Nico
přečtené 434
Dům bez pána
1937,
Egon Hostovský
Kniha, ktera ma velmi zvlastni atmosferu. Evzen se vraci z Prahy do sveho rodneho mesta a nachazi svoji rodinu rozvracenou. Dva bratri, sestra a babicka - vsichni maji nejake tajemstvi a Evzen, vzdy brany jako junior, se tomu musi postavit celem (ackoli se mu teda opravdu nechce).. Misty az ponura nalada, zidovske koreny autora a mentalita malomesta delaji knizku nesmirne zajimavou!... celý text
Tisíc let vroucích modliteb
2011,
Yiyun Li
Jedná se o soubor povídek z moderní doby. Jedna se odehrává v Americe, jedna v čínské vesnici, v čínském velkoměstě atd. Překvapilo mě, jak podobný jsou si lidé na celém světě a jejich uvažování. Knihu by mohla napsat klidně Evropanka či Američanka, zde jsou pro nás okaté akorát čínské reálie a odkaz na Kulturní revoluci. Každá povídka má svoji duši a mě velmi bavilo tyto duše objevovat. Jedna povídka je o rodině, která schovává retardovanou dceru, druhá o učitelce, která se kdysi nešťastně zamilovala... a tak dále. Autorka má bezvadný rukopis (styl), velmi mě to bavilo.... celý text
Píšu a sešit mi leží na kolenou
2011,
Hana Bořkovcová
Deníkové záznamy Hany Bořkovcové (toho času Knappové) začínají rokem 1940, když jí bylo 13 let. Hanka je bystré a moudré děvčátko, které je vyhnáno z českých škol pro svůj židovský původ. Nakonec, protože je pražská, chodí do "Jáchymovky" (pro pražáky a zasvěcené Jáchymova 3, známá adresa) a ve svém deníku píše o soudržnosti dětí, kteří vědí, že transporty do Terezína představují peklo. Jak velké, to si ani Hanka nedovedla představit. Krásně popisuje společné chvíle na Hagiboru a své přátele (kamarádila s Lízou Ehrmannovou, později SHeckovou, která si taktéž psala deníček - dosud nevydaný, část v některém z novějších čísel Terezínských listů). Vidíme postupný růst z mladšího děvčátka v uvažující dámu. Hanka byla velmi vnímavá a hodná. Nezdržuje se nijakými popisy, deníkové záznamy jsou spíše o jejích interních pocitech. Zápisků, datovaných před depotrací do Terezína, je opravdu hojně a některé jsou vydavatelem vynechány. Hanka Knappová byla deportována z Prahy, 13. 7. 1943 transportem Di. Důvodem tak pozdního transportu byl otec, který pracoval na obci (a poté i ona). Zápisky z Terezína jsou kompletní. Pro nezasvěceného čtenáře nedávají, podle mého, přesný faktografický obraz o tehdejším ghettu, plném židovských (i křesťanských vězňů). Mnohem více je pro čtenáře přínosnější osobní pocity a emoce, které ghetto na Hanku mělo. Jedná se zde o opravdu výjimečné zápisky - místy připomínající poetiku Arnošta Lustiga (který však všechna pojednání o Terezíně sepsal po válce, jako dospělý člověk). Hanka sama chtěla být spisovatelkou (a později také byla). Někdo by mohl její deník přirovnat k děníku Etty Hilesium (dánka - velmi oblíbená kniha). (Z badatelského hlediska se zabývám deníky dětí a mládeže v terezínském ghettu a) Hančin deník je pokladnicí pocitů, emocí a myšlenek, leckdy až filosofujících - také zápisky bycho čekali od dospělého člověka. Jako ostatní děti v Terezíně - i Hanka předčasně dospěla. V říjnu deportovaná do Osvětimi, a pak dále (Kaufering, Wohlau atd.). Hanka přežila. Po válce se vrátila do Prahy. Mimořádně silné jsou zápisky z Wohlau. Vrátila se i s maminkou a zanedlouho potkala svého budoucího manžela... Můžete si přečíst zápisky mimořádného člověka, který prožil mimořádnou dobu. Bohu dík za to, že se rodina Hany Bořkovcové rozhodla její deníkové záznamy vydat... "Bojím se básníků a malířů. Na dvoře, na takovém divném místě uprostřed, které bych si nikdy nevybrala, kdybych chtěla hledat, sedí často – starý pán – kdyby byl mír. Takhle stařeček. Má v očích hlad. Snad trochu vědomé touhy po dobrém jídle a hezkém bydlení. Nevím. Ale jistě jakési uspokojení nad tím, že teď je tedy stařec. Protože tak vypadá a netrápí se už nad tím, myslí, že našel smírný tón. A to je trochu omyl. A další a velký omyl je v tom, že si myslí, že najít smírný tón v Terezíně znamená najít smírný tón o Terezíně. A další: je smírný tón – o Terezíně? - - - Ale on tam sedí a ze své smírnosti maluje. A maluje uzounký dvorek, a jak si jendo okno s druhým podává ruce ve vypraném prádle, jež nad špínou a za špínou a před špínou se zdá býti špinavé. A tak maluje špinavé prádlo na dvorku. To je Terezín? To je někde nějaký dvůr. A někde nějaká špína. Snad kdyby starý člověk měl malovat Terezín, nesměl by si dělat poznámky z cesty. Musilo by to být něco strašného pro něho: syntéza života, který si podal ruce v Terezíně. Bylo by tam vše to, co já ještě nevím. Ale takto se Terezín ztrácí, ztrácí, ztrácí - - -" 20. září 1943 (ukázka z knihy)... celý text
