Mahuleno přečtené 322

Sedmý kříž 1959, Anna Seghers

Sedmý kříž je antifašistický román dějově zasazený do třicátých let minulého století. V doslovu vydání z roku 1949 je označen jako vzorná ukázka socialistického realismu. Po útěku sedmi vězňů z koncentračního tábora v Porýní nechá velitel tábora upravit sedm platanů v areálu tábora do tvaru křížů a pochytané vězně na ně věší. Na pozadí dramatické cesty posledního vězně na útěku vypráví Seghersová několik dílčích příběhů. O lidech, kteří nějakým způsobem souvisí s prchajícím vězněm – jeho pronásledovatelích, včetně velitele tábora, jeho přátelích z odboje i mimo něj z doby před zatčením a dalších – bývalé manželky, spoluvězňů. Jsou to příběhy o lásce i nenávisti, prosté touze po štěstí, o obyčejném lidském strachu, ale i odvaze. Ale také, a to především, o zhoubném a zrůdném systému předválečného Německa. Název Sedmý kříž je velmi symbolický, autorka jednak využívá symboliky magického čísla sedm (sedm dní stvoření světa, sedm vězňů, sedm dní útěku, sedm kapitol románu), jednak sedmý čekající kříž je pro vězně v táboře symbolem možné svobody, zdařilého útěku. Nový velitel tábora nechal hned všech sedm křížů porazit. „Avšak toho večera, kdy po prvé zatopili v baráku vězňů a hořelo dříví, které, jak jsme věřili, pocházelo z těch sedmi stromů, byli jsme životu blíže než kdykoli později... ...V kamnech uhasla poslední jiskřička. Tušili jsme jaké noci na nás teď čekají. Cítili jsme jak hluboko a strašně mohou vnější mocnosti zasáhnout lidské nitro, ale také jsme cítili, že v nitru je cosi, co je nezasažitelné a nezranitelné.“... celý text

Knihy džunglí 1965, Rudyard Kipling

V rámci Výzvy 2019 jsem po létech znovu sáhl po těchto zvířecích pohádkách či bájích z indické džungle Rudyarda Kiplinga. Tématicky i umístěním se z toho rámce vymykají Quiqern, situovaná na sever mezi Inuity a Bílý lachtan. Kniha má dvě části - První kniha džunglí a Druhá kniha džunglí obsahují báje podle mne rozdílné úrovně a to především obsahově – od napínavých přes moralizující až po nepříliš povedené (pro mne Hrobaři). Většina je spojena postavou Mauglího, který vyrůstá v džungli mezi šelmami. V první povídce (budu používat toto označení místo báje) Mauglího bratři, je Mauglí, nahatý malý chlapec, unesený od rodičů právě tygrem Šér Chánem, zachráněn před tímto tygrem vlčí rodinou a posléze přijat do smečky. Vyrůstá v džungli, aby se v poslední povídce Druhé knihy, Jarní běh, vrátil do "člověčí smečky". Dějem dalších povídek jsou jeho příběhy z džungle spojené s notoricky známými "postavami", jako starý vlk – vůdce smečky Akéla, černý pardál Baghíra, hroznýš Ká, medvěd Bálú, již zmíněný tygr Šér Chán a další. Povídka Vpád džungle je hlavně o tom, že v Mauglího podvědomí přežívají některé lidské vlastnosti - touha po pomstě není v džungli a zvířatům dána, i když v knize je tento motiv použit i u šelmy - viz povídka Ryšavý pes. Ta sama o sobě má docela napínavý děj a je zajímavá taktikou obrany proti psům dhólům, kterou vymyslel starý moudrý Ká. Některé příběhy jsou bez Mauglího, například Rikki-tikki-tavi nebo Túmé, miláček slonů. Jako příklad hodný následování (s trochou nadsázky) pro řadu lidi, by mohla sloužit povídka Puránbhagatův zázrak – jak se vysoce postavený a bohatý mahárádža zřekl světa a stal se poustevníkem. Přesto, že ve svém postavení a bohatství vystupoval příkladně: „Bohatství a moc vynakládal jen na věci náležité. Pocty přijímal, ale nevyhledával. Všeho toho se teď vzdal, jako když člověk odloží nepotřebný plášť.“ Nejen to, že zvířata mluví a myslí, to je samozřejmě součástí bájí, ale autor jim rozdělil i další vlastnosti připadající člověku – jsou zde šelmy a další zvířata moudrá i hloupá, dobrá i zlá, zbabělá i statečná a někdy až podlá. Tím je kniha nejen zábavnou a poutavou četbou pro mládež, ale může vyznívat jako autorova satira lidské společnosti.... celý text

Tiché roky 2019, Alena Mornštajnová

Dost mi vadily názvy kapitol Dcera, Otec, Dcera, trochu mi to vnášelo zmatek do děje. Naopak vtipné mi přišlo stejné zakončení kapitoly a začátek další. K tomu si dovolím použít vysvětlení, které jsem četl v jednom rozhovoru s Alenou Mornštajnovou. Novinářka se jí ptala, jak ji napadla tato forma navázání kapitol. Autorka se přiznala, že se jí těžko začíná nová kapitola a tak tímto se snažila tuto „potíž“ překlenout. „Nepomohlo to“, říká Mornštajnová, „problém se jenom přesunul na druhou větu.“ Rozčilovalo mě v knize to, co si dobře pamatujeme: „Svatopluka jeho upřímné přesvědčení, že ví, jak se má žít, a chápe, co je pro lidstvo nejlepší, předurčovalo stát se vůdcem. Jenomže s vůdci je ta potíž, že vědí, co je nejlepší pro lidstvo, ale zapomínají, že to nemusí být nejlepší pro člověka.“ Hezká úvaha, takže možná autorce svým hodnocením trochu křivdím...každopádně, když vás postavy v knize rozčilují svým chováním, přístupy atd, asi je to napsané dobře a vlastně také pravdivě (např po svatbě Svatopluka): „Stranická příslušnost ovšem v žádném případě nebyla na škodu a pomohla manželům k získání vlastního bydlení, což byla výsada, o jaké si jiné mladé rodiny mohly nechat jenom zdát. Bytů bylo málo a seznamy čekatelů dlouhé.“ Konkrétně o tom bych mohl vyprávět z vlastní zkušenosti! Po smrti manželky Evy, jakoby se otevíral druhý příběh Svatopluka, zatrpklého svým osudem a nesoucího si z minulosti své trauma z Blančina útěku. Rodinné vztahy, charaktery a chování jejich členů jsou vykresleny velmi barvitě a jsou pro čtenáře stejně rozčilující (právě otec a Bohdana, otec a Běla). Pozor – spoiler! V závěru se linky spojí v kapitole Otec a dcera - ...Myšlenky a plány se mu honily hlavou a přehlušovaly zvuky okolního světa. Nevnímal vítr ve větvích stromů, zpěv ptáků, vzdálený zvuk sekačky ani kroky, které se přiblížily ke skleníku. Pak ale zaznamenal stín dvou postav a uslyšel váhavý hlas. „Tati?“ Mám rád takové konce. Nemyslím obsahově, ale formou – není třeba nic dodávat. Půl hvězdičky bych přidal :-), kdyby to šlo.... celý text

Opuštěná společnost 2017, Erik Tabery

Kniha Erika Taberyho Opuštěná společnost má podtitul Česká cesta od Masaryka po Babiše a je nesmírně zajímavá. Pro ilustraci stačí vyjmenovat pár názvů kapitol – Češi a idea státu, Češi a idea státu po roce 1989, Miloš Zeman, Andrej Babiš… Kniha není rozhodně jenom prostým souhrnem historických (i současných) faktů, jak by se mohlo zdát z jejího titulu a není samozřejmě omezena geografickými hranicemi naší republiky (kapitola Východ, nebo Západ s podkapitolami Historická debata, Německo, Rusko, Jakou chceme Unii?). Každá kapitola je uvedená citátem nějaké význačné osobnosti, filosofa, umělce či politika a tento citát je jakýmsi mottem, které předznamenává její téma. Některé kapitoly jsou pojaty šířeji, obecněji, ale s konkrétními příklady, např Hledání nepřítele, Mladí lidé a střet generací. Určitě je velmi poučná kapitola Konspirační teorie nebo velmi aktuální téma Vliv sociálních sítí, které má obecnou platnost: „Lidé, kteří se v životě nepotkali a zřejmě ani nepotkají svádějí často na sítích vášnivé souboje, mnohdy doprovázené výrazy, které by si v běžné debatě nedovolili použít….Dříve vyžadovala podobná činnost jistou fyzickou aktivitu, nyní útočník nemusí opustit bezpečnou zónu svého bytu a mezi uvařením polévky a prostřením stolu rozešle mase lidí nenávistný útok na vybranou oběť nebo nasdílí zmanipulované video či fotomontáž. ….Facebook či twitter má i vliv na způsob komunikace některých politiků.“ Jsou zde uváděny konkrétní případy, konkrétních politiků. Ani nevím jak knihu komentovat z hlediska literárního, což by asi bylo příslušné pro komentář v Databázi. Snad jenom tak, že je velice čtivá, na závažné téma vtipně napsaná a každý tam může najít pro sebe část, s kterou se názorově ztotožní. Samozřejmě i naopak, se kterou naprosto nebude souhlasit a dokonce mu, jak se říká, „pohne žlučí“. To by ovšem byla věc na debatu. K tomu si jenom dovolím zase citát z kapitoly Hledání nepřítele: „Odborníci na lidskou mysl upozorňují, že kritické debatě je třeba se učit a je nutné ji cvičit. Otevřenost nám pak umožňuje nechat se překvapovat jinými myšlenkami a pohledy na svět“. Bohužel jiný názor v naší společnosti vyvolává většinou myšlenku a reakci, že „Oponenti nejsou jen lidé s jiným názorem, ale nepřátelé. V tu chvíli se vypíná kritické myšlení a zapínají se pudy.“ Velmi doporučuji knihu k přečtení. Určitě za to stojí.... celý text

Bubny Berberů aneb Proč bychom se nesušili 2001, Zdeněk Šmíd

Po vodácko-horácké trilogii Proč bychom se netopili, Proč bychom se nepotili a Proč bychom se netěšili (a dalších titulech) se opět setkáváme s Kenym, Sumcem, ke kterým se přidávají další svérázné postavy. Tentokrát v cestopisu o cestě Marokem - Bubny Berberů jsou podány s typickým humorem Zdeňka Šmída, někdy snad trochu drsnějším, leč autorem udržovaným v přijatelných mezích. Mne to rozhodně bavilo, kapitoly jsou prokládány fakty o Maroku, podávanými ve stejném duchu, takže kniha se nese ve stejné rovině. Totéž lze říci o vlastním závěru, který je v podstatě geograficko- historicko- sociologickou charakteristikou Maroka a rozhodně nenudí. Pro mne v každém případě dobré a vtipné čtení se závěrečným doporučením, či snad obecně platným poučením, se kterým lze jenom souhlasit a proto si dovolím citovat: " Pro koho jsou zvyky Marokánců neúnosné, měl by se tu trápit nenápadně, bez komentářů i bez veškeré mimiky. Vždyť vnutit se na návštěvu a poučovat hostitele, co má dělat a co ne, je to největší hulvátství. Buďme proto tiší v jejich zemi. Nevnucujme jim svou civilizaci. Tak dobrá a hodná následování zas není."... celý text

Nerozhodnost 2018, Ed McBain

Trochu zklamání - chystal jsem se na svého oblíbeného Steve Carellu. Ten se tam bohužel jenom mihne v okamžiku, kdy ho "hrdina" knihy Roger Broome zahlédne, když jde na oběd se svojí krásnou manželkou. Kniha je spíše sondou do rozpolcené mysli zločince. I když zločince je možná nesprávný název, protože se jím stane pouze díky jakési obsedantní poruše. A bojuje s rozhodnutím, přiznat svůj čin či ne. Některé další, především mužské postavy, jsou do příběhu vloženy bez nějaké větší souvislosti s Rogerovým váháním. Mně kniha trochu zklamala, možná hlavně proto, že jsem čekal něco jiného - 87. revír a Steva. A pokud není čtenář pozorný, možná ani do poloviny nezaregistruje, že jde o zločin.... celý text

Skleněný pokoj 2018, Simon Mawer

Komentář píši už docela dlouhý čas po přečtení románu a zjišťuji, že to není dobře. První a bezprostřední dojmy z knihy se tiše vytrácejí a blednou a je to znát. Na druhé straně jsem mezitím viděl film Skleněný pokoj a mohu trochu srovnávat, doufám, že to není kontraproduktivní. V knize je například větší prostor věnován samotnému vzniku vlastního domu (románově Vila Landauer) a diskuzích o něm, jak mezi architektem (románově von Abt) a zadavatelem (v knize podnikatel Landauer), tak mezi manžely Landauerovými - Liesel a Viktorem. To chápu, to je přirozené, v knize je na to větší prostor, film musí být více akční. V románu jsou zajímavě popsány názory na dům u různých generací. Liesel je svým domem nadšená, snad i proto, že ona postupně projevovala větší invenci v požadavcích na dům a diskuzích s von Abtem a pochopení pro architektův přístup, než Viktor. --- Viktor vytahuje z kapsy dopis a čte: “Mám představu domu, který se nebude podobat žádnému jinému, představu životního prostoru, který mění své funkce podle přání svých obyvatel, místa, které je přirozené, ale zároveň stojí mimo přirozenost… Tak to píše on. Nevím přesně, co tím chce říct.“ „Mně to připadá krásné.“ „Rozhodně je to jiné. Jako ten obchodní dům, co staví Baťa na Jánské. Ale chceme my žít v obchoďáku?“ „Ztrácíš nervy, Viktore. To tys chtěl dům budoucnosti, a teď se zdá, že bys raději solidnost let minulých.“ Lieselina matka podrobila dům kritickému pohledu devatenáctého století. „Je to jako kancelář“, prohlásila nesouhlasně. „Jako laboratoř, jako nemocnice. Rozhodně ne domov!“ „Mami, tohle je budoucnost.“ „Budoucnost!“ odsekla starší žena a znělo to jako nadávka. Ale Viktor a Liesel sledovali, jak kolem nich vyrůstá jejich budoucí svět a měli za to, že je svým způsobem dokonalý, že je to dokonalý prostředek pro bydlení a život. ………. Do skleněného pokoje nainstalovali onyxovou stěnu … zdálo se , že kámen zachycuje světlo, zastavuje ho, odráží zpět, teplejší o měkký, jakoby ženský dotek a nakonec, když slunce stálo nad Špilberkem a svítilo přímo skrz skleněnou stěnu, rozzářil se onyx ohnivou červení. „Kdo by to byl řekl,“ poznamenala Hana, když to poprvé viděla, „tolik vášně v mrtvém kameni.“ --- Hana – další výrazná postava románu – její citovaný komentář k domu vystihuje její románový charakter - zde se jeví trochu jako sexuální predátor „spíše lesbického charakteru“, ovšem není v tom sama. Ptal jsem se, zda tento její příběh v knize musel být. Románově přidaný do příběhu domu. Ve filmu, vrátím-li se k porovnávání, je to naopak - příběh Liesel – Hana je nosným motivem a dům je jenom kulisou. I když to může být optický dojem, přece jenom vměstnat více než 400 stran knihy do běžné metráže filmu, je asi problém. Ale i to je, podle mne rozdíl mezi románem a filmem. Výrazný rozdíl, zřetelný právě v závěru knihy a filmu. Ale jak jsem už napsal, film je jiný formát a má na to právo. Můj komentář se má primárně týkat románu a ten je podle mého názoru komplexnější a u mne vyhrává, a poslední kapitola „1990“ knihy je podle mne skvělým finále celého románu. Snad jenom může trochu zarazit věta: „Chodí sem návštěvníci, znuděné skupinky z bratrských států socialistického bloku – hlavně odborářské delegace a papaláši...“ - V roce 1990 už socialistický tábor v podstatě neexistoval, ale z kontextu je možno chápat vztah věty k létům do roku 1989, takže v tom není třeba hledat problém. Dům prochází dějinnými etapami, jako republika sama a mění se v nich jeho poslání – vysněný domov pro rodinu v době vzniku, před válkou, biometrická laboratoř pro zkoumání genetického profilu Židů za německé okupace. Krátká epizoda s ruskými vojáky při osvobození v roce 1945, jakási ozdravovna či klinika pro děti postižené obrnou za „socialismu“. Pak období výstižně přirovnávané k nemoci encephalitis lethargica Tomášem, doktorem kliniky: --- “...Zrovna jako tahle země, přesně to se tu teď děje. Myslíte, že za šest měsíců mne tu najdete? Kdepak. Budu zametat chodníky nebo něco podobného. Tahle země upadá znovu do kómatu. Jen Bůh ví, jestli se ještě někdy probudí.“ --- A všemi metamorfózami dům provází Josef Laník, bývalý domovník, který přežije všechno... Každopádně, přečíst si knihu i vidět film, stojí za to, i když každý z nich umožní čtenáři nebo divákovi trochu jiný pohled. Nebo právě proto.... celý text

Počátek 2018, Dan Brown

Zřejmě půjdu proti více komentářům, které jsem četl, ale podle mne rozhodně patří Počátek k těm lepším Brownovým. Znám všechny, některé i ve filmové podobě. To říkám i přesto, že si tentokrát vzal „na mušku“ samu podstatu náboženství, víry ve stvoření člověka a jeho budoucnost. Rád ve svých komentářích používám krátké citáty z románu, které vystihují jeho myšlenky. Tentokrát se tomu vyhnu, dovolím si jenom jeden citát, aniž bych něco prozrazoval a sice Edmondovu modlitbu „Za budoucnost“. (Edmond Kirsch, IT expert, hlavní postava románu, je zapřisáhlý ateista): “Nechť naše filosofie udrží krok s našimi technologiemi. Nechť náš soucit udrží krok s naší mocí. A nechť je motorem změn láska, nikoliv strach.“ Možná proto, že mi připomíná známý morální imperativ obsažený ve výroku Václava Havla: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“ Samozřejmě opět, jako v jiných Brownových románech, profesor Langdon spolu s krásnou ženou uniká, někdy s větší někdy s menší pravděpodobností možného průběhu, pronásledovatelům. Ale to Brownovi rozhodně nevyčítám, protože samotný motiv příběhu je závažný a tyto dobrodružné pasáže na tom nic neubírají. Samozřejmě jsem byl zvědav na to senzační odhalení a avizovaný převratný vědecký objev a byl jsem zvědav, jak z toho Brown vybruslí. Takže jsem se zaměřil jiným směrem a bylo proto pro mne překvapivé, jak prostý a v podstatě předpokládatelný to byl závěr. Na jedné z prvních stránek knihy je krátký odstavec nazvaný „Fakta“: Veškerá umělecká i architektonická díla, vědecké údaje a náboženské organizace v tomto románu jsou skutečné. Nepochybuji, že to je Brownův styl, vymýšlí si příběh, ale zasazuje jej do reálných kulis. Nicméně klobouk dolů před kvantem informací, které musí při stavbě příběhu vstřebat. Ovšem, aby je mohl použít a vložit do děje, rámcově musí o těchto věcech a faktech především vědět a potom si třeba doplnit podrobnější znalosti. I přes autorovo konstatování mám ve zvyku, aspoň u takových románů odehrávajících se v reálném prostředí, některé věci, místa a události si aspoň trochu ověřovat. Není to projev nedůvěry – sám se touto cestou dozvídám něco navíc. U notoricky známých např staveb Sagrada Familia, Casa Milà atd mě spíše dostává jejich detailní popis a využití v příběhu. Jejich důvěrná znalost, kterou v knize Brown prokazuje, musí vyplývat, podle mne, jenom z přímé návštěvy těchto míst a zdá se i míst, kam se běžný návštěvník nedostane. Brown zde, prostřednictvím Edmonda Kirsche, dále pracuje s mnoha odbornými termíny, týkajícími se vývoje, chování a stavu vesmíru, které musel prostudovat: např. kambrická exploze, entropie a entropie vesmíru v souvislosti s druhým termodynamickým zákonem, atd, atd. Takže chvílemi román připomíná populárně vědecký výklad o vesmíru a různých fyzikálně chemických procesech. V žádném případě ale nenudí, naopak. Pro mne byla kniha velmi zajímavá a přínosná i tím, že jsem sám řadu těchto jevů či událostí musel dohledávat, abych se orientoval. Malinko jsem si v románu připomenul HAL 9000 z Vesmírné odysei A. C. Clarka, případně něco ze Zero Marc Elsberga. Nicméně mně se kniha velmi líbila a mohu jenom doporučit.... celý text

Rudý Orm: Plavci na západ 1948, Frans Gunnar Bengtsson

Díl první – Dlouhá cesta Pitky, rvačky, dobrodružná plavba na lodích z Norska až do Bretaně a Andaluzie. Přepadání, rabování a plenění osad na souši, to je cesta norských Vikingů. Ačkoliv anotace slibovala, že vše je podáno s notnou dávkou humoru, je třeba toto tvrzení brát s jistou rezervou. Ja jsem se příliš nenasmál. Trochu zajímavější byl druhý díl – V říši krále Ethelreda, kdy si Rudý Orm jede do Londýna pro svoji milou, dceru krále Haralda.... celý text

A každé ráno je cesta domů delší a delší 2018, Fredrik Backman

A každé ráno je cesta domů delší a delší Už ten titul navozuje představy, o čem může být tato útlá knížečka. Představy tesklivé...a neveselé... Nedávno jsem četl v nějaké knize, nebo možná viděl ve filmu:...staří manželé - a manželka říká manželovi:“Už jsi fakt starý, všechno tě dojímá...“ Četl jsem knížku „A každé ráno...“ s manželkou, která je také babičkou, četl jsem ji nahlas pro ni. A nestydím se přiznat, že jsem se chvílemi musel odmlčet… Autor Fredrik Backman uvádí knihu věnováním: Těm, kteří si pamatují někoho, kdo zapomínal. A sám o tom vypráví prostřednictvím hovorů dědečka se svým vnukem Noahem, během kterých děda trochu zmateně uniká do svých vzpomínek a zoufale si je snaží uchovat. Velmi dobře, něžně a citlivě napsáno. ... Na konci jednoho života je jeden nemocniční pokoj, uprostřed nějž někdo rozbil zelený stan. Jistý člověk se v něm probudí, zadýchaný a vyděšený, a neví kde je. Vedle něj sedí mladý muž a šeptá: „Neboj!“ ... Noah s dědečkem sedí na lavičce. Děda se zadívá na chlapcovy boty, jak se komíhají pár desítek centimetrů nad zemí, na kterou kreslí nepravidelné stíny. „Až dosáhneš nohama na zem, já už budu ve vesmíru, Noahnoahu.“ Chlapec se soustředí, aby dýchal stejně rychle jako děda. To je další jejich hra. “Dědo, jsme tady, abychom se připravili na to, že se musíme rozloučit?“ zeptá se nakonec. Stařec se podrbe na bradě a dlouze se zamyslí. „Ano, Noahnoahu. Obávám se, že ano.“ ...a táta s Noahem: „Jen se teď musí opatrně, víš? Na dědu. Jeho mozek...víš, Noahu, občas bude pracovat pomaleji, než jsme zvyklí. A než je zvyklý děda.“ „Jo, každé ráno je cesta domů delší a delší!“ Táta si dřepne a obejme ho. „Jak můžeme dědovi pomoct?“ Tátovy slzy usychají na synově tričku. „Můžeme s ním po té cestě jít. Dělat mu společnost.“ Sjedou výtahem na nemocniční parkoviště, ruku v ruce dojdou k autu. Vezmou z něj zelený stan. ... Můj komentář by mohl být delší, mnohem delší, skoro jako ta malá, ale nádherná novela, která mne tak ohromila. Ale obávám se, že by byl příliš osobní… Takže skončím tím, že tuto knížku všem vřele doporučím! Budete ji číst slabou hodinku, ale přemýšlet o ní velmi dlouho...... celý text

Ať hodí kamenem 1962, Zdeněk Pluhař

Román o mladistvých delikventech - autor v něm klade otázky morální i faktické odpovědnosti za výchovu dětí a mládeže. Z románu ale vyčnívá disproporce mezi časem a celkovým nasazením v práci a v rodině, zvláště v případě , kdy je na rodinu pouze jeden z rodičů a možné důsledky: ředitel výchovného ústavu pro děti Mareš, kterému nelze upřít poctivou snahu o netypické a snad v principu správné řešení problému dětí v ústavu, selhává fatálně ve své vlastní rodině – když se mu díky pracovnímu zaujetí rozpadlo manželství, nakonec stejný problém vyústí dramaticky v činech vlastního syna, na jehož výchovu nemá čas. Přes silný a poměrně dobře vykreslený hlavní motiv je román poplatný době svého vzniku (1962), zvláště některé „vedlejší“ dialogy a charakteristiky osob z různých prostředí a tehdejším slovníkem, tříd. Obávám se, že podrobnější komentář by by se dotýkal spíše ideologie než literatury a proto končím konstatováním – slabé, třetí hvězdička jenom za vstupy do myšlení dětí dávající čtenáři možnost, do jisté míry pochopit motivaci jejich jednání a chování..... celý text

Nedovol mi odejít 1961, Dymphna Cusack

Bart Templeton, příslušník australské okupační armády po válce nasazené v Japonsku, se při návratu domů setkává se svou někdejší láskou. Bart, který se zpočátku jeví jako trochu lehkomyslný a cynický, se zásadně mění při zjištění, že jeho dívka Jana je velmi vážně nemocná. Stává se z něj zodpovědný muž, který obětuje vše pro uzdravení Jany. Autorka ukazuje, jak se vztah Barta a Jany upevňuje a prohlubuje právě společným zápasem o Janino uzdravení. Příběh částečně připomíná Remarqueovy Tři kamarády. Kniha Dymphny Cusackové může být chápána jako kritika současného společenského systému, ve kterém se poskytování zdravotní péče odvíjí od movitosti pacienta.... celý text

1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo 2018, Vendula Borůvková

Kniha byla určena mému vnukovi, začal jsem ji číst, na chvíli odložil, abych se k ní vrátil a přečetl ji celou. I když nepochybně cílovou skupinou jsou mladší čtenáři, neměl jsem problém knihu přečíst. Dobrodružný příběh jedenáctiletého Jendy Vosiky prožívaný v prvních letech naší republiky. Vyprávěný právě tímto klukem, kterého vznik Československé republiky, respektive události s tím spojené, naplno zasáhne v jeho klukovských snech a přenese přes celou republiku. Šikovná kompozice, seznámit čtenáře s dobou, historickými událostmi, v rámci poměrně krátkého úseku života malého kluka, kterého víc než všechno ostatní zajímá kopaná. A všechno, co ho od ní vzdaluje, vnímá jako újmu či křivdu. Ať už je to způsobeno zásahem, či rozhodnutím rodičů, nebo nastalou situací, kterou ani oni nemohou ovlivnit. A jejichž konání je právě danou situací vynuceno. Autorka nechává některé časové okamžiky příběhu vyprávět opakovaně jejich aktéry, čímž poskytuje čtenáři pohled na stejnou událost jinýma očima. Vysvětlující poznámky na okraji stránek jsou asi dobré, čtenář se hned dozví historická fakta k tomu, co je zakomponováno do příběhu. Mne ale při čtení spíše rozptylovaly, nicméně pro neznalého čtenáře jsou asi dobrou pomůckou. A jak jsem napsal, kniha je podle mne určena právě čtenáři neznalému, tedy mladšímu, budou mu tedy nejspíš dobrou pomůckou k částečnému pochopení souvislostí. Myslím, že kniha se autorce Vendule Borůvkové povedla a mohu ji doporučit. Ilustrace Vojtěcha Šedy toto vydání dobře doplňují.... celý text

Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět 2019, Jonas Jonasson

POZOR SPOILER Stojednaletý stařík, který se vrátil aby zachránil svět druhý díl populární knihy Stoletý stařík, který vyskočil z okna a zmizel. V tomto dílu autor situoval děj do současnosti, včetně politických událostí, vztahů a současných státníků od Donalda Trumpa, přes Angelu Merkelovou a Putina až po Kim Čong-una . Líbilo se mi, jak autor jednoduchým a výstižným způsobem vykresluje jejich charakteristiku. Podle mne odpovídající představě člověka, odkázaného v úsudku na to, co může vědět a poznat sám z dostupných zdrojů. Způsob románového jednání politiků a jejich vyjadřování je parodií a podle mne koresponduje s představou čtenáře. Jako příklad uvedu popis jednání D. Trumpa při letu helikoptérou s Alanem: - Během letu přes Manhattan a Queens ukazoval prezident všechny budovy, které kdy zdědil, koupil nebo prodal. A několik takových, které ani nezdědil, ani nekoupil či neprodal, ale které se svezly s ostatními. Potom se rozpovídal o tom, co hodlá učinit s daní z nemovitosti, s tou otřesnou reformou zdravotnictví, různými smlouvami o volném obchodu a všeobecným úpadkem. V zápalu zdvojnásobil aktuální míru nezaměstnanosti a slíbil Alanovi že ji sníží o polovinu, takže se dostane na úroveň, kde se právě nachází. - Obdobným způsobem se autor vypořádá i s historickými fakty: - Korea existovala jako jednotná říše tisíc dvě stě sedmdesát let. Pak to šlo rychle s kopce. Po druhé světové válce se Američané a Rusové nemohli dohodnout, jak to Korejci chtějí, a nikdo nezvážil možnost zeptat se přímo Korejců. Rusové nechali na severu vládnout komunistu, Američané antikomunistu na jihu. Ten na severu se domníval, že má právo na celou Koreu. Ten na jihu si myslel totéž, ale o sobě. Vedlo to k násilnostem, které učebnice dějepisu nazývají korejská válka. - Vtipný je i popis skutečností geografických: - Švédsko měří na délku šestnáct set kilometrů, na šířku to tolik není. Poměrně velká plocha, o kterou se dělí mizerných deset milionů lidí. Ve větší části země můžete putovat hodiny a nepotkáte ani človíčka, ba dokonce ani losa. Můžete si koupit údolí s vlastním jezerem za peníze, které nestačí ani na omšelou garsonku na okraji Paříže. Nevýhodou takové koupě je brzké zjištění, že do nejbližšího obchodu je sto dvacet kilometrů, sto šedesát do lékárny, a když si do nohy vrazíte hřebík a potřebujete nemocnici, musíte kulhat ještě dál.- Nicméně pro mne byl pravděpodobně zajímavější první díl. I ve druhé knize jsou Alanovy zápletky krkolomné, samozřejmě vždy s dobrým koncem i když to někdy vypadá beznadějně. Jeho cesta obsáhne čtyři světadíly a jak pro sebe konstatuje ministryně zahraničí Švédska Margot Wallströmová (mimochodem také skutečná postava – Margot Wallström vystřídala ve švédské vládě několik ministerských postů, naposledy ministerstvo zahraničí a byla místopředsedkyní Evropské komise) : „...během několika měsíců stihl vyvolat zmatek na čtyřech kontinentech. Chvíli po něm bylo ticho, třeba se pořádně připravuje na pátý světadíl?“- Závěr ke knize – i když jsem se nesvíjel smíchy (způsob humoru k tomu ani nesvádí i když se mi líbil. Možná jsem také na to nebyl momentálně naladěn), kniha je zábavná a četla se mi dobře. Vyhovují mi krátké kapitoly a děj, ač trochu bláznivě komplikovaný, má spád, někdy možná až příliš. Myslím, že s trochou dobré vůle kniha čtyři hvězdy unese.... celý text

Dobrodružný život milovníka starých tisků 1979, Dorothy L. Sayers

Povídkový soubor detektivních příběhů – jejich zápletky řeší lord Petr Wimsey svou brilantní logikou. V řadě případů odhalí pachatele spíš detailním popisem událostí, než prostřednictvím věcných důkazů. A leckdy k tomu použije rafinovanou lest, která pachatele v podstatě k přiznání donutí a některé příběhy jsou uzavřeny pro pachatele trestem, tak říkajíc „jen“ morálním (např. Bezzásadový zásah lstivého charakteru, končící slovy lorda Petra „Existují zločiny, na něž je i zákon krátký“). V některých povídkách ani nejde o odhalení pachatele, ale třeba o vyřešení nějaké záhady, při které se ani nejedná o zločin (Strašidelná třináctka). Tato povídka začíná velmi humorně: „Panebože!“ řeklo jeho lordstvo. „To jsem udělal já?! „Veškeré důkazy tomu nasvědčují,“ odpověděla jeho žena. „V tom případě mohu jen konstatovat, že jsem dosud neviděl, aby tak přesvědčivé a početné důkazy vedly k tak neadekvátnímu výsledku.“ Ošetřovatelka vzala jeho poznámku osobně. Vyčítavým tónem řekla: „Je to krásný chlapeček.“ Sayersové detektivní povídky s vynalézavými zápletkami nesou v sobě smysl pro humor a lehce satirický pohled na život módní společnosti, což jí v případě lorda Petra umožňuje prostředí v němž se pohybuje. U některých příběhů se objevuje až horrorový nádech - Neuvěřitelný únos lorda Petra Wimseye nebo Nedůstojné melodrama jablka sváru, zavánějící zdánlivou „duchařinou“. V několika povídkách vystřídá lorda Petra obchodní cestující Montague Egg, druhý laický detektiv Dorothy Sayersové. Jeho příběhy se nesou ve stejném duchu, jenom samozřejmě zasazeny do jiného prostředí. Dobrá četba, povídky nejsou dlouhé, zajímavé příběhy s originálním řešením.... celý text

Tulák po hvězdách 2001, Jack London

Inteligentní lidé jsou krutí, hloupí lidé jsou krutí příšerně, říká Jack London ústy Darella Standinga, vězně v San Quentinu odsouzeného k smrti. A tento román je také o krutosti – krutost dozorců vůči vězňům je nelidská a bezbřehá. „Zažili jsme mnoho strašných bolestí. Naši dozorci – ti tví kati, občane, byli zvířata...“ Když se teď ohlížím zpátky na tyto události, říkám si, že člověk musí být velký filosof, aby mohl léta a léta snášet trvalý náraz takových zvířeckých zážitků. A já jsem takový filosof." Darell Standing z těchto bolestí uniká „opouštěním“ svého těla silou své vůle. I když zcela nejsem přesvědčen o takové možnosti, nepochybné je, že síla vůle je faktor, který má úžasnou moc. Možná ani většina z nás netuší, jakou. Tento vězeň se jí přenáší z bolesti do svých dávných životů, neboť je přesvědčen, že ten současný není jeho jediný: „Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. Věděl jsem o jiných osobách, které žijí ve mně. A věř mi, stejně jsi na tom byl i ty, můj čtenáři. Začti se zpátky do svého dětství a pocit podvědomí, o němž hovořím, se ti připomene jako zkušenost z dětských let.“ Těmito slovy začíná román Tulák po hvězdách, ve kterém jimi čtenáře Darell Standing (potažmo Jack London) ve vyprávění při svých snových cestách provází. Příběhy jeho minulých životů jsou rozmanité, některé snad ve vyprávění trochu rozvláčné, ale různé doby, různá místa, různé osudy. Toulky minulostí se proplétají s přítomností, vězeňským životem: „Nabyl jsem vědomí v cele, čtyřlístek mých mučitelů stál kolem.“ Slova : „...a já jsem takový filosof...“, potvrzuje autor úvahami vězně o průběhu popravy oběšením, kdy o tomto drastickém a dramatickém způsobu ukončení života přemýšlí. O filosofické stránce a fyzikální podstatě toho aktu. Samozřejmě to je v podstatě vyjádřením Londonových názorů na psychologii a fyziologii. Nemalé znalosti autor prokazuje i v oblasti antropologie a historie. Román je i do jisté míry ohlasem na různé spiritistické teorie o stěhování duší. Ve stejném duchu jako začátek románu nese se i jeho závěr - Standingovy poslední řádky před popravou: „Oblékli mne do košile bez límečku…. Mé poslední řádky…. Zde končím. Mohu se jen opakovat. Není smrti. Život je jen duch a duch nemůže zemřít... Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až zase budu žít? To bych rád věděl. Rád bych to věděl...“... celý text

Hastrman 2001, Miloš Urban

Hastrman První kniha - pokud zde byl ukryto nějaké poučení nebo skrytý význam, já jsem je bohužel nenašel. Nicméně kniha se mi četla dobře, trochu pohádkový motiv, ale nevadil mi. Hastrman, postava snažící se vplout do lidského  života,  ale občas podléhající, ať už z fyzické nutnosti či  nezvládnutých, kupodivu lidských emocí , své skutečné podobě a podstatě. Vesnice či městečko, jehož obyvatelé žijí tak trochu pod vlivem  starých zvyků, sahajících až do pohanských časů. Což se samozřejmě nelíbí místnímu faráři, který s tím marně bojuje. Ve druhé knize se hastrman mění v samosoudce a vyhrocuje se doslova v teroristu, a tady se dá snad použít  termín "ekoterorista" (tímto termínem jsou někdy a někým označováni příslušníci ekologických organizací - v dehonestujícím tónu). V případě hastrmana jde o faktický význam, protože jeho činy a jejich motiv tomu odpovídají. Za stejným cílem, ale naopak nenásilnými prostředky, jdou Děti vody. Příběh se  z pohádkového mění trochu v utopii,  aby úplný závěr byl završen opět pohádkou, s podivným happyendem a, v průběhu románu často proklamovanou, obětí. Poučení? - snad varování, že příroda nám oplatí všechny prohřešky, kterých se na ní dopouštíme a nemusí to být nebolestivé. Podtitul Zelený román je na místě, nejen pro postavu hastrmana.... celý text

Strážce nádrže 2018, Zdeněk Svěrák

Strážce nádrže - Zdeněk Svěrák mi připadá jako jistota pro čtenáře. Svým typickým laskavým humorem mě vždy pobaví. Strážce nádrže Jiří Smrček svými dopisy vlastně vypráví jakoby povídkovou formou příběh části svého života. Styl psaní dopisů, tedy knihy, trochu "voní" Járou Cimrmanem, ale to samozřejmě nepřekvapuje ???? Lehké zábavné a milé čtení na jedno odpoledne. Doporučuji jako osvěžení.... celý text

Moll Flandersová 1983, Daniel Defoe

Mol Flandersová - procházel jsem svoji knihovnu ve snaze objevit titul vhodný do Výzvy. Tento odpovídá, autorovo jméno i příjmení začíná stejným písmenem. Samotný román mě příliš nenadchl, nicméně jsem jej dočetl ne kvůli Výzvě, ale autor dokázal vzbudit moji zvědavost, jak Mol dopadne. Její dramatický život (mj několik manželů a to i současně) je utvářen vnějšími podmínkami (např odložená vyrůstá bez matky u cizích lidí). I když se tomu zprvu snaží čelit a její pád je pozvolný. Cesta, kterou si jako odložené dítě vysnila, "stát se dámou", vede spíše dolů  než vzhůru. Nicméně když už je takříkajíc dole, snadno se tomu přizpůsobí a krádeže, kterých se pro nutnou obživu dopouští, jí posléze přinášejí vzrušení a doslova potěšení, kterého se nechce vzdát. A to ani když už to už není nutné, protože se jimi finančně docela dobře zajistila. Ze zlodějky z nouze se stává  profesionální zlodějka. Zajímavé je uvažování Mol, která někdy, ovšem jen v nitru, svých činů lituje a kaje se, ovšem na druhé straně už přemýšlí, kde udělala chybu a jak to příště udělá lépe. Román o tom, jak je člověk formován okolím a životními podmínkami, kterým nedokáže a nakonec ani nechce čelit a odolávat. Také je obrázkem morálky tehdejší společnosti. Všechno vede ke shromažďování majetku  a k tomu  se využívají i nečisté prostředky (ostatně kacířsky mne napadá, zdá se tento "kult zlatého telete" netáhne v různých obměnách celou historií). I hledání partnera pro manželství se řídí většinou jediným cílem - muži hledají ženu s velkým věnem, ženy bohatého muže, který je "zajistí". Román je vlastně vyprávěním Mol, "ich forma" je jenom zřídka prokládána přímou řečí. Nejvíc mi ale vadilo, že kniha nemá kapitoly, je to v podstatě jedna kapitola od začátku do konce. To nemám rád, špatně se mi to čte. Na víc jak tři hvězdičky to ode mne není.... celý text

Nemesis 2011, Jo Nesbø

Můj "poslední Nesbø" byl jeho Macbeth. Tady v komentáři jsem napsal, že si od tohoto autora dám delší pauzu, protože se mi kniha dost nelíbila a měl jsem k ní značné výhrady. Ovšem pod stromečkem se objevil další Nesbø - Nemesis. Ujištěn, že to je něco jiného, řekl jsem si, "že to zkusím" a udělal jsem dobře. Starý dobrý Harry Hole. Dva paralelní příběhy - případy, které řeší se zajímavě proplétají, přičemž do jednoho z nich je Harry, díky svému "opileckému oknu" vtažen víc, než by si přál. Zápletka je velmi složitá, ale napínavá a rozuzlení překvapivé. Nehemží se to tu mrtvolami, (i když tady pochopitelně jsou), ani surově realistickými popisy drastických mordů. Víc se vyšetřuje a pátrá a kombinuje. A tu a tam se autor blýskne hezkým, až poetickým, slovním obratem či popisem - jeden úryvek za všechny, který mi utkvěl v paměti: ... "Ale někdy nám připadá, že jenom bere." Kněz položil důraz na slovo "bere" a akustika ho zvedla a nesla dál kostelní lodí... Pedály varhan zavrzaly a začala hrát hudba. Tóny varhan stoupaly a klesaly, vysoké tóny stékaly ze střechy jako voda. ... Skoro bych řekl, detektivka podle mého gusta. Nesbø si mne usmířil ????. Líbilo a mohu doporučit.... celý text