Nailo
přečtené 56
Půlnoční sokol
2002,
David Gemmell
S ohledem, že se nejedná o první Gemmellovku, jež se nám dostala do spárů a ani o autorovu prvotinu, byla naše očekávání a nároky na knihu přece jen o něco vyšší než u jiných děl. Půlnoční sokol však dokázal čelit našim požadavkům vskutku bravurně a nadchl nás víc, než jsme si zpočátku mysleli. Rigantská sága pro nás rozhodně není neznámým světem, do této série jsme již před lety vstoupili třetím dílem Havran, leč první díl Meč v bouři jsme dosud nečetli. Dovolujeme si však tvrdit, že ani touto knihou nepřekročil autor svůj legendární stín. Je to procítěné a strhující vyprávění o přátelství i zradě, o lásce, nenávisti, obětavosti, lhostejnosti, odvaze, ale i neuvěřitelné zbabělosti. Na stránkách Půlnočního sokola víří tolik živých emocí, že jsme nikoli jednou, leč opakovaně prožívali příběh očima jednotlivých postav či měli pocit, že stojíme po jejich boku. Na knize nás již v samém začátku doslova učarovalo autorovo věnování. Je až obdivuhodné, že takový velikán, jako právě David Gemmell, dokázal na vrcholku své kariéry myslet na víc než jen na slávu a peníze. Již od první stránky se nám tudíž otevírá pohled do autorovi duše, v níž se ukrývá hluboká pokora a smysl pro čest - hodnoty, pro které v dnešní uspěchané době není již místo. Současně můžeme v knize nalézt i charaktery skutečných lidí, s nimiž se Gemmell během svého života setkal a jimž daroval nesmrtelnost v podobě hrdinů i padouchů. Psyché samotného autora lze pak identifikovat ve dvou hlavních hrdinech. Autor v knize překládá zajímavé podněty k zamyšlení, jež se týkají smyslu a ceny lidského života a také nám ukazuje stinné stránky vyspělé civilizace, náboženské víry a pochybností o vlastních schopnostech. Jeho hrdinové jsou živí, magické předměty pouze posilují sílu svých majitelů nikoli je přeměňují z hloupoučkých slabochů na polobohy schopné zachránit svět. Knihu vřele doporučujeme každému, kdo od fantasy žánru čeká trochu víc než krvavou řežbu či princezny v plechových bikinách a současně neusíná u lehce rozvláčných textů popisujících nástrahy každodenního bytí.... celý text
Strážci brány
2014,
Jan Urban
Námět sám o sobě sice není špatný, avšak jeho zpracování je značně tragické. Příběh se nikam výrazně neubírá, spíše se opile potácí a bloudí pražskými uličkami, drže vzhůru nohama turistickou mapu. Souboje a akční scény postrádají jakoukoli nápaditost a díky své repetitivnosti čtenáře brzy omrzí. Dějová linka je snadno předvídatelná a kniha již ve třetině začíná ztrácet tempo. Autorův styl psaní je prostý až podprůměrný a na textu rozhodně není patrná bohatá slovní zásoba, kterou by čtenář nepochybně očekával od absolventa literární akademie. Na druhou stranu autorův přehled v rámci filmové a hudební tvorby je vskutku úctyhodný a je více než zřejmé, že v posledních letech strávil spoustu času před televizní obrazovkou. V tomto směru má pan Urban náš obdiv, protože čelit tomu, co se na člověka hrne z televizních kanálů, chce opravdu odvahu. Kniha je podle nás přesným obrazem dnešní doby a konzumního způsobu života. Je plná pozlátky, jednoduchosti, drahých obchodních značek, neonových světel a zcela bezduchých postav. Její přečtení připomíná jídlo z fastfoodu, jež u citlivějších jedinců může vyvolat průjem. Jde o značně populistické čtení, které se snaží cílit zejména na mladší publikum, pro které běžná literatura představuje ekvivalent kravského hnoje. Pragokalypsa v tomto ohledu plní svou funkci bezpochyby na výbornou, leč zůstává otázkou, zda při stále se zrychlujícím tempu, kterým se vyvíjí naše společnost, nebude již v příští dekádě zcela zapomenuta, neboť budoucí generace budou asi jen těžko rozumět Vyvyanovým narážkám, které jsou stavebním kamenem tohoto díla.... celý text
Pohádky z druhého břehu
2019,
Kateřina Lindnerová Mudroňová (p)
Jedenáct krátkých příběhů se zvířecími i lidskými hrdiny, kteří žijí svůj běžný život na farmě a snaží se vyrovnat s fungováním našeho světa, se kterým se není vždy snadné smířit. Zařazení těchto krátkých povídek do pohádkového žánru je tudíž velmi diskutabilní, neboť z hlediska tradičních motivů, jimiž jsou pohádky tak charakteristické, neobsahují krom personifikovaných zvířat vlastně nic jiného. Nenáročný vypravěčský styl však navozuje atmosféru odpovídající dílům určeným zejména dětskému publiku, leč současně se v knize často objevují odkazy na předměty jako je fyzika, chemie nebo medicína, což jsou obory všeobecně vnímané jako velmi náročné a určené jen pro ty nejnadanější. Autorčin styl psaní považujeme za velmi nadprůměrný a čtivý, leč pro náročného čtenáře přeci jen trochu věcný. Toto však může dosti zkreslovat zvolený žánr a dětská tématika. Posoudit knihu v oboru pohádkovém je pro nás velmi náročné, jelikož oba máme na pohádky jako takové svůj vlastní osobitý názor.... celý text
Kriminalistické otazníky
2020,
Ondřej Krotil
Kniha, která dle autora vznikla již před šesti lety a doteď se čekalo až největší vydavatelství v České republice svolí k jejímu tisku. Sám autor se pyšní tím, že se jednou objevil v televizním pořadu a každý den tvrdě pracuje v archivu, tudíž má historii a fakta v malíčku. Bohužel obsah knihy má do odborné práce na míle daleko. Upřímně nechápu pro jaké publikum má být toto dílo určené. Autor totiž spoléhá na to, že čtenář již všechno dávno ví a zná, čili historií nepolíbený laik nebude ve spoustě případů chápat detaily, zatímco sečtělý historik bude naopak jen nechápavě kroutit hlavou nad ničím nepodloženými domněnkami autora. Pointou knihy pak není nic jiného než hon na komunistické čarodějnice. V podstatě to celé funguje podobně jako díla autorů pátrajících po mimozemšťanech - zlámaná stébla v poli jsou jasným důkazem toho, že tam přistál létající talíř, avšak skutečnost, že toutéž cestou jezdí denně traktor nebudeme brát v potaz, protože se nám to nehodí do krámu. Každopádně nyní konečně chápu, proč autor své dílo prezentoval veřejnosti v zapadlém pajzlu, kde to páchlo marihuanou.... celý text
Zloděj životů
2005,
Barb Hendee
Na téhle knížce je zcela evidentní, že byla psána v daleko kratším časovém úseku než díl první, a to s velkou pravděpodobností na popud nakladatele. Taktéž se zde zjevně počítalo s tím, že většina čtenářů, kteří se k sérii dostanou, ji začne číst až od druhého dílu. Protože úvodní kapitola silně připomíná seriálové "v minulých dílech jste viděli". Snaha přiblížit sérii novým čtenářům je samozřejmě pochopitelná, avšak šlo to pojmout daleko zajímavěji, než jen suchým shrnutím a flashbackem, který je akorát zkopírovaným textem z prvního dílu. Opakující se motiv upírské rodiny, kterou musí hlavní duo porazit, na mě nepůsobil nijak negativně, ačkoli rozhodně nepopírám, že se jedná o klišé. Z psychologického hlediska vampýrských postav a fungování jejich rasy, je nicméně tato část v knize zcela v pořádku. Osobně bych však ocenil, kdyby tak byl detailně popsán Krysaříkův příchod do města a postupné vytvoření nové rodiny. Doplnění tohoto úseku textu by totiž příjemně uhladilo schod mezi dlouhým vyprávěním o hlavní dvojici lovců a krátkým představením jejich zubatých nepřátel. Nová postava učenky Wyn se mi moc líbila a její zakomponování do příběhu na mě působilo opravdu příjemně. Co se mi naopak nelíbilo, byl elfí zabiják Sgäle, který mi v knize přišel nějak navíc a úseky s ním na mě působily hrozně šroubovitě. Poměrně velkým zklamáním byl pro mě tentokrát i Westiel, který se od poloviny knihy začal najednou chovat naprosto zmateně a jeho "temné plány" díky tomu přestaly dávat jakýkoli smysl. Chvílemi mi to až připomínalo hodně špatnou herní seanci Dračáku, v níž polovina hráčů vůbec netuší, co má dělat, ale současně mají pocit, že jsou nepřemožitelní a super uber-cool jako upoutávka na nový update online videohry. Jinými slovy závěr knihy mě vůbec nepotěšil a hlavní záporák, jenž mi byl v prvním díle sympatický, zde klesl na úroveň Rakeťáků z anime sériálu Pokémon. Korunu všemu pak nasadil příšerný překlad, u něhož se mi nechtělo věřit, že ho spáchala tatáž osoba, která měla na starosti první díl série. V textu se totiž vyskytuje nespočet blbostí jako např. "zalidněná místnost" nebo "uliční směs psa". V případě zbraní je např. původní výraz "crossguard" (záštita) přeložen jako "chránič meče". "Stiletto" bez ohledu na synonyma použitá v originálním vydání je vždycky jen "dýka". A půlelfova nová zbraň, která není ničím jiným než indickým katarem s prodlouženou rukojetí, se v překladu Kateřiny Niklové proměnila v jakýsi zmutovaný rýč, jenž se "rozšiřuje do oblouků" (v originále je to ovšem "tapering" = zužovat se) a mezi těmi pak cituji: "běží napříč jílec". Posledním hřebíčkem do rakve je překlad barvy šatů upířích obětí. Všechny zavražděné měly v originálním znění úbor v barvě "lavender" (levandulová, odstín fialové). Překladatelka to ale jednou překládá jako fialovou, podruhé jako růžovou a nakonec jako žlutou! Hlavní hrdinové si nicméně i v českém překladu svorně notují, že útržky ze všech šatů jsou v totožné barvě. :D... celý text
Výbor z díla I. - Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi
1996,
Carl Gustav Jung
Kniha je napsána odborným jazykem, autor používá latinské výrazy, cituje jiná díla a byť své myšlenky zevrubně vysvětluje a nebojí se použít bohatých příkladů, očekává současně od čtenáře víc než elementární znalosti oboru psychologie a zejména pak obrovský životní nadhled. V porovnání např. s díly Heinze-Petera Röhra, psychoterapeuta a soudobého autora populárně naučné literatury, který píše veskrze pro laickou veřejnost, působí první svazek Výboru z díla C. G. Junga nesmírně komplikovaně a vysoce filozoficky. V každém případě se nejedná o knihu určenou pro mládež nebo masy. (Zvídavým čtenářům, kteří jsou tvorbou C. G. Junga dosud nepolíbeni, bych doporučil začít spíše knihou Člověk a jeho symboly, jež byla vytvořena právě za účelem seznámení laické veřejnosti s celoživotní prací autora). Za nejvíce zajímavou kapitolu z prvního svazku Výboru z díla C. G. Junga považuji tu, která se zaobírá osobnostními typy, tj. extraverzí a introverzí. Jelikož to, jak nám zmíněné téma vysvětluje sám autor, který ony termíny v podstatě zavedl, je dost odlišné od toho, co se dnes učí na školách či všeobecně prezentuje v časopisech a na internetu. Výbor z díla C. G. Junga považuji za velmi kvalitní a nesmírně zajímavou četbu, již bych rád doporučil každému, kdo umí číst. Bohužel tato naučená schopnost, která je současným západním světem považována již za naprostou samozřejmost, není sama o sobě dostačujícím předpokladem pro pochopení a zejména pak prožitek z této odborné knihy. Pro jedince, kteří literaturu nepoužívají jako náhražku televizních kanálů, by však tento druh čtiva mohl být příjemnou výzvou, která je může pouze obohatit.... celý text
Čaroděj Zeměmoří
2003,
Ursula K. Le Guin
Kniha je v mnoha ohledech poplatná době svého vzniku. Proto od Čaroděje Zeměmoří rozhodně nečekejte velkolepé epické bitvy, akci stíhající akci ani neuvěřitelně popletenou pavučinu dvorských intrik. Autorka nám předkládá pohádkový příběh o chlapci, který se má jednoho dne stát arcimágem ve světě ostrovních zemí. Tato skutečnost nebo spíš Gedova zářná budoucnost, je čtenáři oznámena již na prvních stránkách, takže ti, kteří neholdují spoilerům, budou nejspíš velmi rozčarováni. Tempo vyprávění je pozvolné a text obsahuje obrovské množství popisů, detailů a přídavných jmen. Ten kdo je tedy navyklý na modernější fantasy, krátké strohé věty a nespočet stránek přímé řeči, bude z Čaroděje nespíš velmi zklamán a znuděn. Násilí, souboje a prolévání krve všeobecně, je v knize popsáno velmi minimalisticky. Autorka se zaměřuje především na popis světa, jeho historii a národy, které v něm žijí. Za mě osobně je v knize zajímavě zpracovaný systém magie, který je založený na znalosti pravých jmen věcí a osob. Čarodějnictví je v Zeměmoří běžným jevem, avšak vysokým uměním se věnuje pouze hrstka nadaných, kteří se naučili trpělivosti a nepodlehli vlastní domýšlivosti. Kniha je plná úvah o rovnováze, hodnotě lidského života a významu každé, byť na první pohled nepodstatné věci. Dnešní děti budou v Čaroději Zeměmoří vidět asi jen starou nudnou pohádku, zatímco náctiletí z něj budou naprosto zklamaní a otrávení. A generace čtyřicátníků a výš bude naopak nostalgicky vzpomínat, že tuhle knihu četli jako malí špunti. Pro mě osobně, jakožto pro fanouška Carla Junga, má příběh o hledání a souboji s vlastním stínem trochu jiný a hlubší význam. Autorka sice popřela, že by se při tvorbě nechala inspirovat Jungovými pracemi, ale rozhodně není pochyb o tom, že sama někde, možná ve starých pohádkách, narazila na věci, které Jung nevymyslel, ale pouze jim dal pravá jména. Z tohoto hlediska tedy mohu Čaroděje Zeměmoří vřele doporučit, ale jinak asi moc ne.... celý text
Jestřáb & Rybářka
1999,
Simon R. Green
Můj osobní názor je, že v případě Jestřába a Rybářky se kombinace fantasy a detektivky velmi povedla. Samozřejmě, stejně jako u většiny Greenových děl, nejde o žádný hlubokomyslný příběh, jenž by mohl konkurovat myšlenkám Orwella nebo strčil do kapsy Junga. Každopádně nemyslím si, že by šlo o čtivo určené pouze dětem do dvanácti let. To bychom potom museli dát tutéž nálepku i dílům Agathy Christie nebo celé sérii Sherlocka Holmese. ;-) Co na díle oceňuji nejvíce jsou jednotlivé postavy a jejich propracovanost. Autor nás totiž po temným událostech v domě, nechává nahlédnout i do mysli jednotlivých hostů, a čtenář díky tomu nemusí bezcílně tápat a čekat na závěrečný mindfuck přechytralého detektiva. :) Hlavní hrdinové mi byli neuvěřitelně sympatičtí. Za další velké plus považuji krásný popis prostředí města hned v úvodu knihy, který mě pokaždé vtáhne okamžitě do děje. Dále ztvárnění postav, jejich uvažování a jednání, jež mi přišlo logické a přiměřené situaci. Bez mučení se však přiznávám, že nejsem vášnivým čtenářem detektivek a tudíž jsem se ještě nestihl dopracovat do stavu, kdy mi stačí knihu jen otevřít a hned vím, že vrahem je zahradník!... celý text
Přeživší
2020,
Anastazie Zachardová
Při pořizování této knihy jsme se nechali nalákat, a především velmi zmýlit kategorií "fantasy". :( Realita je bohužel taková, že se jedná o dívčí román, ve kterém se mladá autorka zjevně snaží vypsat z "depresí", které u ní vyvolal rozvod rodičů. (Způsob vypravování, rodinné vztahy a zázemí hlavní hrdinky, její vnímání světa, a hlavně neustálá touha se citově vázat k postavě tajemného cizince, který ji na oplátku zahrnuje "otcovskou" péčí a láskou, tomu totiž silně napovídají. Ne nadarmo se říká, že po celý život rodiče buď hledáme nebo před nimi utíkáme.) ;-) Od knihy jsme už od začátku příliš nečekali. Přesto nás překvapila. Bohužel tím negativním způsobem. Zhruba do třetí kapitoly se to dalo popsat ještě nějak takto: Post-apokalyptické fantasy s prvky ekoterorismu, feminismu a šestnáctiletou hlavní hrdinkou, která podle vlastních slov vypadá jako "bezdomovec ze středověku". (Autorka by asi měla přestat čerpat podklady pro svá díla z videoher typu Assassin's Creed a raději si přečíst nějakou naučnou literaturu a příručku psychologie. Protože její představy o chování lidí, kteří chcípají několik měsíců hlady v prostředí, kde už dávno přestaly platit zákony, jsou opravdu silně zkreslené.) Každopádně od okamžiku, kdy hlavní hrdinku zachrání "tajemný cizinec" (feminismum jako obvykle fungoval jen do prvního technického problému :D) se kniha začne měnit v pohádku o princi na bílém koni a nebohé dívce. Ta se nemůže rozhodnout, zda se stát "silnou ženou", která vládne magií a mečem, anebo přijmout roli matky, která je jí podle všeho mnohem bližší. Autorčin styl jako takový bych osobně příliš neřešil. Je zřejmé, že není ještě úplně vypsaná. Co mi ovšem vadí hodně jsou faktické chyby a neustálé si protiřečení v textech - Hlavní hrdinka chodí čvachtajícím bahnem jako tichá laňka. Slunce pořádně nesvítí, rostliny hynou, ale do domečku v Nuslích září sluníčko skrze okna. (Tohle je tam velmi často s tím sluncem.) Lidi nemají co huby, okrádají se a vraždí navzájem (autorka tomu říká, že jsou nájemní vrazi :D), ale mrtvoly se nechávají krysám u Vltavy. XD (No nevím, nevím... Kanibalismus by v takových podmínkách nebyl ničím neobvyklým, a hlavně krysy nemají rády vodu. Takže potkani, slečno.) Dávám jednu hvězdičku za odvahu splnit si sen - vydat knihu a pevně doufám, že autorka na sobě hodně zapracuje. Protože jestli tohle má být budoucnost české literatury, tak potěš koště. :(... celý text
Dhampir
2004,
Barb Hendee
Přečteno podruhé s odstupem téměř patnácti let a musím říct, že dnes se mi kniha líbí snad ještě víc než napoprvé. Za velké plus u téhle knihy považuji skutečnost, že dvojice hlavních hrdinů nejsou teenageři, ale téměř třicetiletí dospělí blázni, z nichž si každý prošel svým vlastním peklem. Nemluvě o padouších, kteří také nejsou jen tupými vraždícími stroji. Autoři si dle mého názoru s charaktery skvěle vyhráli a nezapomněli ani na postavu tajemného může. Styl vyprávění je úžasný, barvité popisy prostředí a zbraní, krásná přirovnání a používání přechodníků, namísto krátkých bezduchých vět a tisíců stran přímé řeči. Číst tuhle knihu pro mě bylo jako vychutnávat si sklenici dobrého vína. Originální anglické vydání mám teprve objednané, takže nedokážu posoudit, kolik se toho ztratilo v překladu a jak moc se převod z jedné řeči do druhé povedl či nikoli. Každopádně tohle fantasy se mi četlo nadmíru dobře a jediné nad čím jsem se maličko pozastavil, bylo používání šípů do kuše, což je výdobytek moderní doby nikoli středověku, na který kniha odkazuje. V knize je pár překlepů a za některé stránky by sazeč potřeboval klepnout přes prsty. Ale protože sám moc dobře vím, kolik práce je s tvorbou takové knihy a nepovažuji překladatele, sazeče, korektory ani další lidi, kteří na knize pracovali za bezchybné stroje, nýbrž živé bytosti, dokážu jim to prominout. Tudíž jednu hvězdičku v hodnocení strhávám pouze za neprocítěný popis soubojů, což je ovšem metlou téměř všech autorů fantasy a to nejen těch zahraničních.... celý text
Infernina touha
2020,
Simona Součková
Jedná se o prvotinu vydanou samonákladem. Osobně bych knihu jen kvůli tomuhle nezatracoval, ale bohužel sazbu má dílko opravdu zlou a nedokážou to zachránit ani ilustrace. Námět knihy lehce připomíná seriál Mrtví jako já, avšak Infernina touha není tak komediální. Kniha mě nijak zvlášť nenadchla a většina povídek mi přišla naprosto prázdná a nic neříkající. Můj osobní názor je ten, že si autorka pro začátek ukousla příliš velký krajíc a psala velmi nahodile a bez rozmyslu. Tím myslím, že si předem nesepsala reálie a základy logiky fungování Infernina světa. Dávám jednu hvězdičku za odvahu.... celý text
Legenda
2005,
David Gemmell
Jsou knihy, které rozesmutní, knihy, které pobaví i knihy, na které po přečtení ihned zapomenete. A pak jsou knihy, které vás zasáhnou a nezapomenutelně se vám vryjí do paměti. Za jednu takovou považuji Legendu od Davida Gemella. V téhle Gemmellovce totiž najdete odvahu, zbabělost, romantiku, nezlomnost, zahořklost, moudrost, slitování i obětavost. Kniha oproti jiným fantasy nevypráví příběh pouze jednoho hrdiny (potácejícího se životem od kolébky do hrobu a zachraňujícího v mezičase vlastní království či rovnou celý svět), ale vystupuje v ní hned několik rozličných postav. Ty se od sebe vzájemně neliší pouze vzhledem či povoláním, nýbrž i povahou a zázemím, z něhož pocházejí. A právě díky tomu jsem si mezi nimi dokázal snadno najít tu svou, která mi svým vystupováním imponovala a dokázal jsem s ní snadno ztotožnit. Jediné, co dle mého osobního názoru této knize ubírá maličko na čtivosti a originalitě, je trochu rozvláčný začátek a kapitoly bez názvů, avšak nic z toho není tak zásadní, abych jí kvůli tomu musel ubrat v celkovém hodnocení.... celý text
