-Pečivo- přečtené 300

Šachová novela 2001, Stefan Zweig

Někdy okolo druhý světový se během zaoceánské plavby někam za oceán ocitne šachovej mistr světa ve společnosti svých fanoušků, kteří ho poprosí o partii. Nejdřív si ale Zweig neodpustí odbočku do mistrova minulosti, kdy přirovnává jeho inteligenci ke štangli salámu a s údivem popisuje, jak se z maďarského vesnického trotla stal šachovej mág. Zajímavý asi jako životopis Vládi Šmicra. Kdybych Šmicra potkal na parníku já, tak ho porazim v nožičkách, to je bez debaty. Fanoušci na parníku jsou ale joudové a během partie je zachrání záhadný neznámý, který odvrátí jejich zkázu a zařídí tak senzační remízu, aby se pak zdekoval. Šachový salám chce ovšem remízu! Jeden z účastníků zájezdu ho vyhledá a začne si s nim povídat. Záhadný neznámý vypraví pro změnu svůj příběh - před válkou dělal účetního rakouský šlechtě a tak po něm nacisti šli a neposlali ho do koncentráku, ale zavřeli na samotku, odkud chodil na výslechy, aby náckové zjistili, kam schoval všechny dokumenty a všechny prachy. Mezi výslechama byl sám a tak jednou ukrad nějakýmu gestapsonovi knížku. Knížka byla bohužel o šachách. A tak si četl celou dobu o šachách, až se naučil všechny partie zpaměti a hrál v hlavě sám proti sobě. Z toho se logicky zvencnul a musel se léčit. Po léčbě ho propustí pod podmínkou, ze nikdy nebude hrát šachy!! Pak může opustit zemi - a jde na parník. Tady se kruh uzavírá. Na parníku nevydrží vyzvu od saláma a dá se do toho. Finální partie je zábavná jak ženskej hokej a pak je konec. Nuda nuda nuda. Aspoň že to bylo krátký.... celý text

Romeo, Julie a tma 1959, Jan Otčenášek

Ponorka 2001, Lothar-Günther Buchheim

Protože mám rád depresivní příběhy z II. světový války, byla volba Ponorky, jasná volba. Ponorka je kniha tlustá jak debil a pojednává o posádce jedný německý ponorky a jejím dobrodružství v roce 1941. Vypravěč je novinář, kterej se s posádkou vydá na moře, aby o ni mohl napsat. S nim se na lodi vyskytuje dalších asi 49 lidi. Jelikož pan novinář velmi rád popisuje co se kolem něj děje a jak co vypadá, zbytečně natahuje knihu asi o 20% - u popisu barev moře a oblohy jsem si připadal, jako nedavno na jedný svatbě, kdy se buchtičky dohadovaly, jestli jsou šaty vanilkové, ivory nebo světle žlutě. Byly bílý. Krom těchle kravin se člověk dozví i spoustu zajímavých věcí - ponorka měla zásoby vždy na 6-8 týdnů, takže při nalodění vysely ze stropu všude salámy a lezlo se přes basy piv (2). 50 chlapů se 6-8 tejdnu neholilo, nemylo a neprcalo. Což znamená, že to v ponorce solidně smrdělo a nesčetněkrát si ho týpci drandili, nebo se vzbudili s pokladem v trenkach. Ponorka se vydává z Francie směrem na Atlantik - hlavním úkolem Nácků bylo zastavit zásobující konvoje z Ameriky do Anglie. Jelikož ale Američani nebyli pitomý, byly konvoje dost dobře chráněný. Proto když dojde konečně k útoku, tak ponorka sundá tři lodě a pak se snaží zdrhnout. To se ji moc nedaří, protože nad ní plave spoustu lodí, který po ní hážou dolu bomby. Protože se posádka skládá z 5 oficírů a zbytek jsou mladý joudové z Hitlerjugend, tak je krásně popisovaný, jak se všichni pochcávaj a posíraj, když na ně z hladiny padaj bomby. Všudypřítomný smrad hoven, chcanek, mrtky a tvarohovýho péra se line celou knihou. Ponorce se i tak zázrakem podaří uniknout a šine si to dál. Změna hlášení z centrály způsobí, že hlavním úkolem je nyní dostat se do Italie přes Gibraltar. Průplav u Gibraltaru je uzkej. Posádka si musela připadat jako Shaquille O'Neal a Gibraltar jako jeho přítelkyně. Konec je skvělej, což znamená, že neni dobrej. Krom toho jsou skvělý příběhy, který si posádka mezi sebou vypráví. Většinou je to o kurvách a o prcání. O tom, jak se v každým přístavu strašně prcá a že když se vrátí loď do přístavu, že se holky ani neobtěžujou zvedat a berou námořníky po jednom zatímco celý odpoledne leží na zádech. O holkách, který si vyndavaj skleněný voko a nechávaj si to strkat do očního důlku. O buzících, který si do zadku nechaj strčit korek, na kterej je navázaná struna a nechávaj si na to hrat smyčcem a další skvělý historky.... celý text

Pravidla směšného chování 2010, Emil Hakl (p)

Tři příběhy jednoho osamocenýho padesátníka se četly dobře. Pán je sympatickej, protože má posranej život, má syna, živí se psaním, je sám a leje. Obzvlášť prostřední příběh, kde popisuje poslední chvíle se svým otcem v nemocnici, kde pan táta umírá, je skvělej. Následná cesta hlavního hrdiny se dvěma joudama lodí na východ k moři už tak zábavná neni - občas světlé výjimky v podobě sms diskuze s jeho buchtičkou v Praze, která u něj mermomocí chce přespat. Hakl píše pěkně, akorát mě to moc nebaví. Ale je to krátký, takže to zas tak hrozný nejni a než začne nudit, tak je konec.... celý text

Žert 2007, Milan Kundera

Padesátý léta v Čechách - období kdy naše babičky roztahovaly na vejškách kytáry zapálenejm komunistickejm idealistům, kteří po druhý světový chodili do školy jen aby vedli debaty o budoucnosti národa. Jeden z těchdle zapálenejch studentů je i Ludvík. Ludvík se snaží vyprcat Markétu. Markéta je krásná studentka, která je bohužel blbá jak banán. Když si s ni Ludvík o prázdninách dopisuje, aby si ji poradně navlhčil na další semestr, napíše ji z prdele, že optimismus je opium lidstva. A za to ho vylejou ze školy, protože je to prej silně proti straně. Hlavní postava procesu proti Ludvíkovi je spolužák Zemánek. Ludvíkovi tím samozřejmě posere život a ten musí na vojnu, kde se brzo vstává a celý je to tam blbý. Naštěstí Ludvík brzo pozná Lucii a voprcat Lucii se stane jeho hlavním cílem. Cestou do jejího klína se do ni zamiluje, ale to je mu prd platný, protože mu stejně nedá. Ludvík se zdrcen odvrací od ženského pokolení a rozhodne se nadále jen prcat bez citů. Proto když o několik let později jede domu na Slovácko ukončit svůj masterplán pomsty - voprcat Zemánkovi manželku Helenu - netuší, že ta se do nej zabouchne a Zemánkovi to bude putna, protože už ji stejně nemiluje. Styk se koná, pomsta nikoli. Ludvík je zklamán světem a tak nějak je mu všechno buřt. A Helena se pokusí o sebevraždu projímadlem - LOL, Kundero! Spoiler alert. Kundera má zvláštní dar přidávat do svých knih pasáže, který mě vyloženě točí. X stran o Moravském folkloru a jeho původu a vlivu na komunismus? I jeden odstavec je na toto téma vyložený plejtvání odstavcema. Tady to jednoznačně přepísk, uvědomil si to a odstěhoval se zpytovat svědomí do Francie.... celý text

Ostrov 2014, Roy Jacobsen

Ostrov Roye Jacobsena má 200 stran - i tak se do nich vměstná 15 let života na malým ostrově na severu Norska, kde hospodaří jedna rodina s tím, co drsná příroda dá. Děj začíná v roce 1913, takže rodina doma nemá playstation 4. Jacobsen se s tim vůbec nesere - kniha obsahuje stejný počet emoci, jak Eva Pilarová bezprostředně po botoxu. Celá rodina, včetně dědy, lehce retardované sestry otce Barbry a 3leté dcery Ingrid je zapojena do každodenního pracovního procesu. Výše uvedené osoby s matkou Marii a otcem Hansem tvoří kompletní osazenstvo ostrova, který bud vyrábí sítě, loví ryby, opravuje lodě, opravuje barák nebo spí. A to i o víkendu a o prázdninách. V knize se nestane nic převratného, otec není ve skutečnosti děda a dcera nespí s koněm. V knize se ani jednou neprcá a neobsahuje ani jeden full frontal. Jacobsen jen popisuje život na ostrově – někdo se narodí, děti jdou časem do školy, najdou si práci, navštěvují místa mimo ostrov, vrací se na ostrov, někdo občas umře a tak dále. Stále se divim těm 10/10.... celý text

Meursault, přešetření 2015, Kámel Daúd

Zpátky k věci - Ano, Mersault je hlavní postava Cizince a Cizinec je nejlepší kniha všech dob. Z části také proto, protože žiju v cizině. Ale měl sem ji hodně rád, i když jsem žil v Praze. A Palijo ji má taky rád, i když žije v Praze. Ale zas jezdí často do ciziny. Tak já nevim. Přešetření navazuje na, resp. popisuje stejný příběh, kterým si vydobyl Camus nejedeny hnědý kalhoty čtenářů. Akorát je příběh vyprávěn z pohledu bratra Araba, kterého Mersault v původní knize zabil. Toto doufám neni spoiler. To už by se pak dal brát za spoiler i návrat krále v titulu pan prstenů 2: návrat krále. Vražda se odehrála v padesátých letech v Alžíru, kterej byl tehdy ještě francouzskej. Bratrovi bylo tehdy sedm let a tak jako každej zdravej člověk trpěl nesmyslnou smrtí svého bratra. Všeobecně tehdy seslal sem tam někdo hejty na Francouze, který se nakýblovali do Alžíru a tak bylo jasný, že dřív nebo později přijde osvobození. Osvobození tehdy taky v roce 1962 přišlo. Ve stejným roce se narodil Tom Cruise, Jon Bon Jovi a MC Hammer. Hlavní hrdina vypraví svůj příběh neznámému kolemjdoucímu po dobu několika dní v baru. Pokud se to někomu zdá povědomé, tak ano, je to stejný styl, jakým je psáný Pád od Camua. Z toho se nedávno posral po právu i Palijo. Ale k tomu třeba jindy více. Hlavní hrdina zná knihu Cizinec a Mersault a Camus jsou v knize "Mersault, přešetření" jedna a tatáž osoba. Solidní guláš, právě jsem se v tom sám ztratil. Na základě přečtení Cizince se hlavní postava rozhodne napravit křivdu spáchánou na jeho rodině. Jako největší křivdu vidí ztrátu identity způsobenou označení jeho bratra jenom za Araba - člověka beze jména, jehož tělo nikdy nebylo nalezeno a rodina se s nim tak nemohla nikdy rozloučit, z čehož pramení i bratrovo vášeň o rozuzlení případu. A já si teď připadám jako rasistickej píčus, protože sem lenivej sehnout se do tašky pro knížku a podívat se, jak se hlavní postava jmenuje. Budu mu říkat Jimmy. Jimmy u vína popisuje svoje dětství s matkou analfabetkou, která si z něj dělala náhradu za zemřelého a tlačila ho aby se naučil francouzsky, aby ji mohl přečíst, co se o vraždě tehdy psalo v novinách. Nějak podobně mě k nauce francouzštiny nutila moje matka, budu se muset zeptat proč. Řeč se Jimmy samozřejmě naučí a časem objeví i Cizince (knihu). A nasere se. A matka taky. Následuje alžírské jaro 1962 - jestli tedy tomu taky říkali jaro, když se osvobozovali - a tehdy bylo pololegální střílet Francouze v Alžíru. Respektive se to bralo jako odboj a když kácíš les, tak lítaj řízky (T9 LOL). Chvíli po osvobození - necelej tejden - Jimmy zabije Francouze, kterej se jim doma rabuje v kolně. A když píšu doma, tak tím myslim barák, kam se nakvartýrovali po tom, co z něj utekli jejich právoplatný majitelé francouzského původu. No a jelikož Jimmy nikdy nebyl součásti žádnýho odboje a nikdy se při osvobození neangažoval, tak si nemá jak legitimovat tu vraždu a tudíž po něm jde policie, která mu více méně řekne, že je pičus, protože kdyby ho sundal o tejden dřív, tak moh bejt národní hrdina, takhle je z toho jen zbytečný papírování. Paralela s Cizincem se táhne celou knihou, ať už to je první věta - v tomto případě "dnes je máma ještě živá" nebo identický způsob vraždy bez zjevného důvodu. Mersault zabil ve dvě odpoledne pod sluncem, Jimmy ve dvě v noci pod měsícem.... celý text

Supermarket sovětských hrdinů 2007, Jáchym Topol

Sovětskej tank je zvíře, německej jen stroj. - už z týdle věty musí bejt jasný, že kniha je skvělá a Topol oficiálně nejlepší českej spisovatel. Supermarket se skládá z šesti povídek / dramat / scénáře. Jelikož sem si nedělal poznámky, tak už si pamatuju dost málo. Jen vím, že druhá povídka o komunistický revoluci v Mongolsku byla 10/10, první je cestopis o výletu Topola do Polska a na Slovensko - to mi dost mi připomínalo poslední část z Haklova Pravidel směšného chování, akorát to bylo zábavný. Scénář byl prej zfilmovanej a je divnej a poslední část je divadelní hra - 7/10. Jo a uprostřed je ještě povídka a jedna divadelní hra a to ušlo. Celkem 8/10, protože Topol.... celý text

Temná komora Damoklova 2010, Willem Frederik Hermans

Knihy zásadně nečtu na doporučení od neznamých lidí. Protože tomu lidi nerozumí. Lidi, který by tomu rozumět měli, pracujou v knihkupectví. Ale i tam pracuje spousta lidí, který tomu moc nerozumí. Když mi ale jeden Paliho zaměstnanec v Luxoru doporučil Laskavý bohyně (nejlepší kniha všech dob), nevědíce, že už sem je čet, tak sem si řek, že ten tomu asi rozumí. Měl jsem čerstvě dočtenej Žert od Kundery a v ruce jsem držel nějakýho dalšího Kunderu a to se mi vysmál, jestli nejsem píča, že to je Coelho pro náročný. Well played. Na to konto jsem si teda koupil jeho druhý doporučení Temnou Komoru Damoklova od Willema F. Hermannse. Teď doufám, že ho Palijo při dalším hodnotícím pohovoru sešvihá prodlužovačkou, protože takovouhle hovadinu bych nekoupil ani mámě k Vánocům. Děj se odehrává v období druhy světový války, takže zkurvit knihu z tohohle období, to už fakt chce fištróna. K tomu všemu bych ještě rád dodal, že doslov psal Kundera a typografii, obálku a vazbu dělal Pecina, takže je kvalita knihy podobný překvapení, jako kdyby se Eva Green svlekla a měla mezi nohama hasiče. I hlavní hrdina Henri Osewoudt má k solidnímu příběhu slušně našlápnuto - je to Holanďan, kterýmu se zvencne matka a zabije otce a tak Henri vyrůstá u strýčka. Strýček má dceru, která je ošklivá jak náš prezident a navíc je o sedm let starší než Henri. Správná konstelace pro to, začít ji jako mladší bratranec štukovat. Pak začne druhá světová válka a Henri už je ženatej se Zemanem a má krámek s tabákem v Amsterdamu. Henri má lehkou vadu na kráse a to takovou, že mu nerostou vousy a vypadá jak nedocmrndlá buchtička. A proto dělal v mladí judo (čti žido), ve kterým je fakt dobrej. Judo je specifický v tom, že správně provedenej chvat ubere Židovi rovnou dva životy. Naštěstí to náckové nevěděli. Jednoho dne se v tabáku zastaví Dorbeck, což je chlap, co vypadá na vlas stejně jako Henri, akorát mu rostou vousy a je hustej. A je v odboji a poprosí Henriho o laskavost. Henri souhlasí a stane se tak součástí odboje proti náckům. V průběhu války ho Dorbeck zaúkoluje ještě několikrát a vždycky to dopadne dobře. Hlavně pro Henriho, ostatní většinou pochcípaj. Tak Henri za války zabije několik nácků a zklátí několik buchtiček. S jednou židovkou dokonce zplodi dítě, který bohužel nepřežije porod. Velmi emotivní scéna je pro tuto knihu příznačná - Henri v nemocnici pláče nad mrtvolkou svýho dítěte a člověk u to usíná. Pak skončí válka a Henriho zábasnou, protože si spojenci mysli, že jeho přežití neni náhoda, ale zásluhou kolaborace s Němcema. A začíná dokazovací kolotoč, kdy mi jako čtenáři bylo úplně u zadku jak to dopadne. S Osewoudtem sem sympatizoval asi jako s Limberským a jeho marná snaha dokázat, že Dorbeck neni vymyšlená osoba v jeho hlavě mi byla úplně putna. Kdyby Hermannsovi máma před par lety dala k Vánocům Fight Club, ušetřilo by mi to 500 stránek života. 3/10.... celý text

Schůzka na slepo 2005, Jerzy Kosiński

Takovej východoevropskej Henry Miller - příběh ruskýho mrdavce George Levantera, kterej vypraví svůj příběh od emigrace z Ruska, kde za Stalina pracoval jako instruktor lyžování, přes epizodu ve Švýcarsku, kde pracoval jako instruktor lyžování, až po jeho čas v Americe, kde se živil jako investor. Když říkám Henry Miller, tak to samozřejmě znamená, že všude souložil jak zjednanej a příběh sám o sobě je pátý pres devátý. Prcání je popsáno velmi dobře, i kdyz si nevybavuju, že by mi někdy houpnul. Autor popisuje i témata jako ruský rande na slepo. Odtud i název knihy. Rande na slepo znamenalo, že se chlap přiblíží k ženě zezadu, dá jí ránu a zezadu ji znásilní. Protože žena nikdy nevidí útočníkovi do tváře, je tento akt autorem označován za rande na slepo. Kniha se čte dobře, příběh střídá příběh, mrdačka mrdačku a sloh je ucházející. WTF momenty slouží jako vítaný bonus. Například epizoda, kdy si Levanter nese v NY do čínské čistírny košile a žádá Číňana, aby mu dvě vypral jinak, což Číňan samozřejmě neudělá a tak mu Levanter řekne, že takhle to nejde. Na to konto mu Číňan začne nadávat. Levanter vyndá fotku na které je vidět, že byl v Číně a Číňan začne plakat. Když jsem si dřív košile nepral sám, stávalo se mi toto v čistírně pořád.... celý text

Had 2012, Stig Dagerman

Za trest.. Nudný povídky, kdy za 2. Světový valky švédský vojáci čekaj na invazi Německa. Vlastně nic nedělaj, jen čekaj. Povídky spolu nijak nesouvisej a nejsou nikterak zábavný / zajímavý. Má to bejt asi strašně psychologický a obsahovat všudypřítomný strach v kasárnách před útokem, kterej přijde, ale nikdo neví kdy a blablabla. Nuda jak mentál. Do toho Stig Dagerman používá obraty typu: "Chlapec ihned zbystří jako gymnastické mužstvo při zvuku píšťalky." "Dům ma pompézní terasu, která se k němu hodí asi tak jako cylindr k teriérovi."... celý text

Noční práce 2001, Jáchym Topol

To že je Topol bizar jsem si už zvyk. Žádný uvozovky, co odstavec to skok k jiný části příběhu, postav jak v Marquezovi, atd. Ale tohle byl zatím ten největší bizar - i když na jeho obranu je třeba říct, že tam bylo spoustu tanků. Který dokonce i střílely. Ondrovi je mezi 10-18: to se pozná podle toho, že si v knize poprvé šoupne. Jeho mladší brácha je mladší než on. Toto jsem vydedukoval úplně sám. Ondrův otec je vědec a komunisti ho moc nemaj rádi. Proto když v roce 1968 přijedou tanky draftovat Jaromíra Jágra, začne Ondry otec utíkat z Prahy. Sebou bere svý dva syny, který pošle autobusem do svý rodný vesnice na sever Čech. Sám s nima nejede. A co přesně dělá taky nevim. Pražáci se tak ocitnou na vesnici u svýho strejdy. Toto mi bylo velmi blízké, protože sem taky Pražák a máme chalupu na vesnici. A mám dva strejdy. Bohužel ani jeden nebydlí na vesnici. Jelikož sebou hoši nemaj gameboye, tak se nestanou vedoucíma party, ale jen tam přicmrndávaj. I tak se Ondrovi podaří cmrdnout hospodskýho dceru Zuzu. Vzhledem k absenci prezervatitivu má toto konání předvídatelné následky. Brzo se místní komunisti dopídí, že jsou tam vědcovo děti a začnou je hledat. Aby se dostali k vědcovi. Nesmím opomenout jejich matku, které je věnováno několik desítek stran, kde je popisováno, jak masivně leje a kde všude si doma schovává chlast a jak se s tím kluci snaží vypořádat. Zpátky do vesnice - cestou na Prahu vystřelí tank do hospody a vesnice začne zdrhat. A kluci taky. Hotovo smyčec. Co tím chtěl Topol říct netuším, ale čte se to povětšinou pěkně i když mi to přijde jako jeho zatim nejslabší próza.... celý text

Chladnou zemí 2009, Jáchym Topol

O genocidě v Bělorusku toho vim asi stejně jako o českým zeměpise. Topolova osvěta na mě proto působila stejně osvěžujícím dojmem jako Paliho informace, že Vítkovice a Ostrava jsou více méně jedna a ta samá věc. Příběh vypráví pasáček koz z Terezína, který se specializuje na zvelebování pohřebišť. K tomuto povoláni se samozřejmě nedostal přes jobs.cz, ale oklikou. Jelikož vyrůstal někdy po válce v Terezíně, tak neměl playstation 4 a musel si tak hrát venku. Z toho důvodu se motal po zrušeným koncentráku, kterej ještě nesloužil jako pamětní místo, ale jako opuštěnej koncentrák. V místě kde umírali lidi, si tak hráli kluci na schovávanou. Postupem času přišly chytrý hlavy na to, že se na lidským utrpení dá dost vydělat a začali tábor zvelebovat a propagovat, aby ho dostali na turisitickou mapu Evropy. Toto se jim dařilo velmi dobře a pasáček koz se jim staral o IT. Spojení se zdá podivuhodné, ale není, protože v mladí seděl v base za nějaký kundoviny. V tu dobu byl v Československu ještě trest smrti a někdo musel odsouzené vodit na křeslo. Tato činnost byla dříve velmi neoblíbená a pasáček koz, byl jeden z malá, který to zvládal, aniž by se u toho zeblil nebo zesral. Když pak byl trest smrti zrušen, pasáčka se každej bál z pověrčivosti a on tak neměl co dělat a kamarádil se dál s bachařem, který se staral o vedení statistiky mrtvých. Ten taky neměl co dělat a tak učil pasáčka zacházet s počítačem. Proto teda IT. Podobně se mimochodem k IT dostal i můj kamarád Libor. Vypravěčovo hlavní úkol je zadávání kontaktů do tabulek, o ostatní záležitosti se starají ostatní. Mezi ostatní se řadí dobrodružná mládež, která pochází z celý Evropy a snaží se jít po stopách svých babiček a dědečků. Pomalu tak vzniká komunita, který se podaří z Terezína udělat, to co je z něj teď. Mezi dobrovolníkama je i Alex a Maruška, ze kterých se vyklubou pěkný svině. Unesou totiž vypravěče do Běloruska, kde se ho snaží naverbovat na podobnej projekt a využit tak jeho kontaktů, který sebou nosí na flešce, aby dostali víc turistů do Běloruska a vydělali tak na šílenostech, který se děly v Chatyni. Zajímavý na tom celým je, že celej svět zná Osvětim, Terezín, Dachau a Cristiana Ronalda, ale historii Běloruska, kde během druhy světový vymlatili skoro polovinu obyvatelstva, jsem se ve škole neučil. Vyvražďování se účastnili nejen Němci, ale i Rusové. Divím se, že v Laskavych bohyních o tom nebyla ani zmínka.... celý text

Platforma 2008, Michel Houellebecq

Do teď se mi ještě nikdy nestalo, že bych musel ve vlaku přestat čist, protože za deset minut vystupuji a stojí mi péro. Well done, Houellebecq! Krom toho, že mi u platformy párkrát houpnul, dokázal tendle francouzskej krysařík vytvořit tak nečekanej twist ke konci, že mi na chvilku ztuhla krev ve všech končetinách. Během čtení byl můj penis často velmi zmaten. To ale svědčí o kvalitě. O kvalitě mého penisu. I o kvalitě knihy. Hlavní pán se zamiluje do paní na vejletě v Thajsku. Paní dělá totiž v cestovce a dělá to dobře - tak dobře, že v necelejch třiceti vydělává jeden tank měsíčně. Pan, kterej nemá rad svoji práci se nastěhuje k paní a je to láska jak tank. Tady nastává čas na erekce - prcání s pokojskou na kubě, čtyřka v klubu a tak dále. Krom prcání tento páreček zvládne revolučně změnit i celosvětovej turismus a na základě toho nasrat náboženský fanatiky, který pak zastřelí paní. Pan je smutnej a píše v Thajsku memoár. 9/10... celý text

Porodní bába 2015, Katja Kettu

Spalovač mrtvol 2007, Ladislav Fuks

Stejně jako film geniální. Kopfkringl předešel dobu se svoji vlezlou a stále se opakující informaci, že je abstinent. Aniž by byl tázán to furt někomu cpe a slouží tak jako vzor dnešním veganům. Krom odfláknutýho konce, kdy mi přišlo, jakoby to už Fuksu moc nebavilo a chtěl bejt hotovej, splendid.... celý text

Dům a vítr 2015, Héctor Tizón

Stěžejní literární dílo argentinské literatury, tak jak je to popisováno v doslovu, mě nudilo k smrti a udělalo ze mě definitivně literárního rasistu. Příběh cesty do exilu a sbírání vzpomínek po této cestě Argentinou mi často připomínal Handkeho Pád. I v teto knize jde o úplný prd a vypravěč cestuje Argentinou a popisuje co zaživá. Ve vesnicích mu lidi vypráví své příběhy, místní legendy a ostatní zajímavosti a vypravěč jde zase dál. O WTF momenty neni nouze: "Úžasle i pobaveně se na ni podívám. 'Oženit? Vždyť už jsem ženatý byl'. 'Na tom nesejde, s ni se nežeň, ona bude chtít, protože si asi mysli, že jsi. Ale ty nejsi!' 'Co nejsem?' 'Nic' odvětí, 'vůbec nic'." O historii Argentiny nic nevim a tak mi az doslov osvětlil situaci - vypravěč zdrhá před diktátorským režimem. A já si řekl: "a-ma-zing". Že i v kupce hnoje lze najít perlu dokazuje autor touto moji novou nejoblíbenější literární větou roku: "Přijel a zastřelil svýho koně, na důkaz toho, že tu chtěl zůstat." Moje zaručeně poslední knížka latinskoamerickyho / španělského ražení.... celý text

Dřevaři 2010, Roy Jacobsen

"Válka bez ohně, je jako klobása bez hořčice." - Jacobsen na to jde i v Dřevařích pěkně z vostra. Roku 1939 se ruská armáda nakýblovala do Finska. Jelikož to finské armádě ale napověděly satelitní snímky, tak na to byla připravena a města postupně evakuovala a vypalovala. To aby si Rusové neměli kde odpočinout. Ve městě, které očekávaná útok Rusů, žije dřevorubec Timo, kterej pá, že nikam nepůjde a počká ve městě az skončí válka. Tak ho tam teda Finové nechaj. Den na to přijde sovětská armáda a je jim samozřejmě divný, proč tam na ně čeká jeden nařvanej chlap se sekerou. Timovi se podaří je přesvědčit, že neni kukačka a že tam prostě zůstal, protože to je jeho domov. Vhod mu přijde i to, že finská armáda mezitím odřízne Rusy od dodávek zásob a posil a Rusové tak čumí jak Němci ve Stalingradu. Koukal jsem na předpověď počasí a ve Finsku je zima jak v Rusku, tzn. v zimě i minus čtyřicet. A tak se musí topit a na to sou potřeba dřevaři. Timo dostane k ruce par neschopných Rusů, kteří už se nehodí na vojáky a je každej den posílán na dříví. Připadalo mi, jako by to byl příběh o mně a mém dětství, protože mě babka často posílala na kopřivy a to i když trochu pršelo. Tak jako Ostrov, i Dřevaři jsou příběhem bez zásadních zvratů a velkolepých hrdinských činů. Kniha je o tom, že přátelství je nezávislé na rase, národnosti nebo náboženství člověka. Což víme, že neni tak úplně pravda, protože to říkal Tomio i Miloš.... celý text

Černý pavouk 2013, Jeremias Gotthelf

Očekávání bylo veliké a o to větší je zklamání. Knížka neni špatná, jen to prostě nebylo skvělý. Švýcarský "horor" jak to nazval Palivo, je spíš strašidelná pohádka, kdy děda u křtin hraje party poopera a vykládá svoji rodině příběh o víře, dobru a zlu. Tohle naštěstí muj děda nikdy nědelal a radši se věnoval zdokonalování mého pingpongového stylu. Děda v knize rozjíždí velkolepý vypravěčský skill, kdy vypráví o historii alpské vesničky, kde se křtiny konaj. Dřív v dobách vykořisťování šlechtou, se totiž rolníci upsali ďáblu a to vedlo k tomu, že to pak vůbec nebylo dobrý a tak jak to v pohádkách chodí, nakonec to přeci jen dobře dopadlo. Na to, že to je kniha z roku 1842, tak dobrý.... celý text

Mámení 2009, Jon Fosse

Jednohubka od Fosseho se mi zdála jako jedna dlouhá věta. To asi proto, že Fosse nerad používá tečky a souvětí se táhnou přes několik stránek. Proto sem taky malém přejel stanici. Příběh zamilovanýho mladýho páru z Norska sleduje jejich snahu o nalezení příbytku mimo jejich rodnou vesnici. Protože matka nic moc, segra nic moc, jeden táta mrtvej, druhej táta leje a tak dále a tak dále. A k tomu je děvče ještě velmi pokročile těhotné. Kdyby se těhotenství měřilo na stupnici do desiti, tak bych ji dal 9,5/10. Aniž by měli na výběr, jsou náhle nuceni opustit jejich domovskou vesnici a rozhodnou se jít do města. Bohužel nalezení ubytováni se jeví jako nadlidský výkon a tak se uchýlí k drastické metodě.... celý text