Rocker-Tialk
přečtené 94
Země bez zákona
2014,
Jindřich Rohlík
Přečteno jedním dechem během chladného srpnového večera, závěrečnou ukázku jsem si ale nechal až na ráno. Westernové prostředí, hrdina typu Geralta z Rivie, jen s holou hlavou místo bílé hřívy, tetováním po celém těle místo zaklínačského medailonu, méně zásadové chování a hlavně menší náklonností k sexy čarodějkám. Příběh je jen klasické westernové klišé jen navíc s nekromanty, golemy, půlobry, drakodavy a dalšími fantasy mrškami, ovšem nikterak neurazí a je napsán čtivě a poutavě, jediná věta v celé knize není zbytečná, což mě udivilo a zároveň přinutilo přidat hvězdičku k původně zamýšleným třem za slušný fantasy western s neporazitelným válečníkem v hlavní roli. Zpočátku jsem sice nad kombinací některých slov ve větách a jejich pořadí trochu pochyboval, ale rychle jsem si na Rohlíkův jazyk zvykl. Jediné, co bych příběhu vytkl, jsou někteří přeživší, jejichž smrt by mohla příběh trochu okořenit (vážně, měl jsem pro Zubatou vybraných ještě asi 6 kandidátů, kdyby zemřel alespoň jeden z nich... nebo tři... ve westernech tyhle typy postav také umírají), a řekněme tuctový závěrečný střet. Nakonec, jestliže měla tahle knížka za úkol prošlápnout cestu připravovanému, mnohem většímu románu a představit čtenářům jednu z jeho postav, pak zafungovala uspokojivě.... celý text
Inheritance
2012,
Christopher Paolini
Tak a mám to po letech konečně za sebou. Snad jen ze setrvačnosti jsem si přečetl i poslední díl Odkazu dračích jezdců, obětoval jsem tomu dva večery a pak ještě jedno ráno na ten příšerně utahaný závěr po finální bitvě. Jak se říká: kde není očekávání, není zklamání. A já vskutku nic neočekával a tudíž nemohu být zklamaný. A jak na mě závěrečný díl série působí? Trochu rozporuplně. Na jednu stranu jsem docela rád, že Paolini průběžně zlepšuje své spisovatelské dovednosti, na druhou stranu, na tom ještě není zdaleka tak dobře, aby se úplně obešel bez otřepaných klišé, zbytečné rozvleklosti a nesoudržnosti příběhu a zejména pak některých hloupých, předvídatelných, nebo nesmyslných, nereálných rozuzlení, či chronickému "happy-endismu". Od samého začátku jsem přesvědčen, že napsat kvalitní sérii takových rozměrů, jako je Odkaz dračích jezdců, je prozatím nad jeho síly a Inheritance mě o opaku rozhodně nepřesvědčilo. Co oceňuji je, že se Paolini pokouší napravovat některé své chyby, jako například to, že se snaží trochu diferencovat od sebe ploché osobnosti svých postav, jejich role už sem tam není tak prvoplánová a dokonce se snaží odstranit trochu schizofrennosti v jejich chování, to zejména pokud jde o Eragona. Když o tom tak přemýšlím, měl si Paolini vybrat jako hlavního hrdinu svého příběhu Murtahga, v posledních kapitolách se mu totiž povedlo docela rozvinout do o něco větší hloubky jeho osobnost a vymyslet jeho životní příběh, který by dobře napsaný nemusel být tak často nudný. Jsou tu další věci, které mě trochu rozlaďují, zejména mi vadí, že postavy jako třeba Galbatorix mají povahu takovou, s níž by to ve skutečnosti nedotáhli na pozici, v níž jsou. Co mi vadí je již zmiňovaná rozvleklost knihy a vůbec celé ságy. Nemohl jsem čekat, že tomu bude jinak. V knize Eragon se sice Paolini tolik nerozepisoval o historii a kultuře národů svého fiktivního světa, jen zabředával do popisů krajinných scenérií a měst, ale od Eldestu už to bylo jasné, že si jen málokteré tajemství svého světa hodlá nechat pro sebe. Jenomže poslední dvě knihy se hemží i spoustou odboček od hlavní dějové linie, jejichž význam jsem nějak neodhalil, nevím třeba proč vypravěč tak podrobně sledoval osudy Rorana, jejich přínos pro příběh je jen mizivý. Nevím, proč bylo třeba podrobně se věnovat popisu dobývání každého města a lítému boji, zbraním..., nevím, proč bylo potřeba se rozepisovat o některých dalších událostech po finální bitvě, obětovat dalších sedmdesát stran jen proto, že je autorovi líto tak kvapně po dvanácti letech psaní opustit svůj svět. To není racionální, jako Eragonův styl uvažování v těchto kapitolách. A nakonec, co mi vadí asi nejvíc: Struktura a stylistika knihy. Krátké kapitoly byly už v předchozích knihách, ale nepřipadá mi, že by jednostránkové, dvoustránkové, nebo třístránkové kapitoly byly zrovna ukázkou spisovatelské zručnosti, když by jejich obsah určitě šlo přilít k jiné. Zároveň jsem si všiml, že někdy celé "dlouhé" kapitoly jdou shrnout do jednoho, dvou odstavců, občas i do jediné věty. Kdyby se děj trochu přepracoval v o něco dynamičtější a propracovanější komplexní celek, tak by z nynějších šesti set sedmdesáti dvou stran mohla mít knížka jen něco kolem dvou set padesáti, pokud bychom pak zmenšili písmo (ale na druhou stranu chápu, že cílovou skupinou jsou děti od dvanácti let), pak bychom se dostali tak na necelé dvě stovky. Konec konců, celá tetralogie by se dala přepsat zajímavějším, čtivějším a napínavějším způsobem na takové dva díly. No a nakonec je tu poznámka k překladu: Více synonym!... celý text
Dracula
1969,
Bram Stoker
Nedávno jsem jsem si Draculu přečetl v originále a byl jsem nadšen snad ještě víc, než z přeložené verze. Pravda, že angličtina devatenáctého století se trochu liší od té, na kterou jsem zvyklý dnes, ale i tak se to četlo dobře. Jde o upíří klasiku a navíc vyprávět román formou deníků, dopisů, vzkazů a novinových výstřižků není až tak úplně všední záležitost.... celý text
