milary
přečtené 731
Úkol pro šaška
2016,
Pavel Hrdlička
Tentokrát se příběh - zase o trochu obtížněji - prodírá skrze neuvěřitelné množství informací o jedné z etap kralování Václava IV. a jeho bratrském „kočkování“ se Zikmundem. V tomhle díle, minimálně v první půli, jako by děj samotný byl zcela podružný; a jen díky vypravěčskému umění pana Hrdličky se i z celkem bezvýznamných epizodek dají vytěžit odpočinkově čtivé střípky, propojující velkoryse pojaté množství osob, vztahů, pojmů, podrobných místopisů a podobně. Ve druhé části se dějová linka prosadí o trochu víc, ale vzhledem k zápletce a možnostem, které skýtá, je rovněž poněkud stereotypně vymezena prostředími i jednáním zúčastněných . Rozuzlení mě ale stejně znovu napnulo i pobavilo, a tak dávám (spíš pro svou momentální nedostačivou ochotu se vzdělávat :)) slabší sice, leč přece čtyři hvězdičky.... celý text
Žebrákova pomsta
2015,
Pavel Hrdlička
Třetí díl Podrychtáře Václava je za mnou. Tentokrát ještě trochu víc dějepisu, ale to mi vůbec nevadí, díky neobyčejné záživnosti podání. Má spokojenost se drží na poctivých pěti hvězdách (možno ověřit skusem :)), k čemuž přispívají i autorovy úžasné obrázky. Já si nenechám ujít ani následující díly série.... celý text
Tichý zabiják
2018,
Volker Kutscher
Doposlechla jsem (znovu desetihvězdičkový Jan Teplý, jehož pojetí dialogů s Číňany ve mně vyvolávalo opakované návaly veselí) Gereona Ratha dvojku a – spokojenost naprostá, snad větší, než u prvního dílu. Kutscher příběh tentokrát usadil do atraktivního prostředí filmových ateliérů na počátku konkurenčních bojů mezi zastánci němého a dravě se prosazujícího zvukového filmu. Kromě mimořádně zajímavých podrobností z oblasti výše zmíněného tématu neopustil ani zevrubné zachovávání atmosféry doby, prostředí a charakteristik osob, které se mi tak líbilo už v prvním díle série. Já myslela, že autor přitvrdí a protáhne nás nějakým akčním masomlýnkem, a on – šibal – to pojal úplně jinak. Hérečky jsou krásné, intriky nelítostné, hrdina (ani bych neřekla kladný, jelikož je stejně „na pěst“ jako v prvním díle) neohroženě uniká z dramatických situací způsobem, který připomíná Jamese Bonda v době, kdy ho hrál můj milovaný Sean Connery, hrdinky jsou smělé a rozhodné, přátelé (vč. psích) věrní a spravedlnosti je učiněno… Že je to trošinku přitažené za vlasy? Komu by to vadilo? Já jsem se u tohohle nečekaného a skvělého retra báječně bavila.... celý text
Mokrá ryba
2017,
Volker Kutscher
Mě to bavilo. Víc než seriál Babylon Berlín, ve kterém jsem se místy trochu ztrácela. Asi bych čekala opak, protože knížku jsem nečetla, nýbrž poslouchala. Ale interpreta (Jana Teplého) bylo možno "nevnímat" a zcela se oddat ději. Neklamná známka toho, že četl skvěle. Jsou tu moc zajímavé komentáře. A já si znovu uvědomuji, jak je hodnocení závislé na tom, co komu z nás v danou chvíli sedne. Seriál Babylon Berlín měl - kdyby nic jiného - atmosféru jako hrom. A tady mi ji krásně dotvářely popisy, a také místopisné názvy; udržovalo mne to stále v náladě prostředí, připomínalo se mi to ve chvíli, kdy jsem poslech nuceně přerušila (například proto, že jsem už opravdu nedokázala "ujít" další kapitolu na trenažeru :)), nutilo mne to "vidět". Bažila jsem po charekteristických znacích; nerušilo mne vypočítávání cigaret, ani nic jiného, za sebe jsem neměla pocit, že by mi v textu (bezvadně přeloženém) něco zásadního scházelo. Vůbec nepopírám níže uvedené argumenty, mě ale příběh chytil od začátku a do konce nepustil. Výhrady? I kdybych je měla, v podobných případech je zametám pod koberec. Myslela jsem hodně na to, co kdesi v komentáři použila mnou vysoce respektovaná kap66. Upustila tehdy od svých sofistikovaných a nadmíru výstižných postřehů ke čtenému, a velkoryse shrnula přístup k autorským vzepětím (jistěže v ohraničené oblasti žánrů) nějak v tomhle smyslu: Pobavils mě? Mám tě ráda. Pobavils mě hodně? Mám tě hodně ráda... :) Pro mě to znamená čtyři hvězdy pro Kutschera. A dala bych i pět. Ale šetřím. Dílů je hodně :).... celý text
Životopis černobílého jehněte
2009,
Tomáš Zmeškal
Jsem tak stará, že pamatuju dobu, kdy roztrhnout si džíny na koleni znamenalo tragédii. Pamatuju si i verze ledasčeho z doby "předdžínové"; míra závažnosti situací se mi pak proměňovala s přibývajícím věkem a zkušenostmi. Žádné novum. Takhle člověk občas dospěje k mylnému dojmu, že je o určité době, kterou navíc sám zažil, víc než povšechně informován. Pak sáhne v knihovně po "Hluchavkách", "Životopisu černobílého jehněte" třeba - a zírá. Jako když skládá důvěrně známé kostky s výjevem z Červené Karkulky a výjde mu z toho - nevím - Drákula. "Jehně " se tváří zpočátku neškodně. Živě líčí drobné peripetie mulatských dvojčat - kluka a holky, vyrůstajících v péči babičky a svérázného strejdy. Děj málokdy zakopne o soc. realitu tehdejšího Československa jinak, než víceméně úsměvně. Autor Zmeškal klame tělem; je to laskavé, milé, vtipné, krásně se to čte. Ovšem - čas běží a dvojčata dospívají. I přes neběžnou propojenost každé po svém. Zakopnutí o systém se množí; to jak se jejich dosavadní verze vnímaného proměňují vlastními zkušenostmi a nabývají občas dost dramatické podoby. Čtení už není tak milé a laskavé. Nastupuje realita. Sourozenci, rodilí to občané a obyvatelé socialistické vlasti, zjišťují, že občanská práva ani zdaleka nepojímají do své zaštiťující náruče všechny bez rozdílu, a už vůbec ne ty s rozdílnou barvou pleti (není - li člověk čirou náhodou Angela Davisová), čemuž straní nemalá část "normální" populace. Tomáš Zmeškal čtenáře nešetří. Přitvrzení ve střední části knihy pouze předznamenává atmosféru finále, kdy příběh vrcholí ve vlnách a láme se jako světlo na hranách invence a neuvěřitelné imaginace. Nevyčerpatelná škála výraziva skvěle vymezující jednotlivé části děje a množství metafor (obzvlášť v závěrečné části), které jsou ale skoro vždy logickým předobrazem dějového posunu, znamenaly pro mne opravdový čtenářský zážitek, který se tímto pokouším nabídnout dál.... celý text
Muž, který sázel stromy
2006,
Jean Giono
Nějakou chvíli mi unikal, "Muž, který sázel stromy"... A pak jsem si užila trojnásobně. Příběh: ten zcela přímočarý děj, tak nezvykle nekomplikovaný, až měl člověk chuť nakukovat stránkám za rohy, protože... takhle jednoduché to přece nemůže... nebo může..? Poslech: asi neexistuje nikdo, komu bych to vyprávění s přesahem věřila víc, než Markovi Ebenovi. Obraz: úchvatná animace v krátkometrážním filmu, který režíroval Frédéric Back. Neuchopitelná, mihotavá, jednoduše krásná. A navíc, bylo hezké dostat se k tomu příběhu ve velikonočním týdnu...... celý text
Zahalte jí tvář
1997,
P. D. James (p)
Líbilo se mi to kdysi, když jsem četla knihu. Líbilo se mi to kdysi také v televizi, s charismatickým Royem Marsdenem v hlavní roli. Líbilo se mi to i teď, když jsem poslouchala celkem zdařilou dramatizaci do sluchátek před usnutím. Mám ráda tuhle klasiku, která mi vždycky evokuje propršený letní den v prázdninové chatce, čaj na kamínkách a teplou deku když v zimě sněží a není vidět na krok, blažený čas nicnedělání, volno bez telefonu, bez starostí, čas pro radost. Čas, kdy strach je jenom tetelivý a neškodný a hodiny na čtení nekonečné. Tohle mám ráda.... celý text
Pokrevní bratři
2006,
Ingvar Ambjørnsen
Elling je skvěle načtený, poslouchala jsem s požitkem. Upoutala mne anotace, téma mě zajímalo, potřebovala jsem něco spíš jenom odpočinkového… Počkat, počkat. JENOM odpočinkového? A to má být jako co? Je to málo? Je to samozřejmost, jenom si odpočinout? Taková samozřejmost, jako moct jít do sámošky bez roušky? A to nám se nedělá fyzicky špatně a nechce se nám na záchod jen kvůli tomu, když je fronta dlouhá. Houby samozřejmost! Jak pro koho. Jak kdy… Odpočinek to byl. Ale nejenom. Jak se to tak překulovalo od legrace do soucitu, do údivu, do obdivu, člověk držel pěsti až mu modraly palce, dojatě vděčný za příběh, za úhel pohledu, za naskakující asociace. Užitečná knížka, řekla bych. Mimo jiné...... celý text
Pískový vrch
2015,
Joanna Bator
Ráda lovím houby. S láskou sběratele pečlivě opatruju skrovné jedince chudších sezón, doma je znovu obdivuju, čistím, krájím, čichám a chystám k uchování. Ráda houby i sbírám. Chvíli. Než se vytratí radost z příliš dostupných úlovků, které mechanicky plním do košíku, kde spodní vrstvy pod nově přidanými ztrácí obrysy a určitost, lhostejná k mimořádným exemplářům, namátkou a jaksi netrpělivě vkládaným k předchozí snůšce, dopředu nenadšená z vidiny zpracovávání. „Pískový vrch“ byl pro mne jako houbaření žacím strojem. Anotace vyznívá nanejvýš slibně: rodinná sága na pozadí polských dějin 20. století, tři generace žen, široký záběr, lakonický, hravý a vynalézavý jazyk, strhující příběh… Začátek a první kapitola mi vyzněly jako potvrzení všeho řečeného; smršť autenticity a neotřelosti. Druhá kapitola jako by překvapivě trochu stagnovala. S tou třetí vyvstala už (pro mne) zcela naléhavá potřeba změny, posunu, přeskakovala jsem v textu v jejich očekávání, kutala příběh a moc se mi chtělo číst, ale jako bych pořád jen sehnutě čelila novým a novým vrstvám obdivuhodné (a v té intenzitě úmorné) originality neúnavně vytvářené mrštným osobitým jazykem. A když jsem se podívala dál a dál, bylo to stejné a stejné. Až do konce. No, pro mne to nebylo, tak bych raději nehodnotila, ale nějak jsem se „uklikla“ a hvězdička už zůstala, tak nechť... K uznalejším hodnocením za kvality, které ta kniha nepochybně v mnoha ohledech má, se jistě připojí jiní spokojení uživatelé. Mně moc nepomáhal ve výdrži ani úsporný tisk, zachovávající minimální okraje. Ani to, že je knížka prošitá, což není moc vstřícné k pohodlnému rozevření. Ale to už jsou „libůstky“, uznávám...... celý text
Povídky jamrtálské
2010,
Milena Slavická
Těžká jako kámen.., chce se napsat. Ale ne, to není ono. To se mi jen zazdálo, když jsem knížku začala číst a vtáhnul mě - Jamrtál. To se mi jen zazdálo, když jsem se prodírala trnovou spletí překrývajících se čtyř podob stále se opakujícího příběhu. To se mi jen zazdálo, když se na mě z těch pár stránek valil koncentrovaný kal slov, panebože, tak nelítostně výstižných, že nebylo kam uhnout. Že by si je člověk musel vyrvat z hrudi, aby tolik nedusila. Kdyby chtěl. Kdyby ovšem chtěl. Jamrtál... Sevřenost knížky je dechberoucí. Nic nechybí. Nic navíc. Text. Fotky. A hořkost jako daň za to, že se - obzvlášť během poslední a asi nejexponovanější části příběhu - skoro nedobrovolně chvílemi usmějete. Jamrtál...... celý text
Smrt nosí rudé škorně
2012,
Pavel Hrdlička
Tak tohle je radost! Když člověk objeví ve svém oblíbeném žánru něco slibného, když se ukáže, že se netěšil nadarmo, když zjistí, že se může těšit dál, protože narazil na zlatou žílu vícedílné série... Když autor, zde Pavel Hrdlička, ví, o čem píše. Když je příběh dobře vymyšlený a napětí tak akorát, když je zalidněn zajímavými postavami (tady vlastně docela dost postavami :), ale přehledný a vtipný seznam zúčastněných v závěru knihy to jistí...). Když ty postavy živě komunikují tak přesvědčivě dobově autenticky působícím jazykem, že nepochybujete. Když to má všechno vtip a spád a hlavu a patu. Když se jen tak mimoděk i něco dozvíte. No vážně. Radost...... celý text
