Rilian přečtené 585

Atuánské hrobky 2003, Ursula K. Le Guin

Tento díl mě bohužel příliš nezaujal. Mám sice celý svět Zeměmoří velice rád, ale v této knize jsem nebyl uchvácen ani příběhem ani samotným prostředím pouštních hrobek. Ostatně samotná autorka přiznala, že tento díl napsala pozdě z důvodu, že na konci prvního příběhu Atuánské robky zmínila. Nicméně se nenechte tímto dílem odradit. Série Zeměmoří nabízí určitě mnohem více.... celý text

Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá 1967, Lion Feuchtwanger

Nízké hodnocení rozhodně neubírá dílu na kráse jeho jazyka (i překladu). Nicméně se domnívám, že Feuchtwanger napsal lepší romány. Ostatně tato tématika je pro českého čtenáře velice obtížně stravitelná. Jakmile se příběh posune od skandálního rozvodu Markéty a Jana Jindřicha, začíná pro čtenáře skutečné utrpení v podobě často obtížně přehledném teritoriálním vývoji po smrti Ludvíka Bavora a jeho stejnojmenného syna. Autor navíc vykreslil Markétu jako proaktivní hráčku, kterou "Bůh zbavil ženských předností, aby mohla sloužit své zemi", na politickém poli. Současné historické bádání od tohoto obrazu vévodkyně Markéty spíše ustupuje, což samozřejmě není autorova chyba. Českému čtenáři určitě přijdou zajímavé pasáže o Janu Lucemburském, který "mnoho získal a málo udržel" a Karlu IV., který "se rozhodl být jiný". Knihu bych spíše doporučil více zasvěceným čtenářům, ale rozhodně nikoliv pro první setkání s autorem.... celý text

Čtvrtý bratr: Příběh z doby přemyslovských knížat 2022, Josef Žemlička

K autorovi, jakožto svému učiteli, mám velikou úctu a ve svém oboru zanechal velice hlubokou stopu. Tuto knihu jsem si ovšem příliš neužil. Příběh knihy se odehrává ve období první velké krize českého státu, která ve své povaze spojila krizi dynastickou a krizi státu. Zjednodušeně řečeno, jedná se o Hru o trůny po česku. Autor se striktně drží historicky ověřených zpráv a pouze několik málo postav, včetně hlavní, jsou vymyšlené. Bohužel celý příběh plyne jedním tempem a nejsou v něm dostatečně zdůrazněny klíčové události, kterých se navíc hlavní hrdina osobně účastní (např. tažení na Krakov, vypálení Libice, vyvraždění Vršovců, Vladivojův lenní slib, apod.) I přes autorovu erudici je vidět, že je historik, nikoliv romanopisec. Myslím, že se kniha bude líbit zejména čtenářům, kteří o dané době příliš nevědí. Příběh jim totiž poskytne přehledný a stravitelný popis všech hlavních postav i stěžejních událostí. Pokud však o krizi českého státu kolem roku 1000 máte hlubší povědomí, pak vás patrně kniha příliš neosloví. Závěr celého příběhu je nicméně velice zajímavý, protože kombinuje ironii s tragédií. Nevlastní syn Boleslava II. byl oslepen a uvězněn, ale nakonec se dočkal alespoň hypotetického nároku na pražský stolec, protože ze všech bratrů přežil nejdéle. Malá útěcha pro tragického vítěze.... celý text

Stará dáma vaří jed 2005, Arto Paasilinna

Knihu jsem si jako vždy velice užil, protože mi neuvěřitelně vyhovuje autorův jemný styl psaní. Navíc se jedná o lehký a volně plynoucí příběh staré dámy, které se na stará kolena převrátí život vzhůru nohama. Hlavní postava představuje klasický autorův archetyp staršího člověka (většinou muže, ale v tomto případě se jedná o ženu), který žije prázdný život nebo kompletně ztratil životní jiskru. Nicméně osud či nějaká nečekaná událost ho donutí radikálně změnit svůj zaběhnutý život a znovu jej uchopit do svých rukou. V každém případě v této knize autor dokonale popsal myšlení psychopatů. Trojice mladých zlodějů/vrahů projevuje všechny známky této diagnózy, tj. nulová empatie, projevování lítosti pouze vůči sobě samému a samozřejmě žádná sebereflexe. Komicky působí například scéna, kdy synovec bere své staré tetě důchod a zároveň se rozčiluje, jak je společnost a finský stát nelidský, protože vyplácí starým lidem tak nízké důchody. Trojlístek vrahů jsou opilci a životní ztroskotanci. Pokud si to čtenář uvědomí, nepřijde mu série zdánlivě neuvěřitelných náhod tak nerealistická, jak by se mohlo zdát. Prozatím řadím tento román na druhou příčku svého žebříčku, hned po Synovi boha hromovládce a před Autobus sebevrahů. Vřele doporučuji, ale myslím, že si knihu užijete nejvíce, pokud autora již trochu znáte.... celý text

Obraz Doriana Graye 1999, Oscar Wilde

Nestárnoucí klasika. Po přečtení knihy jsem si prostudoval několik rozborů a většina konstatovala, že příběh je reflexí Freudových představ o soužití ega a alter ega, přičemž obraz samotný údajně ztvárňuje stav Dorianova duševního stavu. Já jsem však v celém příběhu viděl spíše křesťanské motivy o pádu člověka a pomíjivosti pozemských statků jako bohatství, láska či mládí. Lorda Wottona chápu jako pokušitele, který stejně jako ďábel dokáže lidmi manipulovat a přesvědčit je, že jejich osobní a sobecké touhy jsou přirozené a tudíž zcela legitimní. Malíř Basil zde představuje protihlas dobra, kterého lze ovšem velice snadno umlčet. Při četbě jsem si vzpomněl na citát z Lewisovy knihy Rady zkušeného ďábla, kde autor tvrdí, že Bůh, tedy dobro, nás nemůže svádět ke ctnosti, jako nás ďábel, tedy zlo, svádí k neřesti. Podle Lewise Bůh chce, abychom dospěli a proto musí dát svoji ochranitelskou ruku stranou, což přesně malíř Basil udělá. Příběh nám tak ukazuje zažité křesťanské pravdy o nemožnosti utéct před svým svědomím (či ho zamknout na půdě) nebo zhoubnosti posedlosti pomíjivostmi (krása a mládí). Dorian celý svůj život hleděl do zrcadla, kde se viděl tak, jak on sám chtěl, kdežto obraz, který ho zobrazoval tak, jak jej viděli druzí, se pokusil zamknout na půdě. Teprve v závěru přijal odpovědnost za své činy a pohlédl pravdě do tváře. Je sice pravda, že Freud pracoval s archetypy jako pokušitel či moralista, ale i ty ostatně vycházejí z biblických příběhů. V každém případě velice krásný duchaplný román, který lze jen doporučit!... celý text

Námořní slepota 2022, Michael Romancov

Na knihu jsem se dlouho těšil a určitě naplnila mé očekávání. V mém osobním případě jsem většinu obsahu knihy znal či tušil, nicméně mi autor poskytl zajímavá doplňující data či číselné údaje. Autor rovněž velice přehledně vysvětluje klíčové okamžiky námořní historie (např. britská strategie rozmístění lodí, význam ponorek ve dvou světových válkách či proniknutí Portugalců do Indie, pád Britského impéria). Domnívám se však, že poslední kapitola o současnosti mohla být trochu delší a obsáhlejší. Zajímavá témata byla zmíněna pouze v několika odstavcích (kontejnerová doprava, moderní pirátství, remilitarizace světových oceánů apod.) Každopádně jsem si knihu užil a pokud máte základní znalosti z této oblasti, pak vám kniha jistě ucelí a rozšíří obzory. Čtenář si rovněž uvědomí, jak nezměrný je význam moře i v 21. století, což bylo pravděpodobně hlavním účelem publikace.... celý text

Mír prohrává 2019, William Leisner

Závěrečný díl této série mi přišel poněkud zbytečným. Předchozí díl Větší než pouhý součet by splnil zcela stejnou funkci, pokud by se přidal epilog této knihy, v němž se Picard dozví o existenci Typhonského paktu. Děj nic zásadního nepřináší a ukazuje nám stav Federace po masivní borgské invazi. Na jedné straně je to sice zajímavý náhled, ale děj je vystavěn nezajímavě a v podstatě se nikam neposune. Nejedná se o reflexi migrační krize, jak napsal uživatel hanak_v_exilu, protože kniha byla napsána v roce 2009. Zajímavé pasáže nebyly bohužel vůbec rozvinuty. Např. linka s poručíkem Dšasminder Čaudry působila zajímavě, ale posléze vše vyřešil jeden rozhovor s Worfem. Tryss jsem v předchozích dílech považoval za zajímavou postavu, ale v této knize mě spíše štve, je přehnaně afektovaná a neustále znevažuje každého, s kým se pustí do rozhovoru. Největší problém mám ovšem s postavou Picarda. Již od trilogie Volání osudu mi jeho chování prostě nesedí. Chová se nelogicky a jeho rozhodovací schopnosti jsou prostě slabé. Není to ten rozhodný vůdce, kterého známe ze seriálu. Spíše mi připomíná tu parodii ze seriálu ST Picard. Navíc mi vadí neustálé porušování rozkazů s minimálními důsledky. Samozřejmě, že se to ve ST děje, ale pokud byl rozkaz porušen, jednalo se o výjimečnou událost. Navíc zde byly negativní dopady rozhodnutí hlavních postav jako v případě Worfa a Jadzie. V této sérii se porušování rozkazů ovšem stává běžnou součástí příběhů. Zkrátka, pokud tento díl přečtete, určitě vás to zabaví, ale pokud ho vynecháte, nic se nestane.... celý text

Žízeň po životě 2009, Irving Stone (p)

Krásně napsaný příběh jednoho z nejvýznamnějších malířů konce 19. století. Vincent van Gogh byl člověk, který navzdory svému strastiplnému životu nepřestal mít rád lidi a celý barevný svět kolem nás. Dokázal jako jeden z mála přetvořit utrpění svého každodenního života v energii, kterou posléze přenesl na svá plátna, aby vystihl to, co je na světě krásné. Kniha se mi líbila nejen pro autorův čtivý styl vyprávění, ale také musím obdivovat, jak Irving systematicky uspořádal události Vincentova života, čímž nám hlavní postava roste přímo před očima. Jednu hvězdičku jsem nakonec ubral, protože vylíčení Vincentovy duševní nemoci bylo v příběhu spíše upozaděno a jeho následná sebevražda mi nepřipadala jako vyvrcholení celého díla. Je to celkem pochopitelné, protože v době, kdy román vznikl, byla psychoanalýza ještě v plenkách. Román je někdy dáván za vzor všem ostatním historickým románům. Na druhou stranu si Stone odmítal jakkoliv domýšlet chybějící části skutečného příběhu, což může být někdy škoda. V každém případě je to skvělá kniha a vřele doporučuji!... celý text

Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají 2021, Miroslav Bárta

Veliké zklamání. K názorům pana Bárty mám určité výhrady, zvláště, když se vyjadřoval k uprchlické krizi v letech 2015/16. Nicméně jako egyptologa, proti němu nemohu říci jediného slova. Tato kniha je ovšem laciným pokusem napsat jakousi vše vysvětlující syntézu lidských dějin, jakou před nedávnem publikoval Yuval Noah Harari. Oba autoři se snažili propojit minulost se současností pomocí analýzy určitých socio-historických trendů (v podstatě se nám snaží vysvětlit, jak fungují dějiny), ovšem za cenu velikého zjednodušení dějinných procesů (např. Basileova reforma byzantského správního systému). Autor ani nevysvětlil, jak on sám definuje civilizaci, národ nebo kulturu (či kulturní skupiny), pročež motá dohromady Britské impérium, obyvatele Velikonočních ostrovů, starověké Egypťany nebo současné USA. Neustálé přeskakování z jednoho obecného příkladu na druhý nebo citování dlouhých pasáží z Wikipedie přičítám k dalším negativům knihy. V předposlední kapitole nám kupříkladu autor na poměrně dlouhém rozsahu popisuje myšlenku, že civilizace roste v závislosti na dostupnosti zdrojů, což je zcela známá skutečnost, kterou autor nesmyslně natahuje zdlouhavým popisem jednotlivých zdrojů energie. I zde rovněž autor spojuje minulost ze současností, aniž by zdůraznil roli globalizace současného světa. Kniha se mi nečetla dobře a hvězdičku dávám pouze z důvodu, že některá uvedená fakta byla samo o sobě zajímavá, ovšem jako součást autorem vypracované mozaiky nefungují. Domnívám se, že autor napsal mnohem lepší knihy ze svého oboru. Podobné vše vysvětlující syntézy lidských dějin budou v následujících letech jistě velice zajímavé u širší veřejnosti, ale nemyslím si, že bychom k nim měli přistupovat jako k vědeckým analýzám, což ostatně autor sám v úvodu tvrdí.... celý text

Den opričníka 2009, Vladimir Georgijevič Sorokin

Kniha se bude určitě vzhledem k současným událostem v Rusku a na Ukrajině řadit mezi "znovuobjevené" romány. Autor knihu napsal v roce 2009, kdy se ještě Putin snažil tvářit jako demokrat, kterým nikdy nebyl. Samozřejmě, podobně jako u jiných znovuobjevených románů (např. Tábor svatých) ho nelze brát jako výplod geniální vizionářské fantazie autora. Sorokin v podstatě popsal vlhký sen všech ruských nácků. Touha otočit se k Evropě zády, spálit všechny "dekadentní" knihy, postavit znovu ortodoxii do středu společnského života a na trůn dosadit silného gosudara není v ruských ultranacionalistických kruzích nic nového. Idea, že Rusko je svatou zemí, která brání křesťanskou civilizaci, pochází ostatně už od prvních carů. Je pravda, že děj knihy není nijak dynamický, ale v tom podle mého názoru spočívá pointa knihy. Příběh popisuje život opričniků, tedy pomyslných psů a metel novodobého gosudara, kteří stáli nad zákonem a v podstatě svými kořistnickými výpady šířili teror do všech stran. Jejich život byl již v sedmnáctém století plný násilí, nezřízených pitek a dekadentních radovánek. Sám hlavní hrdina na sobě pozoruje, že jako všichni opričnici je zoufale nevyspalý a na začátku každého dne si nemůže vzpomenout, co vlastně minulý den dělal. Tím se celý příběh navrací na svém konci do bodu, kde začal. Již několikrát jsem psal, že Rusko je zemí zahleděnou do své minulost, do níž by se ruský národ rád navrátil nebo alespoň vybrané její střípky přenesl do přítomnosti. Tato kniha popisuje, co by se stalo, kdyby se to podařilo nade všechna očekávání. Současný ruský režim buduje jakýsi slepenec adhokracie a novodobé opričiny (zejména v okrajových neruských částech - např. Kadyrov v Čečensku). Rusko za současných podmínek nemá jako civilizovaný stát budoucnost. Problém ovšem spočívá ve skutečnosti, že to ruskému režimu ani v nejmenším nevadí. Kupodivu mě při čtení knihy nijak nerušil archaický jazyk a tímto skládám poklonu překladateli. Samotný autor na mě zatím působí podobně jako Philip K. Dick, což znamená velice zajímavé nápady a skvělý styl psaní, ale forma, jakou autor své náměty zpracoval neosloví každého. Ba naopak, u některých čtenářů může vyvolat vysoká očekávání a následné trpké zklamání.... celý text

A stromy ve Vídeňském lese stále stojí 2021, Elisabeth Åsbrink

Ačkoliv jsem na knihu slyšel rozporuplné reakce, mě osobně se příběh malého Otty velice líbil. Kniha nicméně rozporuje tradiční pohled na Švédsko tedy zemi otevřenou a demokratickou. Každá neutrální země (podobně jako Švýcarsko) musí v dobách krize volit mezi svým svědomím a udržením neutrálního statusu. Bohužel reakce švédské vlády nebo i části švédské společnosti byly spíše přezíravé a opatrnické. Výroky ohledně židovských uprchlíků jsme v trochu pozměněné podobě mohli slyšet v době uprchlické krize 2015/16 nebo během současné války na Ukrajině - je jich moc, vezmou nám práci, mohou si za to sami, měli by být vděční, hlavně ať tu dlouho nezůstávají. V tomto ohledu se nic nezměnilo a pravděpodobně ani nezmění. Smýšlení švédské společnosti dokresluje příběh Ingvara Kamprada, který v mládí sympatizoval se švédským nacismem a až do smrti byl přítelem předního švédského nacisty Pera Engdahla. Později se za toto své selhání omluvil, ale položme si otázku, jestli mohl být během svého dospívání jiný, když vyrůstal ve společnosti, jejíž část pociťovala k německému nacismu určité sympatie nebo při nejmenším by jí nevadilo, kdyby Německo válku vyhrálo. Ostatně nacismus ve Švédsku zcela nezmizel ani po roce 1945, a to ani během velké liberálně demokratické transformace Švédska. V této zemi tak proti sobě mohou stát nejradikálnější nacisté a nejradikálnější levicová hnutí. Naštěstí se snad nebude jednat o určující sílu švédské politiky.... celý text

Kobra 1999, Timothy Zahn

Zahna znám především díky jeho knihám ze světa SW. Proto jsem sáhl po této oddychovce. Pokaždé, když čtu military scifi, mám velké problémy prokousat se hlavními pasážemi plné akce a popisů bitev. Na tomto žánru mi paradoxně přijdou nejzajímavější spíše filosofické úvahy nebo klasické politikaření. Ne jinak tomu bylo i v této knize. Příběh je zajímavý, ale autor svět lidského Dominia příliš nepopsal. Nejvíce jsem si užil první a třetí část popisující Johnynno trénink a jeho problémy po návratu z války. Prostřední válečnou částí jsem se ovšem stěží prokousával. Jedná se o nenáročnou četbu, kterou lze doporučit. Nicméně překlad by mohl být lepší ("nechci ti tu držet kázání" apod.) Píši to z toho důvodu, že pokud si špatného překladu všimnu i já, je většinou špatný.... celý text

Otázka viny: Příspěvek k německé otázce 2006, Karl Jaspers

Esej publikovaná v roce 1945, kdy skončila velká válka, začíná být dnes, kdy se v Evropě opět bojuje, obzvláštně aktuální. Knihu jsem si chtěl přečíst, protože jsem si v souvislosti s událostmi na Ukrajině neustále kladl otázku, jak veliká je kolektivní vina ruského národa na rozpoutání této tragické války. Zpočátku jsem si myslel, že samotná válka je tragickým selháním ruského národa a jeho elit. Karl Jaspers ovšem ve své eseji tvrdí, že z národa nelze udělat individuum. To bychom se nebezpečně přiblížili myšlení nacistů, kteří takto referovali o židovském či slovanském národě. Jaspers rozeznává čtyři typy viny (kriminální, politickou, morální a metafyzickou), přičemž kriminální i politickou lze poměrně snadno určit. Kriminální vinu nese jednoznačně ruské politické vedení, kdežto politickou sdílí celý ruský národ, jelikož dopustil vzestup totalitního režimu a ve své pasivitě zanedbal povinnost chopit se iniciativy. Až sem se mé úvahy rovněž ubíraly. Jaspersova esej mi ovšem ukázala, že další typ viny, tj. morální, nelze někomu připisovat nebo od něj dokonce vyžadovat pokání. V tomto případě je nejvyšší instancí vlastní svědomí. Při tom všem obviňování jsem si ovšem před přečtením této knihy nepřipouštěl čtvrtý a poslední typ viny, tj. metafyzickou, kterou sdílíme jako všichni lidé pro nedostatek solidarity. Sám autor napsal: "Vina je i na straně vítězů: Válka byla gigantickou cenou pro svět, který se stavěl slepě ke všem poplašným signálům." Putinův režim jsme pomohli stvořit a nelze se na nic vymlouvat. Naše metafyzická vina začala v době, kdy v Rusku za vlády Putina zemřel první nevinný člověk a my jsme se blahosklonně podívali jiným směrem. Takto došlo k utužení režimu a zadupání občanské společnosti. Z tohoto důvodu jsem si v době, kdy v ruských městech probíhaly demonstrace říkal, že demonstranti nemají žádnou šanci, protože protesty jsou na ruské poměry malé a nekoordinované. Posléze jsem se v knize dočetl následující: "Není možné uskutečnit větší akce bez organizace a vůdců. Požadovat od obyvatelstva, aby revoltovalo proti teroristickému státu, znamená chtít nemožné. Taková revolta je rozptýlena bez souvislostí a zůstává anonymní a pomalu se propadá do smrti." Budiž nám tato kniha rádcem, až jednou budeme toto období studovat a ptát se na onu magickou otázku, z níž pramení veškeré poznání... Proč?... celý text

Conan: Věž slona 1989, Robert Ervin Howard

A odkud bych asi tak byl?: Rusko očima zahraničního reportéra 2021, Miroslav Karas

Pokud se alespoň trochu zajímáte o současné i minulé dění, pak vám kniha (zejména první dvě kapitoly o ruské tradici nikdy nepřiznat vlastní selhání) pouze potvrdí názor, který si o Rusku (minulém i současném) lze vytvořit. Rusko je upadající velmoc hledící do minulosti. V tom se velice odlišuje od Číny. Čína je velmoc, která hledí do minulosti a říká, už nikdy nebudeme takoví. Rusko naproti tomu hledí do minulosti a slibuje, takoví zase jednou budeme. Z čistě racionálního hlediska je čínský způsob progresivnější, protože alespoň směřuje do budoucnosti. Rusko žádnou mírovou budoucnost nemá a proto vzhlíží k válečné minulosti. Sám autor poznamenal, že Rusové pohřbili mrtvolu Sovětského svazu jenom symbolicky několik centimetrů pod zem, a je to pravda. Četba knihy je stravitelná i pro nenáročné čtenáře, ačkoliv je potřeba si chvíli zvykat na autorův styl. Souhlasím s uživatelkou keselylenka v tvrzení, že kniha působí poněkud nesourodě. Zajímavé reportáže z Donbasu a Krymu jsou přerušovány zprávami o autorových cestách po Rusku a ruské kultuře. Ačkoliv je to vše velice zajímavé, určitě by dle mého názoru neuškodilo zvolit pro tuto knihu buďto jedno nebo druhé. Knihu jsem si nicméně užil, ačkoliv mi nepřinesla možná tolik nových informací, jak jsem původně očekával. PS: To, že autor není nestranný mi vůbec nevadil. Ostatně, z jakého důvodu bychom měli být nestranní vůči autoritářskému režimu, který porušuje všechna pravidla i základní lidská práva? Navíc, toto není reportáž ve veřejnoprávní televizi, nýbrž vzpomínková kniha autora.... celý text

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

Jednoduše brilantní. Omezím se pouze v reakci na některé komentáře na konstatování, že kniha není o hrůzách, které si dokážeme nebo nedokážeme představit. Je o hrůzách, na něž jsme se nikdy neodvážili pomyslet. A ani jsme nemohli. Takové myšlenky mají pouze příslušníci oné ztracené generace, kteří se ve válce nepřirozeně měli stát "opuštěnými jako děti, ale zkušenými jako starci poznamenaní životem."... celý text

Devět princů Amberu 2006, Roger Zelazny

Knihu jsem začal číst a odložil. Neseděl mi totiž styl vyprávění, který jsem předtím četl v příšerné sérii Pragocalypsa, kde se autor snažil Zelaznyho dost neuměle napodobit. Nicméně později jsem se ke knize vrátil, či spíše k audioknize. Nápady, které Zelzany do příběhu vložil jsou velice zajímavé a rozhodně chápu, že se jím nechali inspirovat další autoři (King, Gaiman). Rozumím, že se jedná o první díl série, ale pozvolný nástup střídá rychlá gradace děje (invaze na Amber). Celé mi to přišlo velice uspěchané a hlavně, hlavní hrdina většinu knihy příliš nechápe, proč to všechno vlastně dělá. Stejně tak čtenář nerozumí, proč by měl fandit Corwinovi a nikoliv Erikovi. Oba dva se totiž chovají víceméně stejně, vzhledem k prostředí, ze kterého pocházejí. Nápad tedy hodnotím prozatím lépe než samotný příběh. Ten je dle mého názoru uspěchaný a v podstatě nevím po prvním díle, v čem by byl Corwin vlastně lepším králem než Erik. K sérii se asi někdy vrátím, ale možná si počkám na audioknihu a není vyloučeno, že své hodnocení ještě upravím. Prozatím dávám bezpečné tři hvězdičky.... celý text

Plochozemě 2013, Edwin A. Abbott

Velice zajímavé dílo, které bylo do češtiny přeloženo více než jedno století od prvního vydání v roce 1884. Autor v první části knihy popisuje dvojrozměrnou Plochozemi a ve druhé zase putování Čtverce do třírozměrného prostoru. Zatímco v první části Abbott kritizoval viktoriánskou hierarchickou společnost, ve druhé zase poukazoval na neschopnost lidí vymanit se z myšlenkového světa své doby. Zatímco viktoriánská doba posuzovala lidi podle jejich vzdělání a urozenosti, Plochozemci zase podle počtu úhlů a souměrnosti. Kromě žen, které zůstávají stále stejně ploché (přímky) se může několik šťastných jedinců povznést nad svůj původ. Tím je zajištěna poslušnost nižších tříd, protože jim není zcela odebrána naděje na postup ve společném žebříčku. Naproti tomu Čtverec (vzdělanci a gentlemani), který po většinu knihy vystupuje jako osoba zasvěcena vědě a poznání, odmítá uznat existenci trojrozměrného prostoru a svému vnukovi dokonce vynadá za kacířské myšlenky. Tato scéna působí absurdně, zvláště poté, co se Čtverec vrátil z jednorozměrné Přímkozemě, kde místní král odmítal uvěřit v existenci dvojrozměrné Plochozemě. Význam této scény posléze završuje Koule, návštěvník z trojrozměrné Prostorozemě, která odmítá zase uznat myšlenku existence čtyřprostorového prostoru. Ačkoliv jednotlivci jsou schopni ve své době dosáhnout určitého poznání, většinová společnost potřebuje čas, aby nové myšlenky vstřebala. Četbu doporučuji i těm čtenářům, kteří si chtějí zlepšit prostorové vnímání. PS: Nesouhlasím s Bakana, že autor byl misogyn. Kniha byla napsána v roce 1884 ve viktoriánské Anglii, která byla ohledně práv a postavení žen velice konzervativní. Fakt, že autor tuto skutečnost ve své satiře popsal z něj nedělá misogyna. Ostatně užívání těchto označení jenom převádí naše současné postoje na více než sto padesát let starou literaturu.... celý text

Případ Sant'Ambrogio - Utajený skandál římských řeholnic 2017, Hubert Wolf

Kniha může odradit počtem stránek, ale jednotlivé krátké kapitoly se čtou opravdu rychle. Samotný případ je samozřejmě velice zajímavý, ale mě osobně na knize zaujalo něco zcela jiného. Autor na případu totiž líčí jednu důležitou etapu novodobých dějin katolické církve a její boj proti modernitě v počáteční éře čtyř Piů. Katolická církev se tehdy obávala nástupu tzv. modernity a zahájila rozsáhlý ústup do bezpečí za pevné zdi klášterů a kostelů, přičemž jako odpověď na ohrožení ze strany sekulárních států (Francie) či většinově protestantských církví (Německo) nabídla odpověď v centralizaci papežské moci (tzv. ultramontalismus). Pro podporu papežského postavení zvolili obhájci papežské moci prvky typické pro barokní zbožnost a teologické argumenty inspirované sv. Tomášem Akvinským. S tím se pojil i nástup nové mystiky, která na rozdíl od středověké kladla důraz na materiální doklady (např. dopisy Panny Marie z nebes nebo manželské prsteny mystiček). Tím docházelo k ironickém spojení mystiky a vědeckého racionalismu 19. století. Toto období dějin katolické církve je zajímavé, protože v současné době se církev snaží o zcela opačný způsob, jak se vyrovnat s moderním světem. Místo úniku za hradby je třeba se světem komunikovat a být mu pro jeho nestabilitu pevnou oporou. To neznamená se přizpůsobovat každému trendu, ale nelze utéct někam do hor a čekat až přejde potopa. Ultramontalismus sice ztratil svoje postavení po druhém vatikánském koncilu, ale touha se před světem uzavřít přetrvává koneckonců v každém z nás dodnes.... celý text

Totální rauš – Drogy ve třetí říši 2016, Norman Ohler