PeterRainhard
přečtené 661
U: Ztraceni v metru
2023,
Timur Vermes
Pokud bych měl začít od prvního dojmu z knihy, pak bych opravdu ocenil práci, kterou si dalo nakladatelství Argo s vydáním. Na první pohled se mi zamlouvala pevná vazba a zvlášť oceňuji minimalistickou obálku, která svou oproštěností naznačuje, jaký text najdeme uvnitř. Rovněž se rozhodně vyplatilo angažování kvalitní překladatelky, která citlivě a čtivě převedla původní jazyk do češtiny. Váhal bych, zda označit Vermesovu knihu coby povídku - spíše se jedná o krátkou novelu, psanou ovšem moderním, skutečně maximálně úsporným, lakonickým, minimalistickým stylem. Tam kde by klasik popisoval situaci, zúčastněné a prostředí na dvou tiskových stranách, použije Vermes několika přesných vět, či dokonce jen pádných slov. Vše ostatní už dotváří fantasie čtenáře, která (alespoň v mém případě) dokonale prokreslila vše ostatní. Navzdory sevřenosti textu se tak vyplatí číst velmi pozorně a vnímat množství možných významů, skrytých za textem. Oceňuji též pečlivou a promyšlenou práci s grafikou, která je důležitou komponentou textu. "U" je poučen grafickými romány, kde i úprava a velikost písma, i jeho uspořádání na stránce (včetně funkčního užití piktogramů) nese přesný význam. Vizuální a grafická stránka knihy je zkrátka malý skvost, který se jen tak nevidí. Už jen proto hodnotím tak vysoko. Kupříkladu, použít prostě slova "ona" a zrcadlově je obrátit, pokud je řeč o dvojnici je nesmírně prostý a naprosto funkční způsob, jak se vyhnout retardujícím popisným pasážím - byť samozřejmě ne každému tento postup čtenářsky vyhovuje. Z tohoto hlediska se Vermesovo dílko dostává na hranici ergodické literatury, když čtenář sám musí vynaložit vlastní úsilí, aby dokomponoval smysl textu a příběhu. Uvažuji toliko, zda i za sto let bude text srozumitelný, jakmile se reálie, k nimž se vztahuje, prostě ztratí. V tom je přeci jen výhoda klasické literatury XIX. století, s jejími rozsáhlými popisnými pasážemi, které stále dokáží živě přiblížit svou dobu v detailu. Literární minimalismus je oproti tomu "nahý", bez ornamentů, fresek, dekorací a barev, čímž připomíná architekturu funkcionalismu a brutalismu. Svébytná estetika to rozhodně je - ale bez živého kontextu se změní v pouhý geometrický útvar, v bod a linii. Celý příběh má dle mého mínění symbolický význam, který mě velmi oslovil. Nejedeme tak trochu my všichni "ztraceni v metru", kde se ztratily zastávky, kde zdánlivě jasné a střízlivé značení nedává vlastně žádný smysl? Tak se vozy podivného vlaku ženou (kam, proč?!) v temnotě, jsouce řízeny kdo ví kým. A úzkost roste...... celý text
Dračí dech
1979,
Harry Thürk
Prima "retro" politický thriller (samozřejmě, vždyť román vyšel v sedmdesátých letech), každopádně psaný s velmi solidní znalostí prostředí. Ostatně, zeměmi jihovýchodní Asie se autor zabýval v několika dalších románech a a evidentně se jedná o prostředí, které jej přitahovalo a zajímalo. Navíc Thürk opravdu dovedl skvěle psát. Není to dle mého osobního názoru přeci jen tak dobrá kniha jako "Blázen a černovláska", ale pořád mě četba bavila. Ostře kritický je postoj k roli Spojených států v rozvojových zemích. Inu, kšefty CIA se zbraněmi a drogami, které jim umožňovaly vytvářet černé fondy na financování dalších, pěkně špinavých aktivit, to je dávno známý fakt. Který už asi těžko někoho zaskočí či pohorší. Bohužel. Pravda, soudím, že zabiják Sloan by se asi nedal jen tak lehce zaskočit a zneutralizovat, hlavní hrdina, tvrdohlavý švýcarský profesor Leo Wilkers by ve skutečnosti jen stěží vyvázl životem. I když, kdo ví... Každopádně, román stále stojí za přečtení i po těch letech a řekl bych, že se čtivostí a napínavostí hladce vyrovná řekněme románům Fredericka Forsytha. Jen pozor, Thürk "kope" za team na té druhé straně opony. Byl to přesvědčený komunista a ve všech jeho knihách se to odráží. Thürk patří k autorům, kteří - podobně jako třeba Forsyth - své politické přesvědčení do svých děl rozhodně vkládají.... celý text
Někdo mě chce zabít
1997,
Ladislav Mňačko
Ladislav Mňačko (letos to je 30. výročí jeho smrti), byl postavou rozhodně rozporuplnou, zato plnokrevnou - zažil si i koncentrační tábor a útěk z něj, následovala účast v povstání, po válce byl byl dlouhá léta špičkovým, prominentním novinářem, kritikem deformací socialismu a kultu osobnosti. Až po emigraci v 68. Pro mě osobně je a zůstane jedním z největších, pokud ne vůbec největším slovenským spisovatelem 20. století. "Smrt si říká Engelchen" a "Jak chutná moc" prostě zůstanou provždy. (K této dvojici bych přidal ještě skvělý "Noční rozhovor" a řadu povídek...) Angažovaný. Břitký. Skvělý stylista. Polemický. Vášnivě angažovaný. Leč hle, máme tu jeho emigraci a trojici v němčině vydaných románů, z nichž jeden byl nazvaný "Der Vorgang". Jeho titul byl do češtiny přeložený, tedy spíše přetlumočený poněkud kostrbatě a přímočaře coby "Někdo mě chce zabít". Nomen omen, název vystihuje v úplnosti vše, kolem čeho se děj vyprávění točí. Vyprávění v Ich-formě. Strach. Paranoia. Blud pronásledování. Nebo to vše není jen blud a vyšinutá psychika? Na mě osobně tento text působil zvláštním, až skoro nepříjemným dojmem. Je netypicky chladný, pitevní. Jako by byl psán na zakázku, jako by autor dostal zadání "napiš nám tady (za tolik a tolik západoněmeckých marek) thriller. Ale žádnou politiku tam nechceme, to si naše publikum nežádá, z té je unaveno!" A vskutku, "Proces" (to by byl překlad německého titulu "Der Vorgang" - byť je třeba uvážit, že význam je jiný, než u Kafkova "Procesu" - "Vorgang" označuje, průběh, vývoj od něčeho k něčemu a není to "Der Prozess", tj. soudní jednání) je zasazen do neučité země v neurčité době, se jmény neumožňujícími de facto určit národnost (Viktor, Alfred, Helena působí spíše jako počeštěná cizí jména. Je zde i důležitá postava, jež je lakonicky označená coby "Boss"...). A jestliže se Mňačko vždy vášnivě zaobíral hlavně a převážně politikou, každý jeho text byl typický svou společenskou angažovaností (dlouho na straně socialismu bez deformací , řekněme), tak tady v románu najdeme pravý opak. Je to soumračný, neurčitý, ryze subjektivní svět postupné (auto)vivisekce jedné paranoidní, rozpadající se osobnosti. Leč měl jsem výhrady i jiné. Na jednoduchou detektivku je text až přiliš literární, přetížený psychologickými reflexemi a úvahami; děj pak zpomalený, přílišně lineární a poměrně nekomplikovaný (vzpomeňme přitom na dechbroucí zvraty v dílech hvězd francouzského detektivního románu z téže doby, jako byl Japrisot, nebo Boileau-Narcejac!). Naopak na velký psychologický román je zas námět, syžet a koneckonců i vyvrcholení až příliš brakové. Autor nic neztratil ze svého vynikajícícho stylu, dočetl jsem knihu vcelku s chutí, leč... p.s. Zajímavost: "Der Vorgang" byl zfilmován (v západoněmecké produkci) v roce 1973 Fritzem Umgelterem, s Horstem Frankem a Klausem Schwarzkopfem v hlavních rolích. Na scénáři spolupracoval rovněž Ladislav Mňačko.... celý text
Tíživé noci
1989,
Dino Buzzati
Za naprostý, nepřekonatelný vrchol Buzzatiho tvorby považuji geniální "Tatarskou poušť"; osobně z nějakého i pro mě samého záhadného důvodu miluji i objektivně ne zcela zdařilou novelu "Velký portrét"; mám rád Buzzatiho comics na motivy mýtu o Orfeovi... Leč "Tíživé noci"jsou povídky - některé opravdu důvtipné, povětšinou s horovým,fantaskním či dokonce vědeckofantastickým motivem, začasté inspirované lidovým folklorem. Magický realismus? Snad, i když Buzzati stojí tak trochu mimo obvyklé literární kategorie. Jak už to u povídkových výborů bývá, ne všechny povídky jsou stejně zdařilé, některým chybí ona formální vybroušenost charakterisující obvykle Buzzatiho styl a nejsou zcela zdařilé. Leč i tak myslím, že si i velmi náročný čtěnář vybere.... celý text
