Peleus
přečtené 1586
Zločin v Čechách - osobní zpověď proslulého gangstera
2008,
Miroslav Houdek
Jó, jsme hrozně drsní, hustší než těsto! Holky nás berou do úst, policajti skřípou zuby bezmocí! Dáváme vše na pána, cpeme se tygřími krevetami! Svět patří nám a zbytek jsou jen pitomci, kteří se měsíc co měsíc plahočí kvůli dýšku, co necháme za návštěvu na toaletě v bordelu! Ale stačí nás strčit do chládku a náhle jsme tákhle maličcí, ukrutně ublížení! Brojící proti nespravedlnosti, co světu vládne! Hledající nápravu justičního systému, naříkající nad zvůlí (námi samotnými) uplácené policie! Toužící po harmonickém životě v rodinném kruhu! P.S. Ale jděte! P.S. 2. Stále nechápu, co na těchto lidech kdo vidí a hlavně, proč jsou obklopení aureolou slávy a veřejného zájmu?... celý text
Fejsbuk
2017,
Ondřej Hejma
Tato kniha není pro mě. Nejsem generace, která se při zmínce o 60. letech zahledí kamsi do neznáma a na mysli jí vytanou vzpomínky na hodiny ruštiny, desky Beatles a nahořklou chuť piva z hospod, kde po čtyřech kouscích začínal být odborníkem na politiku Československa každý druhý přítomný, neb je známou pravdou, že dobře vychlazená dvanáctka s utopencem zaručeně otevírají třetí, vševidoucí, oko. Těžko se tedy vyjadřovat o pocitech lidí, kteří tuto dobu zažili a rozumět jejich myšlenkám. O to složitější, že uvažování těchto lidí se muselo výrazným způsobem měnit po roce 1989. A do třetice všech "složitostí" Ondřej Hejma není zrovna typickým zástupcem "lidu", tudíž jeho specifické názory a postoje jsou, inu, specifické. Knihu tedy beru jako sondu do autorova světa. Nic víc, nic méně.... celý text
Záhada zlaté štoly
2003,
Vlastimil Vondruška
Je fascinující, že s frekvencí svých milostných dobrodružství Ota ze Zástřizlí stále nepřišel k příjici! P.S. Což můžeme z vědeckého hlediska považovat za další, ehm, pádný argument ve sporu, zda syfilida má původ tzv. předkolumbovský, nebo byla do Evropy skutečně zavlečena až námořníky tohoto janovského mořeplavce ve španělských službách.... celý text
Příštích sto let
2010,
George Friedman
Mám dojem, že jsem četl jinou knihu, než o které se píše v příspěvcích pode mnou. Autor nepredikuje budoucí vývoj na základě moderních ukazatelů a tendencí (rozumějte v kontextu doby, tj. zhruba rok 2008), ale na základě tendencí historických, což je za mě značně rozporuplné. Tak na jednu stranu předpovídá uzavírání se Číny, která podle něho bude řešit už jen domácí problémy a vrátí do období "Říše středu". Zatímco na druhou stranu takové Japonsko, které vždy usilovalo o expanzi, tudíž na rozdíl od Číny (jež je Friedmanem vyškrtnuta se seznamu soutěžících) bude úspěšně šířit svůj globální vliv, a to včetně velkých územních zisků na úkor první jmenované. Stejně tak autor předpovídá velké územní zisky a obrovský vliv Turecka, které se s přihlédnutím k dějinám, bude úspěšně pokoušet o Osmanskou říši číslo dvě. Slovanská duše se mírně zaraduje díky úspěchům našich polských sousedů, pro něž má George Friedman velkou dávku sympatie a prorokuje návrat ke slavným časům Velkopolska. Největší evropské ekonomiky a vojenské potenciály, tedy Francie a Německo, jsou odsunuty na periferii autorova zájmu (snad kromě německo-polského konfliktu) stejně jako celý koncept Evropské unie. A tak jednomu přijde až trestuhodné, že se přehlíží Přemyslovská říše sahající v době největšího rozkvětu od Baltu k Jadranu! Proč jsou nám upírány historické zásluhy, na jejíchž základech bychom mohli zcela oprávněně začít být znova určující silou v Evropě? "Tohle je sci-fi", odpovíte na moje zvolání. Jenže tenhle argument já neberu! Neboť jedno velké sci-fi je celá tato kniha.... celý text
Vyhrát nebo zemřít
2018,
Petr Vaniš
Navzdory militantnímu postoji ohledně dopingu a proklamované otevřenosti zpovědi, Petr Vaniš poněkud zbaběle přeskakuje ty podstatné detaily. Kupříkladu svůj vstup na kolbiště se zakázanými látkami popisuje jako když jde hloupý Honza do světa. Jen tak. S uzlíčkem buchet od maminky. Prý nevyhrál jakousi soutěž, a tak se jednoho z finalistů zeptal, co stojí za jeho úspěchem? Ten mu, asi že kvůli Vanišovým upřímným očím, prozradil, že kdo "nesype", nevyhrává. V následující kapitole již autor poctivě sype. Vážně?! Kluk z vesnice, který sundavá plíseň z tvarohu, aby ho následně snědl, protože nemá peníze. Kluk, který svépomocí vyrábí cvičební nářadí, protože nemá peníze. Jezdí křápem, protože nemá peníze. Najednou ví 1. co má chtít, 2. kde to má koupit, 3. jak to používat - peníze náhle nejsou problém. Největší gól pro mě byl, když PeVan v jedné chvíli, i po všech komplikacích, které kvůli těmto látkám prožil, zcela vážně uvažuje, že opět zariskuje a navzdory zdravotnímu stavu bude pokračovat v profesionálním soutěžení. V tu chvíli jsem začal výrazně pochybovat, zda to autor skutečně má v hlavě tak dobře srovnané, jak se pokouší přesvědčit své čtenáře. I tak je kniha zajímavým, byť lehce pokryteckým, pohledem na profesionální kulturistiku. Nedokážu se ubránit dojmu, že nemít Petr Vaniš zdravotní stopku, pokračoval by v tom, co dělal a co dnes tak vehementně odsuzuje.... celý text
Dobrá znamení
1997,
Terry Pratchett
Nevím. Nějak mi to prostě nesedí. Ošuntělé, podivné postavičky. Dlouhé úvahy. Narážky výrazně orientované na britské reálie. Dokonce jsem se o knize bavil s osobou, kterou naopak nadchla, stejně jako stejnojmenný seriál. Chtěl jsem si ujasnit, co je na Dobrých znameních dobrého. Bohužel jsme se zásadně neshodli. Snad jen kromě kacířské myšlenky, že dané dílko se bude těšit oblibě u vyhraněného spektra lidí, jež kromě alkoholového či jiného oparu, a s tím spojenou láskou k dlouhým překombinovaným úvahám, sdílejí společný pocit jakéhosi odcizení v rámci společnosti. Svět dělí na My (spravňáci) a Oni (kravaťáci jedni)! Těžko říct, zda je tomu tak. Na druhou stranu nikterak nepociťuji touhu po objevování univerzální pravdy, tudíž jen znova zopakuji, že kniha je místy "dlouhé umírání za horkého dne". Tedy ano, rozumíte správně - nezaujala mě. Na tohle jsem, zdá se, "příliš komerčně založený". Chci hezké lidi a hezká auta a aby věci dávaly smysl. Bohužel nemám trpělivost hnípat se v osudech prapodivných existencích a přemýšlet o smyslu života.... celý text
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
2017,
Ladislav Zibura
Zatím poslední kniha jihočeského rodáka Ladislava Zibury má pro mě lehkou pachuť zklamání. 40 dní pěšky do Jeruzaléma byla prvotinou, něčím nevídaným a novým. Přiznám se, že se mi líbila s jednou velkou výhradou, a to přílišným rozpitváváním tureckého úseku putování. Chvílemi jsem se začínal nudit, což nemusí být chybou knihy, ale pouze a jenom mé vlastní netrpělivosti. S velkou dávkou zvědavosti jsem tudíž přistupoval k Pěšky mezi buddhisty a komunisty. A s dobrým pocitem mohu konstatovat, že se jedná o záležitost, kterou rád doporučím k přečtení! Autor konečně objevil vhodný poměr mezi podrobnými popisy, vlastními úvahami a k tomu navíc vyladil čtivost, tudíž události se poměrně svižně střídaly a stránka plynule střídala stránku. Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii bohužel není úspěšným pokračováním v řemeslné kvalitě zpracování. Jako by se autor vrátil na začátek, ještě před turecko-izraelské dobrodružství, a náhle se rozhodl pro psaní deníčku ve stylu středoškoláka, jehož na výletě do exotické země uchvacuje snad kromě přírodních scenérií jenom množství a kvalita místního alkoholu, kterému dobrovolně a rád čelí. Z knihy mě zaujal úsek věnovaný poměrně neznámé problematice Náhorního Karabachu, jinak jak gruzínská, tak arménská část mi dosti splývají. I přesto se jedná o zajímavý pohled na docela, i když ne příliš, vzdálené země. Je dost možné, že se jedná pouze o můj dojem bez obecné platnosti, avšak po přečtení knihy jsem se přistihl, že do těchto zemí bych se nikdy podívat nechtěl. Což je zajímavé, neboť u států zmiňovaných v předchozích knihách (včetně chudého Nepálu) jsem takový pocit neměl. "Obávám" se tedy, že coby kulturního ambassadora ani Gruzie, ani Arménie Ladislava Ziburu chtít nebudou.... celý text
Planeta Země: Kruté místo k žití
2018,
Andor Šándor
Nejdříve ze všeho chci zdůraznit, že kniha je to skutečně pěkná. Přiměřeně dlouhá, psaná srozumitelným jazykem, čte se velmi plynule bez složitých myšlenkových či jazykových konstrukcí a kudrlinek. Zklamala mě pouze v jednom, a to navzdory proklamovanému cíli autora nebýt hyperkorektním a vybočit názorově z tzv. mainstreamu, Planeta Země: Kruté místo k žití je velmi diplomatickým výtvorem. Z osobních názorů pana generála se ve výsledku nic nedozvíme. Což je škoda, neboť témata jsou zvolena poměrně atraktivní. Spojené státy americké - hlavním faktorem je pragmatismus a výhodná obchodní bilance. Není to hodný strýček, který do nás bude investovat a chránit z dobroty vlastního srdce, tudíž musíme být pro naše západní partnery zajímavými, mít co nabídnout na oplátku. Nic, co by nebylo známo. Ruská Federace - je nutné chápat mentalitu, která byla určována bouřlivými dějinami. Ve výsledku, i přes tvrdá vyjádření, nemá v úmyslu válčit. Touží po výhodných obchodních vztazích ze západem a klidem na vlastních hranicích. Otázkou však zůstává, co považuje za vlastní hranice? Nic, co by nebylo známo. Čínská lidová republika - viz. Ruská Federace akorát s tím rozdílem, že Číňanů je mnohem více a ekonomicky jsou na tom mnohem lépe. Německo, Velká Británie, Francie - uvědomují si svůj ekonomický a vojenský potenciál, tudíž se podle toho chovají a i nadále se budou chovat. Nic, co by nebylo známo. Migranti - přicházeli, přicházejí, budou přicházet. Dlouhodobá strategie však v dané oblasti chybí. Nic, co by nebylo známo. EU - pro ČR je to v současné době lepší s ní, než bez ní. Přílišná politická korektnost může být kontraproduktivní, byrokratizace je výrazná, výkonná moc těžkopádná. Různé země mají různé zájmy a starosti, chce to navzájem se respektovat a hledat průniky. Nic, co by nebylo známo. Tak co nám vlastně Andor Šándor sděluje? Ano, správně. Nic, co by nebylo známo.... celý text
Ještě že nejsem kat
2014,
Vlastimil Vondruška
Shodou okolností jsem četl danou knihu těsně po jiném díle Vlastimila Vondrušky - Znamení Jidáš. A nestačil jsem se divit autorovým recyklačním schopnostem! Opět záletnický švihák, který nenechá žádnou sukni na pokoji, přičemž se nositelky sukní samy rády otočí a toužebně povzdechnou. Opět mírně od reality odtržený zástupce církve svaté, jenž nezná jiného slova než "inkvizice". Znova vyšetřování ve stylu Rychlých šípů, kdy se všichni scházejí u číše vína, medoviny či buchet, aby se rozebraly dosavadní poznatky z vyšetřování. Několik historických zajímavostí, aby autor dokázal, že o tehdejších poměrech něco ví. Bohužel celý pokus o navození atmosféry troskotá na nedodržování hierarchických vztahů. (Je hezké vědět, že osoba snížená na cti stojí před konšely na vlčí kožešině, avšak je stěží uvěřitelné, že si titíž konšelé nechávají od takovéto osoby ve výsledku poučovat a vodit za ručičku jako v knihách o Herculu Poirotovi.) Nechápejte mě špatně! Kdybych na Ještě že nejsem kat narazil, aniž bych před pár dny dočetl Znamení Jidáš, zasmál bych se naivitě, přimhouřil oči nad zápletkou a konstatoval, že na dovolenou dobrá volba. Jenže zcela subjektivně nemám rád, když autor vykrádá sebe sama (včetně stejných jmen typu Křivák a Světlana). Jestliže patříte k věrným čtenářům p. Vondrušky, klidně si knihu pořiďte. Zřejmě vás bude bavit, neboť se zdá, že nabízí přesně to, co se od autora očekává a co čtenářům dlouhodobě skutečně dopřává.... celý text
Znamení Jidáš
2009,
Vlastimil Vondruška
Mám silně vtíravý dojem, že autor kdysi sledoval seriál Tudorovci. Díky němu dostal jednoduchý, leč právě v oné jednoduchosti geniální, nápad! Co takhle dopřát plebsu kromě chleba a her, o něž se postará stát, duchovní potravu v podobě vyprávění z atraktivního období českého středověku! Aby se však nejednalo jen o nezajímavé věci jako zvůle šlechty, mor a války, dostane tvrdě pracující za vydělanou korunu pohádku o šikovném vyšetřovateli a jeho dvou pomocnících, kteří středověkým zločinem projíždějí jako nůž zteplalým máslem, přičemž nesmí chybět za každého počasí, denní doby a příležitosti hrátek chtivé mladé sklepnice nebo škádlivé nevěstky, stejně tak jako boky pohupující juvenilní šlechtičny. Jak se řeklo, tak se udělalo. Tudíž na stránkách knihy sledujeme kombinaci patriotismu (co řekne český král, to také platí), mírného ateismu (církev je prezentována jako sbor pletichářských byrokratů) a naprostého amatérismu (na straně zločinců). Jsem poněkud na rozpacích, jak se na Znamení Jidáš dívat. Coby detektivka je na úrovni dobrodružné literatury pro mládež ve stylu Kterak Čingačgúk ztratil svůj tomahavk nebo Zrada lovce mamutů. Jako historická próza rovněž pokulhává, Alexander Dumas to tedy není. Každopádně jako zabiják času, když toho máte po krk v práci či ve škole a chcete jen tak sedět a plivat pecky z višní na sousedovu zahradu, jde o dobrého společníka. P.S. Autor by měl zapracovat na vlastním sexuálním životě.... celý text
Cybercomics
1997,
Egon Bondy (p)
Zas jednou jsem šel do něčeho, co mi není vlastní! Na druhou stranu potřebuji mít podněty z různých žánrů a jejich zástupců, přinejmenším kvůli srovnávání a lepšímu přehledu o scéně. Považuji za podivíny ty čtenáře, jež se upnou pouze na období středověku, jenom na druhou světovou válku, výhradně na knihy o kutilství či snad jedině světovou klasickou literaturu (ať už se pod tímto pojmem představuje cokoli). Ku vlastní škodě se připravují o množství dalších zajímavých myšlenek a informací ze světa psaného slova! U kyberpunku nesouhlasím s jeho defétismem. Hlavní hrdina je mnohdy smýkán společenskou nespravedlností řízenou vyšší silou v podobě nepřemožitelné globalizace v čele s mocnými korporáty. Následně se onen pocit vlastní frustrace z uvědomění si osobní bezvýznamnosti změní (častokrát pouhým řízením osudu) v jakýsi partyzánský odpor Davida proti Goliáši. Detaily se liší, avšak dané schéma vcelku úspěšně funguje již nějaké to desetiletí. Co k tomu říct? Je to prostě kyberpunk. Málokdy se řeší příčiny, zabývá se pouze následky. Stejně tak Egon Bondy představuje již fungující svět rozparcelovaný mezi velké a malé hráče. Zbytek tvoří bezprávná, všemi utlačovaná, většina, která se pokouší žít jednoduché životy a doufat, že nedojde k žádnému většímu průšvihu. Děj bere počátek v matičce Praze, následně s hlavní hrdinkou navštívíme několik exotických, i méně, koutů naší planety, abychom zjistili, jak jsou ty globální firmy ošklivé, jak drze oklešťují svobodu a práva jednotlivce, i celých společností. Pokud vás podobné příběhy umí zabavit, prosím. Já si od žánru dám opět na chvíli oraz.... celý text
Podivuhodný příběh Petra Schlemihla
1959,
Adelbert von Chamisso
Zmatený příběh na pomezí romantismu, pohádky a ufňukanismu. Hlavní hrdina se neustále psychickým vyčerpáním hroutí a skrápí polštář slzami. Není-li po ruce polštář, užívá k vyplakání ramene svého komorníka. Míra hrdinovy naivity obstojně soutěží s naprostou lhostejností okolí k jevům popírajícím fyzikální zákony. Kupříkladu nikoho nepřekvapuje, že kdosi z kapsy vytáhne pár jezdeckých koní, nebo že kdosi může nemít vlastní stín. Pobouření! Avšak ne překvapení cloumá ctihodnými pruskými občany! Pokud však hrdina zrovna nepláče, nebo se nenechává okrádat služebnictvem, provozuje šovinistické úvahy na téma ženská láska. Přičemž ve svých závěrech dochází k tomu, že žena miluje láskou obětavou, zcela oddanou a jen čeká na mužův úsměv, pochvalu. Takové jednoduché zvířátko to vlastně je. Už jen chybí shovívavě podrbat za oušky! Zcela jsem nepochopil autorův záměr, co se týče sdělení čtenáři. Stejně tak ač hledám sebemenší důvod mít alespoň jakés takés pochopení pro Petra Schlemihla, žádný nenacházím. Takto leklorybí postavu jsem už dlouho nezažil.... celý text
