paulhunter
přečtené 481
Bludiště odrazů
2007,
Sergej Lukjaněnko
Mé vůbec první setkání s Lukjaněnkem. Do rozsáhlejší série Hlídka jsem se momentálně pouštět nechtěl, proto jsem sáhl alespoň po žánru mně blízkém - kyberpunku. Byl jsem zvědavý, jak se s tématem, ve kterém už snad originální pojetí uplatnit nelze, tento ruský autor vypořádá. Zatímco díla W. Gibsona či B. Sterlinga jsou hůře uchopitelná či náročnější na pochopení, Lukjaněnko podává příběh i popis velice přístupně i pro čtenáře, kteří kyberpunku nemusí vyloženě hovět. I přesto, že se Bludiště odrazů pohybuje ve sféře počítačů a virtuální reality, technické stránce se autor příliš nevěnuje a příběh podává čtivě. Co se týče dějové linky, tak se mi líbila do doby, kdy nastoupila hlavní zápletka - tedy uváznutí Smolaře v bludišti hry a pokusy na jeho záchranu. Společně s touto postavou vázne totiž i dynamičnost vyprávění a čtení se stává lehce nezáživným. I tak se dá v knize najít dost světlých a zajímavých míst, především v návaznosti vztahu virtuální reality k realitě. Samotný konec je dle mého názoru lehce podobný, možná i inspirovaný dílem Neuromancer W. Gibsona. Tak či onak se jedná o zajímavý počin, i když v porovnání se zásadnějšími díly žánru příliš neobstojí.... celý text
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
2012,
Ransom Riggs
Autor původně zamýšlel vydat samostnanou fotopublikaci s netradičními snímky lidí, ovšem u vydavatele příliš neuspěl. Osobně se vůbec nedivím - pokud jsou fotografie v této knize jakýmsi reprezentativním (rozuměj: tím nejzajímavějším) vzorkem Riggsovy sbírky, pak nejde o žádné terno, které by se mermomocí muselo či vůbec mělo publikovat. Na chytrý (?) návrh vydavatele měl jako kompromis k těmto snímkům přidat dějovou linii, která by otevřela pomyslné dveře do literárního světa. Au. Ano, už tady můžete tušit a vycítit základní kámen úrazu. Osobně jsem měl během čtení pocit jakéhosi umělého naroubování příběhu na nepříliš zajímavé fotografie, které autor nashromáždil a vypůjčil. A že tato "symbióza" v některých případech opravdu skřípe - z počátku mají fotografie docela smysl, neboť jsou jakýmisi ilustracemi, které doplňují vyprávění, ovšem některé (resp. ty, které se objevují především v druhé části) vůbec neevokují spojení s příběhem a působí až nepatřičně. Naskýtá se také otázka, pro jakou věkovou skupinu je román určen. Soudě podle literárního stylu a děje, dal by se Sirotčinec slečny Peregrinové označit škatulkou "pro děti" či "pro dospívající", ovšem na základě výskytu výrazů typu z*******n, h***o, a dalších pěkných vulgarit by měl naopak spadat do skupiny osmnáct plus. Navíc v textu se sem tam objeví rádoby chytré cizí slovo, které působí jako pěst na oko. Nevím, zdali je chyba na straně překladatelky, ale víc bych se klonil k vině samotného Riggse, který se nejspíš snažil zavděčit každé věkové kategorii. Proč se tedy kniha tak hojně čte? Může za to předně propagace, grafické zpracování a anotace, která vytváří dojem zcela jiného příběhu a hlavně jiných kvalit. Nejspíš každého po přečtení anotace napadne strašidelný a ponurý příběh, osazený bizarními postavami a s mrazivou atmosférou, ze které se vám budou zvedat chloupky. Omyl, budete oklamáni čirým příkladem úspěšného marketingu: Připravte se na ne příliš originální a křečovitou jednohubku, při které se bát určitě nebudete, s nezajímavými postavami, oplývajícími plýtkou psychologií a navrh nesympatickou hlavní postavou. Výhodou tohoto produktu je délka, která vás neumoří a pro někoho možná hezký doplněk knihovny.... celý text
