mosem přečtené 256
Ďáblova dílna
2007,
Adolf Burger
Kdyby tuhle knihu napsal profesionální spisovatel, dal bych určitě o hvězdičku míň. Stejně tak v případě, že by knihu zpracovával profesionální historik. Nicméně je třeba ocenit osobní svědectví, je třeba mít pochopení pro literární i dokumentační nedostatky. Nicméně, z mého pohledu kniha kromě tohoto osobního svědectví obsahuje velké množství "balastu", který je lépe a podrobněji zpracován v jiných knihách. Nechci ji označit za zbytečnou, právě tím svým osobním svědectvím autora má svou hodnotu, ale do značné míry nenaplnila to, co jsem od ní očekával.... celý text
1793
2019,
Niklas Natt och Dag
Nejsem častým čtenářem historických detektivek, ale pozitivní recenze v tisku, FB, webu...mně přiměly k tomu, si tuhle přečíst. Pocit bych popsal stručně slovy "slaný karamel". Kniha má něco přes 400 stran, podle mne by jí stačilo o třetinu míň. Má čtyři části, z nichž tři první spolu na první pohled nesouvisí, a teprve čtvrtá část je spojuje. Musím uznat, že to spojení je výborné. Nicméně v prvních třech částech na mne bylo poněkud hodně naturalismu, který by snad v některých momentech obstál u povídání markýze de Sade, ale na druhou stranu i ty nejdrsnější scény jsou popisovány kultivovaně, nevulgárně. Tady je asi výrazný vliv překladu. V celkovém pojetí kniha začne relativně brzy odrazovat, máte chuť ji odložit. Ale ve stejném okamžiku vás téměř magicky přitahuje, nedokážete ji odložit. Prostě kontrast chutí - jako slaný karamel. Někomu se nelíbí, jiný právě takový kontrast miluje. Za mne - je to příjemná změna, ale jsou i větší lahůdky.... celý text
Věc Makropulos
2008,
Karel Čapek
Patřím ke generaci, ve které některá díla Karla Čapka byla povinná (Matka), jiná naopak utajována (Hovory s T.G.M.). Už samotný fakt stačil k tomu, abychom vyhledávali jen ta díla, která cenzor opatřil razítkem nevhodnosti. A tak mi tahle útlá knížečka unikala dlouhá desetiletí z úhlu pozornosti. Nicméně, přišlo i na ni. Na útlosti se jednoznačně podepisuje to, že je to divadelní hra, prostá většiny popisnosti a balastu, zapojující do plnosti fantazii čtenáře. I nadále mně sice zůstává utajeno, jestli by i dnes - v době transplantací, kmenových buněk, DNA, pěstování orgánů z embrií, Karel Čapek toto svoje dílo považoval za komedii. Samotný děj začíná poměrně nenápadně, a teprve druhá polovina, či spíše poslední třetina nastoluje filozofické otázky které mohou napadnout každého z nás (je ideální žít dlouho, jak dlouho, toužíme po věčném mládí proto že náš život je krásný, nebo je náš život krásný právě pro svoji omezenost?), ale i otázky etické, které se dnes dostávají do popředí, a které si musí nutně klást dnešní vědci, pro které se "Věc Makropulus" pomalu stává realitou. Kdo má žít dlouho a jaký má být klíč výběru? Kdo má být "soudcem", který vyvoluje a vybírá? Jsou jedinci, jejichž život má větší hodnotu? A tak mně připadá že dílo, které mohlo být v době svého vzniku jakousi fikcí a komedií, časem změnilo svůj charakter a stává se dílem spíše filozofickým, s otázkami morálními. Proto jsem rád, že jsem si na tuhle knížku počkal - ve svém mládí bych ji asi nedocenil.... celý text
Pan Kaplan má stále třídu rád
1987,
Leo Rosten
Tuto verzi, překlad Antonína Přidala jsem četl souběžně s verzí a překladem "Pan Kaplan má třídu rád". I když jsem se dobře bavil u obou verzí, "přidalovská" nad "eisnerovskou" zvítězila o 2 hvězdičky. Jistě, je to do značné míry dáno časovým odstupem od doby původního překladu, který působí archaicky a krkolomně. Když čtu obdobné pasáže, Eisnerova verze na mne působí dojmem dětského žvatlání, pitvoření a komolení, které někdy není snadné ani pochopit. Ve verzi Přidalově pak vidím geniálně zachycená vystoupení studenta jazykové školy, tak jak je známe, a jakými jsme sami mnohdy byli. Ale za přečtení nesporně stojí obě knihy.... celý text
Veselí
2018,
Radka Třeštíková
Hodnotit tuhle knížku pro mne znamená oprostit se regionálně i čtenářsky. Regionálně se oprostit znamená nevnímat, že autorka popisuje oblast, ve které žiji, Že popisuje místa, která znám a dokáži si je ztotožnit a zmínky navozují vizuální efekt. Takže tato skutečnost u mne nevzbuzuje nadšení, jako u mnoha lidí v mém okolí. Oprostit se čtenářsky znamená nevnímat, že by kniha měla přinášet něco víc než zábavu, že by měla mít hlubší cíl než vyplnit čas, ve kterém "nemáme nic lepšího na práci" - pro mne to byla noc, ve které jsem nemohl spát. Tuhle úlohu knížka nesporně plní, a možná to byl i jeden z důvodů, proč byla napsána. Působila na mne jako lidový bavič. Nicméně, i když jsem od knihy nečekal žádnou hlubší filozofii, kladl jsem si otázku - proč jsme my, Moravané, i v knize autorky z našeho regionu vnímaní jako primitivové, křupani a "vidláci". Napadla mne odpověď - autorka už dlouho žije mimo region a nepamatuje si, že stejně jako všude jinde , zde nejsou jen "balíci" ale i normální lidi - ti se v knize kromě hlavní postavy snad ani nevyskytují. A ještě druhý důvod - asi se to tak chce a zvyšuje to prodejnost. Není to ublíženost ani ješitnost, ale i humor z někoho si lze dělat kultivovaně. To jsem tady ale moc nenašel.... celý text
Zvonokosy
2003,
Gabriel Chevallier
Kniha je nesporně plná inteligentního humoru, kterých bych označil za Čapkovský. Nicméně tomu odpovídá také jistá "rozvláčnost", která může od přečtení knihy, aniž by ji čtenář v některých částech jen prolistoval, odrazovat. Nesporně geniální je překlad. Kniha kterou stojí za to přečíst, ale ke které se jen ztěží budu vracet.... celý text
Máte rada Brahmsa...
1963,
Françoise Sagan (p)
Příběh zralé ženy, žijící svůj život ve vztahu s úspěšným mužem, který se stejně jako vztah k ní cení i vlastní svobodu. Na jedné straně jeho svoboda, na druhé straně její omezování a téměř vlastnický vztah. Na scéně se objevuje o 15 let mladší muž, kterého tato žena přitahuje....... Vcelku jednoduchý příběh, který má své kouzlo ve vykreslení úvah jednotlivých aktérů. Vykreslení myšlenkových procesů, vykreslení pocitů a nepřiznaných myšlenek provází čtenáře touto knihou až k překvapivému rozuzlení, které při promyšlení až tak překvapivé vlastně ani není.... celý text
Lidé na křižovatce
1951,
Marie Pujmanová
Pokud se čtenář oprostí od ideologického balastu, který provází recenze snad víc než samotný obsah knihy, najde román, ve kterém se proplétají příběhy několika skupin lidí. Z nich každá má odlišné životní osudy, jiné životní cíle, volí jiné formy jejich dosažení. Myslím, že kniha bez uvedeného ideologického kontextu by měla i dnes naději na úspěch - představme si ji, jak se odehrává v Americe o 30, nebo ve Francii o 60 let později. A máme tady trhák. Bohužel je tato kniha často právě z výše uvedených důvodů (a přiznejme, s ohledem na dvě další pokračování, napsaná v 50tých létech, která už nesporně ideologicky účelová jsou) je stejně jako její pokračování a autorka sama odmítána. I přes dějovou linku a samotný nápad autorky kniha pro mne ztratila mnoho ze svého půvabu pro svoji "jiráskovost". Tedy pro schopnost autorky detailně na mnoha stranách popisovat jednotlivé události (třeba návštěvu baru). Může to být na jedné straně působivé, na druhé straně to pro mne ubíralo na čtivosti. Ale v době vydání knihy to mohlo být vnímáno celkem odlišně.... celý text
Děti kapitána Granta
1899,
Jules Verne
Tuhle knihu jsem v době dospívání četl opakovaně. Byla to exotika, dobrodružství, cestování, historie....vše co jsem měl a mám rád. Navíc s převzatými původními francouzskými ilustracemi, půvabnými a srozumitelnými. Příběh jsem nevnímal jako něco nereálného, myslím že jsem byl opakovaně součástí děje, ještě dnes si připomínám pocity, které jsem tenkrát měl. Cestoval a pátral jsem s hrdiny. Pro mne jedna z nejlepších knih Julese Verna. Doufám, že se k ní ještě někdy vrátím.... celý text
Fimfárum
2008,
Jan Werich
Když se řekne pan Werich, asi je to záruka kvality. Jednotlivým pohádkám nelze upřít vtip a humor, ani nápaditost. Ale přece jen, jsem už zřejmě ve věku, kdy jediný pocit je příjemný z návratu do dětství. I když si nejsem jist, jestli tehdy jsem právě ten vtip, humor a nápaditost dokázal pochopit. Ale od páně Wericha už dám asi navždy příležitost jiným kouskům ;-)... celý text
Ve své době mně tahle kniha hodně upoutala. Ostatně, byla to doba, kdy dobrých knížek bylo na trhu pomálu, a dobrodružných ještě míň. A o knihách pro mládež je asi zbytečné se vůbec zmiňovat. Akční hrdina, dobrodružství, neznámé a nedostupné končiny, absolutní přátelství na život a na smrt, čest a věrnost, odvaha....to vše bylo oceňováno. No, ono je i dnes, jen ti hrdinové jsou asi trošku jiní - medvědobijku nahrazují laserové zbraně, Hatátitlu vesmírný koráb, Divoký západ vesmírné galaxie. Podstata ale zůstává stejná - přenos do jiné dimenze prostorové i časové. Vrátil jsem se ke knížce po několika desítkách let. A i když bude možná mladší generace jiného názoru, já si ji skutečně užil.... celý text
Tiché roky
2019,
Alena Mornštajnová
Zvláštní kniha. Svojí strukturou, kdy každá následující kapitola plynule navazuje na text kapitoly předchozí. Kdy dva, a vlastně mnohem víc dílčích příběhů, začínajících v různých časových rovinách, vytvoří jeden celek, jako řeka z různě dlouhých přítoků vytvoří jeden tok, který se po čase vnoří do moře, a od této chvíle není zřetelný. Tak na konci příběhů je otazník, ve kterém se ztrácí další osud. Není odpověď, není řešení. Nebo naopak - je několik možných řešení, a každé z nich může být tím správným, nebo naopak špatným. Svatopluka můžeme litovat jako postiženého životem nebo nenávidět jako sobce, jeho matku jako odstrčenou chudinku nebo naopak jako ženu která sklidila žeň kterou sama zasela svým chováním. Bohdanu lze vidět jako trpící dceru nebo tu, která si toto utrpění šlechtí. Běla může působit sympaticky svojí schopností přijímat nálady Svatopluka, nebo nesympaticky kdy si užila hezkých let s Bohdanou a pak se rozhodla pro vlastní život. I když to možná bude znít paradoxně, snad nejvíc jsem rozuměl Blance - žila život, který jí byl umožněn. Přijala řešení které se nabízelo a neunesla odpovědnost, což ale bylo přiměřené jejímu věku. A ve svém dalším životě jistě nesla kříž, který jí byl takto naložen - ať již ztrátou kontaktů, ztrátou jistoty, ale jistě i vzpomínkami na to "co bylo". Kniha je napínavá a čtivá, emoce nejsou neuvěřitelné, ale současně dávají dostatek prostoru pro otázku - bylo by toto vůbec možné? Nepochybně kniha, kterou stojí za to si přečíst.... celý text
Pes baskervillský
1978,
Arthur Conan Doyle
Tuhle detektivku jsem četl před mnoha lety, a pamatoval si jen vražedný nástroj. I když dnes tahle detektivka už není asi úplně "in" ani "top", ba dokonce ani "cool" , nedá se jí upřít nadčasovost a půvab. Vylíčením atmosféry anglických blat, které je plastické a působivé. A také dodržením dějové linky, kdy příběh není postaven na nadpřirozených jevech ani na supermoderních technologiích, ale používá to nejzákladnější pro detektivní práci - dedukci. Jistě, pokud by ji někdo podrobil detailní analytické práci, nepochybně by našel nedostatky. Ale tohle není vědecká publikace, ale čtení, jehož základním posláním je pobavit a zaujmout. A to se jí daří - laskavým způsobem, bez šoků, potoků krve a brutality, s anglickou elegancí a gentlemanstvím.... celý text
Palác snů
2017,
Ismail Kadare
Kdybychom v téhle knize změnili osobní jména a neidentifikovali zemi, kde se příběh odehrává, přemýšlel bych, zda je autorem Kafka nebo Orwell. Ale ne třeba hledat někoho jiného. Je to Kadare, který metaforicky popisuje albánskou realitu svých dnů. Příběh začíná poklidně, nástupem Mark-Alema do "Paláce snů", tajúplné instituce zabývající se hodnocením a analýzou snů všech obyvatel. Instituce, která je všudepřítomná a všemocná, s pevně danou strukturou, vymezenými kompetencemi. Postupem času, jak Mark-Alem nahlíží do chodu a moci instituce, narůstá také dramatičnost příběhu. Poznává dopad i na vlastní rodinu. Jak roste jeho poznání, roste i jeho sebevědomí, roste i jeho moc. Ale současně i vědomí závislosti na jiných a strach. Kadare jednoznačně ukazuje charakteristické rysy totalitních režimů - absolutní kontrola všech, podřízenost a strach, krutost vůči těm kteří odporují, Relativní dobro a laskavost pro ty, kteří se přizpůsobí - ale strach z toho, že dílem okamžiku může být jinak platí i pro ně.... celý text
Když projížděl Chruščov naší vesnicí
2015,
Ylljet Aliçka
Povídková kniha, která ukazuje život v Albánii v nedávné minulosti, v období totality. Povídky jsou někdy úsměvné, jindy překvapivé, a mnohdy i šokující. Pro člověka, který pamatuje období před rokem 1989 u nás, nabízí srovnání, ukazuje také, že tahle země byla (a mnohdy ještě je) někde, kde my se nacházeli o 20-30 let dříve. Kniha nabízí 14 povídek. Najdeme zde povídku, která ukazují, čeho je člověk schopen když dostane moc - byť na nejnižším mocenském žebříčku (Sázení stromů). Povídku, ukazující grotesknost doby (Když projížděl Chruščov naší vesnicí). Také povídku představující do absurdna dovedenou manipulaci s člověkem (Kamenné slogany). Ale jsou zde i povídky, které nám představují těžký život v tehdejší Albánii na těch nejprostších momentech ( povídka Matka, nebo povídka Nemilosrdný boj o sledování televize). Kromě toho zde ale nejdeme povídky které jsou pohlazením (Staří manželé), nebo jsou hořce úsměvné (Těžký rok). I když tahle kniha nepatří mezi mé balkánské TOP, její čtení bylo příjemné a k přečtení ji lze jen doporučit.... celý text
Kdo přivezl Doruntinu?
2011,
Ismail Kadare
Možná je chybou, že jsem tento příběh četl bezprostředně pro přečtení knihy Krvavý duben. Možná to ale bylo výhodou, protože "Kanun" a "besa" pro mne nebyly jen prázdné pojmy, které tady nejsou nijak vysvětleny. Možná podvědomě jsem ale měl pocit, že by měla být kniha něčím podobným - námětem, stylem vyprávění, poselstvím..... Ne tahle kniha je jiná. Baladický příběh, vycházející z vyprávění předávaných ústně je naprosto odlišný. Nemohl jsem se ubránit srovnávání s Ishigurou. Také jeho knihy jsou každá jiná. Příběh ve kterém jsem nacházel prvky albánské bojovnosti - souboj s mocí, náboženstvím, i se sebou samotným. Kniha na mne působila zvláštně - na začátku jsem měl pocit, že mně nebude bavit....v polovině jsem jí přicházel na chuť....a na konci mně bylo líto, že končí. A já začínám pátrání po dalších příbězích od Kadareho.... celý text
Krvavý duben
2007,
Ismail Kadare
Možná ze zvědavosti, protože jsem navštívil autorův rodný dům v Gjirokastře, jsem sáhl po této knize. A byl překvapen. Kdybych ji měl charakterizovat jedním slovem, byla by to fascinace. Je to kniha, odehrávající se ve 30. letech 20. století v albánských horách, která nás seznamuje se dvěma příběhy - příběh Ďorga, horala, na jehož příběhu poznáváme Kanun, poznáváme zákon krevní msty. Druhým příběhem je příběh Diany a jejího manžela Besiana, kteří se do oblasti albánských hor vydávají na svoji svatební cestu....a která jim ukazuje svět tolik jiných od jejich představ. Tyto příběhy se na jeden krátký okamžik prolnou a zásadně ovlivní jejich další život. Pokud se v našich končinách hovoří o krevní mstě, máme ji zpravidla spojenou s mafií. Ve srovnání s tím však albánská msta je jiná. Není nahodilá, má svá neměnná pravidla, která musí být dodržena za všech okolností. Kanun - Zákon, do nejmenších detailů upravuje nejen tuto oblast života, ale i všechny další oblasti života. Nedotknutelnost hosta, odpovědnost za jeho bezpečí, pravidla příměří, daň z krve.... I když je kniha beletristická, příběh Ďorga a popis pravidel krevní msty má téměř dokumentární charakter. Druhá linie příběhu má pak blíž k psychologické studii. Je fascinující poznávat nejen pravidla Kanunu, ale i pravidla běsy - chránící hosta v domě hostitele nebo na cestách, poznávat zákon náboje do výbavy - kterou dostává nevěsta pro ženicha, který ji použije v případě její nevěry..... Je fascinující vnímání krevní msty v této lokalitě, ale i etnografické prvky. Netečnost ke spáchaným činům a nezodpovědnost za ně: "Je to na tobě, puško, to ty zabíjíš....". Popis pohřebních obřadů, kdy vrah kterého všichni znají se účastní pohřební hostiny. Úvahy o tom, že krevní msta patří k životu: "Pokoušel se vybavit si některé rodiny žijící mimo krevní mstu, ale nepřipadalo mu, že by byly výrazně šťastnější. Dokonce měl pocit, že vzhledem k tomu, že stály mimo hrozbu, téměř nepoznaly cenu života a byla naopak méně šťastné". Pravidlo odpovědnosti za bezpečnost hosta: "Kanun totiž stanovuje, že je možné odpustit krev otcovu, bratrovu, či dokonce vlastního dítěte, ale nikdy krev hostovu". Zvláštní přístup k životu dokládá přání, které horalé vyslovují při narození dítěte: "Nechť žije dlouhý život a zemře kulkou z pušky". Jediné, co mně trošku vadilo, bylo počeštění albánských zeměpisných názvů - Gjirokaster na Ďirokastra (dokonce ani ne na Džirokastrer), Skadar na Škodra. A snad také to, že anotaci i záložka prozrazují, jak to všechno dopadne. I když ten závěr se očekávat dal.... celý text
Nabarvené ptáče
2017,
Jerzy Kosiński
Knihu jsem četl kdysi před léty, a nyní jsem se k ní vrátil pod vlivem zpráv o novém filmovém zpracování. Z prvního čtení jsem si toho už nepamatoval mnoho, někde v pozadí vědomí byla informace, že je to poměrně drsná kniha. Tohle druhé čtení bylo jiné, jsem přesvědčen o tom, že zanechalo silnou stopu v paměti, a jednotlivé části z vědomí nevyletí. Je to kniha drsná, brutální, stejně jako doba ve které se odehrává. Ukazuje, co může způsobit utrpení - na jedné straně jistou otupělost k vlastní bolesti, na druhé straně apatické vnímání utrpení jiných, stejně tak i bezohlednost při prosazování svého záměru. Příběh, ve kterém se touha po lepším životě mění v bezradnost z jeho dosažení, touha po lásce vůči sobě v nenávist vůči těm, kdo lásku dávají. Kniha kterou nemůže přečíst každý. Chápu zcela ty, kteří ji nedočtou a odloží, protože nemají dost sil tu dávku brutality akceptovat. O to víc jsem zvědav, jak se podařilo nové, Marhoulovo, zpracování. Dost dobře si nedovedu představit, jak lze tento příběh natočit tak, aby to nebyla samoúčelná přehlídka násilí, sexu a sadismu. To nesporně hrozí. Ale to je už na jiný komentář.... celý text