milary
přečtené 731
Dědina
2018,
Petra Dvořáková
Čekala jsem, že to bude junda. Proč? Ani nevím, asi jsem si přečetla úvodní větu anotace. Autorku jsem doposud neznala. A - jasně - hned šupajdí do oblíbených, i kdyby se mi nakrásně už nic dalšího nelíbilo. Anotace mmj. praví (a méně někdy bývá více, není - liž pravda?), něco o svižném vyprávění formanovského střihu. Zdání klame, Lásky jedné plavovlásky to nebyly, i když u nich taky tuhne smích na rtech. Tady to šlo víc na hloubku, víc se to zadíralo, víc se to ptalo, víc to nepříjemně upomínalo, obnažovalo a prozrazovalo, až se člověku dělal v hrudi chlupatej knedlík a stavěl se mu dech, co zas... Ale číst musel bez přestávky, dokud tohle mistrovský vyprávění úplně vyřízenej nedorazil. Mimořádná, úžasná knížka...... celý text
Povídky z druhé kapsy
2007,
Karel Čapek
Tak jsem v rámci prázdnin zatěkala rozličnými žánry, a mezi jiným že si zopáknu nějakého lehčího Čapka. Jenomže holenkové, Čapka si jen tak "zopáknout" nelze, víme? On vás totiž přinutí žasnout. Posadí vás na zadek nepřeberným slovníkem, myšlenkami i aktuálností svých formulací, a já se jenom - ohromená - ptala, vážně? vážně jsem to už párkrát četla? Tak jak to, že mě to tak komplexně odkecává??? No prostě typickej "lehčí" Čapek... :)... celý text
Hluchavky
2018,
Luboš Panda (p)
S "hluchavkami" - i mně příjde to pojmenování spíš půvabné než cokoliv jiného - jsem se potkala vlastně prvně kolem roku 2005 prostřednictvím divadelních představení. Působily na mne jako bytosti veskrze veselé a společenské, rozhodně ne jako lidé strádající nadměrně svým hendikepem. Vcelku by mě sotva napadlo o nich tak uvažovat. Je spousta omezení, která mě hypoteticky děsila víc. Knížka mě ohromila. Trochu zahanbila. Každopádně jsem moc vděčná, že se mi dostala do ruky a já nebudu dál setrvávat v bludu a nevědomosti. Co já... Vůbec by mě nenapadlo, jak dlouho se táhla nevědomost v odborných kruzích. Z nepobratelných "výukových metod" ve školách na mě šly mrákoty. Ještě skoro na prahu jednadvacátého století? Když můj výklad neslyšíte, nejste schopna ho pochopit! (tlumočník ven) - a jiné perly "velkých mozků"?? No těpic. Četla jsem jako e-knihu. Přála bych si, aby se v záplavě současně vydávaných knížek s proměnlivou kvalitou našel vydavatel (kromě autora) i pro tuhle skvělou věc. Klobouk dolů, pane Pando!... celý text
Osmý den týdne
2015,
Karel Hvížďala
Když mě a sestru můj táta - blahé paměti - učil hrát v útlém dětském věku karty (což podle něj byla nepominutelná součást nezbytné výbavy potomka), a míra napětí u hazardních her typu "Kvarteto" (pokročileji "Žolík") přesáhla únosnou kapacitu křehké dětské nervové soustavy, porušovala jsem svévolně otcovo přísné embargo na jakékoliv komentáře a - nadskakujíc - vybublávala nevyžádanými "radami". Za což jsem sklidila vždy totéž přísné: Kibic - pod stůl!! Jakkoliv hře v karty jsem se nikdy pořádně nenaučila, z oné věty profituju podnes. Takže se zdržím vymýšlení "mouder" na adresu knížky od někoho, jako je pan Hvížďala. Četla jsem jen dva tři fejetony denně. Některé lehce, některé pracněji. A pátou hvězdičku strhávám sobě. Za zlomek, kde už jsem klopýtla. Moc mě to bavilo. A těším se na rozhovory. S paní Jiřičnou. S Adrienou Šimotovou. A časem zase zkusím fejetony. Protože kdo by odolal například knížce, která se jmenuje "Dobře mrtvý dědeček"? :))... celý text
Případ Collini
2018,
Ferdinand Von Schirach
Otázky, se kterými jsem měla, mám a budu mít problém vždycky. Ospravedlnění odplaty. Obhajoba zlého. (Ne)omylnost verdiktu. (Ne)úplatnost. (Ne)jednoznačnost výkladu zákona. Mezery v něm. Hadí jazyk advokacie. Lidská spravedlnost... DROBNÝ ODKAZ K DĚJI - téměř nic, co byste si nepřečetli na přebalu... Nemůžu vůbec uvěřit, že v období války byl (je?) mezinárodní dohodou stanoven počet civilistů, které je možno - za dodržení určitých "pravidel" a přípustného poměru! zákonně odpravit v odvetu za (vzájemné) válečné vraždění, ať jsi agresor nebo napadený, je to jedno. Ráda bych věřila (a vlastně věřím) pouze té konečné spravedlnosti, jednou... Ale do důsledku by to byl - protože žiju tady a teď - prozatím jen hloupý alibismus. A tak se ze všech sil pokouším nahlédnout a přijmout to, co formuluje Ferdinand von Schirach v této knize, například... Jsi - li obhájce, obhajuj; NIC VÍC, NIC MÍŇ... A chci věřit v zákon a společnost. Ještě pořád... Neodpočinete si, to ne. Ale je to úžasná knížka. A navíc jedinečně napsaná.... celý text
Ochráním tě
2019,
Peter May
I mistr tesař se utne - a že pro mě Peter May mistrem svého řemesla vážně je. Projevuje se to třeba tím, že člověk přečte dvě třetiny knihy a říká si: jo, zas dobrý - čtyři. Tak jo tak jo, tři asi... A skončí na dvou hvězdách (s odřenýma ušima)... Nemůžu dát ani zamýšlené tři hvězdy, jakkoliv mě dlouho bavil dobře rozjetý děj, jakkoliv ráda jsem se vrátila na Lewis - a to s Mayovou schopností psaním vizualizovat prostředí není problém, jakkoliv mě upoutalo (jako textiláka z moravského Manchestru) současné bonusové téma na kterém příběh stojí, a které je nedílně spjato s lokalitou skotského ostrova Lewis (nebo - li výroba špičkových tvídů Harris Tweed). O úhyn hvězd se postarala závěrečná část knihy. Celkově jako by May vypadl z rytmu. Z pozvolna gradujícího děje se náhle a úplně nepochopitelně stala hysterická smršť překonstruovaných nevěrohodných situací podaná tak "akčním" způsobem, že únavná bezdějová "nadupanost" stránky za stránkou vyvolávala v člověku úpěnlivou touhu po poslední kapitole. A ta to zazdila úplně :). Součástí dramatických scén je konzumace opiátů různého ražení, kokain nevyjímaje. Ten závěr je jako jedna mocná lajna koksu, nehněvejte se, pane May...... celý text
Vražedný chlad
2014,
Louise Penny
Kdo potřebuje odpočinek a laskavou atmosféru, knihu si užije stejně jako já - píše Chesterton. Avšak dále odkazuje na komentář s osamocenou hvězdou, který napsala pollyanna, a ve výsledku dává 3 hvězdičky. Když jsem nedávno s potěšením komentovala Zátiší, jež jsem před lety, znuděná, odložila, mé dojmy byly na "druhou dobrou" vysloveně pozitivní. Jakpak ne. Mám ráda všechno to pokojné, laskavé, starosvětské a malebné v klasických detektivkách (i když i ony dokážou přes neškodnou fasádu člověka občas pěkně natáhnout na skřipec). A ne nadarmo jsou asi knihy Louise Penny tak oblíbené. Psát rozhodně umí a její způsob vyprávění je sytý a barvitý. Ale překvapivě mě potkala (už u pouhého druhého pokračování) jakási zahlcenost. Zkrátka všeho toho nenuceně domácky pohodového je na mě najednou nějak moc. A - jo, vypůjčuju si pro změnu z naprosto výstižného komentáře DriftBooks: Propletení a propojení jednotlivých osob má tu a tam téměř nádech telenovely... Nevymyslela bych lepší charakteristiku jisté disharmonie, která mi tu nesedí. Ovšem 3 hvězdy určitě nejsou natolik příkré ohodnocení, abych alespoň jeden následující díl časem ještě nezkusila. ...Jen na pouhý oddych u hovězích sendvičů, kávy a domácí marmelády... (vždyť) ...Někdy jsou v životě období, kdy nám to stačí... Žejo Chester? :)... celý text
V jámě lvové
1997,
Jan Jandourek
Stává se vám někdy při čtení nebo sledování něčeho, že v duchu či nahlas pohoršeně vyjeknete - a ve zlomku vteřiny se rozchechtáte osvobodivým řehotem, smějete se sami sobě, svým předsudkům, manýrám, upjatosti, paralelám s vnímaným - včerejším, dnešním a (jak s jistotou víte) taky zítřejším a následujícím? Tak já se takhle cítila v páně Jandourkově Jámě lvové. Je to moc chytrá knížka. Vtipná, nekorektní. Podobenství bez servítků. S čím že? Tůdle! Přečtěte si ji!!... celý text
Sráči
2017,
Richard Price
Výstižný komentář? Tak to musíte o kousek dál napravo (ne! pardon, to je Fred Vargas) - o kousek níže, viz pánové marlowe, trudoš a další... Ctrl Cé. Napsala bych to i líp, ale nechce se mi (a vůbec, beztak budou ty hrozny kyselý :)). Ale aspoň doušku. Douchu - já na ty krátké útvary moc nejsem... Nadšené výkřiky a metály na přebalu ve mně vzbuzují hlubokou a nanejvýš obezřetnou rezervovanost. Ale když píše Stephen King "nejlepší krimi roku" a překládá ji Pavel Dominik, není moc důvod ofrňovat se předem. První třetinu jsem četla věky a posunovala se stylem jedna věta vpřed, dvě zpátky. Čisté čtenářské obžerství. Vůbec se nechcete posouvat. Je vám úplně šumafuk, kdy TO vypukne. Brodíte se textem jako hustým medem, omráčení přívalem jazykové vynalézavosti, která nezůstává (na to vsadím krk) nic dlužná originálu. Nejraději byste se těmi hutnými větami plnými neobyčejných slov, v neběžných propojeních překotně ústících v nečekané pointy, cpali po hrstech; hrdlo stažené rozčilující příměsí poněkud bizarní srandy. Než si trochu zvyknete. Ale vy si zvykat nechcete, propadlí vášni k objevování jazyka. Michael Connelly přirovnává Sráče k metru, řítícímu se tunelem. Není to žádný příštipkář; lze mu věřit, uvidíte. Ale ten jazyk, přátelé.., ten jazyk!!!... celý text
Vačice, která se nesmála
2013,
Frank Tashlin
...aneb, podobnost čistě náhodná... Venku řádí jaro, za poslední roky nejjarovatější. Trochu dřív, ale stejně. Rozhodně nemůžou zaznít věty typu: no jasně, ze zimáku rovnou do plavek. No jasně, člověk se ani neotočí a je všechno odkvetlý. Všichni stihli bledule na Chlébském. A koniklece na Koniklecové. A velikonoce, že se srdce smálo... Kromě mě. Podvrtla jsem si kotník. Bolí to dlouho a hodně. První čas nikam nechodím a zmírám. Po čase bolest trochu povolí. Sedávám u otevřeného balkónu. Odpočívám. Dospávám. Čtu. Koukám do zeleně. Do pokoje se den po dni dere sluníčko. Zpívají ptáci. Muž mi nosí kávu, povídá si se mnou a oprašuje mě. Vlastně je mi dost fajn. Ještě po pár dnech nasadím ortézu, popadnu berle a vyrážím za sociálními kontakty. Budoucnost vidím poklidně optimisticky. A začne to. Ahóóój! Jak je? Asi nic moc, že se ptám, žejo? To musí být otrava, sedět doma. Cos dělala? Fakt, přehlídlas schod? No neblbni... Nic moc, co? Kotníky si pamatujou, to je nadlouho. Co už, žejo? Hele, seš pohublá (zdvořilostní obdoba vypadáš pod psa)... Nene, je mi celkem prima, vážně... Jasně, lepší než skuhrat, žejo? Víš ty co? Naložíme tě do auta a vyvezem tě někam vyvenčit. Co? Sedneš na lavičku...No, ale to je zas dost blbý, že si tu nohu nepodložíš. Ale to nějak uděláme (konspirují, kam se pojede venčit a čím mi podloží nohu)...Nebo na kafe, zahrádky už jsou otevřený, tak si dáš tu nohu na židli a... Ale ne, díky díky, to je dobrý, vždyť my máme taky auto, jen jsem se tu otočila, abych vás viděla... Prosimtě, bude to super, ať aspoň chvilku změníš blbý myšlenky, ne?... a tak dále a tak dále, a tak dále... Můj pokojně optimistický pohled do budoucna pohasíná. Sedím zasmušile v azylu u dcery, TU NOHU podloženou. Nějak víc to bolí. A vůbec je mi nějak... A nic se mi naráz nechce. Na stolku vedle mě leží Vačice. Apaticky se jí chopím a... Dočetla jsem zrovna do přípitku. Kolem kolotají moji milí a nosí na stůl. Láskyplně se na mě zubí a decentně vtipkují na můj účet v souvislosti s tématem Velikonoční neděle. Chmury jsou ty tam. Vstávám a jdu si přisednout ke stolu. Nohu beru s sebou. Vlastně je mi už zase dost fajn...... celý text
Parabible
2018,
Alexandr Flek
Moc mě upoutaly - vlastně všechny - předchozí komentáře. Jen rekapituluji... Od pohledu hodně netuctově přitažlivá knížka láká minimálně k prolistování. Grafická úprava textu se mně osobně nesmírně líbí; chápu ale, že někomu mohou drobná oranžová písmenka na hrubším povrchu použitého papíru připadat ke čtení nezřetelná, což může být u knížky, ke které se hodláte vracet, docela zádrhel. Mimořádně mě zaujala předmluva Martina C. Putny. A také věcné ujištění autora (teologa, kazatele a respektovaného překladatele)...žádný autoritativní překlad, žádná náhrada textů, jen převyprávěné kousky Bible,...dílčí, zaujatá, subjektivní, ale vážně míněná odpověď na otázku, jak by Ježíšův příběh mohl vypadat, kdyby se odehrál dnes... A tak jsem se (i po letech stále outsider) nadšeně vrhla do objevování. Překvapila jsem sama sebe dvakrát. Kolik z uvedeného nemám "načteno" z Bible, ale zároveň jsem na daná témata slyšela už tolikrát různorodě a zajímavě pojatá kázání v kontextu se současností, že jsem si paratexty četla spíš pro ujištění o shodě s rozmezím, v jakém téma chápu. A i tady bylo jasné, že dávám přednost klasičtějším formulacím. No a na druhé straně tam byly ony výchozí texty věnované pasážím, kde už jsem si "skorojistá v kramflecích" zdaleka nebyla. A tady to zhusta drhlo. Při opakovaném čtení mi přišlo převyprávění stylizované až nepříjemně, dekódování se sice většinově přece jen nějak dostavilo, doplnilo, ale jak píše Mosula: bez původní poetiky... bylo pro mě poselství příběhů jaksi stroboskopické a emoce z krásného komentáře logoloG mne ploše minuly. Jinak, my outsideři to máme samozřejmě těžké: jasněže poučený člověk nalezne a ocení spoustu vtipu tam, kde já ho z neznalosti předlohy nevidím a v lopocení po pouhém smyslu ani nalézt nemůžu :). Ale vracet se budu, určitě. Jak píše lenka0383.., aby člověk věci vytáhl prostě na světlo a znovu je promyslel... Anebo kvůli nádherným citacím a postřehům, které zmiňuje SugarDolly...Náboženství nikdy není řešení... (vždyť) Bůh se nevejde do kostela...... celý text
Žluté rukavice
1971,
Helle Stangerup
Já ráda retro detektivky (koneckonců i toho frťana, když k nim je :)). Tuhle jsem chtěla tak moc, že jsem si ji koupila přes bazar až z Kamenického Šenova (díky, Dasule!). Vůbec jsem neprohloupila. Teda já vlastně nevím. Nepamatuju se, kdy jsem se naposled takhle bála. A přitom na těch útlounkých asi stočtyřiceti stranách necákaly mozky ani potoky krve - prostě žádný masakr motorovou pilou :). Jó, retro detektivky, ty já můžu...... celý text
Poutnice – Tři cesty do Santiaga
2018,
Alena Ježková
Už jsem nějakou tu knihu na dané téma četla, a také film mě neminul. Nikdy jsem ale nezažila takovou radost jako tentokrát. Alena Ježková je skvělá spisovatelka, vnímavá pozorovatelka, vzdělaná žena s okřídlenou svobodnou duší a mocným, příjemně nevtíravým smyslem pro humor, cíleným nezřídka vůči vlastní osobě. To všechno se spojilo ve vyprávění, čerpající ze zápisků do cestovních deníků. A to vyprávění není jen popisem dechberoucích dojmů z viděného, postihující peregrinos jako bytosti prodírající se (skrze počáteční euforii přes krvavé puchýře, únavu, rozmary počasí a postupné pozbývání komfortu soukromí, hygieny, dostatku vody a potravy) ke svému cíli, jímž je katedrála v Santiagu de Compostela, či až Fisterra, konec západního světa... Ono jde dál, mnohem dál, až za hranice fyzična, za hranice navyklého vnímání reality, za hranice vědomého uchopování věcí. Daleko, daleko za hranice banálních "vědoucích" tvrzení o tom, jak na pouti člověk "najde sám sebe". Já - nepoutník - jsem si moc užila část první, Camino del Norte. Šla ji dvakrát má dcera; prvně s kamarádkou, s nepoučeně dychtivým nadšením nováčků. Přežily a došly. A po čase znovu, už z touhy a potřeby se vracet, se svým mužem, který měl už rovněž zkušenost putování (ovšem bezmála půlročního) za sebou. (Jo, byl to přesně ten chlápek, co přišel místo pozvaného kamaráda na povídání s fotkama, co měly holky po první cestě, a už tak nějak zůstal:))... A jsem si skoro jistá, že ani tentokrát to nebylo naposled. Buen camino!... celý text
