Rocker-Tialk
přečtené 94
Eragon
2004,
Christopher Paolini
Ságu jsem začal číst na doporučení spolubydlícího. Sice jsem chtěl po pár úvodních kapitolách přestat, ale nakonec mě ta kniha začala přeci jen bavit. Ne proto, že by to byla kdoví jak skvělá literatura, ale dobře se to četlo (kolem pěti set stran jsem přečetl za několik málo hodin na dva zátahy) a ještě lépe se tam hledaly odkazy na díla jiných autorů, ať už šlo o knihy, či filmy. V Eragonovi mi vadila především mizerná jazyková úroveň (jestli je to kvůli překladu, pak by měl Paolini zauvažovat o žalobě), kterou ještě umocnil fakt, že jsem jej četl bezprostředně po Húrinových dětech profesora Tolkiena. Rovněž předvídatelnost, rozvleklost a naivita příběhu a míra klišé byla dost nechutná, ovšem všechny tyto zápory lze přisoudit autorovu věku a nezkušenosti (otázkou však je, zda se nejdřív radši neměl pustit do něčeho méně rozsáhlého a osahat si spisovatelské řemeslo). Spíš než vážné literární dílo mi tahle kniha připomíná prožívání fantazií dětského čtenáře fantasy, který si nakonec sám píše přesně takovou fantasy, která se mu líbí a která vždycky dobře skončí a neobsahuje příliš mnoho zvratů, kde nikdo není opravdu zlý, snad jen vyjma hlavního záporáka. Patnáctileté čtenáře ta kniha bude bavit, pokud na ně nebude moc tlustá, ale starší a náročnější fanoušky literatury moc nenadchne.... celý text
Eldest
2006,
Christopher Paolini
Po Eragonovi, který prakticky vložil děj Hvězdných válek do Tolkienova světa, jsem tak nějak čekal, že to nebude to pravé čtení pro mě, nicméně jsem dal Paolinimu ještě šanci a vlastně ani nevím proč (teda vím - měl jsem tu knihu koupenou spolu s ostatními díly a nebyla levná, abych ji bez čtení založil, nebo poslal dál), snad proto, že jsem chtěl dál hledat odkazy na cizí díla. Jenže jestliže byl Eragon rozvleklou knihou s minimem děje a striktním dělením dobra a zla, pak nenacházím vhodná slova pro extrém, jakým je ve srovnání s předchozím dílem Eldest. Jediným zpestřením, ačkoliv dost mdlým a jakoby dětsky učebnicovým, byly odskoky k Roranovu příběhu a k Nasuadě, oproti tomu cestu k elfům by bylo vhodnější shrnout jen v pár odstavcích v rámci jedné kapitoly spolu s Eragonovým výcvikem. Romány čte člověk především pro zábavu a ne proto, aby se dozvěděl o mravencích a vůbec o přírodě to, co se učí děti na prvním stupni základní školy. Dalším zklamáním pro mě byla závěrečná bitva, tady mírumilovnému Paolinimu evidentně chybí fantazie, a tak se omezil jen na popis kroků, které jednotlivé strany dělaly. Závěr knihy pak nebyl ani tak k smíchu, jako spíš k pláči, neboť nejde o žádnou parodii, ale on autor tohle klišé mezi klišé myslí naprosto vážně (ačkoliv jsem to očekával od jejich prvního setkání). Na druhou stranu musím Eldestu připsat i kladné body, protože po jazykové stránce je nesrovnatelně lepší, než jeho předchůdce a autor projevil i trochu střízlivosti v idealizaci Eragona. Rovněž je kniha velmi čtivá, ovšem přiznávám, že většinu nezáživných popisů krajiny a zvyků všech národů Alagaësie jsem přeskočil, nebo jen rychle přeběhl očima, zdali se tam nenalézá něco podstatného. Pro příběh tyhle pasáže (tvořící velkou část textu) nejsou důležité a čtenáře spíše otravují. Na to už však trpěl i Eragon, vkládat popis krajiny do akční scény, to je krajně hloupé.... celý text
Brisingr
2009,
Christopher Paolini
Jak tak čtu komentáře, říkám si, že jsem jediný z kritiků téhle série, který našel trpělivost, odhodlání a odolnost a přečetl i třetí díl. Proč? Bylo mi líto nedočíst ságu, kterou jsem započal. To jsem udělal jednou a svědomí mě trápí už přes deset let. Třetí díl měl být poslední, žel není tomu tak. Co se týče spisovatelského umu, jazykových dovedností (ať už autora, či překladatele) a zajímavých (a hlavně vlastních) nápadů, je tenhle díl asi nejlepší (nebo jsem já už tak otupělý), ovšem některé pasáže jsou opravdu slátané a uplácané z ničeho, zkrátka tu se Paolinimu povedl pěkný kousek, tu zase pohřbil dobrou myšlenku. Kvituji, že se konečně rozhodl neprozrazovat všechna tajemství bezprostředně poté, co se na ně poprvé dostane řeč, ale že si je ponechává pro další děj. Oproti Eldestovi přibylo i akce a oproti Eragonovi není ta akce ani tak naivní. Přesto Paolini opět sklouzl k nudným popisům přírody, kterých by vůbec nebylo třeba. Navíc se dost nemotorně zaplétá do věcí náboženství a filozofie a jakoby nahlodává věčná témata, ke kterým však používá demagogická vysvětlení; snaží se poučovat, ale nemá na to. Zatím. Je trochu znát, že se Paolini snaží vykličkovat z toho, co si nakakal do bot předchozími dvěma díly, ovšem dělá to dosti neobratně a okatě, je tu ale vidět značný spisovatelský posun. Brisinr však stále dost trpí na vlastnosti svých dvou předchůdců a na neukončenost příběhu, ačkoliv je už od prvních kapitol Eragona (kde to dokonce bylo napsané) jasné, co jak dopadne. Myslím, že si přečtu i čtvrtý díl, ovšem obávám se, že do toho už neinvestuji, nýbrž si jej půjčím od mé malé sestřenky (12 let), která Eragona přímo hltá. Docela se těším, co vyplodí Paolini jako své další dílo, až konečně uzavře Odkaz Dračích jezdců, nemuselo by to už totiž být tak špatné.... celý text
Lux Perpetua
2010,
Andrzej Sapkowski
Reynevan už ví, že dělal chyby, že i když pro někoho obětuje vše, obvykle se k němu všichni otočí zády, když od něj zrovna něco nepotřebují. Reinmar z Bělavy se stává tragickou postavou ztracenou v marnosti, kterou prosvětluje jen tu a tam matný paprsek naděje. Obětoval lásku pro pravdu a ideu, teď se nebojí obětovat všechny pravdy a ideje světa pro svou lásku. Zvrat tu opět střídá zvrat a atmosféru melancholie a marnosti dokresluje dekadentní humor. Z bezhlavého dítka štěstěny se stal vlivem událostí důmyslný smolař, kterému není dopřáno pomsty ani v té úplně poslední chvíli. I když si myslí, že je pánem situace, je Reynevan permanentně někým manipulován, ačkoliv už ne tak okatě, jako v předešlých dílech. Jestliže Narrenturm nemělo jasný cíl, za kterým Reynevan šel, Lux Perpetua má cíl jediný: Najít ji. Za jakoukoliv cenu. Největší sílu tady má opět závěr knihy. Ukazuje se síla symbolů nekonečný koloběh života, nástup nové generace a odchod té staré. A Reinmar se dostává do té staré, končí permanentně někým ovládán bez možnosti dosáhnout jakéhokoliv cíle. Nic není, jaké se zdá, dokonce ani závěrečný triumf "zlé strany".... celý text
Zmije
2011,
Andrzej Sapkowski
Velmi dobré dílo autora, od nějž jsem zvyklý na samá perfektní díla. A to je asi ten největší problém. Zmije se velmi dobře a rychle čte, sice člověk zpočátku zadrhává na vojenské hantýrce a frázích z ruštiny, ale po pár prolistování slovníčku na konci knihy a trošce googlení, aby doplnil vědomostní mezery, se to poddá. Zmiji bych však asi nedoporučil nikomu, kdo se nezajímá o historii, fantasy, nebo alespoň o zbraně. Jedno mě ale opravdu potěšilo: přeci jen došlo i na meče. Další věcí, které jsem si všiml už u trilogie z dob husitů a která se vyskytla i ve Zmiji, je určitá spjatost některých postav s Polskem. Vzhledem k autorovu původu se to dá chápat, ale v mých očích jej to trochu degraduje - čeho moc, toho příliš.... celý text
Narrenturm
2005,
Andrzej Sapkowski
První díl trilogie by se dal klidně přezvat na "Reinmarovu Slezskou Odyseu". K opravdové fantasy má kniha hodně daleko, spíše jde o historický román s notnou příměsí Česko-Polsko-Německé mytologie. Dějová linie, nebo spíše hierarchie dějových linií není pevně dána, příběh může díky bezpočtu čekaných i nečekaných zvratů působit dost chaoticky a někdy mi připadá, že Reynevan vybruslil ze smrtelného nebezpečí až moc okatě a jeho tucty odkudsi se zjevujících přátel a známých působí chvílemi malinko nepřirozeně. Musím říct, že jsem po celou dobu nějak nepochopil, co je Reynevaův cíl, děj první knihy se skládá z malých epizod a momentálních cílů, které bez ladu a skladu přicházejí a zase odcházejí bez ohledu na to, jestli jich hrdina dosáhl. Tak jako v životě. Přehršel jmen a historických osobností své doby může připadat neznalému čtenáři dost úmorný, jejich idealizace, či stylizace do příslušných rolí příběhu zase mnohým historie znalým jedincům přihlouplá. Stejně tak skutečnost, že se s těmito lidmi Reinmar setkal a že jej všichni přijali tak, jak jej přijali. Skutečně, v první knize mi Reinmar připadá spíše jako průvodce po Slezsku ve dvacátých letech patnáctého století, než jako hlavní hrdina příběhu. Jakékoliv jeho problémy a strasti jako by byly jen pozadím pro historické události a ne naopak. Jako by Reynevan byl pouhým bílým koněm pro Spakowskiho komentování doby minulé i současné. A ještě jedna výtka - ta největší: V názvu kapitoly se člověk dozvídá většinu toho, co se stane. Ztratí se tak veškeré překvapení, všechny zvraty jsou očekávané, Spakowski nedává prostor strachu čtenáře o hlavního hrdinu. Tohle mě mrzí.... celý text
Boží bojovníci
2005,
Andrzej Sapkowski
Reinmar se nám vybarvil do podoby historické osobnosti. Sice je stále vláčen každou autoritou, kterou potká, ale oproti prvnímu dílu už není tak bezmocný. Napětí, akce, láska, ryk bitev, zašmodrchanost politiky, magie a v první řadě humor a absurdní situace. Sapkowski si podržel vysokou míru zvratů, do hry vstupují další a další postavy a najednou se objevují i "cizí" zájmové skupiny, které by na husitských válkách chtěly profitovat a rozhodnou se k tomu využít právě Reynevana. Dobře je vykreslena situace v husitských Čechách, zejména v Praze. A pozor! Reinmar už tak snadno nedokáže vybruslit díky přátelům z každého průšvihu. Za daleko nejsilnější moment považuji závěr knihy, kdy se Reynevan rozhoduje mezi láskou a ctí, bohužel zesměšněný scénou jak z béčkového thrilleru Polské produkce. Vše prozrazující názvy kapitol bohužel taky zůstaly.... celý text
