puczmeloun přečtené 446

Trujkunt 2020, Petr Sagitarius

Svérázná "severská" (myšleno v rámci východní Moravy) detektivka. Je to spíše netradiční představení dnešního českého Těšínska, než snaha o nějakou hutnou záhadu. Takže místo hledání (či literárního hádání) vraha dostává čtenář kousky textu psaného „po naszymu“ (v audioverzi Českého rozhlasu oceňuji interpreta, od nějž úryvky krásně zní), ne/známé lokální historie (např. Jablunkovský incident) a dalších místních specifik (folklorní festival, jako kulisa nabízející jídlo a alkohol). A pokud toho bylo víc, tak mě to bavilo. Samotný detekt... tedy major kriminálky, jeho život a to, jak k vyřešení všech tří případů došel, už zapadá do tuzemského literárního průměru (proč se v české kultuře objevují milostné trojúhelníky až tak do zblbnutí?). Kruhy jsou pak jako detektivka zábavnější než úvodní Dwur (který je zase lokálně-historicky specifičtější), záhada je to čtivější (a s hezkým koncem), bohužel ani tak úplně nešlo o to, aby se čtenář sám pokusil o rozluštění, protože mu vše autor postupně sám naservíruje. A s postupujícími stránkami včetně poslední povídky - Čtverky - už je nářečí méně (ve třetí povídce už je to jen jedna věta!) a méně, historie taky, zato přibývá hlubší fascinace očima hlavního hrdiny a ženskými křivkami. No co už...... celý text

Chytněte mi guerézu 2000, Gerald Durrell

Knihy Geralda Durrella jsem jako malý miloval a všechny přečetl hned několikrát. Jenže zatímco z O mé rodině a jiné zvířeně si toho dodnes pamatuji mnoho a některé části pro mě zlidověly, "guerézu" jako bych snad předtím až na drobné výjimky neviděl (např. osud vzácných bažantů). Kniha to totiž rozhodně není špatná, člověka baví obě části – jak ta o správě ZOO na Jersey, tak ta o lovu vzácných zvířat – neobsahuje ale pro mě nějaké zásadní kapitoly, které si člověk opravdu zapamatuje. I z toho, co sám autor v knize píše, jde o deník sepsaný a vydaný pro všechny jeho podporovatele v té době a zároveň užitečný zdroj financí. To není špatný cíl, ale logicky pak čtenář v současné době spíše šáhne po ucelenějším kousku, např. po Opilém pralese. A tuzemským čtenářům v té souvislosti velmi doporučuji publikaci Jak se dělá ZOO, která je zaměřena na proměny té pražské za ředitele Petra Fejka.... celý text

Zámek (komiks) 2013, David Zane Mairowitz

Ano, vím, že jde o adaptaci Kafky, ale komiksová forma tomu vůbec nedělá dobře. Z už tak nedokončeného a absurdně-byrokraticko-snově-surreálného příběhu to dělá ještě méně stravitelný kousek, kterému jako by něco chybělo. A nejen to – jako by byly části knihy přeskakovány, některé kapitoly náhodně přeházeny a zmizela část popisků/názvů kapitol. Graficky je pak vše natolik zjednodušeno, že už tak hůře přehledný děj ještě dále znejasňují postavy s "ořezanými" rysy. Atmosféra je skvělá, zvolený umělecký přístup je dostatečně autorský a zajímavý, jen čtenáři to už tak nepřístupného Kafku ještě vzdaluje.... celý text

Kroniky Pandarve 2019, Martin Lodewijk

Je to nádherně nakreslené. Až tak, že některé planetárně-vesmírné výjevy by si člověk rád vystavil jako obraz na stěnu. A některé části se spoře oděnou hlavní hrdinkou by se zase dobře vyjímaly v kalendářích často nacházených po servisech a různorodých dílnách. Něco mi tam ale celou dobu chybělo... ...a tím je využití toho nádherně vykresleného prostředí (nápady i malbou). Planetární systém Pandarve je totiž velmi bizarní, mezi planetami, planetkami a měsíci je dýchatelná atmosféra a gravitace přizpůsobující se spíše místu, než že by měla nějakou ustálenou fyzikální formu. Lodě plující prostorem, podivuhodní tvorové prohánějící se vysoko nad planetou nebo planetky s neuvěřitelným tvarem. To vše je krásné, ale strašlivě nevyužité. Hlavní hrdinové se vždy v tomto zajímavém prostředí krátce mihnou, a pak se jdou klasicky rubat do ulic městeček jako v jakémkoli jiném hrdinském fantasy (i když různorodými rasami mimozemšťanů a oblečením to spíše připomíná Star Wars). Například fascinující království na obřím meziplanetárním krystalu svůj tvar využívá jen pro přístav umístění na hraně a tvar krystalů se objevuje ve zdejších gladiátorských hrách, to je ale vše. Stejně tak mi přijde škoda, že se jeden ze soubojů odehrává už po tisící v labyrintu pod palácem, když se dá využít nějaký z asteroidů. Podobných příkladů by se našlo více, nemluvě o s tím spojeném menším důrazu na nějaký hlubší děj. Za uměleckou stránku to ale určitě stojí...... celý text

Temnější tvář magie 2016, Victoria Schwab

Rozpolcená tvář hodnocení... Na jednu stranu kniha nabízí zajímavý mix nápadů, na tu druhou je po většinu své délky až příliš rozvláčná, nejdůležitější akce jsou uspěchané a děj sice částečně ukončený, nabízí ale ještě spousty otázek k zodpovězení... Ano, svět "Tváře magie" mě bavil. Je to trochu jiné fantasy, než ke kterému se klasicky dostanu, ony odlišnosti přinášející kombinaci urban fantasy dohromady s young adult mají něco do sebe. Od vyvážené volby hlavních postav (včetně záporáků) přes popis, který mě směřoval spíše na pocitové vnímání, než detaily, po různorodé fungování magie. Paralelní světy jsou zajímavým konceptem, zde ještě rozšířeným o jejich odlišnou magickou podstatu a z toho vyplývajících společenských i vizuálních odlišností. A ještě s třešničkou ve formě geografického středu všech čtyř světů v Londýně, který je ale jménem jediným sjednocujícím prvkem. Kniha nabízí spousty náznaků i částečných vysvětlení pro některé ze zdejších fenoménů, já chci ale vědět víc. Proč jen čtyři? Co je dál za nimi, ale i mimo Londýny v nich? Jak ony různorodé magie fungují? Co další generace mágů s jedním černým okem? A podobné je to i s dějem. Úvod je stylový, hned se člověk nechá zlákat vůněmi, barvami, zajímavostmi (proměnlivým kabátem...), společenskými rozdíly zmíněných světů, po většinu následujících stránek se to ale podivuhodně táhne. Závěr je naopak tak rychlý (well, that escalated quickly...), že si po předchozích desítkách stran čtenář skoro ani nevšimne onoho zásadního zvratu připravené léčky. Jasně, trochu přeháním, ale výrazná změna tempa mě až překvapila. Oceňuji, že má kniha své zakončení (což bývá nešvar mnoha young adult sérií), mnoho nadhozených náznaků a připravených dějů ale významně nepokrytě pomrkává po pokračování, do kterého se mi úplně nechce. Neměl jsem prostě při čtení onen nutkavý pocit, který čtenáře drží i pozdě v noci bdělého u knihy, aby zjistil, jak to celé dopadne...... celý text

R.U.R. (komiks) 2020, Kateřina Čupová

Předělat do komiksu divadelní hru? Vlastně skvělý nápad, není nutné zkracovat dialogy, napsané je vše podstatné a vizuální styl může autor/ka vytvořit prakticky podle sebe (dokonce s menším omezením, než v divadle). A ani potřebný rozsah by tady neměl být problém, kniha je totiž opravdu velká. Nutné podmínky pro skvělou adaptaci jsou tak od samého začátku splněny. Jenže já už jsem asi příliš zmlsaný na to, abych v tomto případě hodnotil vysoko. Umělecký styl je osobitý, ale hodně jednoduchý a zároveň zabíranou plochou nutí autorku k tomu, aby zasahovala krácením do už tak divadelních dialogů. Což vede oproti originálu k několika nepřirozeným slovním výměnám (např. ohledně věku hlavní ženské postavy). Jsem rád, že někdo R.U.R. věnoval svůj čas a je zajímavé si výsledek číst, do mé knihovny ale třeba na rozdíl od dvou nedávných zpracování 1984 (což je ještě o řád obtíženější, viz Xavier Coste a Matyáš Namai) nezamíří. K samotné R.U.R.: Forma divadelní hry je hezky komorní, svižná a jasná. Zjednodušeně je pak kniha až koncentrovaná Válka s mloky, kde sice rozsah neumožňuje téma mnoho rozvést a zodpovědět některé otázky, na druhou stranu má i jen během čtení svou nepopiratelnou sílu vycházející z dění těsně po konci první světové války (zajímalo by mě každopádně také dramatické zpracování). Jen jsem tedy poněkud překvapen z faktu, že ženské role jsou v R. U. R. až svojí vlastní "parodií". Což tedy ve chvíli, kdy hned dvě z nich jsou pro dění klíčové, není pro výsledný dojem úplně ideální. A to i s přihlédnutím k době vzniku...... celý text

URaNovA 2020, Lenka Elbe

Netradiční, ale nedotažené. Velmi mi to připomíná film Lék na život (2016, nejde o ne/přímou inspiraci?), který začíná při zemi, civilně, lázeňsky, jenže postupně se z něj začíná stávat mysteriózní až béčková bláznivina. URaNovA má v tomto podobnou stavbu, kdy ze začátku sází na komunistickou totalitní minulost Jáchymova, osudové události zahraničních "hostů" a současné radonové lázeňství, aby postupně přešla v nadpřirozenou záhadologii. Jenže zůstává někde na půl cesty. Nedojde do fáze ad absurdum, ale ani se nesnaží mysteriózno (a to ostatně ani počet přifouknutých stránek) ukočírovat v překvapivější a logičtější linku. Je to zábavné a v české literatuře vítané (velmi oceňuji, že knihu neovládá přeužívaný tuzemský vztahový trojúhelník, i když i na něj dojde), ale něco tomu chybí. Dopilovanost (i vzhledem k rozehraným vedlejším postavám) nebo viditelnější nadsazenost, obě varianty by mě ve výsledku potěšily. Hodně oceňuji naopak audioknižní interpretaci Petra Čtvrtníčka. Ten knize dodává další rozměr, jím zvolený až ironický tón se totiž k textu perfektně hodí. Bez něj by mě URaNovA pravděpodobně bavila o dost méně.... celý text

Jak se dělá zoo 2020, Petr Fejk

Masakr. Brutálně osobní výpověď, která už na prvních stránkách nastavuje neudržitelné tempo vyprávění. Nad tím vším mi často zůstával rozum stát. Autor je srdcař, perfekcionista a workoholik, je otevřený, drsně upřímný, ironický a konstruktivně kritický vůči všem, včetně sebe samého. Má to velké srdce, dramatické i dojemné scény, vtip i populárně-naučné zajímavosti. Realita, kterou nejde vymyslet. Kdyby to byl román, neuvěříte. Co vše vás může při vedení zoo potkat – od malých podvodníčků se vstupenkami a krmivem přes neustálý boj s různorodou vše možné zkoušející zvěří (homo sapiens sapiens nevyjímaje) po srdcervoucí scény z povodní, jejichž dozvuky se dostávaly (nejen) na druhou stranu Česka s neutuchající silou. První polovině bych bez váhání dal plný počet hvězd, prakticky se od toho nešlo odtrhnout... ...bohužel s přibývajícími kapitolami kniha začíná mírně ztrácet řetěz, místo chronologické linky převáží tematické seskupovaní a začíná přibývat zahořklost vůči (některým) nástupcům, médiím i politikům. Rozumím, jde o osobní zpověď, autorské dílo, a zrovna tady je to velmi pochopitelné. Jen jako čtenář očekávám i určitou míru editorské práce zvenku. Je pravda skoro nemožné dát do individuální výpovědi objektivnost více hlasů, jenže pocit přílišného tlačení na pilu ještě víc podporuje i namluvení audioknihy samotným autorem. Má to své plusy, dostává se do toho hodně osobitosti, v nejvypjatějších momentech je to ale trochu přes čáru. Tedy, knihu jednoznačně doporučuji. Je to jeden z nejzajímavějších českých kousků literatury faktu. Zároveň si ale umím představit ještě trochu dopilovanější dílo. Ty nejzajímavější příběhy každopádně píše sám život, člověk má velkou chuť se do zoo zase přijít podívat a na ony budovy spojené s důležitými momenty si sám sáhnout.... celý text

Vzpomínka zvaná říše 2021, Arkady Martine (p)

Jako návrat k něčemu už důvěrně známému. Déjà vu konceptů i obrazů, kdy jsem si na prvních stránkách říkal, že tohle jsem už přeci četl i viděl. A to nejednou. S dalšími stránkami ale člověk ochutnává nové příchutě, postupně je příběh, i jeho jednotlivé ingredience, nově zamíchán a přetvořen. Dostáváme netradiční detektivku zabalenou do kulis vesmíru na jedné straně futuristicky plného zajímavých technologických konceptů, na druhé ale odkazujícím na historickou pozemskou kulturu Aztéků*. A k tomu fascinaci básněmi, sem tam špetka úplně nových kulturních konceptů... Síla knihy bohužel s postupně odhalovanými tajemstvími slábne, nové otázky nepřichází a vše se přetváří ve space operu plnou intrik, útěků a opakovaných nebezpečí. Člověk by se rád nechal i nachytat, ale na úplně zásadní zvraty nedojde. Stejně tak se bohužel nedostane ve větší míře na hrozbu největší, kterou je opakovaně strašeno. Tu si autorka nechala do pokračování. Za mě tedy rozhodně zajímavý kousek, ale i ty udělené čtyři hvězdy jsou spíše slabší. *Původně jsem v tom hledal východní Asii (především Čínu), protože o Aztécích vím bohužel o dost méně, než bych chtěl. Míru čerpání a použité inspirace tedy nedokážu posoudit.... celý text

Prašina 2018, Vojtěch Matocha

Největší smolaři v dějinách dětské dobrodružné literatury. A zároveň klikaři, kteří by bez náhody (ve stylu deus ex machina) dopadli hodně hodně špatně. Jasně, asi není úplně dobré dávat v urban fantasy hlavním hrdinům vše na zlatém podnose, ale tady se fakt prakticky nepovede vůbec nic. Je to až komické. Oproti třem (a ani toto číslo nakonec není pravda) hlavním postavám je Harry Potter ve svých nejhorších scénách (a že třeba uvíznutí nohou ve schodišti si pamatuji doteď) prototypem šikovnosti. Na druhou stranu nás při rodinném poslechu bavil svět Prašiny a její fungování. Je to zajímavý nápad, na jehož základě autor vystavěl pěknou řádku tajemna, postupně odhalovaných detailů i alternativní historie. A snaha (jelikož nejsem cílová skupina tak pravda nemůžu hodnotit) o aktuální přístup k příběhu, kdy třeba pro mě oblíbená (a srovnatelná) Záhada hlavolamu už v sobě logicky obsahuje mnoho dávno překonaného (zrovna nedávno jsme s kamarádem probírali, jak s dětmi diskutoval třeba nutnost výroby vlastního časopisu, když dnes stačí společná skupina na soc. sítích).... celý text

Mise Afghánistán 2015, Tomáš Šebek

Když jako první čtete Africkou zimu, těžko se u staršího Afghánistánu vyhnete srovnání. Je to krapínek zmatenější, více lékařsky odborné a ve výsledku méně povedené a přístupné jako celek. Jsou za tím předpokládám dva důvody. Nebyla kniha původně ve formě pravidelně zveřejňovaného deníku? Něco se tak opakuje, někdy to méně navazuje, než je zdrávo, sem tam něco chybí, očekává se určitá znalost medicíny (i v klíčových momentech)... A pak je důvodem samotná země – a opakuje to v textu i autor – rád by toho viděl, poznal i popsal víc, ale mimo nemocnici se prakticky nedostal. Každý postřeh zpoza zdí nemocnice je skvělý, včetně chování a zvyků ("prdlavky syn"), zdejších prací, proměn, historií lidí i míst, ale je toho bohužel hodně málo... Pokud pak knihu hodnotím třemi hvězdami, je to opravdu čistě čtenářský zážitek. Není to nic proti práci autora samotného. A ani styl mi nevadí, je to přátelské povídání o zajímavé a těžké práci, kde je osobní pohled i přístup jen výhodou. Díky autorovi a jeho přímosti jsem naopak začal pravidelně Lékařům bez hranic přispívat. Je to neuvěřitelná práce, zvláště, když si člověk uvědomí, že... ...ve stejný rok o pár chvil později, co byl v Afghánistánu na své druhé misi, město na čas obsadil Tálibán a následně došlo ke spojeneckému bombardování, které skončilo 42 mrtvými. V té samé nemocnici, kde pracoval. ...že je to teď rok od doby, kdy Tálibán nakonec obsadil celou zemi a pomalu ji znovu vrací do středověku. I přes množství lidí, jak z knihy vyplývalo, kteří si pro svou zemi přejí (a dělali pro to maximum, včetně studií v zahraničí) úplně něco jiného, lepšího.... celý text

Druhé město 2021, Michal Ajvaz

Surrealistická báseň zabalená do formy novely. Spousta zajímavých nápadů, které by samy o sobě mohly být nosnými tématy povídek, ale zatlačené do pozadí tunami slovní vaty. Jednotlivé snové epizody objevující Druhé město schované za "kulisami" Prahy i jen tak se ukazující nejen v jejích ulicích, dohromady však pospojované jen náhodně, neuvěřitelně a někdy i na sílu. Krásně podivné a hravé vnitřní odkazy na děj jiných stránek i dospělé filozofování. Na druhou stranu až dětská hra s fantazií, ne/asociacemi a náhodným spojováním nespojitelného v rámci dlouhých nesmyslných odstavců (na mě trochu moc, i přesto, že jde o dílo knižního surrealismu). A krásné, i když bohužel jen černobílé, ilustrace Pavla Čecha. Je to tak strašně zajímavé, některé z vytvořených knižních obrazů za čtení opravdu stály, jako celek je ale Druhé město strašlivě nevyrovnané a pro mě míjející se účinkem – jako příběh to zkrátka nefunguje. Spíše jde o hodně podivnou řadu prosněných nocí, sepsané povídání ze spaní nebo do slov převedené tahy štětce bláznivého malíře...... celý text

Tajný život stromů 2016, Peter Wohlleben

Kniha plná myšlenek, které jsou při správě lesů potřebné stále víc a víc. Diverzita, dlouhověkost, specifičnost druhů, různorodý přístup, to, že by pojmy jako "lesní hospodářství" nebo "dřevní hmota," měla nahradit spíše péče, výběrovost a porozumění. Pro toho, kdo ale do lesů chodí rád, je obklopen podobnými lidmi, čte populárně naučnou literaturu nebo časopisy a poslouchá pořady jako Meteor nebo Planetárium, už ale Tajný život stromů nepřináší mnoho nového. Nebo jinak, různorodých drobných informací je tam dost, ale ty velké myšlenky se často opakují a zpracování do nějakých hutnějších celků by tomu neškodilo. Kapitoly jsou totiž kraťoučké, tematicky se přeskakuje, tu se loupne kousek jedné zajímavosti, tu zase druhé (např. Pando, nejtěžší žijící organismus na světě, nebo inteligentní chování špičky kořenů). Při čtení jsem tak měl pocit, že původně šlo o sérii článků do nějakého deníku/týdeníku, než o přímo vznikající ucelenou knihu. Ano, nebylo to nezajímavé a čtení (i poslech zajímavě namluvený Alešem Procházkou) mě bavilo, jen jsem po vší té slávě knihu obklopující (a pověst jí předcházející) čekal něco více komplexního, než sérii zajímavostí, populárně-vědeckých odkazů, teorií a zamyšlení spojených do jedné knihy.... celý text

Dívka ze země Venku 1 2022, Nagabe

Fantastická atmosféra, doslova, moc rád bych věděl víc, ale první díl je opravdu jen jednohubka na přilákání. Víme totiž hodně málo o tom, co a proč se vlastně děje. A nepomáhá tomu ani kresba, která je občas příliš nejasná - přitom nevím, zda je to českým vydáním (tisk, papír, velikost...), nebo cíleným krokem autora trochu čtenáře znejistit a i kresbou mu vše nedat na stříbrném podnosu. Každopádně, snad se dostanu i k pokračování a budu doufat, že nabídne krom atmosféry i něco víc...... celý text

Jizva 2019, China Miéville

Cítím se nádherně podvedený. Prý piráti, plovoucí město, mořské obludy, dobrodružství, tajemství. Nenechte se mýlit, jádrem je jedna studie proveditelnosti a dva doslova obludné MacGuffiny v jednom. A příběh uzamčený v kruhu, přitom nejenže neukončený, ale naopak naznačující mnoho různých možností... CITACE: "Pod reálností světa, ve vší jeho zdánlivé pevnosti, se nachází nestabilita, krize, která tlačí věci do změny z napětí, které v sobě mají. Věci, ať jsou jakékoliv, jsou neustále v krizi, vždy jsou nuceny stát se svým opakem. V dolování možností ale spatřila zásadní podkopání krizové teorie. Krize je zjevná v tendenci reality stávat se tím, čím není. Kdyby to, co je, a to, co není, mohlo koexistovat, samo napětí – krize v centru existence – by se muselo vyplýtvat. Kde se krizová energie v realitě stává tím, čím není, pokud to, co není, je přímo vedle toho, co je? Není to nic než neurčitá, pluralistní skutečnost." ...přitom to všechno do sebe zapadá. Tedy, samozřejmě tak nějak podivně. Dostáváme nášup teorií, proč jsou věci takové, jaké jsou, ale naroubovaných na ty dříve zmíněné v knize Nádraží Perdido, se kterými je zároveň polemizováno* a které doplňuje jedna Jizva (nechci víc spoilerovat). Objevujeme nové rasy, nové části světa Bas-Lagu, hned dvě fascinující města (přitom bych chtěl dostat víc toho prvního, podmořského, než toho "normálnějšího" plovoucího). Prokousáváme se plány, zvraty, zradami, boji, spiknutími, tajemstvím, válkami, technologiemi, překlady, objevy... Fascinující... Ne tak dechberoucí a plné prvotního překvapení jako u předchozí knihy, ale zato se soudržnějším dějem, uzavřenějšími propletenějšími linkami a uvěřitelnějšími zvraty. Nemluvě o tom, že lidštější (ve smyslu reálnější, ostatně některé postavy ani lidmi nejsou...) jsou i zapojené postavy a "mocnosti" – spolu s hlavní postavou si při čtení uvědomujete, že fandíte všem a zároveň nikomu (ať už třeba jen ze zvědavosti). * Tedy sám autor zpochybňuje vlastní vymyšlené teorie dalšími vlastními vymyšlenými teoriemi, ale drží se stále v jednom vlastním vymyšleném světě.... celý text

Obsluhoval jsem anglického krále 2007, Bohumil Hrabal

Ze všech hrabalovek mě tato bavila nejméně. Přitom jaká ji provází pověst... První polovina je spíše sbírkou "rybářské latiny" z oblasti pohostinství, která mě pravda mnoho za srdce nevzala. Zajímavé to začíná být až ve chvíli, kdy kniha zabrouzdává do proměn Československa spojených s válkou, okupací, osvobozením a nakonec i komunistickou totalitou. To se hlavní hrdina chová jemně řečeno naivně, nechává se strhávat událostmi a dokonce jim vychází vstříc. Nejsem si však úplně jist, co tím autor chtěl říct. Určitě ne relativizovat doby obou totalit (zvláště, když v jedné z nich kvůli tomu musela být sama kniha vydávána jako samizdat), což z toho ale někdy nepěkně kouká... Mě osobně bavila jistá míra fikce založená na realitě a využívající existující lokality – třeba lom s "lanovkou", do kterého si Hrabal domyslel svůj hotel, nebo klášter ve Sv. Janu pod Skalou s reálným internačním táborem (ovšem bez veškeré dříve zmíněné relativizace plný těžké práce, kde i uvěznění zemědělci, živnostníci, bývalí vysocí úředníci nebo diplomaté umírali). Napříč kapitolami mi ale chybí naopak poetičnost a střídání uvolněného s drsným, jako tomu bylo ve větší a lepší míře v Postřižinách nebo Ostře sledovaných vlacích. A mimochodem, na Wikipedii se píše, že v knize se "objevují i erotické motivy". Nu, jak to říct slušněji, tamní vyjádření je pěkný eufemismus. Pamatuji, jak jsme v době našeho dospívání četli na jehličkové tiskárně vytisknuté podobné příběhy. Potají, aby na nás nikdo nepřišel. Mělo to kouzlo zakázaného. A přitom stačilo číst povinnou literaturu, která zacházela i dál... To nám ovšem v hodinách češtiny nikdo neřekl, že...... celý text

Ilustrovaný muž 2017, Ray Bradbury (p)

Nechat se unášet fantazií. Temnou, pesimistickou, drsnou, ale strašlivě poetickou. Ne všechny povídky jsou geniální, ale ty silné opravdu zapůsobí. Pro pozemšťana neuchopitelná procházka upršenými lesy Venuše, hned dvojitá fantazií ovlivněná nesmlouvavost dětí*, konec života v nekonečnosti vesmíru, zamyšlení se nad náboženstvím i rasismem, která jsou přitom velmi civilní a pochopitelná, síla fantazie i boj proti ní... Mnoho použitých témat je známých (u některých novějších děl bych v Ilustrovaném muži i hledal inspiraci), pro čtenáře Bradburyho jde často o návrat k Marťanské kronice, ale celé je to až neuvěřitelně návykové. Všemu pomáhá i forma audioknihy, kdy je velmi vhodně zvolená podkresová hudba i přístup vypravěče – Jaromíra Meduny. Na začátku mi to připadalo až rušivé, nadužívané, ale postupně jsem se od zvolené kombinace nemohl odpoutat. * Jaký to rozdíl oproti nerealistickému Věku supernovy (Liou Cch'-Sin).... celý text

Úzkosti a jejich lidé 2020, Fredrik Backman

Tak nevím. Pro mě to byla sbírka nepravděpodobností, klišé, autorského tlačení na pilu, předsudků i stereotypů, předvídatelnosti, lidské otravnosti a samozřejmě úzkostí i jiných lidských potíží (to pravda titulek pravdivě slibuje v míře nikoli malé). Ano, potěšilo mě, že nezůstalo u jednoho zvratu, ale i když tento vývoj ke konci ubral míru předvídatelnosti, dostal naopak čtenář zase nášup nepravděpodobnosti. Nu, dobrá. Ani tady se mi Backman netrefil do chuti...... celý text

Planeta opic 1970, Pierre Boulle

Člověk je při čtení samozřejmě ovlivněn oním nejstarším a nejznámějším filmem, obě díla od sebe nejde už po tolika letech a jisté kultovnosti oddělit, ale přesto přichází pár překvapení... + Jsem moc rád, že kniha dává v otázce času i lokace větší smysl než film (vždy mi to vrtalo hlavou), i když pravda, není to tak efektní (přebal audioknihy proto mate a láká na něco, co - naštěstí - nepřijde). + Baví mě zarámování příběhem z vesmírné plachetnice. Takový příjemný autorský vtípek. - Připadá mi, že si autor načetl až moc textů o výzkumu chování zvířat a prostě se z toho musel vypsat. Až natolik, že dlouhé odstavce o experimentech (a vychytralosti hlavní postavy) jsou na tak krátkou knihu poněkud ubíjející. - Chápu, že je kniha jakýmsi zamyšlením/alegorií ve fantasy hávu, ale těch náhod a souher okolností je trochu moc. ...každopádně jde o klasiku, která si své místo v poličce zaslouží. Už jen samotným (evolučně-devolučním) základem celého příběhu.... celý text

Dolores Claiborneová 2010, Stephen King

Solidní antidetektivka. Ani nevím, jak lépe knihu popsat, ale od začátku v hrubých obrysech víme, co se stalo, ale ne jak a proč. A i tak je to pekelně čtivé a napínavé, člověk chce vědět všechny detaily, ale King ho řádné napíná, provokuje, láká do slepých cest, aby ho pak překvapil nepředvídatelným. Nemluvě o celém pojetí textu, který je nekončícím monologem hlavní postavy. Pěkně drzým a užvaněným, přesto zábavným. Že je to celé zabalené do obalu amerického maloměsta se všemi zdejšími nešvary od rasismu přes alkoholismus po domácí násilí už navíc autorovy čtenáře nerozhází. Tentokrát se však obejdeme prakticky úplně bez nějaké fantasy/nadpřirozené linky... Oceňuji zároveň v knize přiloženou mapku Maine se zvýrazněnou cestou zatmění (i zdejšími ne/fiktivními městy, včetně známého Derry), uzavření příběhu skrze novinové výstřižky nebo detaily poschovávané v textu, které knihu výrazně oživují – třeba i nenápadným zamyšlením nad zlatem ukrytým v mořských vlnách.... celý text