ve výchově v rodině současnosti. Kniha je plná užitečných a rozumných rad. Nejen jak vyřešit, ale hlavně jak předejít problémům. Doporučuju rodičům, pedagogům a studentům tohoto oboru. Určitě se ke knize vrátím.... celý text
