Mahuleno přečtené 322

Most přes řeku Kwai 2000, Pierre Boulle

Román z období války na Dálném východě, kde momentálně vítězí Japonci. Angličtí zajatci mají postavit most přes řeku Kwai. V zajateckém táboře dochází ke konfrontaci velitele anglických zajatců plukovníka Nicholsona a velitele tábora japonského plukovníka Saitó. Plukovník Nicholson je v podstatě snob, přesvědčený o nadřazenosti své a celé bílé rasy nad Asiaty. Jeho protivník, plukovník Saitó to cítí a v kombinaci s jeho nenávistí ke všemu britskému a alkoholem to vede k jeho krutosti a výbuchům vzteku. Nicholson nakonec vezme stavbu mostu, kterou jeho vojáci úspěšně sabotují, pod svoje velení ve jménu své povýšenosti stylem "my vám ukážeme, vy barbaři, jak se staví most". V okamžiku, kdy se na scéně objevuje komando anglické rozvědky "Force 316" je dost odhadnutelné, v jakém bodě se tyto dvě linie příběhu protnou.... celý text

Žákovská knížka Žáka Jaroslava 1991, Jaroslav Žák

Otevřel jsem knihu v rámci Výzvy (čtyřslovný název) s nadějí humorného čtení vyplývající z představy titulů Cesta do hlubin študákovy duše, Študáci a kantoři (jako film Škola základ života) atd. Bohužel jsem byl dost zklamán, humor z prvorepublikových časopisů asi není pro dnešního čtenáře k popukání. Pravda je ovšem taková, že výše uváděné tituly, které mě nalákaly, jsem nečetl, ale viděl zfilmované, kde herecké obsazení mělo nepochybně značný podíl na jejich úspěchu. Kniha je dělená na několik částí - 4. část knihy - Slovník jazyka študáckého také není příliš čtivá, takže já jsem nejvíc hodnotil Doslov, který ovšem není autorův, ale napsán Marií Krulichovou. Ocenil jsem literární plodnost Jaroslava Žáka a šíři jeho záběru i v dalších oblastech. Při vší úctě k autorovi a nerad se k tomu přiznávám, dočetl jsem jenom, abych si odškrtnul položku ve Výzvě 2018.... Abych vzápětí ve svojí knihovně letmou prohlídkou objevil asi dvacet čtyřslovných titulů, pro mne určitě přijatelnějších.... celý text

Tichá hrůza 1970, Tomáš Korbař

Tichá hrůza - soubor horrorů s různými náměty - od řekněme "klasického" pojetí se zombie (Vyzvánění), duchy ( Čekárna, Zástup, Boulterovi kanáři - povídka, která má jakýsi technický nádech), upíry, ghúly a vlkodlaky (Plášť, Drzoun), přes spíše kriminální story, která se překlopí v horror až poslední větou (Smrt na Štědrý večer). Některé povídky se podle mého soudu trochu vymykají klasifikaci horror, jde spíše o fantastické projevy a stavy člověka (Meze Waltera Hortona, Muž, který zmizel) a další. To jim ovšem vůbec neubírá na kvalitě a napětí, pro mne spíše naopak. Taktéž Specialita šéfkuchaře. Kultovní Ptáci, známí z filmového zpracování. Ovšem zdůraznit musím Ray Bradburyho - obě povídky - Zástup a Malý vrah jsou fantastické. Zvláště Malý vrah je mrazivou a děsivou představou abnormálního novorozence. Podle mne nejlepší z výběru a právem zařazeno jako horror. Korunou povídky jsou závěrečné věty, při kterých čtenáře musí mrazit: "Podívej se, maličký! Něco se tu třpytí. Hezké, viď?" Skalpel.... celý text

Po prvé v poušti 1932, Alois Musil

Kniha je zřejmě napsána podle skutečných zážitků autora Aloise Musila. Evidentně je psána pro mladší čtenáře. Děj samotný je dost prostý - neustálé rozmíšky mezi sousedními kmeny, kořistnické nájezdy a následné návraty domů s kořistí nehostinnou pouští. Ne vždy se podaří dosáhnout zpět domácího ležení. Zajímavá je snad jenom květnatá mluva arabských národů, ale po pár stránkách bohužel čtenářsky únavná. Kniha mě nijak nezaujala a znamenala pro mne jenom "zářez" do čtenářské výzvy.... celý text

Temná hmota 2017, Blake Crouch

Thriller? Sci-fi? Podle mne velmi dobře namíchaný koktejl. Knihu jsem našel pod stromečkem, na Štěpána jsem do ní nahlédl a večer zavřel! Četl jsem nedávno Černé lekníny s jejich překvapivými časovými propletenci, ale Temná hmota je nechala daleko za sebou. Problémy kvantové mechaniky, do kterých je čtenář "zatahován" jsou nepochybně složité, ale myslím, že míra jejich zmiňování je v knize přiměřená a snesitelná. Navíc i neznalému čtenáři jsou, aspoň pro děj románu, částečně přiblíženy analogií s rybníčkem, kaprem a hyperprostorem. Jak jsem napsal, kniha mě udržela ve sváteční den, dokud jsem ji nepřečetl. Z Jásonova memoranda: "Co když ve skutečnosti žijeme v mnohovesmíru, ale naše mozky se vyvinuly tak, že nás vybavily jakýmsi firewallem, který to, co můžeme vnímat, omezuje na jediný vesmír? Je to logické, nezvládli bychom sledovat všechny možné reality najednou!" "To je...děsivé!" říká Ryan při jiné příležitosti, ale já si to vypůjčím pro komentář k předešlému.... Naštěstí to není možné...anebo???...... celý text

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou 2003, Arnošt Lustig

Od začátku jsem odhadoval, jak daleko zajde Brenske ve své zvrácené hře se skupinou amerických Židů. Brenske, který zde zastupuje a zosobňuje zrůdnou, vraždící fašistickou mašinerii. Čtenář se nikdy nedozví, kolik krutých nápadů se zrodilo v temných hlubinách chorobného mozku tohoto důstojníka a nakolik to byla perfektně vypracovaná strategie zrůdného systému. Styl psaní mi chvílemi připomínal Franze Kafku, zvláště dlouhé pasáže Henskeho proslovů ke skupině "jeho zajatců".... celý text

Mít a nemít 1979, Ernest Hemingway

Název je výstižný - někteří mají, někteří nemají. A ti, co nemají se snaží mít, aspoň na obživu, případně alkohol, v lepším případě obživu eventuální rodiny. A často i pomocí prostředků a činů mimo zákon. Moře, lodě, alkohol, rvačky, pašování věcí (na Kubu), lidí (z Kuby). Příliš mnoho dialogů, někdy podle mne zbytečných. Kniha mne nijak nepřesvědčila, znám lepšího Hemingwaye.... celý text

Černé lekníny 2017, Michel Bussi

Nejen detektivní román, čtenář se dozví řadu zajímavostí o samotném Monetovi, jeho díle. A jak je zřejmé z titulu knihy, především také o sérii obrazů, na kterých jsou hlavním motivem právě lekníny. A těcj je skutečně v Monetově díle mnoho. DĚěj románu je vsazen do prostředí reálného městečka Giverny, kde Monet dlouho žil, tvořil a zemřel. První vražda románu na sebe nenechá dlouho čekat a autor čtenářovo podezření na pachatele přehrává postupně na několik osob, což je samozřejmě u detektivky klasika. Nicméně konečné rozuzlení je velmi překvapivé. Aspoň pro mne bylo - možná, že vnímavější či pozornější , dobře řeknu to na plnou...ústa - chytřejší, čtenář to odhalí dříve. Já jsem autorovi na jeho fintu s výstavbou děje tak zvaně skočil. A přiznávám, že v první chvíli jsem bral závěrečné vyřešení skoro jako podraz. A přemýšlel jsem, jestli jsem někde nepřehlédl nějaký náznak, skrytou nápovědu, zpětně už se mi ale nechtělo po tom pátrat. Přesto všechno se mi román líbil, s klidným svědomím ho mohu doporučit k přečtení. Současně doporučuji číst velmi pozorně!... celý text

Pane Bůh, tady Anna 2000, Sydney George Hopkins

Ke svému komentáři si, s dovolením laskavých potenciálních čtenářů, vypůjčím několik citátů z vlastní knihy, protože jsou úžasné a nic lepšího mne nenapadá - a jak by mohlo. Ostatně, nebudu první. "Toto je kniha s velkým K - knihy s velkým K jsou ty, které vyvolají v čtenářově duši zásadní změnu. Zvýší jeho citlivost takovým způsobem, že se dokáže podívat na důvěrně známé věci novýma očima, jakoby je viděl a chápal poprvé v životě." A to čtenáři zprostředkuje právě Anna, svými neuvěřitelnými vývody a vysvětlením základních věcí, vztahů a událostí, včetně Boha a vztahu k němu, což v některých případech může leckomu připadat až jako hereze. To ovšem zcela mylně, neboť je to uvažování zcela čisté a nevinné duše. Stejně působivý je její naprosto zásadní vliv na její okolí, včetně kocoura Švidry. Stačí se trochu zamyslet nad jejím základní postřehem, abychom pochopili tu průzračnou, výstižnou pravdu: "Rozdíl mezi člověkem a andělem je jasnej. Většina anděla je uvnitř a většina člověka je zvenčí." "Její povznesená duše vidí náhle svět jinýma očima než ostatní děti, a odmítla si na ně nechat nasadit klapky, které mají učitelky a faráři tak pohotově připravené v polotovarech svých slovních formulí." Doporučuji knihu si přečíst a především se zamyslet nad překvapivými úvahami Anny, které v třeba některých případech zdánlivě vypadají jako souboj matematiky s neuvěřitelnou dětskou logikou. Už tady zaznělo - Napsala Anna: Až umřu, udělám to sama, nikdo to za mne neudělá. Až budu přichystaná řeknu: "Fine, postav mě," a ohlídnu se a vesele se zasměju. Když spadnu, tak budu mrtvá."... celý text

Jak pukaly ledy 2007, Michal Horáček

Je určitě dobré, připomenout si, že bylo třeba pro "sametovou" něco dělat (myšleno v dobrém slova smyslu). Prostě se jenom tak "nevylíhla". Ale to by byl komentář spíše politický, do toho se tady nechci pouštět. Takže jenom krátce - zajímavý popis událostí doby a angažovanosti osob, bezprostředně se podílejících.... celý text

Italské pohádky 1982, Italo Calvino

Otevřel a přečetl jsem při plnění Výzvy 2017 - co říci k pohádkám. Některé jsou obměnou známých českých pohádek, jenom vsazené do jiného prostředí, některé zcela "nové". Co jsem si opět uvědomil, kolik je v pohádkách krve, podvodů, podrazů a násilí...četba pro děti? Aspoň, že vždycky nakonec v posledním řádku vyhraje dobro :-). Ale jinak by se to mohlo klidně nazývat horrory.... celý text

Na letišti 2003, Arnošt Lustig

Jakkoli se novela dotýká dodnes nevyřešeného vztahu Izraele a arabských států, mne příliš nezaujala. Čas začátků izraelského státu, letiště vznikající izraelské armády s piloty vycvičenými v tehdejším Československu a letadly poskládanými "ze čtyř vraků jedno provozuschopné". Chápu, že tak to zřejmě bylo, mně ale docela vadil styl dialogů - často roztrhané, s přeskakujícími tématy aktérů. Jakoby se ani neposlouchali. A večírek pilotů se zdravotními sestrami - pro mne vyloženě rozčilující - hodně lidí pohromadě a každý mluví o něčem jiném. Tedy z literárního hlediska ale dobře vystihující průběh takové "akce". Přiznám se, že jsem dočetl ze zvědavosti, kam míří a jak dopadne noční "mise" Johny Cohena.... celý text

Lovec králíků 2017, Lars Kepler

Drsný příběh, přesněji hodně drsná kniha, nic pro slabší povahy. Podle mne nemusel Kepler být takový "detailista" při popisu vražd, lépe řečeno poprav a vrahových úvahách o jejich provedení. Víc snad ani nebudu komentovat, to bych asi dost vyzradil z příběhu. Na pár stránkách dostává román "nádech porna", protože to ale nikam děj neposunuje, je to podle mne zbytečné. Takže jedna hvězda dolů (3,51)... celý text

Dítě v pravý čas 2002, Ian McEwan

Rozpaky - asi patřím k těm čtenářům, kteří ještě nejsou připraveni... ;-). Moje pocity při čtení byly dost rozdílné - ztráta dítěte a vyrovnávání se (či spíše nevyrovnávání) s touto skutečností - rozdíl mezi přístupem, reakcemi muže a ženy. Dobře napsaná psychologická studie, i když chvílemi příliš rozsáhle, ale to už je zřejmě Ewan - Stephen jde lesem - dvě stránky, vteřiny při havárii - dvě stránky (teď to není kritika, ale pochvala, v tom je autor perfektní). I když to možná koresponduje s hrou časem, která se v knize objevuje: "Čas přítomný a minulý čas jsou snad oba zahrnuty v čase budoucím a budoucí čas obsažen už v minulosti." Jakési fantaskní "cestování v čase" do minulosti. Do toho možná zapadá "přednáška" Thelmy. Ovšem zasedání komise, - hm, hm... Pobavily mne ale výňatky ze zprávy komise na začátku každé kapitoly. Pokud i toto bylo součástí "kritiky" systému ... někdy možná trochu cynické, ale vtipné: Kapitola 9. "Sociální péče o dítě, oficiální zpráva vládní komise - Víc než uhlí, dokonce víc než jaderná energie jsou naším nejdůležitějším zdrojem děti." I když závěr knihy mi dal pochopit její titul a s knihou samotnou mě usmířil, přece jenom mám raději knihy, kdy se nemusím ptát, "co tím chtěl básník říci?". Takže u mne za 3,49 hvězdy. "Sobota" byla lepší.... celý text

Jsou světla, která nevidíme 2015, Anthony Doerr

Po knize jsem sáhnul nikoli podle jejího hodnocení, ale na základě doporučení. Po přečtení musím konstatovat, že podle mne je ta kniha prostě úžasná. Pulitzerova cena a označení bestseler jí právem náleží. Už několikrát jsem se totiž s knihou pyšnící se nálepkou bestseler , tak říkajíc, netrefil. Tento případ to rozhodně není. Dva mladí lidé, vlastně ještě děti, vyrůstající stovky kilometrů od sebe, v nesrovnatelném prostředí , formováni zcela odlišným způsobem výchovy. Mladý Němec, od přírody geniální technický talent, a francouzská slepá dívka žijící sama se svým otcem jsou na opačných stranách válečného konfliktu. Z vyprávění je zřejmé, že čáry jejich osudů se nutně musí v jednom okamžiku protnout. Ale ten zřejmý fakt vůbec není knize na škodu. Jméno románu nepochybně koresponduje s francouzským naučným vysíláním pro děti, které Werner, jako kluk, zachytil na jednoduchou krystalku a se svojí sestrou Juttou okouzleně poslouchali: „Samozřejmě mozek je uzamčen v naprosté tmě, děti, říkal ten hlas. Plave uvnitř lebky v tekutině a nikdy se na světlo nedostane. Přesto je však svět, který nám zobrazuje, světla plný. Přetéká barvami a pohybem. Jak je tedy možné, děti, že mozek, který nikdy nespatří jedinou jiskřičku, zobrazuje náš svět prozářený světlem?“ Brilantně vystavěný příběh, který, byť zasazen do nejstrašnějšího konfliktu a největšího vraždění v dosavadní historii lidstva, je vyprávěn s jistou poezií. Setkání s čistotou a nevinností, umocněné vzpomínkami na světlé okamžiky jinak neradostného dětství , vítězí nad myšlenkami zrůdné ideologie:"...Někde v hlubinách Wernerova vědomí se hnuly vzpomínky. Kvalita signálu i tón hlasu ve všem odpovídaly pořadům toho Francouze, které kdysi poslouchal. Když muž domluvil, klavír zahrál tři noty, pak dvě, akordy klidně plynuly, každý jako svíčka vedoucí ho dál do lesa...Nebylo pochyb. Měl pocit, jako by se celou věčnost topil a někdo ho vytáhl na vzduch. Klavír přešel do dlouhého, známého běhu, kdy pianista oběma rukama – spíš jako by měl tři, čtyři ruce – kouzlil harmonie jako postupně rostoucí perly na šňůrce a Werner v duchu viděl, jak se k němu naklání šestiletá Jutta, na klíně mu leží krystalka a on má pořád ještě čistou duši.“ Kromě příběhu je úžasný literární jazyk autora, nádherné popisy pocitů, stavů, scény. Neodpustím si na ukázku ještě pár úryvků z knihy, i když jsem už v předchozím textu citoval: „Měl pocit, jakoby mu hlad strčil ruku do útrob a šátral v hrudním koši, k lopatkám a dolů až k pánvi, škrábal v jeho kostech.“ ....úplně to cítím „ Někde za mlhou pomalu vycházelo slunce. Město před svítáním bylo teplé, voňavé a ospalé a domy po obou stranách se zdály být skoro nehmotné.“ ....úplně to vidím „Pak se otočil a odcházel ulicí. Svůj strach táhl za sebou, jako když dítě táhne svůj vozík.“ ....úplně to chápu Mně osobně velmi vyhovovaly krátké kapitoly a v žádném případě mi nevadilo, že neměly časovou souslednost. Naopak mi to připadalo jako retrospektiva ve filmu. Prostě skvělá kniha - bez výhrad doporučuji. Pět hvězdiček nedávám často. Tady jsem neváhal! Na závěr – přece jenom jednu připomínku bych měl – nejraději čtu před spaním, v posteli. Ale kniha s 530 stranami je pro tento způsob přece jenom trochu nepohodlná .... celý text

Nikdy nevíš 2015, Rozmar Kopecká (p)

Kriminální zápletka je brzy avizovaná a naznačená. Celé "pátrání" není nijak dramatické a rozuzlení a je docela přijatelné. Škoda jenom, že jsem chvílemi nevěděl, čtu-li detektivku nebo kuchařskou knihu. Uvítal bych spíš víc obrázků a popisů krajiny, což Krušné hory určitě nabízejí, zvláště když dost výraznou linkou v příběhu jsou procházky se psem Pažitkou. Nicméně jsem byl zvědav na rozuzlení, takže jsem knihu přečetl rychle, což ovšem při jejím rozsahu není takový problém. Autorka píše půvabné knížky pro děti a rád bych hodnotil vyšším počtem hvězdiček. Bohužel, ale i když budu hodně vlídný, na víc jak dvě hvězdy to není.... celý text

Kosmonaut z Čech 2017, Jaroslav Kalfař

"....příběh je hluboký, po přečtení jsem se nad knížkou pozastavila a zamyslela se ..." čtu v jednom komentáři... No, hluboký příběh - mně se docela líbily kapitoly s kosmonautova dětství - život s prarodiči, vzpomínky na dědečka. Naproti tomu, Hanuš mi připadal příliš pohádkový, stejně jako přistání s ruskou lodí - to už spíše naivní. Sci-fi to ale určitě je :-) už tím, odkud je kosmonaut vyslán, na téměř "z druhé ruky" koupené lodi atd. To samozřejmě říkám s úsměvem, možná trochu ovlivněným i tím, že jsem nedávno četl "Příběhy pilota Pirxe". Proto ani neřeším technické parametry pravé sci-fi: obsazení rakety jediným kosmonautem , jeho specializaci atd. Myslím, že autor se daleko více soustředil na kosmonautovu psychiku a pocit odcizení, samoty, což mu právě umožnila skutečnost, že na misi poslal jediného člověka. Je třeba si také uvědomit, že autor emigroval v 15 letech, tedy v roce 2002 (kolik toho asi absorbovala jeho paměť?), a pod tímto úhlem posuzovat vazby jednotlivých postav z hlediska souvislostí s rokem 1989 a následujících. I když, mezi námi, obdoba Muže s botou by se v reálu určitě našla. Naopak podle mne jsou docela trefné některé "pražské" postřehy - například: " ...nám domorodcům stačí pro ten vjem jedno slovo - Václavák. Uvědomím si, že už je to skoro rok, co jsem tu byl naposledy. Můj čich bojuje s invazí smogu. Zatajím dech. Všechno kolem je jeden velký důkaz našeho sprintu ke kapitalismu. Z dob komunismu toho zbylo málo - jediné, co se nemění je socha svatého Václava, zelený pohlednicový hrdina s vážným výrazem shlíží na davy z hřbetu svého věrného koně už od počátku dvacátého století, mohutná stehna a zadek pokrývá důkladná vrstva holubího trusu." Závěrečné rozhodnutí kosmonauta Jakuba ovšem pokládám za výsledek velmi racionální a velmi zodpovědné úvahy (jednoduchý člověk, jak zaznělo v jednom komentáři by to asi nedokázal). Obávám se ovšem, že rozhodnutí trochu románové... Zamýšlel jsem se nad úspěchem knihy v Americe - možná je to dáno i tím, že i tam znají naši nedávnou historii, tak říkajíc "z druhé ruky" a souhlasím s názorem, že primárně nejspíš kniha není určena českému čtenáři. Není to žádná bomba, ale jako prvotina podle mne prozrazuje, že autor není zcela bez talentu. Přes některé výhrady jsem s přečtením knihy neměl problém a chvílemi jsem se i docela bavil.... celý text

Pstruh 1966, Roger Vailland

Frederika - žena, která muže provokuje, snad ani ne záměrně, prostě je taková živočišně. Vaillland hledá přirovnání právě v živočišné říši: "Isaac to rozpoznal rychleji a přesněji než já. Objevil na první pohled to, co já hledám od setkání s Frederikou. Promarnil jsem čas s lamami, s pumami, ovcemi, kožešinovými zvířaty, s malajským nártounem a s krtkem. Frederika je pstruh." Přiznává, že někdy by si přál, aby se jeho postavy chovaly (v reálu - je to koncipováno jako vyprávění o okruhu jeho známých a snad přátel) tak, aby se to hodilo do jeho knihy ("...chtěl bych, aby zemřel dřív než já, abych mohl o jeho smrti napsat..."). V části IV - Frederičino vyprávění - autor vyznává: "Když píši, chovám se jako ona; ve dnech, kdy jsem ve formě, nevím, kam mě má vyprávění zavedou, ale postupuji bezpečně. Když píši román, všímám si v životě kolem sebe jen toho, co mi může posloužit pro román." Tato část knihy se mi líbila nejvíce, v kapitole "Saint-Genisovo vyprávění" jsem měl chvílemi pocit, že čtu Franze Kafku...... celý text

Den, kdy jsem se naučil žít 2015, Laurent Gounelle

Obávám se, že svým komentářem půjdu proti proudu a kdyby to byla diskuze, asi bych si to dost "odskákal". Trochu pohádkový příběh...jistě, každý z nás by asi chtěl, aby lidé na sebe byli slušní, navzájem k sobě poctiví a korektní, ale Jonathanovo "páchání dobra" je v řadě případů dost naivní, někdy hraničící až s porušováním soukromí (prolézt plotem a posekat sousedovi zahradu...). Tam, kde je na místě (výhodnější smlouvy pro klienty), to autor moc neřeší. Tenisový příběh mi připadl jako přílepek, vložený jenom proto, aby v závěru i Austin Fisher mohl ukázat smysl pro poctivou a čestnou hru, za cenu velké osobní oběti. Nedokončený je pro mne příběh bezskrupulózního voyera Ryana, asi bych v závěru minimálně nechal cigánku přijít za ním. Nelze než souhlasit s tím, že by si člověk měl vážit života a dokázat vychutnávat i zdánlivě bezvýznamné drobnosti, které život přináší. Bohužel Jonathanovy reakce na tetiččiny rady jsou, jak už jsem zmínil, někdy přitažené za vlasy. Á propos, tetička - zpočátku jsem si říkal, že takovou tetičku bych bral, po dočtení už si nejsem tak jistý :-). Hrála dost vabank.... celý text

Hrdý Budžes 2002, Irena Dousková

Čte se dobře, čekáte co si malá Součková zase vymyslí. Přiznám se, že jsem netušil původ názvu a vysněného hrdiny Součkové. Jak rozumím jejímu zklamání...